VIVIBLOG

Středa, další část. Tentokrát trochu výjimečná. Chtěla jsem ji utnout o dost dřív, ale pak jsem si řekla, že nebudu mrcha a navíc by ta další musela bejt zase dlouhá jak tejden.

Místo odpočinku před cestou bude tahle noc plná zážitků.Možná ne tak emocionálně a fyzicky devastující, jako noc s ubrečeným miminem, ale skoro se to tomu vyrovná.
No rest for the wicked!

7. Odpočinek zapovězen

 

Stáli přede dveřmi a váhali. Zvenčí se v nepravidelných intervalech ozývalo klepání. Čím dál tím naléhavější. Jedna z ran dokonce vypadala, jako by blondýna zvenku do dveří kopla.

„Měnič, vlkodlak, nebo upír to nebude, nemá to v očích,“ shrnul polohlasně Sam. „Ale nemůžem si bejt jistý, co se týče andělů, démonů… a pořád to může bejt čarodějnice. Nebo něco, co vůbec neznáme.“

„Jo, chápu, podezřelej pohyb a nasypem to do ní ze všeho, co máme k dispozici,“ kývl jeho bratr. Namířil na dveře pistolí, v druhé ruce lahev se svěcenou vodou. Castiel po jeho boku se stáhl stranou a tasil andělskou dýku. Sam se natáhl, otevřel dveře a ukročil zpátky, aby na návštěvnici rovněž namířil zbraň.

Žena stála s levicí připravenou k dalšímu zaklepání, obří knihu před sebou jako pavézu. Vytřeštila oči. Trochu nelogicky se nejdřív ze všeho sehnula, aby zvedla přilbu, kterou si odložila k nohám, než začala klepat. Vrazila si ji zpátky do podpaží a usmála se tak nervózně, že to spíš připomínalo nervový tik.

„Ehm, ahoj,“ vypravila ze sebe. „Já nejsem… já… nemusíte na mě mířit, já nejsem nepřítel, vážně! Jsem jen člověk, fakt, klidně si to otestujte. Teda, skoro nemůžu uvěřit, že jsem fakt tady! A že jste tu vy. Prostě… to je totálně úžasný.“

Dean se Samem si vyměnili mírně zmatený pohled.

„Nesu vám tohle,“ pokračovala blondýna překotně, pokusila se podat před sebe Codex gigas – spis svou velikostí připomínal řádně tlustou matraci do dětské postýlky, a i když se návštěvnice zdála urostlá a silná, musela ji uchopit oběma rukama. Tím pádem pustila přilbu. A při snaze chytit tu si málem pustila monstrózní bichli na nohu. Hystericky se zasmála, nechala přilbu přilbou a natáhla k Deanovi ruce s Ďáblovou biblí. Jako by před sebe zvedala skutečný štít. V obličeji celá hořela, oči jí zaplavovaly slzy. Nejspíš zvolna umírala trapností.

„Je to pro vás fakt důležitý, vážně, já vám jenom chci pomoct,“ kuňkla.

Sam svěsil ruku s pistolí a zastrčil zbraň za opasek, Dean tou svojí dívce pokynul, aby šla dovnitř. Castiel se držel stranou a vše sledoval zachmuřeným pohledem, nicméně ostří ukryl pod kabátem.

Blondýnka poskočila a dovnitř spíš vtančila, než vešla. Přilbu přitom odkopla kamsi dozadu. Stydlivost vystřídala nepochopitelná rozjařenost. Spršku svěcené vody, kterou ji Dean skropil víceméně pro forma, přijala jako celebrita blesk fotoaparátu. S širokým úsměvem.

„Já vím, že jsem jak malá,“ hlaholila, zatímco scházela jako první po schodech a Dean na ni nepřestával mířit. „Jenže si nemůžu pomoct. Opravdovej Sam Winchester! Opravdovej Dean a Castiel! To je prostě maso! Vážně se omlouvám. Já se za chvíli uklidním…“

Mluvila s poměrně silným přízvukem, čím vzrušeněji, tím hůř jí bylo rozumět.

„Teda, a Sam je vážně vysokej. Jasně, věděla jsem to, ale člověk si to neuvědomí, dokud to nevidí na vlastní oči. A Deane…“ to už stála v hale, otočila se a pořád s tím nepatřičným nadšením kývla na pistoli, která na ni stále mířila, „…to je Smith and Wesson, žejo? Model 5906!“

„Uhm,“ udělal Dean. Zamrkal, jako by se pokoušel probudit z obzvlášť absurdní noční můry. „Jo. A právě teď ti říká: sedni si a sklapni.“

„Hej! Tyjo, fakt celej ty,“ zase se zahihňala. Poslušně se však posadila. Vzhlédla na trojici mužů neuvěřitelně modrýma, velkýma očima. „Jste ze mne asi trochu zmatený, co?“

„Co jsi zač?“ zeptal se Sam.

