VIVIBLOG

Povídka, kterou jsem původně psala pro jednu hororovou soutěž. Jednak jsem se ale včas nedokopala k úpravám, jednak mi navíc nakonec nepřišla dost dobrá… Teď jsem s ní v rámci možností spokojená, pokud se bude líbit a dobře číst i vám, budu ještě spokojenější. Tady je:

STUDNA PŘÁNÍ

 

Středa 7. 8. 2013

Doběhla ke dveřím chalupy. Sípavě lapala po dechu, ruce se jí třásly. Když brala za kliku, mosaz v upocených dlaních klouzala a studila jako led.

Za jejími zády se v letní noci rýsovaly pahorky, hájky a luka. Na nebi sotva znatelný srpek měsíce. A ticho, bezvětří, ani cvrčci se neozývali. Jediné, co Markéta slyšela, znělo jen v její hlavě.

Skoro s povděkem přijala, když to nesrozumitelné šeptání a brebentění přehlušil křik dítěte uvnitř domu.

Tádík. Musel být nejméně stejně tak vyděšený, jako ona sama.

Třebaže se jí dělaly mžitky před očima a měla pocit, že jí krev v žilách nahradilo olovo, doběhla do kuchyně. Popaměti, bez přemýšlení rozpustila v Tadeáškově lahvičce Sunar. Mléko bylo to jediné, co brášku dokáže utišit A Markéta potřebovala, aby byl zticha, dokud… dokud…

Hlava jí třeštila, na nějaké jasné plánování se nezmohla. Řídila se okamžitým popudem, když zvedla dítě z jeho postýlky, vrazila mu do rukou lahvičku s mlékem a pak se s ním rozběhla ven. Po příjezdové cestě k silnici, a po silnici dál, do města.

 

Pondělí 5. 8. 2013

Další blbá rodinná dovča, myslela si Markéta, když se v parném srpnovém dopoledni kodrcali zapadlými silničkami k pratetině chalupě. Mohli jsme jet aspoň k moři, sakra.

Jenže nebyly peníze, jako vždycky, a tak místo dovolené zařízené u nějaké slušné cestovky zbylo jen… tohle. Rodinná audina, po střechu narvaná věcmi, bez nichž se prostě neobejdou. Dusno uvnitř. Matka s otcem pokračovali v hádce, kterou načali ráno při odjezdu, Romana nevnímala svět, s ušima zacpanýma sluchátky svého iPodu. Na Markétu zbylo, aby „nějak zabavila“ Táďu, rozmrzelé batole.

Nebo jsme mohli zůstat v Podolí, vedla Markéta v duchu svůj monolog. Jakej je rozdíl mezi naší chatou a chalupou nějaký otcovy tetky, kterou ani pořádně neznáme?

Jasně, chalupa byla na Šumavě, skoro v pohraničí. A ta vzdálenost navozovala dojem něčeho víc.

Markéta podala vřískajícímu Táďovi lahev s čajem a otřela mu poslintanou bradu. Dítě se uklidnilo, ale o to zuřivěji pokračovala hádka na předních sedadlech.

„…si děláš fakt už prdel, ne? Ježiš já za to fakt nemůžu, že nemáme prachy na zkurvenej Jadran, kurvafix, taky!“

„Sakra, buď zticha, Musíme to furt řešit před dětma?“

„Těm je to úplně šumák,“ táta na okamžik přestal sledovat silnici a obrátil se dozadu. Markéta se s ním na okamžik střetla pohledem a překvapilo ji, že vypadá spíš uštvaně než naštvaně. „Co? Marky přemejšlí o těch svejch fantasmagorickejch kravinkách, Tadeáš nám nerozumí a Romana… hej, Romano!“

Nic, starší dívka upírala pohled z okýnka, převalovala v ústech žvýkačku a pokyvovala hlavou do rytmu muziky.

„Tak ta je úplně mimo,“ dodal otec a obrátil se zpátky.

