VIVIBLOG

Stejně to tady skoro nikdo nečte, takže kdo čtetě, tak tumáte. Zákeřně jsem tuhle bitvu rozdělila do dvou kapitol, protože prostě Winchesterové se naserou všude a zabrali mi i podstatnou část vyprávění, které jsem původně vážně chtěla zaměřit hlavně na pražské dění.

9. Bitva o Motol, I. část

 

K McConnellově letecké základně se blížili nečekaně kalným ránem. Slunce jako by se dnes nechystalo vyjít a nebe zůstávalo ocelově šedé, bez náznaku červánků. Vzduch venku postrádal obvyklou ranní svěžest, byl těžký, vydýchaný, nehybný.

Nálada uvnitř Impaly pochmurnému počasí odpovídala. Ticho, pobledlé tváře zdobené kruhy pod očima z nevyspání. Hjördís se stačila nalíčit, ale pomohlo to jen k tomu, že připomínala starou, ručně kolorovanou fotografii.

U Charliina militaristicky založeného známého v Newtonu vyfasovali uniformy. Vycházkový typ, koneckonců, jejich falešné identity se nechystaly do boje, nýbrž na cosi, co Charlie nazývala Fňukáním nad koncem světa, a co se oficiálně jmenovalo Mezinárodní bezpečnostní summit v Seville.

Ony army-hadry, jak jejich převlečení nazvala Švédka, také nijak nepomáhaly vylepšit celkový dojem. Možná padly skvěle, dokonce i Hjördís, ale vizuální účinek měla ta maškaráda zhruba stejný, jako ozdobný papír obalující povadlé květiny.

V pomyslném závodě o nejzuboženější vzhled jednoznačně vedl Castiel. Od nočního incidentu se ho nepodařilo tak docela probrat, a když už otevřel oči, jemně, stříbřitě zářily. Což k jeho alias podplukovníka Aarona Bridgestonea, veterána války v Iráku a držitele mimo jiné i Medal of Honor tak nějak nesedělo.

„Hele, Europe, můžeš dávat bacha, aby úplně neodpadl?“ zabručel Dean směrem k Hjördís, když se po andělovi už poněkolikáté znepokojeně ohlédl.

„Jak to mám asi tak udělat?“ odsekla dívka nakvašeně. „A mám jméno, tak ho laskavě používej!“

Zahmkání ústřední melodie z The Final Countdown znělo, jako by Deanovi opravdu uniklo mimoděk. Protože když znovu promluvil, nebyla v tom kapka humoru: „Prostě hlídej, jestli se drží aspoň v tomhle zombie módu. Nevíme, nakolik je poškozenej. A vypadá to, že se nemůže začít uzdravovat. Sakra, měl by odpočívat. Měli bychom se o něj postarat v klidu tady, ne ho tahat do nějaký zatracený evropský prdele!“

„Nezdá se, že by měl fyzická zranění,“ ozval se Sam. „Jestli nahlížel do Nebe, nebo co to vlastně dělal, mohlo ho to spálit podobně, jako Metatrona.“

Dean pevněji sevřel ruce na volantu a jeho obličej zdatně konkuroval obloze v zachmuřenosti: „Nezdá se? To je nějakej odbornej termín, Sammy?“

„Zjistíme, co přesně se mu stalo,“ pokračoval Sam konejšivě. „Cesta potrvá skoro patnáct hodin, Deane. Mám laptop a Charlie, což znamená ty nejlepší zdroje, co se dají sehnat. Zjistíme, co se Casovi stalo a hlavně jak to napravit.“

„Můžu pomoct,“ vložila se do toho Hjördís. „Nechci, abyste si mysleli, že jsem nějaká čarodějnice, ale něco málo umím. Aspoň trochu mi už věříte, ne?“

Ticho. Až po chvíli se ozval mladší z bratrů: „Neuraž se, Casovi jsi nejspíš zachránila zadek, ale pořád jsi v první řadě nevysvětlila, proč ses tajně potulovala po bunkru.“

„Nesnáším bejt někde zamčená,“ sykla dívka a předvedla další superprudkou změnu nálady. „Navíc od chlápků, od kterejch nevím, co můžu čekat!“ Opatrně odsunula anděla, který se o ni ve svém omámeném stavu opřel, a obrátila se k okýnku. Se zlostně semknutými rty zahájila bobříka mlčení.

„Tolik k vzájemný důvěře,“ utrousil Dean. Zajel pohledem k hodinám. 6:42. Před nimi se táhla východní Mac Arthurova silnice, rovná jako pravítko, a na jejím konci se rýsovaly nízké hangáry a parkoviště před letištěm. „OK, lidi. Teď to musíme skoulet správně. Same, ty a Europe-„

„Hej!“

„-slečna asistentka se postaráte o Case. Může vypadat zrušenej, má na to dost vysokou šarži, životní příběh a ta Medal of Honor taky není špatná, ale ať je co nejmíň nápadnej.“

„Rozkaz, plukovníku, pane!“ zasalutoval Sam.

„Sklapni!“ Dean stále přímo sršel dobrou náladou. „Já na sebe stáhnu co nejvíc pozornosti. Ve všech počítačích maj ke všemu nasáčkovanou Charlie, takže to musí projít. Impala je uklizená a prej by ji neměli podrobně zkoumat. Doufám, že ta naše superzrzka odvedla dokonalou práci, protože bez věcí, co máme v kufru, jsme nahraný. Evropa neevropa.“

Sam ho povzbudivě poplácal po rameni, ale on zůstal zamračený. Teprve když namanévroval autem k vrátnici, ohlédl se na bratra s nefalšovaným zoufalstvím v očích: „Právě teď se vážně těším, až budem v tom zasraným letadle.“

„Deane…“

„Těším se do letadla,“ opakoval Dean nevěřícně. „Do hajzlu s tím!“

Vypnul motor, otevřel dvířka, nahodil sebejistý úsměv a rázně vykročil vstříc dvěma uniformovaným mužům, kteří už na ně, zdálo se, čekali.

 

Díky geniálně prostému tahu ze strany Hjördís, která na poslední chvíli nasadila Castielovi Deanovy sluneční brýle a skryla tak zářící andělské zornice, se z nevysvětlitelného stalo pouze obtížně vysvětlitelné.

Po nezbytné výměně salutování, které ze strany místních patřilo zejména medailemi ověšené Castielově hrudi, a po zběžné kontrole totožnosti se jeden z vojáků ujal Impaly, aby ji naložil. Další se hotovil doprovodit celou skupinku k letadlu.

Dean prokázal vysoký stupeň sebeovládání: při předávání klíčků od auta použil jen jedinou, vojensky říznou výhružku pro případ, že by Impala došla úhony. A samozřejmě uplatnil i léty vybroušené herecké schopnosti, když nechal jiskřivou osobnost plukovníka E. Blooma, aby na sebe strhla veškerou pozornost.

