VIVIBLOG

(Zjistila jsem, že mi to u téhle povídky hází nějakou chybu,  ačkoli v  nastavení je vše, jak má být, na webu se prostě nezobrazí… tak ji sem házím znovu, a omlouvám se těm, kteří už četli a tak…)

Z (ne)života jedné rodiny… Po pěti letech nepsaní a hrozného bloku můj první počin. Prosím o komentáře, děkuji.


Brzo ráno, ještě než se venku udělalo aspoň takový to šero, že člověk trochu vidí co a jak, tak máma šla a začala dělat věci. Nejdřív zavřela všechna okna na kliku, zatáhla žaluzie, a nakonec vytáhla alobal, a ten do oken nalepila takovou tou širokou páskou na koberce. Takže všude byla tma a bylo fuk, jestli venku svítá. Pak vzala malou, odnesla jí do obýváku a řekla mě a dvojčatům, že tam musíme jít taky. Tvářila se, jako se tvářívá, když jí bolí hlava. To s ní vážně není legrace. Tak jsme šli.
Ale mohli jsme si svítit, takže to tak hrozný nebylo. Taky jsme mohli koukat na televizi. Jenom na program, kde pořád dokola opakovali pohádky, ale to neva.
Já jsem věděl, že máma v kuchyni brečí. Asi kvůli tátovi. Kluci se u televize prali, a malá pobrekávala taky, až nakonec usnula. Což mě překvapilo, protože většinou už ve dne nespí, nanejvýš po obědě. Asi byla z toho všeho taky unavená.

Nakonec jsem začal i já zívat, tak jsem se natáhl na gauč. Myslel jsem, že si budu chvíli číst, dostal jsem nedávno k narozkám knihu, co se jmenuje Ofenziva v Pacifiku, protože se zajímám o Druhou světovou válku. Jenže jsem si četl jenom chvíli, a pak jsem usnul, ani nevím, jak… možná i proto, že se udělalo ticho – dvojčata se přestala pošťuchovat a nejspíš si schrupla taky.

Když jsem se vzbudil, neměl jsem ponětí, jestli je den, nebo noc. Máma zhasla světlo a vypnula televizi, když jsme všichni spali, a teď byla tma jako v pytli, ale mohlo to být kvůli těm zatemněným oknům.

Každopádně jsem měl ale hroznej hlad, a podle toho, jak Kačka kňourala, tak jsem nebyl sám.
Zjistil jsem, že je pootevřené okno, a dovnitř šel čerstvej a studenej vzduch. A taky šlo vidět, že venku je černočerná tma. Takže večer.
Máma přišla, vypadala unaveně, oči měla ubrečený a zapadlý do hlavy, a řekla hodně přísně, ať se neopovažujeme dělat binec, že se hned vrátí. A potom za sebou zamkla dveře, což už nějakej čas nedělala a ani nemusela, protože kluci jsou sice prdlí a ještě malý, ale já už jsem velkej a mohl bych to ohlídat, a taky by mohlo třeba začít hořet.
Takže mě tím trochu naštvala, a navíc jsem byl zmatenej a vůbec, tak jsem si šel dělat svůj model Hawker Fury. Kačka si na hrací dece něco montovala s barbínama, asi jim trhala hlavy, a Tom s Danem skákali po sedačce, i když to mají normálně zakázaný, a vřískali jako opice. Nedalo se přitom moc soustředit. A navíc jsem měl vážně dost velkej hlad…
Naštěstí se máma vrátila vážně brzy. Vrhli jsme se všichni na jídlo jako zběsilí – nevím, jestli to byla snídaně, když jsme vstávali, nebo večeře, když byl vlastně večer, ale myslím, že nás to v tu chvíli nějak moc nezajímalo.