Blondýnka se zavrtěla na židli, Codex gigas opřela o zem vedle sebe a násilím vnutila své tváři vážný výraz. Připomínala špatného ochotníka, který vypadl z role a teď se do ní urputně snaží dostat zpět.

„Jmenuju se Hjördís Solbergová,“ pronesla zvolna. „Vím o vás třech úplně všechno. A o Temnotě taky. Nesu vám tuhle knihu, protože v ní najdete odpověď, jak zničit Rowenu a zachránit svět. Uf… co to tu tak strašně smrdí?“

„Připálený barbecue,“ zabručel Dean. Ohlédl se na Castiela, který se k němu naklonil a zašeptal: „Je to obyčejný člověk s duší. Takhle zvenku nedokážu říct nic víc.“

„OK.“ Dean zastrčil pistoli zpátky za opasek, nicméně si přitáhl židli, postavil ji opěradlem dopředu a obkročmo se na ni posadil. Opřel se o založené ruce. „Takže, vážená Hjéněco Vševědoucí. Na tyhle blbosti nikdo z nás nemá náladu. Zeptám se tě jednou, a pokud se mi odpověď nebude líbit, ta tvoje pěkná švédská prdelka odtud poletí tak rychle, že za sebou necháš žhavou dráhu. Rozumíme si?“

Zalétla pohledem k Samovi, který stál kousek vedle s rukama založenýma na hrudi a mračil se na ni, pak ke Castielovi – anděl pro změnu vypadal, jako by byl duchem někde jinde. Sklonila hlavu.

„Ano, Deane,“ zašeptala. „Ještě jednou se omlouvám, byla jsem fakt mimo.“

Omluvu ignoroval. „Proč ses tu objevila právě teď?“ položil první otázku.

„Nejdřív jsem bunkr hledala ve Vacouveru, tam byla natáčecí lokace…“

„Cože?“

„Seriál. V mým světě jste byli seriál,“ opět skoro vzlykala. Buď se její rozpoložení měnilo rychleji, než morální stanoviska průměrného politika, nebo neuvěřitelně přehrávala.

„Jo, to jsme pochopili,“ ozval se Sam. „Jsi ze světa, kde jsme byli stejná fikce jako třeba Doctor Who. Tohle všechno víme. Jenom nám, nezlob se, přijde dost podivný, že se tu někdo jako ty objeví právě v tuhle chvíli, mává informacemi, který se fakt nepovalujou na každým rohu – myslím to o Temnotě – a navíc v podstatě tvrdí, že nás jde zachránit.“

„Moc dokonalý,“ dodal Dean.

„A ještě v takovým balení,“ ozvalo se z reproduktoru nad jejich hlavami a blondýnka sebou trhla. „Hej, kočko, nelekej se. Jestli jsi fanoušek, jak předpokládám, tak mě možná znáš taky. Charlie.“

„J-jasně,“ dívka se trochu uvolnila. „Ty jsi duch?“

„To je dlouhej příběh,“ povzdechla si Charlie. „Hele, kluci, prověřila jsem jméno Hjördís Solbergová. Zdá se v pořádku – dvacet pět let, vzorná zaměstnankyně bezpečnostní agentury, single, sportovkyně – v poslední době vedla workout skupinu v Södertälje, wow, dobrej jazykolam. Ve volným čase chodila lovit, trochu magor do zbraní, možná moc, z nějakýho důvodu ji nevzali do armády-„

„-šovinistický prasata!“ sykla dívka, až dosud hrdě přikyvující.

„Prostě do chvíle, kdy se vloupala do knihovny a ukradla Ďáblovu bibli, tak bez poskvrnky. Pak se úplně ztratila z radaru.“

„Musel to být originál,“ pokrčila Hjördís rameny. „Žádná reprodukce nebo přepis.“ Položila dlaně na okraj bichle. „Pomohli byste mi s tím někam na stůl? Ukážu vám, o co jde.“

 

Na stole v knihovně se obrovitost kodexu nezdála taková. Působil nicméně stále majestátně. A skýtala se otázka, jak jej Hjördís byla schopna dopravit takovou dálku.

