Propaguji české knihy: Tereza Matoušková – Hladová přání
Jen něco málo o projektu „Propaguji české knihy“, vypůjčím si citaci z autorčina blogu:
Tereza Matoušková – Hladová přání
Vydalo nakladatelství Krigl, obálka a ilustrace Alena Kubíková, rok vydání 2011.
Knížečka je to útlá jako topmodelka, které navíc týden nedali k jídlu ani tu vatu s pomerančovou šťávou. Jen cca sto stránek. Příběh, který v sobě skrývá, je však plnokrevný a zatraceně poutavý.
Takhle na úvod rovnou vyložím karty na stůl, a přijdu s jedinou pochybností, která mi po přečtení vyvstala na mysli: nějak si nedokážu představit, na jakou cílovou skupinu jsou Hladová přání zaměřena. Přiznám se, že jsem čekala temnější pohádku, a byla jsem příjemně překvapena ukrutným realismem a černým humorem, který z textu čišel. Na druhou stranu, pohádka pro děti to není. A dospělí, náročnější čtenáři zase mohou mít trochu problém s tím pohádkovým námětem, přece jen přítomným…
Ale dobře. Myslím, že jde zkrátka o četbu přesně pro můj druh čtenářů.
Tady si dovolím malinko srovnat nesrovnatelné, a vzpomenout Kingovy Dračí oči – u těch bych měla podobné pochybnosti. A přitom je považuju za skvělý kousek, byť se vymykající zbytku Kingovy tvorby.
Ale to už zabíhám někam, kam jsem neměla v plánu se dostat. Takže dál o Hladových přáních:
Přestože jsem je přelouskla za slunečného odpoledne, po prvních několika stránkách jsem se ocitla uprostřed zimy v Podmoří. Ve světě, který je fascinující sám o sobě. Ve spojení s příběhem, možná malinko obehraným, ale v novém, slušivém kabátku, se mi dostalo parádního zážitku.
Máme tu Tark Itlen, klášter podmořských čarodějů, prastarou stavbu, která ve svém podzemí ukrývá mnohé, co nejspíš mělo zůstat ukryto a zapomenuto na věky věků. A máme tu malou Jukatu (pro japanofily, ač jen okrajově, docela vtipné jméno), veleknězovu schovanku. A zvědavou průzkumnici. Když náhodou v podzemních chodbách narazí na prazvláštní bytůstku, která jí nabídne splnit jakékoli přání, začnou se dít věci… Protože jak by Jukata mohla odolat? Potíž je v tom, že v žádném ze světů, ani v tom Podmořském, není nic zadarmo. A Jukata to brzy zjistí… jenže možná už bude pozdě…
Musím vyzdvihnout schopnost autorky podat důležité informace o postavách a světě kolem nich tak citlivě a přitom stručně, že to nenarušuje rytmus příběhu. Navíc jsem po dočtení měla pocit, že jsem prožila příběh mnohem a mnohem delší, něco, na co by jiní spisovatelé potřebovali nejméně dvakrát tolik prostoru… Tohle vážně obdivuju.
Navíc i práci s postavami. Nebylo to moje první setkání s čtyřlístkem podmořských čarodějů, ale i kdyby bylo, nějakým způsobem bych je i po těch pár desítkách stran nakonec vnímala jako staré přátele. Bez toho, abych si musela číst obšírný popis každého z nich… Občas neskutečně vtipné, živé rozhovory, vztahy, které jsou tak zamotané a propletené, že by vydaly na argentinskou telenovelu, a přitom se v nich člověk vyzná. Je to skoro, jako by Matoušková sama použila nějaký druh magie. V těch písmenech musí být zakletý další prostor. Jinak to není možné.
Tak, a já to taky zkusím stručně shrnout:
Pokud máte chuť na trochu pohádkový příběh, správně temný a nakonec i plný humoru (vztahy mezi čaroději jsou perfektním zdrojem drsných vtípků), a pokud se vám nechce načínat nějakou tlustou bichli, pak si Hladová přání určitě sežeňte. Rychlejší čtenáři je zhltnou na jeden nádech, a přesto vydají za plnohodnotný hlavní chod.
Dostala se mi do ruky v knihovně. Asi to nebude moje kafe. Ale mě nebavily ani ty Dračí oči, žejo
Myslím, že holt máme odlišný vkus nejen ve věci kakaíček a chlupatých zahradníků, ale co už. Svět je aspoň pestřejší.
No jéjej!
(Teda, jediné, co mohu říct o svém čtenářském vkusu je, že momentálně jde úplně do kopru, až se začínám stydět za ty braky co čtu, a nesmím to nikde říkat nahlas..)
Haha, tak tuhle věc máme asi společnou. Já jsem se tuhle fakt styděla, že mi nesedl McCarthy… nevím, čím to je, ale občas se neudržím a přemýšlím tak nějak… snobsky, inťoušky, nebo co, dřív mi to bylo fuk, řekla jsem na plnou hubu, co si myslím a co se mi líbí…
Zdarec,
tam přece nejde o množství informací v knize, ale o její samotný obsah.
Souhlasím. Jen mě tohle docela příjemně překvapilo. Takové lehké, nenásilné podání… vážně, jako bych četla mnohem obsáhlejší dílo. Tak jsem to potřebovala nějak vyjádřit, možná na úkor toho ostatního a podstatnějšího.