VIVIBLOG

Další část, tentokrát bezwinchestrovská, zato plná magie, nečekaných setkání a zvratů.

8. Všechny ty čarodějnické záležitosti

 

Toník šťastně podřimoval, ve vousech pozůstatky rybích prstů s pudingem. Když se z útrob TARDIS přiřítil Doctor, stále či snad znovu třímající ošuntělý smrdupytlík, starý muž nadskočil a až se zakuckal.

„Kurvadrát, to sem se lek!“

Doctor mu nevěnoval špetku pozornosti. Naklonil se k řídicímu panelu a opatrně, jako by umisťoval výbušninu, položil pytlíček na místo, kde ho před několika hodinami nalezli.

„Hele, to něco vyřeší, že to tam nacpem zpátky?“ zajímal se Toník.

„Všechno!“ ohlédl se na něj Doctor. Oči mu zářily čistou, dětskou radostí. „Co se dá nastavit, dá se i přenastavit. Včetně magie! Voila!“ Jemně nakopl desku vedle sebe, stiskl pár tlačítek a zatáhl za páku. Světla v TARDIS zablikala. Ozval se zvuk motoru při startování se zataženou ruční brzdou. Celá loď se otřásla a Toník se chytil opěradel křesla.

„Kam to bude?“ vykřikl Doctor. „Hodlám celou tu věc tady vyřešit, ale nejdřív malá oslava! Řekni si jakékoli místo ve vesmíru!“

„Ummm… můžeš mě vzít ke Lvovi?“

„Rozhodně,“ nad trošku nakřivo umístěným motýlkem se objevil široký úsměv. „Na jedné planetě poblíž Deneboly znám výtečný malý bar, bude se ti tam líbit!“

„Denebola? Myslel jsem hospodu U Lva, ty šílenče, ne souhvězdí Lva,“ zvolal Toník, ale k rachocení a hučení ožívající TARDIS se vzápětí přidal jeho smích. „Do toho, Doctore, ty blázne, a připijeme si mlhovinou!“

„Rozhodně tam drink takového jména mají!“

„Lví vocas!“

„Taky!“

„Letíme?! Funguje to?“

„Musíme doufat!“ Doctor poslal kamsi ke stropu TARDIS vzdušný polibek. „To je moje holka! Znovu svobodná!“

„A funguje to správně? Neumrznou nám prdele někde mezi hvězdama?“ křikl Toník do stupňujícího se rámusu.

„Nevím! Je dost divoká,“ zavolal Doctor v odpověď. „Po všem tom spánku se potřebuje protáhnout! Takže vzhůru ke Lvu!“ A nalehl na dvojitou páku, aby ji stiskl až nadoraz. Toník mírně zbledl, nicméně na tváři si statečně držel úsměv: „Excelsior!“

„Geronimooo!“

Na rohu Karlova náměstí se mezi stromy zdvihl oblak prachu a suchého listí. Do všech stran se rozlétly drobné svazečky kůstek a bylin. Ve chvějícím se vzduchu zasvítila modř policejní budky, na prchavý okamžik. A pak tu zbyl jen čistě vymetený plácek s dohněda seschlými trsy trávy.

 

***

 

Přiloudal se o půl hodiny později, než slíbil. A Marie ho málem nepoznala, bez obvyklého kabátu z Nosferatu a vysokých bot. Nic nepostihovalo Peťanův úpadek dokonaleji, než na kolenou děravé džíny, oprané triko neurčité barvy a tenisky – připomínal Kurta Cobeina z muzea voskových figurín.

„Nemáš cigáro?“ zahučel místo pozdravu.

Zavrtěla hlavou.

„Než někam pudu, musim si dát kafe a cigáro,“ prohlásil. „Jako, vytáhla jsi mě z postele.“

„Je pět odpoledne,“ povzdechla si. „Sednem si někam. Musíš se sebrat, stačí, že jsem mimo já.“

„Není to další pokus, jak ze mě vytáhnout, co se stalo v Templový?“

„Ne, slibuju. I když…“

Zavrtěl hlavou, až mu prameny špinavě hnědých vlasů padly do obličeje. Upřel na Marii zarudlé oči. „Fakt sorry, nemůžu.“

„Ty vole, loajální až za hrob,“ odfrkla si. „Já tě nechápu.“

„To není, že bych nechtěl. Nemůžu! Jako doslova nemůžu. Tvoje ségra si to uměla pojistit.“

„Ježiš, nech těch keců. Jdem ti sehnat kafe.“

 

Alespoň v tomhle ohledu nelhal. Silný turek, převalující se ve skleněném hrnku jako asfalt, cigareta, a Petr značně ožil. Ne že by přestal připomínat zombie verzi sebe sama, nicméně převzal iniciativu.

„Takže? Říkala jsi něco o Karláku?“

Kývla.

„Faustův dům, ha?“ Zamáčkl vajgla v popelníku a vstal. „A Tardis v parku. Fajn… Ale myslel jsem, že z vás dvou je ten opravdovej magor Zuzka.“

„Debile.“

„Hej, sorry, to byl fór,“ zase ten štěněcí výraz. Nedokázala se na něj zlobit.