„45 kilo,“ poplácala hrdě knihu, jako by svým společníkům četla myšlenky. „Měla 75, ale vyměnila jsem vazbu a vyházela listy, který byly zbytečný.“

„Dobrý,“ zabručel Sam, zatímco jeho bratr tiše pohyboval rty, nejspíš ve snaze převést kila na libry. „Hele, i kdybys sem tu věc dolevitovala, nemáme zrovna času nazbyt, takže co se přestat plácat po zádech, kouknout na to, co nám teda nemůžeš vysvětlit a pak to tu rozpustit?“

„Jak chceš,“ našpulila trochu uraženě rty. „A ten anděl to vidět nechtěl, nebo co?“

„Ten anděl má svý vlastní starosti,“ ozval se Dean, „do kterejch tobě vůbec nic není.“

Když se k nim Castiel u knihy nepřipojil a s poznámkou o „troše klidu na přemýšlení“ zmizel v chodbě ke skladu, jediný, koho to skutečně znepokojilo, byla právě Hjördís. A to na oplátku znepokojovalo bratry Winchestrovy.

„Fajn,“ usekla blondýnka teď. „Nemusíte bejt hned takoví.“ A otevřela, zřejmě namátkou, Ďáblovu bibli. Na zažloutlé stránce bez obrázků, jen s ornamenty a ozdobným písmem.

„Třeba tady,“ přejela po řádkách. „Spousta blbostí o pouštění žilou versus přikládání pijavic a podobné kraviny. Nic víc z toho nevyčtete. Nic z toho nerozšifrujete.“ Ohlédla se na oba bratry, ve tváři dychtivý a vyčkávavý výraz.

„Dámo,“ ucedil Dean, „na tyhle sračky vážně nemám náladu. Ukaž… eh, cokoli nám chceš ukázat, nebo se seber a vypadni.“ Naprosto ignoroval bratrovy posunky, jimž mu Sam naznačoval, že by měl ubrat. „Urážet se nemusíš. V tuhle chvíli bys musela bejt soukromá masérka, abych s tebou nevyběhl.“

„Chci vám jenom pomoct,“ zopakovala Hjördís svou mantru, tváře jí opět plály rudě. „Ale jak chceš.“ Bleskurychlým pohybem vytáhla z kapsy kombinézy vystřelovák značky Uzi a vzápětí se zablýskla čepel.

„Hej!“ Dean sahal po pistoli a Sam byl zhruba sekundu od toho, aby dívce zkroutil ruku za zády.

„Klid,“ zarazila je. Už velmi pomalu natáhla ruce nad knihu a čepel zabořila do své levé dlaně. Ani sebou necukla. Když se z rány vyřinula krev, blondýnka schovala nůž a levou dlaní přejela po stránce před sebou.

Pergamen se nezachoval, jak by se od něj dalo očekávat. Přes sedm století staré písmo krev nerozmazala, nepřekryla. Jednoduše zmizelo. A všechna rudá tekutina se vsákla do povrchu stránky.

Strana ztratila svou barvu kuřákových zubů, zbělala. Na téměř zářícím podkladu teď vystoupilo písmo červené, tenké, zakroucené linky.

Sam se naklonil blíž. „To je-„

„Enochiánština, jo,“ nenechala ho Hjördís dokončit větu. „Dokážu ji číst.“

„Dojdu pro Case.“

„Nechte to na zítra,“ odtušil Dean. „Ten let jsme ještě nezrušili a vy dva šílenci se na to můžete mrknout cestou, aspoň se zabavíte. Počítám, že pár hodin nám to zabere a já si rozhodně žádný zábavový číslo nechystám.“

„Stejně bych rád věděl, aspoň rámcově, co-„

„Já to dokážu přečíst!“ zavřískala blondýnka. Zarazila se a omluvně pokrčila rameny. „Připadá mi, že mě vůbec nevnímáte. Já to s tou blbou knížkou umím!“

„Jo, k tomu… no, hele,“ Dean jí položil ruku na rameno a nasadil svůj oblbovací výraz. „Moc jsi nám pomohla, fakt, Hjé… holka. Ceníme si toho. Ale teď už si to převezmeme. Nevíme, do čeho jdeme, a nehodláme tě do toho ještě víc zatahovat.“

„Tohle na mě nezkoušej!“ Přimhouřila oči a po pokoře náhle nebylo ani památky. „I kdybych se teď chtěla zdejchnout… Prostě po roli doručovatele knížek jsem fakt netoužila, a stejně vám beze mě bude Codex k ničemu.“

Sam zblízka zkoumal stránku s rudým písmem. Pomalu opět žloutla a přes črty enochiánštiny se dral původní, černý zápis.