Nevím, jak dlouho to potom trvalo, ale vypadalo to pořád stejně.
Nechodili jsme ven, jenom máma večer, aby přinesla jídlo. Napřed to tak bylo docela zajímavý a takový dobrodružný, žít v noci a spát ve dne a hrát si na něco jako domácí trosečníky. Pozdějc už ani ne.
Mně třeba skoro začínala chybět škola. Máma mi dřív četla Dva roky prázdnin, a to jsem těm dětem záviděl. Teď už ani ne. I když asi by to bylo o něčem jiným, kdybychom žili na záhadným ostrově, a ne pořád v tom samým nudným bytě.
Dvojčatům škola nechyběla, ale chtěla hrozně moc jít ven. Na hřiště a do kina a do cukrárny a kdovíco ještě. Máma jim musela pořád opakovat, že zatím nikam nemůžeme. Ale nikdy neřekla, co to zatím znamená. Viděl jsem na ní, že je z toho unavená, jak se Tomáš s Danem rvali, odmlouvali a držkovali, Kačka pořád řvala, až se všude válely pobrečený kapesníky a pleny a to mi připadalo jako dost hnus…

A pak za mnou máma přišla, že mi vysvětlí, proč a co a jak, že už jsem dost velkej a že už na to sama nestačí, tak jí musím pomoct.

Docela se ten rozhovor protáhl, máma se snažila nebrečet, ale brečela, tak se pořád utírala kapesníčkama, a házela je do koše, šlo mi to už na nervy, protože to bylo jako když vám někdo čte knížku a každejch pět minut u toho běhá na záchod. Každopádně už bylo sedm ráno, a pořád jsme se nedostávali ke konci, a i když se teď rozednívalo pozdě a stmívalo brzo, tak už venku nejspíš svítalo. Já jsem si pořád snažil srovnat, co mi máma řekla, moc mi to do tý hlavy nešlo…

A potom začal nějakej šrumec v předsíni, vylítli jsme s mámou oba, a koukáme, že dvojčata i s Kačkou tam stojí oblečená, a nastoupená, že se půjde ven a basta.
Máma zakroutila hlavou, vzdychla, a prohlásila, že na to nemá nervy, a ať se zase svlečou, že se jde spát.
Myslel jsem, že se kluci začnou vztekat, dupat a vřískat, nebo bouchat do dveří, jako to dělali už dřív, ale pak jsem si všiml, že mámě ztopili klíč od dveří, že ten je v zámku a že je nejspíš odemčeno.

Máma se otočila, aby se vrátila do pokoje. Chtěl jsem jí říct, co a jak, ale než jsem to mohl stihnout, tak Tom nebo Dan otevřeli dveře ven.
Vážně teprve svítalo. Tohle zimní slunce nemá skoro žádnou sílu, jako čaj, kterej zalijete, ale hned vytáhnete sáček. Slabota. Jenomže najednou to slabota nebyla. Naštěstí máme dveře spíš na jihozápad, takže nám to slunce nad obzorem nemohlo svítit dovnitř, ale stejně… z těch otevřených dveří sálala taková nepříjemná horkost, nebylo to ani tak letní, normální vedro, jako spíš útočnej, vlezlej, ZLEJ žár.
Dokonce i dvojčata zaváhala. Najednou oba ztichli a stáli bez hnutí. Jenže Kačka ne. Nevím, jestli byla moc malinká, než aby jí došlo, že je něco špatně, nebo to cejtila, ale chtěla jít ven a válet se ve sněhu a blbnout… Prostě se rozběhla, a že i ty její krátký nožky se dokázaly pěkně kmitat.
To už se kolem mně prosmekla máma. Já jsem sotva stačil otevřít pusu, abych něco řekl, nebo zakřičel, ale udělal jsem jenom takový divný zvuk, co by udělala třeba myš, na kterou někdo šlápnul. A taky jsem stál, úplně zamrzlej, stejně jako dvojčata.
Máma po Kačce hmátla, že jí stáhne zpátky, a to už malá zavřískala bolestí, a máma asi pochopila, že to nestihne, takže jí zastínila před sluncem a pak do ní šťouchla, takže jí shodila zpátky do domu.
A já jsem v tu chvíli věděl, že máma se vrátit nestihne. Nevykřikla, nebo ne moc nahlas, ale já jsem viděl, že leží a nezvedá se, a že vyšlehly plameny, tak jsem skočil ke dveřím a zavřel jsem je.
Pak jsme vlastně jen seděli v předsíni a spotřebovali jsme hrozně moc kapesníčků. Kačka mi usnula na klíně, a později i dvojčata, stočený do klubíčka mezi botama jak nějaký malý štěňata, ale já jsem spát nemohl. Večer už se mi motala hlava a hučelo mi v uších, ale spát prostě nešlo.