„Stejně to nemusíme furt dokola omílat,“ řekla máma. A pak, jakoby mimochodem, řekla hlasitěji: „Zastavíme v tomhle nákupním centru?“

„Co?!“ Romana se napřímila, jako by ji bodla včela. „Kde je nákupní centrum?“

„Vidíš,“ uzavřela to matka, „slyší až moc dobře…“

 

Chalupa stála na samotě, asi dva kilometry od nejbližšího městečka, skrytá mezi pahorky a lesy. Elektřina a voda tu byly, ale mobilní signál se dal chytit jen za domem, pod starou hrušní.

Markéta se chvíli pokoušela rozchodit připojení na svém notebooku – chystala se ten příšerný opruz tady využít alespoň k vylepšování blogu a možná k práci na povídkách – ale nebylo to k ničemu.

Ostatní, zdálo se, tu byli vcelku spokojení, i bez spojení se světem. Matka se hned po vybalení pustila do zuřivého úklidu především v kuchyni, ačkoli teta chalupu udržovala v parádním stavu. Otec v kůlně štípal dříví, jako by se tu chystali přečkat zimu. A Romana se rozvalila na deku u rybníčka a s nezbytnými sluchátky na uších se začetla do nějakého hloupého časopisu o módě.

Na Markétě opět zůstala starost o Tadeáše. Nechala ho batolit se pod hrušní po krátce posekané trávě. Poté, co s otráveným povzdechem zaklapla notebook, si vymyslela hru na pasteveckého psa – po čtyřech zaháněla Táďu z okrajů posekaného území, kdykoli se chtěl pustit do vysoké trávy. Nejdřív si připadala dětinsky a trapně, ale když se ujistila, že ji nikdo nesleduje, docela se bavila.

Při pomyšlení, že podobně si bude muset vyplňovat čas ještě čtrnáct dní, ale její nadšení pro věc značně ochladlo.

 

Úterý 6. 8. 2013

První noc tady byla zákonitě dost rušná. Tadeáš se v neznámém prostředí každou chvíli s brekem budil a ani Markétě se nespalo nejlíp, chyběly jí známé městské zvuky. Ani na chatě v Podolí nebývalo nikdy takové ticho jako tady.

Dopoledne, když se vyhrabala z postele s pocitem, že celou noc lámala kamení, utábořila se Markéta pod pergolou vedle rybníčka. Romana se k ní přidala, aniž by se zeptala, jestli smí, zkrátka si před sebe rozložila lejstra ze svého prvního zaměstnání, studovala je, pila kávu a tvářila se důležitě.

Markéta se rozhodla ji ignorovat. Zapnula notebook a pokusila se zabrat do psaní svého fantasy příběhu.

Z otevřeného okna kuchyně sem doléhal mámin hlas, okřikovala Tadeáše, který se jí pletl pod nohy při přípravě oběda, a přestože bylo teprve deset hodin, kolem panovalo dusivé vedro. Bylo těžké se za takových podmínek soustředit na příběhy odvážné elfské lučištnice.

Přesto se to nakonec Markétě podařilo. Zapomněla na okolí, a přenesla se v duchu do lesů Ernienského pohraničí. Milovala ten stav – nevnímala, že její prsty tisknou klávesy, že píše slova a věty, prostě ten příběh viděla. Cítila ledový vítr, slyšela vytí elfčiných vlčích pomocníků, srdce jí bušilo v očekávání nadcházejícího střetu s ozbrojenci krutého dobyvatele Alzamorta!

„Už zase ty fantasmagorie?!“ ozval se za jejími zády otec. Trhla sebou, provinile, jako by dělala něco špatného, a vzápětí se kvůli té provinilosti sama na sebe rozzlobila. „Hele, něco jsme si řekli,“ pokračoval táta. „Na tohle máš dost času doma. Teď se můžeš buď učit, protože to sakra potřebuješ, nebo se věnuj něčemu normálnímu!“

„Tati, tohle je ale…“ Markéta zrudla. Proč se nemůže vyjádřit stejně lehce, jako píše? A proč má pořád pocit, jako by se musela obhajovat? „To je normální! Spousta lidí píše. Víš, já… se budu učit potom, jo?“

„Spousta lidí se válí u Tesca a chlastá krabicák,“ zavrčel otec. „To neznamená, že bys to měla dělat taky. Víš co, dej sem ten noťas, dostaneš ho, až pojedeme domů.“

„Tati! To nemůžeš!“

„Hele, bacha na pusu, jo? Taky by se ti mohlo stát, že ti ten krám zakážu úplně.“

„Já jsem nic špatnýho neudělala!“

Místo odpovědi táta jen natáhl ruku. Markéta se chvíli dusila vztekem, který ještě vzrostl, když si všimla úsměšku na tváři starší sestry. Nakonec ale uložila a zavřela soubor, zaklapla notebook a podala ho tátovi. Pak vyrazila přes zahradu pryč, nezáleželo na tom, kam, prostě potřebovala být co nejdál odtud.