„Musí to být tvoje krev, že jo?“ zamumlal.

„Ten chytřejší z bratří Winchestrů promluvil,“ kývla Hjördís. Pobaveně sledovala, jak Dean po Samovi loupl okem. „Tvoje krev,“ zopakoval. „Z jakýho důvodu?“

Pokrčila rameny a ohrnula dolní ret. „Asi jsem nějak vyvolená nebo co. Prostě to nikomu jinýmu nefunguje.“

„Super,“ zabručel Dean. „Když dovolíš,“ natáhl se a otočil stránku. Svým vlastním nožem vyrobil svůj vlastní řez na své vlastní dlani a rázně ji otiskl doprostřed strany. Všichni tři pak tiše sledovali nemizící, krvavý otisk, překrývající karolínské litery.

„Výborně, zničil jsi kus kulturní památky nevyčíslitelné hodnoty,“ ušklíbla se Hjördís. „Už mi věříš?“

„Do hajzlu s tím,“ zavrčel a odstoupil od stolu. Spojil ruce za hlavou, pohlédl ke stropu. „Charlie!“ křikl.

V reproduktorech to zachrastilo. „S tímhle vám neporadím, Deane. Nejspíš má ta šílená motorkářka pravdu.“

„Oh, tak to vážně děkuju!“ Obrátil se na bratra. „Jestli chceš, udělej si tu s ní studijní kroužek, cokoli, já ale pro dnešek končím. Někam ji potom ulož a zamkni. Jak knihu, tak holku. Jasný?“

„Já nejsem žádná blbá věc! Ani holka! Vyžaduju aspoň základní respekt!“ vyletěla blondýnka. Sam ji jemně vtlačil zpátky do židle. Zadíval se za Deanem, který už odcházel, mumlaje cosi o zkurvených generových aktivistkách.

„Máme za sebou dlouhej den,“ prohlásil konejšivě. „A další dlouhej den před sebou. Do toho přijdeš ty, s touhle věcí,“ poplácal mamutí spis na stole, „vůbec tě neznáme a navíc se chováš dost… no, řekl bych, nevypočitatelně. Mohla jsi čekat ještě horší reakci.“

„Já vám chci jenom-„

„Pomoct. Fajn. Už jsem slyšel.“ Unaveně si promnul spánky. „Podívej se, Hjördís…“

„Můžeš mi říkat Díso.“

„Dobře, Díso. Vypadá to, že tě budeme muset vzít s sebou. Ráno odlétáme do Evropy. Budeš s tím mít problém?“

„Ani v nejmenším. Hele, nevzali mě do armády, ale mám za sebou pár kurzů, umím se o sebe postarat a přišla jsem vážně proto, abych vám pomohla. Slibuju, že nebudu přítěž.“

„Tak jako tak nemáme na výběr, jak jsi sama zdůraznila. Počkej… Charlie, jsi ještě na příjmu?“

„Jsem jedno ucho, Same, i když bokem řeším další věci.“

„Dalo by se takhle narychlo sehnat alias i pro Hjördís?“

Krátké ticho. „Myslím, že se najde něco, co jí padne,“ ozvala se pak Charlie zamyšleně. „A asi by prošlo, kdybyste s sebou měli neohlášenou asistentku. Horší to bude s papíry, nejspíš budou ještě teplý, až si je vyzvednete a důkladnější prověrku nevydrží, ale nikdo by se dvakrát ptát nemusel.“

„Výborně, díky,“ kývl Sam. Obrátil se zpět k blondýnce. „Takže jsi slyšela. Teď ti najdeme nějaký místo na spaní.“

„Klidně si lehnu na zem!“ Zase ta nepřirozená horlivost. „Fakt, nedělej si se mnou starosti.“

„O zem nejde. Ale vážně tě někde zamknu. Chápej to, přišla jsi ani ne před hodinou…“

„A vážně mi nemůžete věřit,“ smutně se na Sama usmála. „Jo, já tomu rozumím. Tak jdeme. Nechci zdržovat. Myslím, že se vážně potřebuješ umýt.“

Samovo obočí vyletělo až někam do půli čela, nevěřícně se pousmál, ale neřekl nic. Hjördís trochu zklamaně kývla a vstala. Náhle se pohybovala s jemnou grácií barové striptérky po třetím panáku brandy.