Mezitím Hjördís dělala to nejlepší, co mohla. Mlčela a usmívala se. Castiel, kterého v podstatě podepírala, mlčel rovněž, jen bez úsměvu. S černými brýlemi připomínal křížence mezi zfetovanou rockovou hvězdou a skutečným válečným veteránem. Sam se ho zdatně snažil krýt vlastním tělem a držet jeho i sebe v bratrově stínu.

Celá šaráda vydržela přesně do chvíle, kdy došli k letadlu. U Embraeru postávala nesourodá skupinka lidí v uniformách a oblecích, u níž nově příchozí vzbudili vlnu zájmu.

Následovalo další salutovací a představovací kolečko. Dean tentokrát ztratil koncentraci, když byla před jeho očima do nákladového prostoru poněkud humpolácky naváděna Impala. Krátké zaváhání a smečka se neomylně shlukla kolem Castiela.

„…zánět spojivek,“ kníkla Hjördís a vytrhla Deana od vrhání vražedných pohledů na vojáka za volantem milovaného auta. Otočil se na podpatku, na tváři svůj nejlepší společenský úsměv.

„Zatraceně,“ prohlásil s nepříjemným nosovým přízvukem postarší muž v uniformě námořní pěchoty. „Doufal jsem, že s podplukovníkem vyměníme pár slov. Jeho pověst ho předchází!“

„Skutečně impozantní, co jsme slyšeli,“ přidala se nakrátko ostřihaná černovláska.

„Sakra škoda,“ brblal mariňák. „Vážně indisponovanej, říkáte? Podle historek, co tu kolujou, by byl tenhle chlap schopnej zastavit rozjetýho abramse párátkem. Co se mu, u všech čertů, stalo?“

„Bože, Charlie,“ zašeptal po straně Sam, „tohle jsi trochu přepískla.“

„Pánové,“ zvýšil hlas Dean a vedral se po bok andělovi. „A dámy. Podplukovník Bridgestone v poslední době nocí i dnem usilovně pracoval, navíc trpí trvalými následky svých zranění, takže…“

„Nebe padlo,“ vyslovil Castiel svá první zřetelná slova tohoto dne.

Skoro se dal postřehnout zvuk hromadně zdvižených obočí.

„Kniha! Nebe padlo, tak se jmenuje ta kniha,“ vyhrkl Sam. „Podplukovník Bridgestone usilovně pracuje na knize o svých válečných zážitcích. Vážně potřebuje odpočinek.“

„Chápu,“ kývl po krátkém zaváhání mariňák a poplácal anděla po rameni. „Co nejdřív se seberte, podplukovníku! To je rozkaz!“

Dean už měl na jazyku něco ohledně subordinace, zastavila jej však další žena v uniformě letectva, podle všeho pilotka. Položila mu ruku na rameno, chápavě se usmála a zavrtěla hlavou, čímž jej umlčela.

„Tak fajn, lidi, stejně je čas to tady zabalit,“ zavelela následně. „Za pět hodin musíme být v New Yorku, něco vyložit, něco naložit, nabrat pár dalších hlav pro to jednání o kdoví-čem-přísně-tajném a pak si to střihnout přes Atlantik. Takže se vší úctou, dejte podplukovníkovi pokoj a přesuňte se na palubu.“

„Moje řeč,“ broukl Dean a věnoval pilotce široký úsměv. Skoro se zdálo, že se konečně dostal do pozitivnějšího rozpoložení, když zvedl hlavu ke schůdkům a oči se mu rozšířily.

„Právě si uvědomil, kam vlastně leze,“ zašeptal Sam. Hjördís zdusila zahihňání.

„Tenhle druh smrti mi chybí do sbírky,“ prohlásil tiše Dean a pustil se po schůdcích vzhůru.

Blondýnka se zatvářila, jako by ji nesmírně zklamal absencí třeba jen náznaku hysterické scény. Povzdechla si a se Samovou pomocí začala manévrovat do letadla i Castiela.

 

Trvalo to zhruba dvacet minut od odletu, než i poslední šarže pochopila, že legendární podplukovník Bridgestone je zkrátka mimo provoz. Pak už se věci na palubě ubíraly běžnějším směrem. Skupinka čtyř kravaťáků, tří mužů a ženy, se usadila hned vpředu za pilotní kabinou – všichni se zdáli otráveni nedostatkem komfortu běžné business class a poněkud polními podmínkami uvnitř Embraeru.

Postarší mariňák při pohledu na ně pohrdavě prohlásil něco o kancelářských krysách. Od Deana, k němuž se obracel, se dočkal jen hodně roztěkaného kývnutí, takže se stáhl. Naštěstí záhy nalezl společnou řeč s černovláskou a dal pokoj.

Další dva muži, kteří se prve představili dost neurčitě, ale měli nejspíš něco společného s NASA a současně s vnitřní bezpečností, vypadali, že možnost dát si na pět hodin oraz opravdu vítají. Sluchátka do uší, natáhnout nohy, polospánek s možností okamžitého probuzení a reakce.

„Zkus si taky zdřímnout,“ obrátil se Sam na Hjördís. Blondýnka vypadala snad ještě vycukaněji než Dean. Ten se totiž mohl zaměřit na své auto – výhoda neoddělených vnitřních prostor, Impala stála ukotvená na dosah ruky od poslední sedačky a tedy i svého majitele. „Cas nejspíš zůstane mimo. Dám na něj pozor, a zatím mrknu, jestli nenajdu něco, co by mu pomohlo.“

„Chtěli jsme se spolu podívat na Codex,“ zamračila se.

„No, víš,“ Sam kývl směrem ke zbylému osazenstvu letadla, „malá změna plánu. Před nimi tu bichli fakt vytahovat nehodlám. Později. Deane? Co to děláš?“

Jeho bratr vysoukal z kapes hands-free sadu. Nenápadné sluchátko s vybíhajícím šlahounkem mikrofonu a bezdrátovým napojením na drobný přístroj s konektorem, který napíchl na svůj telefon.

„Bez urážky, kámo,“ zabručel. „Radši budu poslouchat muziku, než vás dva.“ Nastavil přehrávání a opřel si hlavu. Bylo znát, že se snaží vypadat uvolněně, nicméně prsty zatínal do opěradel, jako by čekal, že se sedadlo každým okamžikem promění v divokého býka a začne rodeo. „Nesleduj mě jak nějakou blbou atrakci a radši šprtej,“ houkl na bratra. „Až najdeš něco, co pomůže Casovi, dej mi vědět. Radši dřív, než později, Sammy.“ Zavřel oči, vzápětí je však znovu široce rozevřel a polohlasně zanadával. „Jo, a koukej se hodit taky na příjem,“ dodal. „Charlie s tebou chce mluvit.“

Samovi se při překotném hledání přístroje málem podařilo shodit na zem laptop a z nějakého důvodu se mu třásly ruce, když si upevňoval sluchátko k uchu. Možná proto, že na sobě cítil zkoumavé a ne zrovna přívětivé pohledy kravaťáků i záhadných NASA bezpečáků. Nebo byla Deanova nervozita nakažlivá.