 

Toulala se zpustlým jabloňovým sadem, travou, která jí sahala až k pasu. Napadlo ji, že by se měla vrátit a nastříkat se repelentem, ale to by znamenalo zase se setkat s tátou a s Romanou. A chtěla si nejdřív najít útočiště, kde ji nikdo z těch blbců nenajde. Pak může psát dál, do sešitu. Nebude to tak pohodlné, ale nakonec, spousta spisovatelů musela překonávat daleko horší překážky.

Jo, natruc tomu debilovi tak svůj román dopíše!

Otřela si zpocenou tvář do trika. Od chalupy došla dost daleko, aby neslyšela mámin hlas, jen tlumeně otce, který vytáhl sekačku na trávu a začal masakrovat porost v okolí.

A pak kdo je tu nenormální, pomyslela si, když si vybavila tátovo nadšení pro všechny ty činnosti kolem chalupy.

Vzápětí málem zakopla o kámen, první z hromady, která se uprostřed sadu skrývala.

 

Nebyla to jen hromada kamenů, jak Markéta záhy zjistila. Jednalo se o zasypanou studnu, jejíž roubení zčásti ještě stálo, ale uvnitř se skrývalo jen a jen další kamení.

Markéta ho bezmyšlenkovitě začala vyhazovat. Mezi kameny se nacházely kusy dřeva, cáry starých hadrů a další věci. Bylo to jako prohrabávat se smetištěm, ale Markétu to zaujalo. Objevila zrezavělé brusle, něco, co vypadalo jako prastarý školní sešit, až na první stranu prázdný. Do prvního listu někdo tužkou, hranatými písmeny doslova vyryl „WIR BLEIBEN HIER!!!“.

Další věci, které nacházela, Markétu znepokojovaly stále víc a víc. Rozbité brýle, zpuchřelou kuchyňskou zástěru s hnědavými skvrnami. Hůl, něco, co vypadalo jako rozbité dětské chrastítko a nakonec porcelánovou panenku s uraženým obličejem.

S panenkou v ruce se zastavila. Náhle si uvědomila, jak moc je unavená. Vyházela ze studny spoustu krámů a kamení, ale kdyby ji chtěla vyčistit úplně, nejspíš by nad tím strávila celý zbytek prázdnin.

Znovu si otřela obličej, pot z ní přímo lil. Vlasy měla zplihlé, připláclé k lebce. A na pravé ruce ji pálila odřenina, v zápalu práce si ani nevšimla, že se zranila.

Něco ji při pohledu na ten šrám napadlo, něco, co patřilo do jejího vysněného světa magie a nekonečné fantasie… na chvíli zapomněla na nepříjemný pocit, který v ní vyvolávaly všechny ty zatuchlé, zapomenuté věci, vytažené na sluneční světlo poprvé za kdovíkolik desetiletí.

„Tohle by mohla být studna přání,“ řekla potichu, její hlas zanikal v cvrčení kobylek a ptačích popěvcích. „Ale zvláštní… Ne jako v pohádkách. Téhle studni je potřeba něco obětovat,“ poslední slova vyřkla chraplavě, vážně. Téměř slyšela epickou hudbu, která je podkresluje.

Zmáčkla kůži kolem ranky na ruce, vydolovala z ní několik kapek krve a nechala je skanout mezi kameny. Nevyslovila své přání nahlas, na poslední chvíli se zarazila. Ale pomyslela na něj, a i když věděla, že tohle všechno je jen hloupá hra, současně toužila, aby se alespoň jedinkrát v jejím životě stal zázrak.