Když jsme po setmění otevřeli dveře, našli jsme jenom takový šedivý popel, moc se nelišil od sněhu kolem.
Od tý chvíle jsme byli úplně sami.

Docela mě překvapilo, jak málo času to zabralo, než jsme dostali takový hlad, že jsme přestali myslet jen na mámu. Asi dvě noci. A Kačka možná ještě dřív. Nikdy bych si nemyslel, že to půjde tak rychle, ale nedalo se s tím nic dělat.
Bylo mi jasný, že brzo budu muset jít večer ven a sehnat jídlo. Sice jsem zamknul dveře a klíč jsem měl pořád u sebe, ale kluci dělali strašnej povyk. Kdyby dřív máma nedala na kličky od oken řetízky po babičce, tak by nejspíš zdrhli oknem. Ale nakonec by mohli klidně projít i zavřeným. Oni jsou na to šílení dost, i když jsou najedení.
Kačka mě děsila snad ještě víc. Po první noci, kdy nedostala jíst, už ani moc nebrečela, jenom seděla, houpala se a kousala si ruku.

Já jsem se hlavně cejtil děsně unavenej, a nejradši bych zalezl a spal, ve dne, v noci, pořád. Ale kluci mě nenechali. A musel jsem se postarat o Kačku, i když jsem jí teď v podstatě nemohl nijak moc pomoct. Vzal jsem jí aspoň vždycky do vany, v teplý vodě trochu ožila a chvíli si hrála s barbínama. Ale pak jenom spala, nebo koukala do prázdna a pofňukávala.
A v bytě to začínalo vypadat jako po výbuchu. Sice žádný špinavý nádobí, což byla výhoda, ale jinak co kde komu upadlo, tam to leželo, a navíc všude ty pobrečený kapesníky a látkový pleny. Skoro se mi z toho zvedal žaludek.
Zrovna jsem se dokopal, abych s tím něco začal dělat, to už nastával třetí večer, kdy jsme nejedli. A vtom slyším zvonek. Normálně jsem leknutím nadskočil snad metr vysoko.
Tom s Danem kolem mě proletěli do předsíně, a začali skákat přede dveřmi jako nějaký psi, kterým se vrací páníček z dlouhý cesty. A volali něco o tátovi.

Sakra.
Kačka začala natahovat a vůbec nevypadala zvědavá a že by se chtěla se jít podívat, o co jde.
Ještě větší sakra!
Já se po tom prvním leknutí cejtil spíš otráveně a jako by mi najednou přibilo tak sto let. Připadlo mi hrozně nespravedlivý, že jsem tu na všechno sám, a že mám odpovědnost za všechny. Prostě jsem nechtěl na nic myslet, nic řešit, jenom bych se rád najedl a šel spát.

Pomyšlení na jídlo nebyl zrovna dobrej nápad, protože jsem se nevědomky kousl do rtu a ten mi začal krvácet. Čím dál tím líp, vážně.
Odstrčil jsem dvojčata – šla mi z cesty celkem bez debat, pořád ještě se cejtili provinile, za to, co se stalo mámě – a koukl jsem se kukátkem za dveře.
Stály tam dvě neznámý ženský. Jedna stará, mohlo jí bejt kolem čtyřiceti, krátký světlý vlasy, co vypadaly trochu jako Kaččiny. Druhá mladší. Byly oblečený jako na nějakým úřadě a starší měla kabelu, co se do ní musely perfektně vejít papíry.
Mladší znova zazvonila, a starší zaťukala, asi aby bylo vážně jasný, že tam jsou.
Nevěděl jsem, co udělám. Kdyby kluci neřvali, mohli bychom dělat, že nikdo není doma. Tohle vypadalo na návštěvu pro mámu nebo pro tátu, a nechtělo se mi vysvětlovat, proč tu ani jeden není.
Jenže z toho, jak se ty ženské tvářily, vyplývalo, že se samy od sebe hned tak neseberou a neodejdou.
Přemejšlel jsem, cítil jsem se pod psa, pozoroval jsem ty dvě kukátkem, a najednou jsem dostal bezvadný nápad. Takže jsem jim otevřel.