Jakmile zapnul funkci vysílačky a nastavil příjem, zazněl mu v uchu Charliin jasný hlas: „No konečně! Teda, chlape, fakt by mi usnadnilo práci, kdybyste byli aspoň zčásti kyborgové, nebo tak…“

Sam se vyjukaně rozhlédl. Samozřejmě, že kromě něj to nikdo neslyšel, dokonce ani Dean, protože ten by si jinak nepodupával nohou do rytmu, spíš by běsnil v záchvatu paranoie.

„Charlie,“ řekl potichu. „O tom radši nežertuj, jo? Hlavně ne před Deanem.“

„Jasně, chápu, nesmím prozradit, že jsem ve skutečnosti zlej program zaměřenej na ovládnutí světa. Hele, Same, mám pár důležitých věcí, takže popořadě. Klidně můžeš šeptat, snímá to i vibrace hlasivek, takže ti budu rozumět… a zapni si laptop. Brzo budeš potřebovat obrazovku.“

Poslechl.

„Takže, posílám ti záběry ze satelitů, pro představu. Tohle je první z průserů, který se blíží.“

„Co to sakra…“ vytřeštil oči na desítky obrázků, které zabraly celou obrazovku. Hjördís se k němu naklonila, její dech voněl mátou a jahodami: „Koukáš na počasí?“

„To není počasí,“ zašeptal. „To je regulérní armageddon.“

„Pěkný, co,“ ozvala se mu v jednom uchu Charlie a ve druhém Hjördís: „No hustý!“

S pocitem, že má ve své vlastní hlavě málo prostoru, přikývl.

Záběry pokrývaly prakticky celý povrch zeměkoule. A všechny vypadaly takřka identicky. Bouřková mračna, každou minutou hustší a temnější, převalující se v atmosféře.

„Zatím se jen kupí,“ komentoval to v Samově uchu Charliin hlas. „A docela vysoko, ze země nevypadaj tak dramaticky. Ale skoro všechny hydrometeorologický ústavy vydaly varování. A až to naplno vypukne… nejspíš vás to zastihne ve vzduchu. Při troše štěstí až nad New Yorkem. Tenhle miláček by to měl zvládnout, myslím jak proletět, tak přistát. Jen se připravte, že to s vámi bude házet.“

Sam se znepokojeně ohlédl na bratra. Seděl na krajní sedačce, vedle Castiela, jemuž přenechal místo u stěny, aby se mohl opřít. A už teď byl v obličeji zelený, jako by se chystal slavit Den svatého Patrika.

„To zvládnete,“ pokračovala Charlie. Hjördís mezitím něco žvatlala o zajímavém tvaru bouřkové oblačnosti nad Tokiem. „Kdyby to nešlo, víš, jak jsem ti do brašny nechala dát lékárničku? Tak v tý máš pár ampulek a stříkačku. Je to vcelku neškodný sedativum, nemělo by ani moc utlumovat, spíš dostat do pohody.“

„Myslíš…“

„Využij to, jak uznáš za vhodný, jen jsem se snažila předvídat všechno.“ Letadlo se zachvělo a zhouplo. Švédka vypískla a někde vpředu se mariňák uchechtl. „Hele, tohle je jen jedna věc, kámo,“ pokračovala Charlie. „Teď to důležitější. Můžeš zajistit, abyste tu obrazovku viděli jen ty a Dean?“

„Jasně, čistě technicky…“ Sam loupl okem po Hjördís. „Ale neslibuju, že brácha bude schopnej něco vnímat.“

 

O pár minut později už seděla blondýnka vedle Castiela a vrhala nevraživé pohledy po bratrech před sebou. Dean, jehož drsnácký výraz působil poněkud sádrově, se pokoušel ignorovat otřásání letadla a zaměřit pohled na obrazovku Samova laptopu.

„Kde zůstal tvůj slavnej steel blue face?“ naklonila se Hjördís mezi opěradly a kápla trochu jedu do Deanova volného ucha. „Tohle je spíš steel green.“

„Sklapni,“ houkli bratři současně. „A zajeď, máš hlídat Case,“ dodal Sam. Jako by chtěl jeho slova podpořit, Embraer se zhoupl a vmáčkl blondýnku do sedačky. Vzdychla a upravila Castielovi sluneční brýle, které mu sklouzávaly z nosu.

„Fajn, slečinky,“ zahlaholila v tu chvíli od dveří kokpitu sympatická pilotka. „Připravte se na menší turbulence. Tahle legrace nám nejspíš vydrží až do NY, ale počítám, že tu máme samý starý mazáky, kterým nějaká blbá bouřka nedělá problém. Je to tak… plukovníku Bloome?“

Sam téměř dokázal slyšet zaúpění, které se odehrálo jen v bratrově mysli. Ve skutečnosti Dean s křečovitým úsměvem zvedl palec a dokonce na pilotku mrkl. Opětovala úsměv a zaplula zpět do kokpitu.

„Magnet na číčy, ha?“ ozval se starý mariňák. Dean mu věnoval chabé pokývnutí a s povzdechem se opřel do sedačky. „Dobrý, brácho?“ zajímal se Sam.

„Jo, úplně nejlepší,“ zamumlal. „Charlie? Vybal, co máš, holka, dokud nás starý mazáky nesejme nějakej zatracenej hurikán.“

„Fajn,“ zaznělo v obou sluchátcích zároveň. Na obrazovce se satelitní obrázky počasí změnily v záběry bezpečnostních a dopravních kamer jakéhosi města. „Praha, pánové. Jestli vedeme válku, tak tady nejspíš začíná první bitva. Mrzí mě, že jsem vás tam nedostala včas, ale budu to muset odehrát s tím, co je.“

„Počkej moment,“ pronesl Dean nebezpečně tiše a klidně. „Chceš říct, že pro tebe je to všechno jako nějaká posraná počítačová hra?“

„Musíš uznat, že z mýho pohledu to má k real-time tahový strategii hodně blízko,“ potvrdila Charlie netrpělivě. „Hele, o přístupu k věci dáme řeč později. Teď se zkuste soustředit. Protože když vás nemám na místě, tak aspoň využiju vaše rady a tipy. A dokážu je předat těm, který na místě mám.“

„Což jsou?“

„Sledujte, přidala jsem i popisky…“

 

***

 

Doctor. Pán Času z Gallifrey. Momentálně trosečník na planetě Zemi.

Antonín Kovář. Kdysi doktor práv, teď svým způsobem Pátek pro Robinsona Doctora.