 

Moc nevěřila, že se skutečně něco stane, a jak den postupoval, i ztrácela i ten ždibeček víry, který měla. Pozorovala mámu s tátou a Romanu, jestli nedají něco najevo, nebudou k ní vlídnější, přístupnější. Před večeří se dokonce zkoušela zeptat otce, jestli by jí nevrátil notebook.

„Hele, kdybys zvládala bez problémů školu, tak neřeknu ani prd,“ oznámil jí. „Ale s těma vymyšlenejma světama jenom ztrácíš čas, Marky.“

No, o něco lepší, než fantasmagorie, pomyslela si Markéta, ale pořád to není, jak bych si přála. Nezměnil se, on, ani nikdo jiný. Nic nebude lepší jen tak…

Musela si přiznat, že celá studna přání je jen dětská hra. Možná by se měla vážně soustředit na učení. Vždyť čas na psaní si najde i tak…

 

Úterý 6. 8. 2013

Zdálo se jí, že se ocitla zpátky ve studni. Ta teď byla čistá, nezasypaná. Markéta stála bosá na dně a dívala se vzhůru. Sametově černé nebe, plné hvězd. Mezi prsty jí proklouzávalo bláto. Náhle se studna začala plnit vodou, černou a chladnou. Stoupala k Markétiným kotníkům, výš, až k pasu a dál, šplouchání vlnek znělo jako šepot.

Skoro se v tom dala zachytit slova, ale když se o to Markéta pokoušela, o vlásek jí unikala…

Pak se ten zvuk změnil v kňourání, a Markéta se posadila na pohovce v tetině chalupě. Vedle ní si něco mrmlal Tádík ve své přenosné postýlce.

„Pšššt,“ udělala na něj, „počkej, dostaneš mlíčko.“

Natáhla se, rozsvítila lampičku. Všimla si, že Romanina postel je prázdná, ale v tu chvíli ji to nepřipadalo divné.

To až když vešla do místnosti, kde přespávali máma s tátou, a protože na tiché zavolání nikdo nereagoval, rozsvítila i tam.

I jejich postele byly prázdné.

A v tu chvíli se šepotání ze sna začalo ozývat znovu, možná jen v Markétině mysli, možná se sem neslo vysokou travou od studny v jabloňovém háji.

Ignorovala Tadeášovo stále hlasitější dožadování se pozornosti a rozběhla se ven.

 

Zůstala stát mezi pokroucenými kmeny starých jabloní. Blíž ke studni se neodvažovala. Jenom k tomu, aby došla sem, potřebovala veškerou svoji odvahu.

Kus od kamenného roubení stáli táta s mámou a Romana. Bílé obličeje, odrážející světlo měsíce a jinak nic, žádnou myšlenku nebo pocit. Prázdné tváře. Široce rozevřené oči, ukazující pouze bělmo. Koupali se v mlze, která ze studny vzlínala, vdechovali ji, mírně se pohupovali dopředu a dozadu.

Šepotání v Markétině mysli se změnilo, víc připomínalo lidskou řeč, ale také ji mnohem víc děsilo. Nerozuměla mu, jen tušila, že jde nejspíš o němčinu – před očima jí krátce bleskla zažloutlá stránka školního sešitu, WIR BLIEBEN HIER!!!

A na stejně krátký okamžik se vzduch kolem ní změnil, stále to byl vzduch letní noci na horách, ale teď byl cítit kouřem a ještě něčím dalším, jako nakyslým potem, nebo mokrým železem. Poblíž, u studny, se ozvalo kvílení, křik, pak třeskly krátké, ostré rány, osm, možná deset. I když Markéta věděla, že se ozývají z jiného času, přesto je cítila, jako by ji šlehly přes uši.

A zašeptání, přítomné a současně přicházející odněkud z minula: „Aber wir blieben hier!“

Markéta vzlykla, otočila se a utíkala a utíkala.

 

Středa 7. 8. 2013

„Hele, tu Magdu nevolej,“ otočil se jeden z policistů na druhého. „Volala máma těch dvou. Jede sem.“

Na služebně bylo teplo, ani větrák puštěný na plný výkon nedokázal rozehnat vedro, naakumulované za předchozí den. Markéta se však stejně třásla jako v zimnici. Tádík jí spal v náručí, usnul hned potom, co sem přišli a neprobudil se ani, když se Markéta pokoušela co nejsrozumitelněji popsat, co se stalo.

