90 minut, lepších než čokoláda
Zvláštní, den má 24 hodin, to znamená, že celkem 1440 minut (to se mi to machruje s kalkulačkou, jojo). A přitom jsou některý minuty tak nějak plnější a důležitější, než jiný.
Eh…
Než se začnete ptát, co to vivík hulil/žral/pil, začnu radši z jinýho konce.
Minulo několik dnů, kdy se v odpolednách odrážely slábnoucí ozvěny léta, a začalo být… já tomu říkám počasí na poslech Bathory. Ale k tomu, abych fungovala alespoň v rámci vlastních, značně uvolněných norem, to není. A tady jsem vždycky nakonec vděčná Ádě, že je jí to fuk a prostě mě skoro pokaždý vytáhne alespoň na chvíli ven. Protože sice špačkuju a jsem otrávená a nadávám, ale potřebuju to. I když není zrovna počasí na focení do turistických katalogů.
No, a jsem u dnešních devadesáti minut. Tak dlouho jsme se totiž s Áďou klackovaly kolem domu, po zahradě, u slepic a králíků… a i když jsem se bránila zuby nehty, nakonec mě to zase dostalo.
Zamířily jsme, jako obvykle, dozadu na louku, kde se pasou slepice. Občas spolu s bažantím dorostem – dvěma nástupci slovutného Karla a jednou nenápadnou bažanticí Karličkou. Poprvý mi přišlo líto, že nemám foťák, protože jsem prošvihla příležitost získat ilustrační snímek k přirovnání „jako zmoklá slepice“. Teda, nažmach bylo jen těch pět nových, pobíhaly sem a tam, roztahovaly křídla, asi se sušily, když vykouklo to slunce… Áďa za nimi chvíli běhala. Zajímalo by mě, co by dělala, dostat se do konfrontace s kohoutem, ale zatím se akorát hrozně baví tím, čemu říkám odpalování bažantů. Jsou tak ochočení, že to skoro až hezký není, skoro víc než slepice. Ale když se k nim vlče dostane moc blízko, na rozdíl od slepic vzlétnou. A Áďa provede ROFL.
Hmmm. Já pak můžu hodit další komplet oblečení do špíny, ale to je vedlejší.
Po slepicích je třeba zkontrolovat prase za plotem u tety. Je to takovej ten vietnamskej čuník, tuším, akorát drobet přerostlej… takže kdyby letos teda už nastala ta fimbulská zima… Zatím si ho s Áďou vykrmujeme spadanýma jabkama, dcerunka se dívá, jak si prase mlaská, a napodobuje ho. Mám to taky jako kontrolu: dokud při pohledu na čuníka neprohlašuje „máma, máma?“, je to v suchu a nemusím přestávat baštit čokoládu.
Pomalu se přesouváme kolem králíků k ohradě s koněm. Totiž, je to poník, shetland. Ale když dneska v předtuše jablka nacválal, stejně to znělo… Sice nejsem koňačka, už dávno ne, ale koní jsem se nikdy nebála. Jenže se mě, když slyším blížící se dusot kopyt, vždycky zmocňuje takový primitivní pocit, atavistický strach nebo spíš rozrušení. Pořád mám v sobě kus nějakého prapředka, pro kterého takový zvuk znamenal jasný nebezpečí. Nevíš, jestli z toho křoviska vylítne pratur, nebo „jen“ naštvaná bachyně, chránící mladý, žejo…
Dumám nad tím a Áďa, která podobnými instinkty netrpí, dává té černé huňaté hrozbě druhý jablko. Návdavkem po shetlandovi hodí pár červených jeřabinek („Ňa! Ňa! Medžiiik!*“) a vůbec jí netrápí, že na ně kůň zvysoka kašle. Následuje druhá část rituálu, což znamená vyšplhání se na mechem porostlý balvan za hnojištěm a zvolání „Kyký!“
No, úplnej kohout, hele…
Pomůžu jí slézt, aby si nenabila tlamku a nevyválela se ve slepičincích a chvíli sledujeme, jak si skuteční kohouti začali poměřovat sílu hlasivek, jako by jim ten souboj Áďa odstartovala.
Pořád neprší, mraky sice lítají oblohou – vážně, ty nižší táhnou na západ, vyšší na východ, hukot! – ale na nás svítí slunce a je nám dobře.
Chvíli se ještě šmrdolíme kolem domu, sklepáváme vodu ze stromů („Prší? Prší?“) a ze sušáku na prádlo. Objevujeme pidivýhonek doubku, nejspíš vzešlého z Áďiných loňských prací na zahradě, kdy všude možně roznášela a schovávala žaludy. Schováváme se přes rututákem traktorem a chvíli si čutáme míčem. Nakonec vytáhneme se záhonu mrkev a na tu vlče nalákám, aby se šlo domů.
Ádě září oči, má i celkem dobrou náladu, zvlášť s ohledem na to, že se prve blbě vyspala a řvala na mě jako miniaturní Hitler. Uběhla hodina a půl, ani nevím jak. A asi se toho dělo víc uvnitř, než navenek, aspoň u mě. Zase mám sílu na nějaký to Fighting the World a tak vůbec…
Je to lepší než čokoláda, i když na to vždycky přicházím až s notným zpožděním.
Moje dcera to má prostě v hlavě srovnaný nějak líp. Takže jí v tomhle ohledu budu věřit a nadále se nechám vyhánět ven. Díky, Áďo.
————————————————————————————————————————————————————————————————————
*medžik – míček. Áďa to vyslovuje jako anglický magic.
Wait, existuje možnost, že ti doma roste čarodějnice („MEDŽIIIIIIIK!!!“) a tebe to nijak nezneklidňuje? O__o
Jinak post super, mmmmmožná mě donutí popadnout foťák a jít se taky vyvenčit, tady kus máme alej se stromy různobarevnými, tak než to opadá… občas potřebuju k aktivitám kopnout.
Ano, existuje. Já se čarodějnic nebojím.
Jo, taky plánuju, až zase trochu vysvitne, nebo i kdyby ne, sebrat foťák. Sice většinou i tím pitomým digitálem vyfotím jen málo co, nejde mi cvakat kolem sebe maniakálním stylem a pak vybrat ty povedený záběry, nějak mi ještě pořád zůstalo z focení na film takový to šetření, třikrát si rozmyslím, než něco střelím, a i z toho potom vybírám, co si nechám v PC/hodím na veřejnost… Ale samozřejmě hlavní je, aby mi někdo ten mů línej zadek vykopal ze židle.