 

Jedna z kamer, které se staly Charliinýma očima, se na ty dva zaměřila ve chvíli, kdy je při jejich potulování se po areálu nemocnice zastavil pracovník bezpečnostní agentury. Zavalitý, ježatý chlap se zarudlýma očima, který ze všeho nejvíc připomínal nevrlého jezevce.

A po pravdě řečeno, zastavil pouze Toníka. Neurvale se postavil starému muži do cesty a zadíval se na něj způsobem, jímž si človek prohlíží plíseň v rohu koupelny.

„Hledáte něco konkrétního?“ zavrčel.

„Po tom je vám hovno,“ oplatil mu zdvořilost Toník.

„Tak hele kámo, podívej se, nikdo z nás nechce problémy. Teď spolu hezky dojdeme k bráně a ty potáhneš dělat vosinu v prdeli někam jinam…“

„Problémy?“ ozvalo se za sekuriťákovými zády. „Jaké problémy?“

Bezpečnostní jezevec se zmateně otočil a ještě zmateněji si přeměřil mladého muže v obleku s motýlkem, který se před ním zhoupl na podpatcích a zopakoval svou otázku: „Jaké problémy?“

„Von je tu s váma?“ ukázal sekuriťák palcem na Toníka.

„Nebo já s ním. To záleží.“

„No, hmmm… a můžu vám ňák pomoct? Hledáte něco?“ Ježatec přemýšlel tak usilovně, že se skoro dalo zaslechnout skřípání dlouho nepoužívaných koleček a převodů v jeho hlavě. „Nebo to… za jakým účelem tu jste?“

„Bezpečnostní kontrola,“ pronesl pomalu a důrazně Doctor a vrazil muži před obličej jakýsi papír. „Prověřujeme chování externích zaměstnanců k návštěvníkům nemocnice.“

„Ježiši,“ vyvalil sekuriťák oči. „Já jsem nechtěl… jsem to nemoh vědět, žejo. Oni sem choděj, různý ty sociální případy a tak, je to s nima těžký.“

„Dám si na vás pozor,“ prohlásil Doctor. Otočil se na patě a cílevědomě si to namířil k nejbližší budově. Toník se pustil za ním a jezevčího strážce nechali stát a naprázdno klapat pusou.

„To bylo kurva úžasný,“ zvolal Toník. „Co to máš na tom papíře, hele?“

Doctor mu beze slova ukázal totéž, co sekuriťákovi.

„Děláš si srandu? Dyť je to prázdný.“

„Pro tebe. Pro mne. On viděl přesně to, co vidět potřeboval.“

„Doprdele,“ ulevil si Toník. „Čím dál tím líp, chlape. Sice čím dál tím víc psychedeliky, ale stejně. Bezvadný!“

Doctor ho roztržitě poplácal po rameni a zvolna zastavil. Zalovil v kapse sáčka a vytáhl sonický šroubovák. Přístroj sám od sebe modře poblikával.

„Hm!“ odfrkl si Doctor. V tu chvíli se ozval dusot. Poklusem se sem blížil ježatý sekuriťák. V zarudlé tváři měl nečekaně snaživý a pokorný výraz a v natažené ruce třímal vysílačku, jako by nabízel obětinu nějakému hrozivému božstvu.

„Pane doktore, počkejte, hej! Prej vám mám tohle dát!“

Doctor zvolna zastrčil šroubovák zpátky do vnitřní kapsy kabátu a převzal vysílačku z jezevcovy ruky. Toník celou scénu sledoval s neskrývaným pobavením ve vrásčité tváři.

„Haló?!“ zavolal Doctor do vysílačky, s nedůvěřivým výrazem stařičkého venkovana, jemuž někdo poprvé vrazil do ruky mobilní telefon.

„To jsem já, Charlie,“ zachraplal z přístroje dívčí hlas. „Všimla jsem si, že jsi zprovoznil TARDIS, Doctore, gratuluju! Akorát mě teď k sobě nechce pustit, ale to nějak vyřešíme později. No nic. Tohle taky půjde… Poslouchej, musíte se dostat do dětský části nemocnice, sedmý patro, klinika anesteziologie a resuscitace. Najděte pacientku Zuzanu Zajączekovou. Seberte ji a co nejrychleji odsud vypadněte.“

Podíval se na vysílačku, pak na Toníka a bezpečáka, kteří oplátkou sledovali jeho. „To že musíme?“ zamračil se. „Proč?“

„Prostě mi věř,“ ve vysílačce to zachrastilo. „Zůstaň na příjmu. A ještě… dávej pozor na čarodějnice a na lidi s černýma očima.“

„Cože?“ zvolal Doctor. „Charlie! Co jsi, pro všechno světlo Alderaminu, myslela těma černýma očima?“

Jenže přístroj zarputile mlčel.

 

***

 

„Víc krypticky to nešlo?“ zeptal se Sam. Přemáhal nutkání na Charlie křičet. Letadlo se zmítalo jako pouťová atrakce, zvenčí do něj mlátily snad kroupy, a třebaže pasažéři se vesměs tvářili statečně a neječeli, motory to obstaraly za ně.

„Nemám čas si s ním povídat,“ odsekla zrzka. „Navíc zvědavost je pro něj nejsilnější motivace. Uhm… hele, asi bys měl Deanovi sehnat nějakej pytlík, nechci strašit, ale víš jak, slyším i to, co nechci.“

„Sakra, ještě toho trochu! Brácho?“

„Jsem v poho-dě!“ zajíkl se Dean, když sebou Embraer prudce škubl dopředu.

„Jo, to určitě,“ zamumlal Sam a po krátkém zaváhání strčil bratrovi na klín obal od laptopu. „Tumáš.“

„Víš, kam si to můžeš…“

„Máte tam vzadu nějaký potíže, plukovníku?“ zavolal starý mariňák. Zněl, jako by se velice dobře bavil. „Nechcete sehnat sáček?“

Dean ze sebe vypravil pokus o „vyser si voko!“. Ale protože ze sebe současně vypravil i jiné věci než slova, význam jaksi zanikl.

„Do…prdele…“

„To bude dobrý, drsňáku,“ Sam bratra poplácal po zádech. „Aspoň ses trefil.“

„Nemohli… uh, nemohli bysme… radši už, uhm… umřít?“

„S tím radši nechvátej,“ mladší z bratří Winchesterů se rozhlédl okolo, zatímco se jednou rukou hrabal v lékárničce. Spolucestující, včetně mariňáka, měli naštěstí své vlastní starosti a blijící plukovník je přestal zajímat. Hjördís se výjimečně chovala rozumně, držela bezvládného anděla – to sice dělaly i bezpečnostní pásy, ale Castielova hlava by se bez blondýnčiny pomoci mlátila o stěnu letadla.

