Vivík píše o psaní – „Kdo to, sakra, je? Aha, hrdina!“
Tak. Před pár dny jsem dopsala poslední větu věci, se kterou se mořím už skoro půlrok. Asi bych měla říct „znovu dopsala“. Román, kterému důvěrně přezdívám mamut, v první verzi vznikl už před devíti lety. Tehdy jsem psala intenzivně, naivně a hodně, a povzbuzena dobrým umístěním v CKČ jsem se mamuta pokusila nacpat Michaelu Broncovi.
Málokdo by byl nadšený, kdybyste ho znenadání uhodili mamutem. I v případě, že by ten mamut měl všechny mamutí náležitosti a na správných místech, což ten můj v oné době neměl. Spíš to byl takový milovaný, ale podivně zmutovaný chcípáček.
M.B. nicméně zbaběle neustoupil do předem připravených pozic, a za to ho dodnes obdivuji. Dokonce kus, který jsem poslala, přečetl, a poslal zpátky s odmítavou, leč vcelku milou poznámkou. Později jsme se na nějakém conu potkali, a já jsem od něj dostala svou první cílenou a padnoucí kritiku.
Přijala jsem ji s pokorou, to ano, ale ohledně některých věcí, které zazněly, jsem tehdy nechápala, o čem je řeč… Pochopila jsem s odstupem let, v nichž jsem nepsala a jen sbírala zkušenosti.
Protože původní verze Únosce, aka mého milovaného mamuta, je v podstatě sbírkou začátečnických chyb a sice dobře myšlených a nadšeně psaných, ale přesto blbostí, rozhodla jsem se, že o nich něco málo naklepu na blog… třeba to někomu, kdo se chystá psát, pomůže. Nebo se alespoň zasmějete.
***
KDO TO, SAKRA, JE? AHA, HRDINA!
A začnu touhle ošemetnou věcí.
Ano, jde o postavy, hrdiny, klaďasy, záporáky, ženské, mužské, zvířecí…
Článků, kterak správně napsat postavu, se na internetech potuluje fůra a ještě pár navíc. Já chci teď mluvit o něčem, čeho jsem se v tomhle ohledu dopouštěla, a co považuji za chybu.
Souvisí to s uměním popisu, o budování věrohodného charakteru tentokrát ani tak nejde. Dlouho jsem si myslela, že je třeba i sebenedůležitějšího komparzistu při jeho prvním výskytu řádně popsat. Jak se jmenuje, jak vypadá, jestli je hodnej, nebo plánuje vraždění koťátek ve velkém, co obvykle snídá a jaký měl vztah ke svému strýci z matčiny strany.
Aby nedošlo k omylu – pokud by byl strýc dotyčného pana XY pro příběh důležitý, pokud bych chtěla psát o povstání koťátek proti jejich vražedníkům a obvyklá XYova snídaně by v příběhu tentokrát byla otrávená, pak by to asi bylo v pořádku. I když pořád by se to dalo napsat jinak, než nahrnout všechno polopatě na jedno místo, hned jak se dotyčný objeví.
Někdy taky zabíhám do druhého extrému, kdy hlavní postavu nepopíšu skoro vůbec, a když mi tam v širokém záběru desítek stran pobíhá někdo, u koho znám jméno a pohlaví, ale nic víc, taky to nepotěší. Každopádně, ten první zlozvyk mi připadá otravnější, hůř eliminovatelný.
Je to nejspíš i o lenosti. Různé charakterové rysy postavy by měly vyplynout až z textu. Jenže proč se snažit v nějaké dějové lince vyjádřit, že dotyčný trpí posttraumatickou stresovou poruchu po zážitku z dětství, kdy se mu kočka okotila v postýlce, a on od té doby nenávidí koťáka, když to můžu napsat na hulváta, jakmile XY poprvé představím?
Stejně bych ale doporučovala všem, kdo mají stejný problém, aby se kousli do zadku a prostě to nedělali. Jednou, dvakrát se něco takového dá skousnout, zvlášť v rámci většího celku. Nejspíš. Ale vyblít kompletní životopis a charakterový posudek každého, kdo se objeví na scéně… Sakra, to těm postavám hledám zaměstnání, nebo co?
Navíc prvoplánovitý popisování má ještě tu závadu, že nenechává čtenáři prostor k vytvoření vlastního názoru. A když už napíšu, kupříkladu, o jisté císařovně čarodějnici, že je to moudrá žena, milující matka a v rámci příběhu vlastně takovej Gandalf v sukních, tak sama sebe vháním do dost prekérní situace. Protože potom bych se měla sakra snažit o to, aby dotyčnou stejně pozitivně vnímal každý, kdo to čte. Ve chvíli, kdy se mi spasitelka odhalí jako pokrytecká megera, cepující všechny kolem za chyby, kterých se sama dopouští, mám zatracenej problém.
Přitom bez omezujícího popisu na počátku se i s něčím takovým dá pracovat, vlastně je o o hodně zábavnější a zajímavější. Nic mi nebrání říct – no jo, já vím, že je to mrcha, ale tak to má být. Pokud to působí živě, nesmrdí to na dálku papírem, je to v cajku.