„Ehm… tudy,“ nasměroval ji Sam a vyhnul se jejímu boku, který se o něj chystal nenápadně otřít. „A, no… hlavně v klidu.“

Kdesi nad jeho hlavou se vypnula kamera a v reproduktoru se ozval trochu otrávený povzdech, než nadobro umlkl.

„Já jsem klidná, když už jsem tu s vámi. S tebou,“ zavrněla Dísa. „Nechceš se přece jen ještě mrknout na tu knihu, až se osprchuješ?“

„Myslím, že to necháme do letadla,“ Sam si povzdechl. „Nemůžu uvěřit, že se mi tohle děje,“ zamumlal si ještě sám pro sebe.

 

***

 

Ať dělala cokoli, skutečný život to ani v nejmenším nahradit nemohlo. Charlie se angažovala na tisících chatů a diskuzních fór, koneckonců, údaje, které ji nasměrovaly na Faustův dům v Praze, také poskládala kombinováním komentářů na blozích a zpravodajských serverech s fakty z katastru a zápisy z úředních jednání, jež snad mimo ni nikdy nikdo doopravdy nečetl. Žila milion životů, a ani jeden z nich se nevyrovnal tomu starému…

V poslední době stále častěji zůstávala svým hlavním vědomím v Deanově milované bat cave, v bunkru. Společnost bratrů Winchesterových a Castielova jí přece jen dávala víc, než pochybná anonymita chatů.

Pravda, kamery, které jí Sam pomohl rozmístit po celém bunkru, sledovala většinu času okrajově. Některým ze svých nesčetných já, které se víc podobalo strojovému programu, než Charlie Bradburyové, té esenci člověčenství, za niž ji označil Doctor. A když řekla, že se dívat nebude, nedívala se. Ostatně, šmírování určitých činností, zvlášť u mužů, ji nebralo ani zaživa…

Jenže… bylo tak jednoduché dívat se okem, zdánlivě zavřeným – kamerou, která se zdála vypnutá. Takže si slibovala, že stačí zahlédnout náznak nějaké soukromé záležitosti a vypadne, vymaže ten obraz z paměti. A namlouvala si, že bloumá svým hlavním vědomím bunkrem jen proto, aby ohlídala tu podezřelou švédskou kočičku.

Jenže nakonec sledovala Deana, jak telefonuje se svým polským kamarádem a pak zírá do stropu, v uších sluchátka, a propíjí se zbytkem Hennessy. Pak Sama, jak si drbe mokré vlasy ručníkem a přitom nespouští pohled z tabletu na stole před sebou. Charlie doufala, že jeho čtenářský zápal nezvítězí nad pudem sebezáchovy a že se Sam nebude pokoušet číst vcelku pasáže z Voynichova rukopisu, u nichž mu udělala poznámku, že si je má rozdělit.

Se zvědavostí, za niž se téměř styděla, nakonec přepnula na kumbál s mřížovanou přední stěnou, kam se na mírně omšelou pohovku nakonec uložila Hjördís. Jakmile se tedy Samovi podařilo ji od sebe odlepit. Charlie už myslela, že na tu holku bude muset pustit dávku z požárního rozstřikovače na stropě.

A jakou dojemnou scénu dokázala udělat z toho, že ji Sam skutečně uvnitř zamkl.

Charlie si ještě jednou přehrála záběr na blondýnčin obličej v oné chvíli. Se vším smířený výraz trpitelky. A současně nevyslovené, avšak zatraceně zřetelné: „kdyby sis to rozmyslel, přijď!“. Vzácně upřímný blažený úsměv, když jí Sam půjčil na spaní jednu ze svých košil. Následně mírně trapná scéna, když se Hjördís jala svůdně vyloupávat z motorkářské kombinézy, avšak objekt jejího flirtu jí pouze přes rameno popřál dobrou noc a urychleně se vytratil.

Teď Švédka ležela zachumlaná do deky a do Samovy košile, stulená na boku do klubíčka a zdálo se, že spí. Charlie se ulevilo. Na Hjördís se jí stále nedařilo vyšťárat nic, čím by své znepokojení mohla podepřít. Blondýnka však v sobě měla něco, co z ní dělalo křížence mezi psychotickou fangirl a Brutální Nikitou.

Možná šlo opravdu jen o ujetou fanynku. Vysvětlovalo by se tím jak rozporuplné chování k bratrům Winchestrovým, tak urputná snaha být užitečná a zapojit se.