Sam si pomyslel, že by se mu hodil minimálně jeden pár rukou navíc. Natáhnout dávku sedativa, současně držet laptop a brašnu, aby se žádný ze zmíněných předmětů neproměnil v náplň obřího chrastítka Embraeru, a ještě hlídat bratra, kterého vlastní útroby nutily vykonávat pro něj vrcholně ponižující činnost.

Ethanolový zápach natrávené brandy hrozil, že přiměje dávit i nejbližší okolí.

„Charlie?“ Sam se pokoušel nebodnout jehlou sám sebe a zároveň vybalancovávat otřesy letadla. „Kam mám píchnout ten tvůj zázrak?“

„Cože? Jo, tohle. To je asi fuk, jen to dostaň do krve. Je to určený pro přepravu velkejch zvířat, akorát jsem přepočetla dávkování… tadá, překvápko: na Deanovu výšku a váhu.“

„O čem to vy dva mluvíte,“ zasípal Dean. Zvedl hlavu, pokusil se na bratra výhružně zadívat. Zaregistroval injekční stříkačku a vytřeštil oči. „Sammy?! Ani kurva náhodou!“

„Chceš se tu přede všema složit?“

„Hej! Už jsem v poho-„ Vlastní žaludek mu pokus o lež rychle překazil.

Sam si povzdechl, a aniž by se zdržoval ohrnováním rukávu, bodl skrz látku jehlu do bratrovy paže. Naštěstí nebyl Dean ve stavu, kdy by se mohl výrazněji bránit. A mlhavé výhružky do budoucna, huhlané do obalu na laptop, Sama neznepokojovaly. Vehnal do bratrova krevního oběhu celou dávku, použitou stříkačku s jehlou zaklapl do lékárničky a konečně se mohl vrátit k obrazovce. Kamerové záběry se právě změnily.

A ve sluchátku se ozvalo významné odkašlání. „Same, vím, že tam máte krizi,“ Charlie zněla mírně vyplašeně. „Ale já tady tak trochu taky.“

Obrazovka se rozdělila do čtyř samostatných oken s videi, každé s vlastním popiskem, běžícím ve spodní části.

„Začíná se to vymykat kontrole.“

„A která válka ne,“ vzdychl Sam.

 

***

 

Daniela Staňková, donedávna dítě ulice na částečný úvazek, nyní podezřelá minimálně z jedné vraždy a ze spolupráce s Rowenou.

Jiří K., řidič sanitního vozu, poslední dva dny pohřešovaný i se sanitou.

 

„Ty blbý kamery všude mě znervózňujou,“ zavrčela Daniela. Právě projeli světelnou křižovatku na červenou, řidič dvě odbočky od Faustova domu spustil houkačku i světla, a za jiných okolností by si to černovláska užívala.

Absolutní přednost, vy zmrdi!

Tentokrát však cítila strašný tlak na to, aby vše proběhlo dokonale. Možná z Roweny neměla takový strach, když teď věděla víc o ose chiméry, jenže rozhněvat svou mentorku stejně netoužila. A díky oněm extra znalostem jí bylo naprosto jasné, jak je její úkol důležitý.

„Nemoh byste vypnout ty výstražný kraviny?“ houkla na řidiče. Byl to sice jen Rowenin poskok, pod čelistí mu rudě pulsovalo prokleté znamení, ale Daniela se k němu nějak nedokázala chovat opravdu nadřazeně. „Hej! Mluvim s váma!“

„Klid, kočko,“ vrhl na ni pohled chladných šedých očí. „Sanita bez houkačky je jak chlap bez péra.“

„Neměl byste mě na slovo poslouchat?“

Zasmál se. V tu chvíli měla Daniela chuť omlátit mu ten bohorovně klidný obličej o volant. Pak se na ni znovu podíval a usmíval se stylem otce, s požitkem škádlícího své dítě: „Hele, bez urážky, prcku, já sloužím madam Roweně. Jasně, tuhle akci máš pod palcem ty. Ale já tě mám hlídat, aby sis nenaběhla. Takže vychladni a užívej si. Jo, a mimochodem, jsem Jirka.“

„Jak to, že ste takovej… v pohodě,“ zamračila se. „Totiž, ten muj poskok, co jsem si ho vytvořila, se úplně tak jako rozsypal nebo co.“

Řidič pokrčil rameny.

„Jasný, byl to první pokus, žejo,“ kývla si pro sebe Daniela. „Příště to neposeru.“

„Ty dva plecháči vzadu tě poslouchat budou, jestli tě to potěší,“ zabručel Jirka. „Ty jsou zvyklí.“

„Hmmm. Myslíte, že to tam bude vostrý, jo?“

„Těžko říct. Madam Rowena mě varovala, že se můžou objevit démoni.“

Daniela se prudce nadechla, zamrazilo ji. Ano, učila se všemožným způsobům, jak zaříkat démona, ale nikdy si žádný doopravdy nevyzkoušela. Automaticky zvedla ruku a zahryzla se do nehtu na palci.

„Neboj,“ zašklebil se řidič a poplácal ji po stehně. K jejímu vlastnímu překvapení ji to gesto nerozzuřilo ani neznechutilo, cítila, že v něm nebyly žádné postranní úmysly. „Kromě těch tvejch nablejskanejch kašparů máme vzadu ještě něco, co by mohlo našim černookejm kámošům nadělat vrásky.“

„Co?“ vyhrkla Daniela zmateně.

„Uvidíš. Hele, za chvíli vjedem do areálu. Tak se připrav.“

Dívka se nervózně zašklebila do kamery u vrátnice, a do další, kterou zahlédla uvnitř v areálu, poslala neslušný posunek. Srdce jí tlouklo, jako by právě uběhla pět set metrů sprintem, hlavou jí vířily všechny obavy a starosti posledních dní.

„Klid,“ broukl řidič. „Představ si, že jdeš hrát paintball.“

„Vy se fakt nezdáte,“ odsekla Daniela. Zatrhla si kůžičku na palci a teď si vychutnávala kovovou chuť krve.

Jsem čarodějnice, sakra, přeříkávala si v duchu, dneska jsem zabila týpka, zabiju klidně další, žádnej problém, mám moc, mám sílu, jdu si pro osu chiméry a nic a nikdo mě nemůže zastavit!

Na parkovišti přímo pod zelenou cedulí s dvojjazyčným nápisem DĚTI, postávala nesourodá skupinka lidí: pár sestřiček, chirurg v plášti a s rouškou shrnutou pod bradu, hromotluk od ochranky a tři silní mladí muži v tričkách s logem BOSCH a náplastmi v ohbích paží – nejspíš byli darovat krev. Navíc tu stálo vozidlo městské policie a jeho posádka se procházela okolo, napruženě, jako by na něco čekala.

Jinak tu vládl klid, možná uměřený tomu, že se blížila šestá hodina, nicméně pro Danielu stejně znepokojující.