Ještě jedna věc. Je samozřejmě dobré toho o postavách, s nimiž pracuji, vědět co nejvíc. Osobně si poznámky vedu jen u pár těch nejdůležitějších, protože jsem lemra líná. Ale teoreticky mi nic, mimo zmíněnou lemrolínovitost, nebrání si někde bokem popsat každý chlup na mamutím těle.
Ale věci jako: „XY byl vysoký, štíhlý muž, s BMI na hranici podváhy, všemi zuby, černými vlasy, žlutýma očima a hepatitidou typu B na vzestupu, tichý, zákeřný vrah, chovající v sobě nesmiřitelnou nenávist ke koťátkům, prostě ZLOUN nejzlejší…“ patří vážně jen do poznámkového notesu. Nemluvě o případech, kdy se popis rozede ještě obšírněji, a nakonec zabere i místo, na kterém by mohl probíhat nějaký ten děj.
Není lepší si otevřít zápisník s poznámkami, a napsat s jeho pomocí třeba takovouhle scénku: „Zvonek nade dveřmi Zverimexu se rozcinkal a obě prodavačky vzhlédly. Vchodové dveře nebyly vůbec nízké, přesto se v nich muž, který právě vešel, musel sehnout. Venku se smrákalo, umělé světlo uvnitř obchodu dodávalo návštěvníkově tváři chorobné, nažloutlé zabarvení… Když zvedl hlavu, žena za pultem, ta blíž k němu, mohla stejnou nepřirozenou žluť spatřit i v jeho očích. „Máte koťátka?“ zašeptal, a rozhlédl se, těkavým způsobem dravce, pátrajícího po kořisti. „Potřebuji… potřebuji ta zatracená koťátka. Hned!““
No dobře, nenacpala jsem tam černé vlasy ani počet zubů, ale stejně mi to připadá lepší. Kdybych někde četla první popis, moje reakce by vypadala nějak takhle: „Dobrý, a dál? Hmmm…“
To druhé sice není dokonalé, ale už to vzbuzuje nějaký ten zájem. Co je to za týpka? Je nemocnej? Na co, probohy, potřebuje koťátka?
Pokud bych se nadále jako autor rozhodla, že by příběhu lépe vyhovovalo, kdyby se XY ze všech sil pokoušel se svou koťátkofobií vyrovnat, a ne jen ty chlupaté kuličky bez rozmyslu masakrovat, nic by mi v tom nebránilo. V prvním případě ano, tam bych si tou nesmiřitelnou nenávistí tak trochu uzavřela cestu. I když bych se mohla pokusit, napsala bych to věrohodně, s nějakým dobrým odůvodněním, stejně by zůstala ta pachuť… Lhala jsi, říkala jsi, že je to ZLOUN!
Abych to nějak zakončila… Nehodlám nikomu nic nařizovat, zakazovat, jenom z vlastní zkušenosti doporučuji:
Nepište svým postavám kádrové posudky, rozhodně ne do příběhu. Radši vytvořte scénu, v níž můžete všechno ukázat. A už vůbec někoho neoznačujte předem za hrdinu nebo za padoucha. Nechte postavu jednat, a čtenáře, ať si udělá svůj vlastní názor. Celá ta věc zlo/dobro je tak jako tak dost ošemetná, ale o tom snad někdy příště.
Teď už mě omluvte, jdu zase chvíli česat mamuta.
Užitečné odkazy:
Triumvirát - dvě dámy a jeden pán, články o psaní, jazyce a vůbec o tvorbě. Devět z deseti vivíků doporučuje, ten desátý asi někde masakruje koťátka, prevít.
Temnářka - rubrika Fantasy a tvůrčí psaní, s nadhledem, vtipně, a přitom poučně, slečna je moje krevní skupina.
Jak napsat dobrou knihu – tohle jsem si nedávno pročetla, a ačkoli ne se vším souhlasím, přesto je to hodno pozornosti…
Já beze zbytku souhlasím! Od charakteristik postav jsem upustila téměř úplně, zejména proto, že prostě ani NEVIM, jaký ty lidi ve skutečnosti jsou. Vyvíjejí se (nebo degenerujou) jak se jim zlíbí.
No, myslím, že alespoň sama pro sebe potřebuju vědět základy, co by třeba dotyčnej v životě neudělal, kvůli čemu by byl naopak ochotnej se obětovat, nějaký ty názory, strachy, touhy… pomáhá mi to důmyslněji ty postavy týrat, hahaha… >:(
Ale vážně… Často se setkávám s názorem, že autor by měl o svých postavách vědět první poslední. Já bych to, ve vší skromnosti, trochu zúžila, stačí mi vědět to, co je důležité pro příběh (třebaže se to v něm třeba přímo napsané neobjeví).
Škoda, že si to nemohl přečíst Jirásek! Jinak docela zajímavej autor, ale dělal přesně tuhle školáckou chybu!
Matko!