Chvíli se na nás jenom dívaly, jako by poprvý v životě viděly děti. My jsou koukali na ně a nikdo nemluvil. Až to začínalo bejt trapný. Nakonec se ta starší falešně pousmála, a zeptala se, jestli by mohli mluvit s rodiči.
„Táta je na služební cestě, a máma si šla jenom pro něco do večerky,“ řekl jsem. „Kdyžtak tu na ní můžete počkat. Měla by se hned vrátit.“
„Dobře, to by šlo,“ kývla starší, a ten její úsměv se ještě rozšířil. „Ty jsi Martin, že? Já jsem Dita, a tady kolegyně Anežka. Jsme z Odboru péče o dítě.“
Natáhla ke mě ruku, tak jsem jí s ní potřásl. Byla nepříjemně teplá.
„Kluci, vemte Kačku do pokoje, jo,“ řekl jsem dvojčatům. „A zkuste tam bejt hodný.“
To, jak mě poslechli, mi přišlo divný, skoro to vypadalo, že je někdo vyměnil za dva roboty, nebo tak něco. Ale možná vycítili, že fakt nutně potřebuju, aby teď všechno klapalo.

Já s těma ženskejma jsme šli do kuchyně. Nebyl tam takovej bordel jako ve zbytku domu, protože jsme tam v podstatě nechodili. Aspoň za poslední tejden. Cestou jsme ale prošli kolem obýváku, a ty dvě tam hned musely koukat. A nejspíš se jim nelíbilo, co viděly. Krčily nosy, jako by čuchaly k něčemu zkaženýmu.
Sedli jsme si, mě napadlo, že jim nabídnu čaj, že se to tak dělá, ale byl jsem nervózní, tak jsem si nevšiml, že konvice není v zásuvce, a nemohl jsem jí zapnout, pak jsem do ní zapomněl dát vodu a nakonec jsem rozsypal pytlíky s čajem, takže ta mladší, Anežka, se zasmála a řekla, že ten čaj udělá.
Pak jsme seděli, já jsem měl před sebou čaj, kterej jsem vůbec nehodlal pít, a jak jsem se na ty dvě díval, byl jsem z nich čím dál tím nervóznější. Vlastně jsem tohle všechno nemusel dělat, ale fakt je, že jsem si potřeboval promluvit s nějakýma dospělýma. Jinak už bych se asi zbláznil.
„Tak jo,“ řekla nakonec ta starší. A asi ukecanější. „Tak co kdybychom si zatím popovídali, než se maminka vrátí. Nevadí, Martine?“
„Ne, určitě ne,“ vydoloval jsem něco jako úsměv. „Asi jste přišly proto, že nechodíme do školy, žejo?“
„To taky,“ kývla mladší. Měla docela příjemnej hlas. „Ale taky nám volala jedna sousedka, že v poslední době vůbec nevycházíte z domu… Ty jsi už docela velkej kluk, dvanáct let, to už nejsi malý děcko. Mohl bys nám zkusit říct, co se stalo?“
„Jo, určitě. Aspoň to zkusím,“ řekl jsem. „Ale kdyžtak mě nepřerušujte, jo?“
Obě dvě přikývly a tak jsem začal.

Mluvil jsem a i když Dita a Anežka každou chvíli vypadaly, že mi do toho skočí, nakonec to vydržely docela dlouho bez vyrušování.
Vyprávěl jsem jim o noci, kdy se táta vrátil ze služebky. Jezdíval s kamionem, měl být ještě týden někde v Rumunsku. A nečekaně se objevil. Vypadal nemocně. Máma byla ráda, že je doma. I když byla zvědavá, co se stalo, nejdřív se ho na nic moc nevyptávala, to neměl rád, a radši mu připravila narychlo k večeři vošouchy. Jakože bramboráky. Ale on jíst nechtěl. A že si půjde radši lehnout.
Dvojčata a Kačka už dávno spali, muselo bejt nějakejch jedenáct hodin. Já jsem měl taky spát, ale ještě jsem si hrál tajně na mobilu jednu hru, tak jsem všechno slyšel.
Táta s mámou zhasli, a zmizeli v ložnici. Myslel jsem, že spí, a že taky přestanu hrát a půjdu chrnět, ale najednou jsem viděl, jak táta z ložnice vychází a hrozně tichounce jde k pokojíku, kde spaly dvojčata a Kačka. Potom se odtud ozvalo takový zavrnění, jako když se Kačka uprostřed noci trochu vzbudí, ale ne úplně. A za docela dlouhou dobu táta zase vyšel, a tentokrát šel ke mě.