„Do prdele,“ sykla černovláska. Ve chvíli, kdy sanita začala brzdit, oba policisté se naráz zaposlouchali do svých vysílaček a oni, i všichni z prve zmíněné skupinky se na přijíždějící vozidlo zadívali.

„No jo, už na nás čekaj,“ broukl řidič Jirka. „Danuško, buď tak hodná a natáhni se dozadu, v okýnku není sklo. Hned pod ním najdeš malý překvápko, dával jsem ho dohromady s madam Rowenou. Ty plechovky nech zatím spát.“

Počkala, až dobrzdí – zastavili poměrně daleko od parkoviště a oba policisté se jim rozběhli vstříc s tasenými pistolemi – a poslechla.

„Možná by přišlo vhod menší kouzlo,“ zavolal řidič, zatímco skrz okýnko do zadního prostoru šmátrala po čemkoli, co měla najít. Když zvenčí zazněl první výstřel, cukla sebou, až si málem rozbila hlavu.

„Doprdele,“ zaječela, „aspoň mi řekni, co-„

V tu chvíli to konečně nahmátla. A protáhla dopředu. Jednu z těch dvou krásek hodila Jirkovi, s druhou se sama stáhla pod palubní desku. Zatímco další policejní střela vysklila přední sklo sanity, Daniela i řidič se vykulili ze sanity, krytí za otevřenými dveřmi.

„Umíš s tím trochu?“ zavolal Jirka.

„Ses posral v kině!“ odpověděla čarodějka. Horečnatě hledala v mysli vhodné zaříkání a přitom se mazlila s matným, pískově hnědým tělem brokovnice. „Držím to poprvý v ruce!“

„Remingtonka, pět ran, malej zpětnej ráz, tuten konec střílí, tutím vždycky zapumpuješ a kde je spoušť, to vidíš,“ zatímco mluvil, názorně předváděl. Nakonec se vyklonil zpoza dvířek a vypálil. Zavytí odněkud zepředu prozradilo, že neminul. „Další patrony jsou ve dveřích, jestli máš kapsy, tak si je tam nacpi. Brzo poběžíme. Tenhle barák má víc vchodů, nemusíme dobejvat zrovna tenhle.“

Daniela nasucho polkla a kývla. Brokovnice jí připadala neuvěřitelně těžká. Stejně ji pozvedla a než nad tím mohla začít hloubat, vyklonila se zpoza dvířek.

Spousta vjemů naráz.

Po asfaltu vlevo se potácela stařenka, hystericky křičela a oháněla se berlami ve snaze dostat se co nejrychleji odtud. Vyděšená mladá matka s nemluvnětem v náručí se krčila za prázdným kovovým kontejnerem na druhé straně.

Podivná skupina lidí, kteří už podle celočerných očí lidmi nebyli, se blížila.

Jeden z policistů ležel uprostřed cesty a hořel.

Druhý oběma rukama třímal pistoli, mířil na sanitu. I jeho oči byly černé, bez náznaku rozdělení na zornici, duhovku a bělmo.

„Ilapon!“ sykla Daniela a vystřelila.

Avizovaný malý zpětný ráz jí málem utrhl ruku. Nicméně střela, povzbuzená správným slovem a silou čarodějčiny vůle, našla svůj cíl. Na cestě k budově dětské kliniky teď hořeli policisté dva. Ať náboje do brokovnice obsahovaly cokoli, obyčejné rozhodně nebyly. Ostatní démoni se spěšně kryli za nejbližšími auty a sloupy.

Černovlásce se z hrdla vydral divoký skřek, animální výkřik radosti.

„Skvělý, prcku,“ ozval se Jiří. „Teď s tím zapumpuj a můžem pokračovat. Vidíš, ty plechoví hajzlíci ani nebudou-“

Přerušil ho náhlý jekot sirén. A taky první těžké kapky deště, které se snesly ze setmělé oblohy.

 

***

 

„Nechtěla jsem, ale musela jsem to spustit,“ vysvětlovala plačtivě Charlie. „Je mi jasný, že Motol evakuovat nestihnou, ale ať aspoň všichni vědí, že si mají dát bacha.“

„Já to chápu,“ křikl Sam. Vzdal snahu tišit hlas, stejně nikoho dvakrát nezajímalo, co provádí. Na zadní sedačce se Hjördís buď modlila, nebo někoho proklínala ve své mateřštině a Castiel si dál hrál na hadrového panáka. Dean dozvracel, pečlivě zavázaný igelitový pytel, který Sam nakonec sehnal u vstřícné pilotky a do nějž plné laptopové pouzdro namanévrovali, choval v náručí jako nemluvně. Navíc si s připitomělým úsměvem pobrukoval Thunderstruck. Zbytek posádky se Sam rozhodl vypustit. Pokud věděl, tak někteří z kravaťáků se rozhodli být solidární s Deanem a do blicí partičky se nakonec přidala i nakrátko ostřihaná černovláska, která se ostatním do poslední chvíle pošklebovala.

„Vždyť jsi udělala dobře, ne?“ dodal. „Sirény nikoho nezabijou. Přihoď nějaký hlášení, nevím, třeba o teroristech. Civilové se aspoň budou držet při zemi.“

„Nebo zpanikaří,“ zahučela temně Charlie. Na obrazovce se zvětšilo několik okýnek se zmateně pobíhajícími postavičkami. „Aha, tak už zpanikařili. Super. Navíc se toho chytnou složky IZS a vážně nepotřebuju, aby se mi tam motali další zmatený týpci s pistolema. Tamty démonizovaný policajty jsem zkoušela varovat, ale viděl jsi, jak to dopadlo.“

Zaburácení, náhlý poryv hodil s Embraerem prudce do strany.

„Thunderstruck, yeah, yeah, yeah!“

„Deane!“

„Sorry, brácho, trochu mě to ohromilo, víš.“

„Hlavně si drž ten svůj blitkopoklad, jo.“ Sam se přistihl, že začíná uvažovat o výsadku bez padáku přímo do zuřící bouře jako o přijatelném řešení. „Hele, Charlie, až mi budeš příště nabízet extázi pro koně, připomeň mi tuhle chvíli, jo? No nic. Počkej, támhleto je co? Černý SUVčka před areálem… nějaká česká zásahovka?“

Další zahřmění zvenčí přehlušilo Charliin unavený povzdech, ale Sam si jej dokázal živě představit. „Ne, Same,“ řekla. „To je Noční Klub. Česká odnož Torchwoodu.“

„Počkej, to si jako vážně říkaj Noční Klub?“

„Podle knížek… hele, to je fuk. Každopádně je to další průser na tuhle průserovou hromadu. Jednotky Torchwoodu jsou v podstatě ti hodní, ale hrajou si na vlastním písečku a se mnou spolupracovat nebudou. Možná Jack, možná v UK. Ne tihle.“

Sam se ohlédl na bratra, který široce rozevřenýma očima hleděl do stropu a tvářil se, jako by sledoval něco vrcholně napínavého.

