VIVIBLOG

Tak, konečně jsem se zase dokopala na blog, a nesu další špetku plků o přečteném. Pokusím se být víc neutrální, protože jsem se posledně dozvěděla, že „královnu detektivek“ jsem zdrbla možná trochu moc…

Každopádně tohle ale zůstává víc než recenzí mými názory a postřehy, takže to tak, prosím, berte.

Deklarace smrti – Gemma Malley

Nakladatelství FRAGMENT, 2007, překlad Milena Hordinová

A hned si rejpnu. K obsahu budu shovívavá, ale docela mě zamrzelo několik věcí, a všechny tyhle stížnosti asi jdou za vydavatelem…

Jednak upoutávka, jak zepředu na obálce, tak vzadu, je celkem zavádějící – nebo se alespoň neshoduje s tím, co jsem se dozvěděla a pochopila ze samotného příběhu.  A za druhé, pokud je tenhle příběh součástí většího celku, tak bych docela uvítala, kdyby to bylo sděleno nějak výrazněji, než malým obrázkem na zadní straně obálky, který ukazuje vyprodaný titul „Přebyteční“, a že je nějaké nové vydání. Ale možná se předpokládá, že dneska mládež prostě houkne na strejdu Googla, a ví vše.

To by bylo stručně k rejpancům do vydavatele.

Teď, co tedy od Deklarace smrti můžete čekat.

Příběh, který je sice poměrně schématický a předvídatelný (až na jedno rozuzlení na konci, na které sice dost indicií ukazovalo, ale které mě stejně překvapilo – dobře napsáno, paní Malley, dobře napsáno!), ale čte se příjemně, zaujme, a nikde nedrhne.

Celkově mě koncept světa v roce 2140 zaujal. Dokážu si z toho prostředí výborně představit i „dospělý“ příběh. Je to poměrně zajímavá myšlenka… (která už se určitě někde objevila, jenom já jsem se s ní setkala poprvý).

Představte si svět, v němž je možné pomocí léků zastavit stárnutí. Žít věčně. A teď si představte, že se do takového světa pořád rodí děti, stejnou rychlostí a ve stejném počtu, jako doposavad. Ano, máme tu problém. Nikdo neumírá, nikdo neuvolňuje místo další generaci, a to opravdu zavání pěkným průs… nepěknými potížemi.

Tudíž se pár moudrých hlav rozhodlo, a zavedlo v tom pravidla. Pokud chcete být nesmrtelný, dobře. Ale vzdáváte se tím práva na potomstvo. Jakékoli potomstvo. Aspoň tak jsem to pochopila… Myslím, že je doslova psáno život za život, čili pokud chci cvrčka, musím se vzdát věčnosti. Na druhou stranu je fakt, že v knize je taky zmíněno cosi jako povolenka na jedno dítě, předpokládám, že ale není pro každýho… Možná je princip více vysvětlen ve „Vyprodáno! Nové vydání vyprodaného titulu Přebyteční“ , ale tady mě to trochu zmátlo.

V každém případě, s dětmi, co se narodí bez povolenky nebo nadpočet, se režim vůbec nemaže. Šup do ústavu, na nesmrtelnost zapomeňte, na veškeré vymoženosti civilizace, pokud nejsou nutné k práci a holému přežití, také, a makat a makat, abyste odčinili hrozivý hřích svých rodičů a vůbec svoji existenci.

Jo, takové prostředí úplně svádí k napsání pořádného drasťáku. Deklarace smrti je sice psána jazykem a stylem, který neodradí „mladého“ čtenáře, myšleno náctiletého, ale stejně jako vychovatelka v ústavu se s tím spratkem vůbec nemazlí.

Takhle: vcelku bez obav můžete Deklaraci dát přečíst svojí dvanáctiletý ségře, krvavých scén a erotického dusna je tam míň, než třeba ve Stmívání. Ale přes docela optimistické vyznění závěru, pro někoho, kdo nad tím vším bude trochu přemýšlet, je to tak trochu deprimující. Na poměrně malé ploše nějakých dvěstě padesáti stran je tu přehršel lidských charakterů, popsaných s přesvědčivostí hodnou odborníka. Žádné Zlo, které je Zlé, protože prostě proto, a aby se měli Hrdinové s čím epicky Utkat. Jenom taková obyčejná lidská zlíčka, ve své podstatě mnohem hrozivější než celá parta Temných ZloMágů.

Kdybych knihu četla v těch deseti, dvanácti letech, asi bych to brala jako takové jednoduché dobrodrůžo, na závěr s téměř happy endem. Takhle mě, jaksi v druhém plánu, donutila přemýšlet nad nesmrtelností – ne chrousta, ale člověka – nad tím, jestli je prodlužování lidského věku skutečně takové vítězství, a jestli se rouhám, když si pomyslím, že některé věci je možná vážně lepší nechat tak, jak jsou nastavené… třeba právě ten věčný kruh rození a umírání…

Takže moje doporučení je jasné: pokud máte mladší sourozence/děti/příbuzné, kteří rádi čtou a vychutnají si i příběh, kterým se neprobíhají temnotemní teenageři s rozervanými dušemi ani upíři na jakýkoli ze sto způsobů, dejte jim to přečíst. A než jim to dáte, dopřejte si taky, třeba jako jednohubku po vydatném obědě z těžšího čtiva.

Follow

Sdílet

1 reakce v článku “Vivík čte: Deklarace smrti – Gemma Malley”