Než na pětadvacet let to sice sedělo spíš na třináct, ale co. Třeba je slečna jednodušší…

Chystala se kameru vypnout, když se Hjördís náhle vymrštila, jako by ji něco kouslo. Posadila se na gauči, oči široce rozevřené. Připomínala laň, naslouchající zvukům lesa, zda mezi nimi nerozezná kradmé kroky šelmy.

Vymotala se z deky a stanula u zdobného mřížování své provizorní cely. Prozkoumala zámek. Ještě jednou se rozhlédla, ale na chodbě byl klid.

Kdybys věnovala okolí stejnou pozornost, jako Samově zadku, pomyslela si Charlie, už by ti došlo, že je tu nejen kamerovej systém, ale že ten kamerovej systém je tak trochu živej, čubko…

Zauvažovala, jestli nemá spustit alarm. Nebo upozornit některého z bratrů. Jenže Hjördís technicky vzato zatím neprovedla nic špatného. I když se jí podaří dostat ven, možná bude výhodnější sledovat, po čem jde, než ji rovnou zadržet.

V zámku to zachrastilo, cvaklo a dveře se otevřely. Blondýnka vrátila do kapsy u své kombinézy cosi, co připomínalo pírko do vlasů, a jen tak, bosky a v košili, vyšla na chodbu.

OK, to by stačilo, mihlo se Charliinou myslí a v tentýž okamžik začala vytáčet zároveň Deanovo i Samovo číslo. Jeden z nich, a nechtěla by nahlas říkat který, by podle jejího názoru touhle dobou už nemusel být schopen hovor přijmout.

 

***

 

Přistihl se, že nejméně po desáté čte tutéž větu. Zavřel oči, promnul si kořen nosu. Zatřepal hlavou a zívl. Pohled na hodiny. Půl druhé ráno.

Zvedl oči k papíru, na který si vytiskl tučným písmem Charliino varování:

Same, v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nečti následující odstavce v celku. Nebo NAHLAS! A nejpozději po DVACETI MINUTÁCH dělej PŘESTÁVKY! Jestli tedy nechceš mít z mozku puding.

Pousmál se. Pak znovu zvážněl a sklonil se nad tabletem. Do otevřeného bloku po své levačce zakreslil další propojení. Výsledek už sice spíš připomínal čtyřrozměrnou mapu pekingského metra, zakreslovanou zuřivým následovníkem H. P. Lovecrafta, ale zdálo se, že Sam ví, co dělá.

„Axis chimaeram,“ zamumlal. Trochu provinile se rozhlédl. Samotný výraz však ani po svém vyslovení nic drastického nezpůsobil. „Pokud ji nikdo neschovává, bude nejspíš někde v nemocnici,“ pokračoval polohlasně. Zaklepal si propiskou o spodní ret. „Nemuselo by být těžký ji najít. Jasně, podle těch rituálů. Časově to bude navazovat. Aspoň zhruba… aspoň něco.“

Natáhl se pro mobil a najel v seznamu na Charlie, když mu přístroj začal zvonit v ruce. Trochu překvapeně se usmál.

„Jo? Zrovna jsem ti chtěl volat,“ začal.

„Ah, no, vidíš. Hele, přestaň chvíli s tím studiem a zajdi se mrknout ke skladišti. Tvoje ctitelka nejspíš nekecala, že se o sebe umí postarat. Aspoň v tom ohledu, že ji nějakej zámek nezadrží. Co má za lubem, když se tu tak potuluje, netuším. A Dean je ucpanej sluchátky, brandy a vlastní ignorancí, tomu se nedovolám.“

„Klasika,“ odfrkl si Sam. Mírně vyplašený výraz, který získal, když se dozvěděl o Hjördísině útěku, vystřídala tichá rezignace. „Jdu se na to podívat. Zatím ji sleduj přes kamery.“

„Zrovna dovnitř do skladiště jsme žádné nedali, pamatuješ?“ teď Charlie zněla znepokojeně. „Že to bude trucovna.“

„Fajn, jsem tam hned.“

Zaváhal nad pistolí, nakonec si ji zastrčil za opasek. S povzdechem si natáhl košili a vyrazil z pokoje. Stačil udělat přesně čtyři kroky, když se od skladiště ozval křik. Nepatřil Hjördís. Ten hlas, řev šíleného strachu a bolesti, byl mužský. A i když šlo o takřka nelidské tóny, čistou esenci utrpení, Sam jej poznal.

Patřil Castielovi.