„Víš co, Charlie?“ pronesl pomalu. „Ber to tak, že mohlo bejt hůř. Mohli jsme to tam stihnout i my.“

 

***

 

Crowley, dřív známý jako Fergus Roderic McLeod. Stávající král Pekla.

 

V Praze ho Charlie poprvé zachytila na Václavském náměstí, krátce před šestou hodinou. Přišel se odreagovat sledováním dvou souběžných demonstrací, jedné pro a druhé proti. Možná sem tam trochu pošťouchnout a postrčit, stará dobrá provokace. Seberte jim zábrany a sledujte, jak sami odvedou všechnu práci.

Jenže než stačil zařídit třeba jen pár krvácejících nosů a emotivních střetů s antikonfliktním týmem, zjevil se po jeho boku štíhlý tmavý démon a něco králi pošeptal do ucha.

Crowley se zklamaně rozhlédl kolem. Transparenty, zdvižené pěsti, křik a plamenný proslov řečníka pod sochou Svatého Václava. A tolik krásně nenávistných nadávek, které po sobě metaly oba znepřátelené tábory.

„Vážně?“ otázal se Nairyoshanghy, aniž by se na něj přímo podíval. „Vážně to musela spustit právě teď?“

„Obávám se, že matce Vašeho Veličenstva nedokážu číst myšlenky.“

„Od štiplavých poznámek tě tu nemám,“ sykl Crowley. Téměř dojatě zaslzel, když se rozhlédl kolem. „Ta harpyje prostě zkazí každou zábavu,“ zabručel. V očích se mu zablesklo a naklonil se k drobné stařence hned vedle. „Tak to vidíte, a na naše těžce nemocné děti musíme sbírat víčka!“ zahulákal jí do ucha bezchybnou češtinou.

Následně se diskrétně vmísil do davu a zmizel, zatímco babička poporostla snad o půl metru, oči jí zahořely bojovou vášní a zaútočila na snědého Nairyoshanghu kabelkou: „Táhni domů, ty jeden teroristo, nikdo tě nezval!“

Démon reflexivně ustoupil a zvedl před sebe paže, s výrazem německé dogy napadené pinčem. Rozhlédl se po Crowleym. Když ho nenašel, zavrtěl hlavou, luskl prsty a také se vytratil.

Kolem vetché aktivistky, stižené náhlou srdeční příhodou, se začali sbíhat pořadatelé.

 

Podruhé kamery zachytily krále Pekla, jak se zjevuje na parkovišti před budovou dětské kliniky v Motole.

Rychle zhodnotil situaci – skupina sedmi démonů, kryjících se, jak se jen dalo, dva hořeli, uvězněni v planoucích tělech na silnici. V budově za jeho zády se pohybovaly siluety personálu i pacientů. Nejspíš se pokoušeli evakuovat podle plánu, který Crowleymu připadal dost chaotický i na pekelné poměry.

Řvoucí sirény, počínající bouřka, křik panikařících lidí okolo a dusot nohou.

Za otevřenými dveřmi sanity uprostřed cesty se kryli dva střelci. Crowley zavětřil jako ohař. Přímo cítil odporný pach čarodějnictví a prokletí.

Ušklíbl se a než pokročil k sanitě, rudě planoucíma očima našel objektivy kamer.

„Opravdu, co si jeden neudělá sám,“ zavrčel. Mávl rukou.

Sirény ztichly a veškeré kamery v dohledu explodovaly ve sprškách jisker a čadícího plastu.

 

***

 

„Doctor je ještě moc daleko, kousek od Roentgenovy vrátnice,“ úzkost v Charliině hlase neměla daleko k panice. Obrazovku nyní členila na devět oddělených obrazů, ale dva z nich po Crowleyho zásahu zůstávaly černé. Jeden ze zbylých ukazoval manévry, prováděné členy Nočního Klubu – malá, ozbrojená skupina měla poklusem namířeno k dětské klinice, další koordinovala ostatní bezpečnostní složky, které postupně dorážely na místo, a naopak pomáhala s evakuací návštěvníků a části personálu. Ostatní kamery ukazovaly jen o ničem nevypovídající zmatek.

„Potřebuju zkontaktovat toho zatracenýho Zajączeka,” špačkovala Charlie. „Starej sedí v letadle nad Atlantikem a nejspíš se modlí, aby neskončil v moři, ale mladej, jako táta tý holky, je právě i s manželkou v jejím pokoji. Jenže mi nebere telefon, a to už jsem mu zkoušela volat snad ze všech čísel, co má v adresáři.”

„Pošli za ním sestru,” navrhl Sam.

„Vyzkoušeno, ale v tom chaosu, co tam vládne, se nikdo zrovna nepřetrhne.”

„Shrnem si to. Ta holka Zuzana je teda osa?”

„Poloosa slouží k převodu hnací síly od převodovky na kolo, víš, bráško?”

„Deane zmlkni!” zavrčel Sam. Promnul si čelo a naprázdno polkl, když letadlo předvedlo další prudký propad a zhoupnutí. Možná by bylo nejjednodušší přidat se k Deanovu tripu. Ampulí měl v lékárničce ještě dost. Povzdechl si. „Charlie? Jestli to chápu dobře, tak k ní nesmíme pustit tu Sabrinu, co přijela v sanitce. Řek bych, že to ale zařídí Crowley, a ani ho o to nemusíme prosit.”

„Já si tím právě nejsem úplně jistá, kámo. Ta holka mi nahání husí kůži. Jako… obrazně, chápeš.”

„Dobře, jestli myslíš, že projde přes démony, tak stejně nevím, jak jí chceš zastavit. Holka, co sejme Crowleyho, si vezme, co bude chtít. Nějaká osa nebudě výjimkou.”

„Zuzana,” zamumlala Charlie. „Ta nějaká osa se jmenuje Zuzana. A neříkám, že čarodějka sejme Crowleyho, jen se bojím, že se přes něj nějak dostane, Same. Nejlepší bude dostat Zuzanu ven jiným vchodem, jenže k tomu potřebuju buď Doctora, nebo aspoň její rodiče na příjmu. Moment! Hej, asi mám spojení…”

 

***

 

Juliusz Zajączek, syn polského emigranta, kterého mladá láska přiměla usadit se v Praze. Otec tří dětí – nejmladší, syn, zemřel loni o podzimní rovnodennosti při podezřelé nehodě.

Lucie Zajączeková, jeho žena. V současnosti těžká alkoholička s narušenou psychikou.

Zuzana Zajączeková, donedávna obyčejná puberťačka, jedna z dvojčat, nyní osa chiméry.