Hrozně jsem se bál, jako kdybych věděl, co se bude dít, ale pravda je, že ta zlá věc trvala jenom chvilku a vlastně to nebylo zase tak strašný. Nanejvejš jako u zubaře, když vrtá kaz.
Jenže potom jsme všichni byli noc a den hodně nemocný. Myslím tím, vážně hodně. Tak, že jsme o sobě ani nevěděli.
Další večer jsme se probrali. To bylo před tím ránem, kdy máma začala zatemňovat byt. A naposled jsme viděli tátu. Ještě nám všem bylo divně, aspoň já jsem měl pocit, jako by se kolem mě svět různě křivil a ohýbal, a dvojčata ležela, a ani nemluvila, a Kačka spala jako mrtvá.
Máma se zdála taková slabounká, ležela v posteli v ložnici, ale měla sílu se s tátou strašně hádat. Zavřeli si dveře, ale stejně jsem je slyšel. Máma pořád opakovala: „Co jsi to udělal, sakra, co jsi nám to všem udělal?! Jak jsi mohl?!“ A táta říkal, že v tom nemohl zůstat sám, že nás potřebuje a chce být s náma napořád.
Potom ztichli.

O dost později jsem vstal, že si dojdu do koupelny opláchnout obličej, protože jsem se pořád cítil tak špinavě, zpoceně, prostě hnusně jako po nemoci. V mámině a tátově ložnici se svítilo, a škvírou jsem viděl, že táta sedí na posteli a něco hledá na notebooku. Máma tam nebyla. Byla v koupelně, kde jsem jí vzápětí našel.

Seděla na okraji vany, měla v ruce kuchyňskej nůž, ostrej, na maso. A ořezávala ulomenej konec dřevěný násady od koštěte, do dost krutý špičky. Byl jsem ještě pěkně zpitomělej, takže mi nedošlo, co vlastně dělá, ani jsem si nemyslel, že je divný. Jenom jsem si opláchl obličej, a že půjdu zase spát.
„Zavři si v pokoji dveře, ano?“ řekla máma tiše, když už jsem byl na odchodu.
Otočil jsem se na ní. A tak smutnou jsem jí nikdy předtím ani potom neviděl.

Přikývl jsem a poslechl.
A druhej den ráno byl táta pryč a máma zatemňovala okna jako posedlá. Později si ještě navlíkla gumový rukavice a přidělala na kličky stříbrný řetízky. Hlavně kvůli klukům, aby je nenapadaly blbosti, jako zdrhat oknem.

Když jsem se dostal tady k tomu, musel jsem si udělat přestávku. Na obou těch sociálkách bylo vidět, že mi nevěří pomalu ani nos mezi očima, ale tvářily se spíš soucitně, než naštvaně. Něco ve stylu „chudáček, musí si vymejšlet, protože je to moc hrozný, co se stalo“.