 

***

 

„Deane!“

V běhu rozrazil dveře bratrova pokoje. Hodil po ležícím jeho vlastní botu, povalující se u dveří, a aniž by čekal na výsledek, pokračoval dál.

Dean se vymrštil, vytrhl si sluchátka z uší. Zmateně zamrkal na botu ve svém klíně. Pak mu zvuk andělského nářku konečně dorazil do správné části mozku.

„Kurva!“

Ještě napůl zamotaný do deky nahmátl zbraň a trochu potácivě se rozběhl za bratrem.

Sam stál v otevřených dveřích skladiště a mířil na cosi uvnitř. Nervy drásající nářek se mezitím stačil zlomit ve vzlykání a zcela utichnout.

„Casi!“ Dean skočil k bratrovi, odstrčil ho z cesty. „Hej, co se to tady…“

Místnost osvětlovaly, dost mizerně, plamínky svící. Veškeré žárovky uvnitř něco proměnilo v drobné hromádky střepů na podlaze. Zhruba uprostřed byl něčím lesklým a tmavým – snad krví – nakreslen kruh s poměrně složitým, a kupodivu neznámým, znakem uvnitř. Vedle kruhu ležel Castiel. A u něj klečela Hjördís, zády ke dveřím, prázdné ruce zdvižené v gestu bezbrannosti a odevzdání.

„Ty mrcho,“ štěkl Dean a vykročil k ní. Sam se držel za ním. „Co jsi mu provedla?“

„Nezabíjejte mě, prosím,“ zakničela tak vyděšeně, že to i oba bratry přimělo zvolnit. „Já už ho takhle našla, já jsem mu to neudělala, musíte mi věřit!“

 

***

 

Tohle nebylo Nebe, už ne.

Místo, jež zažilo válku mezi anděly, vraždy, intriky a mocenské boje, a přesto si dokázalo uchovat doslova zázračnou základní čistotu, krásu. Domov, který nemohlo trvale pošpinit nic, co se v něm odehrálo. Zřídlo naděje a víry, samo sebe obnovující.

To všechno přestalo existovat.

Klidné přístavy pro lidské duše ještě stály. Místa, vyhrazená andělům, se však změnila v něco horšího, než Peklo.

Anděla, který měl za sebou mimo jiné i pobyt v Očistci, by jen tak něco nevyděsilo. Nyní by se však Castiel tisíckrát raději vrátil do té šeré beznaděje, nechal se lovit všemi tamními stvůrami, než zažívat daleckou verzi Nebe.

Nenacházel se tu doopravdy. Dalecké plechové obludnosti jej nemohly zachytit a on zase nemohl nijak ovlivnit je. Nicméně… pokud by se tu ocitl cele, ne jen v podobě bloudícího andělského vědomí, dokázali by ho přimět trpět jen za sebe.

Nyní cítil vše.

Bolest samotného Nebe, abstraktní existence spoutané cizími, tvrdými zákonitostmi a přinucené stát se strašlivým protikladem sebe sama.

A potom tu byly desítky kójí. Studený kov, uvnitř stovky tenkých kabelů, na jednom konci ostrý konektor, druhým koncem se sbíhající s ostatními, aby v těžkých svazcích vedly kamsi pod podlahu. Andělé. Nehybná nahá těla, zavěšená jako kusy masa v udírně. Uličkou mezi kójemi projížděli v pravidelných intervalech dalekové, aby některé z konektorů vytáhli z otevřených ran v andělských tělech – drobné záblesky, tak slabé! – a další připojili.

Aniž by o to stál, ocitl se Castiel v jediném okamžiku uvnitř trýzněných myslí všech svých bratrů.

Protože jim byl odepřen klid lidských duší. Při všem, co se s nimi dělo, zůstávali při vědomí, paralyzováni, uvězněni.

Všechny ty drobné ranky se daly snést.

I mnohem horší bolest, jíž se dalekové pokoušeli ze svých živých baterií vymáčknout víc šťávy.

K nepřečkání trýznivá byla absence naděje. Jistota, že současný stav je neměnný. A k tomu neustávající nářek, neslyšný a o to naléhavější, všeobjímající žal ostatních.

Andělé ve svých kójích, tak podobných rakvím, byli přesvědčeni, že stejný osud potkal je všechny. Že nezbyl nikdo, komu by na nich záleželo a kdo by se jim mohl pokusit pomoci.

