VIVIBLOG

A slibovaný buchňánkoidní report.

Obrázkový! Volejte sláva…

(Tak úplně sláva ne, nějak se to sem nevejde, nebo co, takže pokud chcete vidět všechny stromy a keře, mrkněte na http://vivianastellata.rajce.idnes.cz/Zacatek_podzimu# )

Když totiž vlče po obědě neusne v pelechu a venku nepanuje zvlášť ošklivé počasí, Vivík, poslušen rad své moudré matky (tentokrát ne Přírody, myslím tím Eliáše von Nanohu), zase vytáhl kočárek. Do brašny putuje rozečtená kniha, pitipiti a případně mobil (většinou vybitý, ani nevím, proč ho vlastně tahám s sebou, stejně funguje spíš jako těžítko).

A vyrážíme jednou z mnoha cest…

Dnes jsme si vybraly tu, co vede k lesu s bílým kamením a tančícími stromy. Na kraji vsi to vypadá tak všedně…

A vlče vyje, ukazuje mi letadla („Heje! Tam!“) s nadšením objevitele, každý letadlo je první a jediný na celým světě… spát se prej nebude.

Vysmátá jak lečo…

Ale posléze dostane dostatečnou dávku čerstvého lesního vzduchu, slunce a studeného větru, a někde na začátku lesa usne. A já dostávám svoji vizuální medicínu.

Na cestě zpátky jsme navíc potkaly kočku ve škrabošce. Nejspíš to byla nějaká kočičí superhrdinka a chvátala za tajným posláním. Zachránit svět nebo tak něco. Podle toho, jak vyběhla nahoru po kolmé zdi, to bylo zcela zřejmé. Kdo ji vidí už tady, má bod.

A kdo ji na první fotce nenašel (ani se nedivím, cvakla jsem to vážně narychlo), tady může pohlédnout přímo z očí v oči té jantarooké kočičandě:

Pak už se, prosím, nic zvláštního nedělo… tedy nic, co by se vymykalo z všedního podvečerního buchňánkova běsnění.

Tak zase někdy… na procházce.

Follow

Sdílet