 

„Marie?“ Julek se v duchu proklínal, když viděl všechny ty zmeškané hovory. Nenapadlo ho, že na chvíli vypnout vyzvánění, aby si s manželkou a nemocnou dcerou dopřáli trochu klidu, bude mít takové následky. „Jsi na cestě? Prosím tě, jestli můžeš, tak to otoč. Něco se tu děje, teď přestaly sirény, ale-„

„Pan Zajączek? Ehm, promiňte, já nejsem vaše dcera, jen jsem si jaksi… půjčila její číslo. Potřebuju s vámi mluvit.”

„Prosím? Cože?” Na rameno se mu pověsila Lucie a rozrušeným hlasem se domáhala vysvětlení. „Počkej, Luci, teď ne… Co jste zač?”

„Jmenuju se Charlie Bradburyová. Nemáme čas na vysvětlování. Máte po ruce kameru? V telefonu, třeba?”

„Hele, nevím, co má tohle být za kravinu,” s mobilem přitisknutým k uchu zamanévroval s Lucií k dceřině lůžku a přiměl ji, aby se posadila. „Jestli jsou to nějací Mariini kamarádi, fajn, nemám nic proti troše srandy, ale-„

„Pane Zajączeku, jestli vám záleží na životech všech, který máte rád, tak laskavě mlčte a poslouchejte.”

„Slečno, ať jste kdokoli, nebudete mi vyhrožovat!” Začínalo toho být moc. Zvenku se ozývalo něco, co rozhodně nemohlo být střelbou, i když to přesně tak znělo. Lucie se soustavně hroutila bez ohledu na okolnosti. Po oddělení pobíhaly sestry s neupřímnými úsměvy a přestože přímo sálaly nervozitou, nabádaly ostatní, aby zůstali v klidu. A teď ještě nějaká Mariina kamarádka…

„Ne, nebudu vám vyhrožovat,” ozvalo se z telefonu hlasem tak chladným, že Julek přístroj málem upustil. „Protože za chvíli se k vám dostane někdo, kdo se s výhružkama zdržovat nebude.”

Ticho. Dokonce i Luciino hysterické stěžování si ustalo.

„Mluvte,” pronesl Julek jediné slovo. Unaveným, rezignovaným hlasem.

„Hodila by se mi ta kamera, pane Zajączeku.”

„Řeknu manželce, má lepší telefon. Luci? Prosím tě, zapni kameru na mobilu. Co má zabírat?”

„Pokoj, vás, okolí, až půjdete ven. Potřebuju hodnotit situaci, abych vám mohla radit.”

„Co jste zač?” zašeptal. „Jste od nějaké tajné-„

„Teď ne. Poslouchejte: je vaše dcera na přístrojích? Můžete ji odtud dostat?”

Ohlédl se na Zuzanu. Stále nehybná, bledá. Lucie na kraji její postele bojovala s nastavením svého mobilu.

„Je na umělé výživě,” pronesl pomalu. „A monitorují její dýchání, srdeční a mozkové funkce.”

„Nic z toho nepotřebuje k holýmu přežití?”

„Eh… vy chcete, abychom ji odtud odvezli?”

„Spíš ji budete muset odnést.”

„To je ale už absurdní,” znovu se ho zmocňoval vztek. „Vůbec nevím, co jste-„

„Slyšeli jste zvenčí střelbu? Ty sirény? Myslíte, že je to nějakej vtípek?”

Ticho.

„Váš otec s vámi mluvil, pane Zajączeku,” dodala ta žena, Charlie, a teď se jí dařilo znít konejšivě i naléhavě zároveň. „Mluvili jste o bratrech Winchestrových, o tom, co dělají a jak by vám mohli pomoct. Shodneme se, že Zuzana není jen chudák holka v komatu, viďte? A já vím i to, co se bojíte si připustit. Pravdu o tom, co se možná doopravdy stalo vašemu synovi.”

„Jak byste mohla…” nenáviděl svůj selhávající, pisklavý hlas.

„Vezměte dceru a běžte. Až se dostanete do přízemí, dám vám vědět, kterým východem bude bezpečné se dostat ven. Teď už proboha běžte!”

A spojení se přerušilo právě ve chvíli, kdy Lucie vítězně zamávala telefonem se spuštěnou kamerou.

 

***

 

„Byla jsi na něj docela drsná, Charlie,” prohlásil Sam. Odstrčil bratra, který konečně odpadl a z bezpečí bezvědomí nejspíš hodlal Sama řádně poslintat. „Hele, pustila ta ženská kameru?”

Ve sluchátku to zachrčelo a když se Charlie ozvala, její hlas zněl přerušovaně: „Jo, ale nejsem si jistá, jak dlouho udržím spojení s vámi. Ta bouřka je silnější, než jsem čekala.”

„S tím nic nenaděláme,” pokrčil rameny. „Hele, Dean je mimo, ta švédská holka vypadá, že usnula nebo co, a Cas je na tom furt stejně. Nemyslím, že já sám ti budu výrazně k něčemu platnej.”

„OK. Jestli to vypadne, zachovej klid a uvidíme se v NY.”

Přes celou obrazovku se roztáhl nekvalitní, roztřesený záběr z mobilního telefonu.

 

***

 

„Co mám točit?” zeptala se Lucie asi po desáté a Julek potlačil nutkání na ni zařvat. Jen by všechno zhoršil.

Postávali nerozhodně každý na jedné straně Zuzaniny postele a sledovali dceru. Lucie na ni mířila kamerou. Za okny se strhla průtrž mračen, oblohu křižovaly blesky, alespoň si však člověk mohl namlouvat, že to, co znělo jako střelba hodně blízko budovy, je jen rachocení hromů.

„Víš co? Toč to, na co se díváš, kochanie,” prohlásil Julek nakonec. Právě se rozhodl. Nepotřeboval čekat, až mu zase zavolá ta podivná Charlie. Když před okamžikem vyhlédl na chodbu, zjistil, že se žádná hromadná evakuace nekoná, vůbec ho to ale nepřesvědčilo o tom, že by tu měl s rodinou zůstat i on.

„Tak pojď, Zuz,” sehnul se k dceři, odhrnul přikrývka a ze všeho nejdřív opatrně vytáhl drén pro infuzi z její paže. Pak odpojil monitory. Přístroje u hlavy postele začaly vydávat nepříjemný, výstražný tón a manželé Zajączekovi se na sebe zadívali, vyděšeně a trochu provinile. Julek však vzápětí pokrčil rameny a natáhl se, aby vzal dceru v podpaží a zvedl si ji do náruče.

V tu chvíli Zuzana otevřela oči.

Julek se zapotácel, málem upadl a jeho žena vykřikla kolísavým hlasem raněného ptáčete.

Zpod dívčiných víček zářilo zlatavé světlo, tak silné, že se do něj nedalo pohlédnout. Zuzanou Zajączeková se posadila na posteli.

„Já hořím,” zachraptěla. „Tak strašně to pálí! Pomozte mi!”