A právě tohle zjištění Castiela konečně porazilo. Vědomí vlastní bezmoci ho rvalo na kusy. Rozkřičel se, ta bolest už se nedala snést. Křičel a plakal, spolu se svými bratry, a přitom jediný a osamělý.

Nedokáže se vrátit.

Zůstat v téhle podobě znamená vyčerpat se žalem a nadobro zmizet. Jeho zamlžené, zmučené mysli, vyhlídka na konec existence nepřipadala zlá.

Tak odchází anděl válečník, anděl se svobodnou vůlí, anděl, který se skoro stal člověkem… šílený žalem a s křikem?

Kdoví proč mu tato myšlenka zazněla hlasem podobným hlasu Deana Winchestra.

A maličko mu rozjasnila mysl, dokázal se vzchopit, pokusil se vzepřít… síle, která ho držela v hrůzných ruinách bývalého domova, se však ubránit nedokázal. Možná, kdyby tam dole někdo přerušil spojení… jenže Castiel si byl sám sebou příliš jistý, nechtěl prosit o hlídače.

Nebo prostě o kámoše, co ti bude krejt záda? Zatracenej andělskej magore!

Zase ten hlas. Tentokrát nezaměnitelný.

Jenže co na tom záleželo? Bylo pozdě.

Všichni ti andělé nepřestávali křičet…

Trhnutí.

Náhle letěl, nebo spíš padal, pořád tak plný bolesti a smutku. A křik, co se předtím ozýval jen v jeho mysli, náhle vycházel z ochraptělého hrdla, dral se ze rtů.

„Nekřič,“ slyšel dívčí hlas, „prosím, nekřič tak strašně, už je to dobrý, jseš v pohodě, jen už nekřič, hrozně to bolí!“

Poslechl by ji, moc rád, ale nedokázal to.

„Jdi od něj! Okamžitě, nebo přísahám, že ti ustřelím palici!“ tentokrát se ozval Samův hlas. „Co jsi mu to provedla?! Casi!“

Teprve tehdy ten hrozný řev, který jako by měl vlastní osobnost nezávislou na Castielově vůli, ustal. Anděl zůstal ležet bez hnutí. Neměl sílu ani na to, aby otevřel oči.

„Casi!“ teď ho volal i Dean. „Hej, co se to tady…“

Dívka, klečící po Castielově boku, zalapala po dechu. Anděl se jí nedivil. Když sám naposledy zažil Deana v podobném rozpoložení, málem z něj vymlátil duši.

Okolnosti, pomyslel si omámeně. Tehdy to byly jiné okolnosti…

„Nezabíjejte mě, prosím!“ vykřikla dívka a Castielovi se podařilo pootevřít oči právě včas, aby viděl, jak ji Dean zvedl a praštil s ní o stěnu skladiště. Jednou rukou ji držel pod krkem, a i když se ho snažila odstrčit, mohla stejně dobře zkoušet ohnout nosnou traverzu. Pravicí jí tiskl ke spánku ústí pistole.

„Co jsi mu udělala?!“

„Nic, přísahám…“ přiškrcený hlas, plný strachu a ukřivděnosti.

Ke Castielovi mezitím přiklekl Sam. Naklonil se k jeho tváři, přitiskl dva prsty ze strany ke krku.

„Vypadá, jako by mu nic nebylo?!“ křičel kdesi vzadu Dean. „Co jsi kurva zač?! Co jsi mu udělala?“

„Casi, no tak, mluv se mnou,“ řekl tiše Sam a naklonil se ještě blíž. „Dejcháš. Máš otevřený oči. Nemůžeš se hejbat?“

Castiel napřel všechny síly. „Ona… nic… já sám jsem… musel… nebe…“ vypravil ze sebe. Nebyl to jeho nejlepší řečnický výkon, ale rozhodně jeden z nejúčinnějších. Sam chápal rychle.

„Deane!“ otočil se k bratrovi. „Nech ji! Vážně za to nemůže.“

Anděl znovu zavřel oči.

„Á, do hajzlu s tím!“ slyšel ještě Deana, pak ránu, jak buď kopl, nebo uhodil do stěny.

„Do hajzlu s tebou, Deane Winchestere!“ vřískla dívka. Zázračně rychle se jí vrátila kuráž. „Já jsem říkala, že už jsem ho tak našla.“

„Uklidněte se oba dva.“ Samův hlas. „Tohle se vysvětlí. Casi, co jsi tu dělal… Casi? Casi!“

Jenže to už se propadal do příjemné, sametově hebké tmy. Takovou pamatoval ze své lidské existence, když ještě mohl usnout únavou…