„No, vypadá to, že se toho stalo vážně hodně,“ řekla teď starší. „Martine, jestli nechceš, tak na to neodpovídej, ale co to bylo za zlou věc, kterou udělal v noci váš otec?“
„To nebylo to, co si asi myslíte!“ vyhrkl jsem. Došlo mi, co si z toho musely vzít. A i když na tom moc nesešlo, nechtěl jsem, aby si o tátovi myslely takovou věc. „On jenom… prostě z nás udělal to, co byl sám. Máma mi to vysvětlila. Nechtěl trávit věčnost bez nás.“
Podíval jsem se ke dveřím do obýváku. Stáli tam Tom s Danem a s Kačkou, a dívali se. Nezvykle tiše. A hladově. To jsem poznal, protože sám jsem měl pocit, že se z tý hryzající prázdnoty zblázním. V životě jsem takovej hlad nepoznal.
„Jo, a navíc jsem vám lhal,“ pokračoval jsem a podíval jsem se přímo do očí nejdřív tý starý, pak tý mladší. Obě vypadaly zmateně. „Máma nepřijde. Ona nešla nikam nakoupit, ani nic…“
„Dobře, to nevadí… kdy se teda vrátí?“ zeptala se starší, pořád se snažila působit takovým tím dojmem, že je dospělá, a tudíž jí nic nezaskočí, ale úplně jsem viděl, jak už to jenom hraje.
„Už se nevrátí, protože shořela, přímo tady před barákem.“
„Prosím?“ tentokrát se zeptala mladší, jako by špatně slyšela. „Jak shořela? Co tím myslíš?“
„Normálně vyšla na slunce a shořela,“ řekl jsem.
Začínal jsem být vážně netrpělivý. A ostatní taky…
„Já jenom potřebuju vědět, co se s námi teď stane dál,“ pokračoval jsem tedy, chtěl jsem to už mít z krku, i když původně jsem ještě chtěl mluvit, zkusit, jestli neznají nějaký vysvětlení, nebo radu… „Jako když jsme bez rodičů. Tady asi zůstat nemůžeme, že ne?“
„Pokud se vaši rodiče nenajdou, tak máš pravdu, nemůžete tu bydlet sami,“ kývla starší. „Ale já jsem přesvědčená, že se to všechno nějak vysvětlí.“
„No… prostě by sem pořád někdo chodil a chtěl nás odvést, dokud by se to nepovedlo, žejo?“
„Co tím myslíš? Snad jste rozumný děti… Nemůžete zůstat samy.“
Už to nikam nevedlo. Nemohl jsem se soustředit, s tou prázdnotou v břiše, dělalo se mi z ní zle, v uších mi hučelo, a nedokázal jsem se dívat jinam, než na krk té starší ženské. Na to, jak jí pod bledou, trošičku vrásčitou kůží prosvítá tepna.
„Je mi to líto,“ zašeptal jsem a myslel jsem to smrtelně vážně. „Ale máme všichni hroznej hlad…“
„Můžu zajít do tý večerky, já-„
„Musíme se najíst. Hned.“
Tím jsem to ukončil. Rozhovor a taky celý životy těch dvou sociálek.

Dvojčata ani Kačku jsem vůbec nemusel pobízet. Byli teď strašně rychlí. A i když se ta Anežka stačila zvednout a nakročit ke dveřím, druhej krok už neudělala. Tom s Danem jí skočili za krk, vypadalo to, jako kdybychom měli místo podlahy trampolínu. Kačka se jí asi zakousla někam pod koleno, nejspíš i skrz silonky, ale v tu chvíli jsem to neměl čas řešit. Sám jsem ani nevěděl jak, a visel jsem na krku Ditě. Něco vykřikla, ale potom jí klesla hlava, jako když zvadne kytka, tak jsem jí opřel čelem o stůl, a jedl jsem.
Provinilost zmizela, všechno zmizelo, zbyl jenom nádhernej pocit z jídla.

***

Řekl jsem klukům a Kačce, aby se najedli, co to jen půjde. I když už by třeba hlad neměli. A když jsme všichni byli tak sytý, že to víc nešlo, vytáhl jsem ze skříně batohy. Poslal jsem kluky, aby si sbalili věci, které tu nechtějí nechat. Vysvětlil jsem jim, že se sem nikdy nevrátíme. Že musíme pryč, kamkoli, a že se budeme muset pořád schovávat ve tmě. Nevím, kolik toho pochopili, ale zatím se zdálo, že mě poslouchají.
Časem jim budu muset říct i ostatní, tak jako to řekla máma mně. O tom, že nám bude pořád tolik, kolik je teď. I když se dožijeme padesáti. Nebo stopadesáti. Nebo tisíce. Nafurt…
O jídle, že musíme jíst a jak musíme jíst. Když byli hladoví, asi jim to nevadilo, ale všimnul jsem si, že pak koukali skoro vyděšeně, po těch… tělech.
Na co si musejí dávat pozor. Spousta nebezpečnejch věcí teď pro nás nebezpečná není, ale nový se objevily.
A hlavně, že už si nikdy nemůžeme klidně a v pohodě hrát na slunci.
Že musíme žít ve tmě.
Abychom vůbec mohli žít.
Žít, i když jsme vlastně…
…mrtví?

Follow

Sdílet

1 reakce v článku “ÚSVIT VEČERA”