Stejně se cítila jako blázen. Ta historka zněla šíleně, a i když se policista, kterému ji vyprávěla, snažil tvářit vážně, obočí mu skákalo nahoru a dolů jako stěrače auta.

„Jede si pro vás máma, už to bude v pohodě,“ obrátil se teď na Markétu. „Asi jsi měla noční můru. To se stane každýmu, občas.“

„Jo,“ zašeptala, „ale málokdo kvůli tomu takhle blbne, že jo…“

Ulevilo se jí – máma sem jede, tudíž je v pořádku a ta záležitost se studnou byl vážně pouhý sen. Jenže taky se cítila nesmírně trapně, tohle bylo horší než když jí jednou třídní zabavila rozepsanou povídku a donutila ji předčítat z ní všem spolužákům.

„Stanou se horší věci,“ usmál se na ni policista. „To mi věř. Tohle aspoň dobře dopadlo.“

 

Táďa se na chvíli vzbudil, když ho posazovali do sedačky, ale hned zase usnul. Markéta si zalezla dozadu vedle něj a čekala, až se máma domluví s  policistou. Netrvalo to dlouho. Podle toho, co Markéta zaslechla, se policistovi nechtělo papírovat, když se vlastně nic nestalo a máma mu slíbila, že na Markétu dají pozor a co nejdřív ji dostanou k doktorovi.

Pak vyjeli. Markétu zaskočilo, že se máma nezlobí, vlastně na ni ani nemluvila, zdála se naprosto klidná, jako by podobné záležitosti řešila denně…

Ale vlastně to tak bylo lepší. Markéta se cítila vyčerpaná, a ne jen po šíleném útěku s Tadeáškem v náručí. Bolelo ji i nad čímkoli uvažovat. Jako by si namohla mozek.

Poslouchat, že tohle byl následek jejího nezřízeného fantazírování, teď potřebovala ze všeho nejméně.

 

Otec s Romanou stáli před chalupou, pod rozsvícenou lampou nade dveřmi a čekali.

Že by přece jen měl přijít nějakej ten sekec mazec? napadlo Markétu. Odevzdaně si povzdechla a vystoupila, příliš unavená, než aby si dělala starosti.

„Je mi to líto, byla jsem nějak mimo,“ řekla tiše. „Můžeme to vyřešit ráno?“

Nikdo neodpovídal. Když vzhlédla, zamrazilo ji. Otec i Romana měli tváře stejně prázdné, jako v jejím snu – který vůbec nebyl snem – a dívali se na ni podivně mrtvýma očima.

Zezadu Markétu objaly máminy ruce, studené a vlhké.

„Nyní ty, Elsa, a pak meine kleinen Franz,“ ozval se hlas, který se tomu máminu moc nepodobal, chraplavý, a podivně dychtivý. Ještě na policejní stanici se přitom zdál normální, jen snad trochu rozespalý. „Die Familie soll zusammenhalten! Wir sind zurück.“

Markétu napadlo, že nakonec její studna přání svým způsobem opravdu studnou přání byla. Přestože vší té němčině nerozuměla, chápala, že její rodina se skutečně změnila.

Z hrdla jí vyrazil smích, nedokázala si pomoci. Hystericky se smála, nebo možná plakala, i když ji matka s otcem vlekli přes louku ke studni, zatímco Romana za nimi nesla Táďu, který se vzpouzel a zoufale vřeštěl.

A smála se, až jí tekly slzy, zatímco se ztrácela, mizela v nebytí. Teprve když se místo Markéty vedle studny vztyčila Elsa Meitner, mladší dcera původních obyvatel nedaleké chalupy, smích utichl.

„Wir blieben hier,“ zašeptala Elsa, trochu nejistě, jako by si teprve zvykala na svá ústa, jazyk, zuby…

Matka, s malým Franzem spokojeně vrnícím v jejím náručí, ji pohladila po vlasech.

Nad horami začínalo svítat.

2 reakcí v článku “STUDNA PŘÁNÍ”