Po cestě k parku se mu pokoušela vysvětlit, jak na ni Faustův dům působil. A že on, Petr, zůstal jediným člověkem, kterého mohla zavolat. Nezdálo se, že by cokoli z jejích slov bral výrazněji na vědomí. Sice ve správných chvílích přikyvoval a vydával souhlasné hmkání, jenže taky se šinul dva kroky za Marií a dokonce si potichu broukal nějakou melodii.

Když se blížili ke konci parku, dívka zvolnila a nakonec zastavila.

„Támhle,“ ukázala. Trochu se zapotácela, před očima se jí dělaly mžitky. „Támhle jsem viděla tu budku… Pojď odtud, prosím!“

Nejraději by se otočila na podpatku a rozběhla se pryč. Protože na místě, kde prve Marie zahlédla prosvítat tardisově modrou, teď s poměrně hlasitým nadáváním přecházela dívka v černém a vypadala, jako by něco hledala.

„Nechci, aby si nás všimla, pojď!“ Marie oddechovala mělce a rychle, a tolik se jí třásly ruce, že zůstala jako ochromená, místo aby se po kamarádovi natáhla a zadržela ho.

„Co blbneš, Riri,“ oslovil ji důvěrnou přezdívkou, ale ani se na ni neohlédl. Jemně ji odstrčil stranou a rázně vykročil k černovlásce. „Dani! Čau kočeno, už jsem tě neviděl roky! Co tu děláš?“

Ta v černém se otočila a Marie bezděky o krok ucouvla, přestože Petr pokračoval dívce vstříc. Jak mohl? Neviděl její bílý obličej, posetý krvavými rankami? Prsty, zkřivené jako spáry dravce? Rty s drolící se tmavou rtěnkou, které ve vzteklém šklebu odhalily zuby? Ať tahle holka byla dřív kýmkoli, teď se zdála naprosto šílená.

„Kde to kurva je?!“ zavřískala na Petra. Ani to ho nepřimělo zastavit, jen zpomalil a zvedl před sebe dlaně v univerzálním gestu „hej, přicházím v míru“.

Marie se tou dobou dávno tiskla k hrubé kůře nejbližšího stromu. Hrdlo se jí svíralo, jak strachem, tak znechucením nad sebou samou – neměla Péťu opouštět, nechat ho napospas té podivínce.

Postará se o sebe, snažila se uklidnit, je o dvě hlavy větší než ta šáhlá děvka, rozhodně silnější a navíc ji asi zná…

„Hele, v pohodě, jo,“ slyšela, jak Petr černovlásku konejšivě oslovil. „Nevím, co jsi tu ztratila, ale můžu ti pomoct se po tom mrknout, je tu i Riri…“

Sklapni, buď zticha! proběhlo Marii hlavou a její stud se ještě prohloubil.

„Ona mě zabije!“ vykřikla v tutéž chvíli černovláska. „Já jsem neudělala nic špatně, ale madam crazy bitch mě zabije! Ta zasraná budka je v tahu!“

„Budka? Ty jsi taky… počkej, Dani,“ z Petrova tónu bylo zřejmé, že naprosto nechápe, v jaké situaci se nachází. Zněl dotčeně a otráveně. „Hej, vy holky jste se nějak domluvily? Proto se Mařena schovává?  Jako, to je dost trapnej fór.“

„Drž hubu!“ zařvala Dani. „Drž kurva hubu!“

„Prej Tardis,“ odfrkl si mladík. Marie v úkrytu za stromem zavřela oči. Copak je úplně hluchý? Nevnímá vražedný vztek v dívčině hlase? „Retardis, fakt.“

I se zavřenýma očima Marie vnímala krátký záblesk světla.

„Darbs ol paid!“ Hluboký, pevný hlas jako by černovlasé šílenkyni ani nemohl patřit. „Ol bolape zomdu Elo!“

Marie se takřka proti vlastní vůli vyklonila zpoza stromu, musela vidět…

A viděla.

Petr před černovláskou klečel a ona držela jeho hlavu v dlaních. Připomínalo by to romantickou scénu, nebýt děsivého výrazu ve tváři dívky a jejích planoucích očí. Ano, a toho, že se mladík třásl jako v záchvatu.

A Marie odtud, dnes již podruhé, utekla. Tentokrát v běhu vytáčela tátovo číslo. Přece jen zbýval ještě někdo další, na koho se mohla obrátit.

 

***

 

Než se vykašlala na školu, stačila absolvovat několik hodin v chemické laboratoři. To, co nyní cítila uvnitř sebe sama, jí připomínalo pokusy, prováděné jejími tehdejšími stupidními spolužáky, když byl profesor zrovna pryč.

Zlost a strach, nenávist a láska, touha po klidu a současně nutkání řvát a rozbíjet všechno kolem, rozsekat svět na drobné kousíčky. Všechno v ní vřelo a kypělo a Daniela jen doufala, že nevybuchne, dokud se jí nepodaří vybruslit z tohohle nebetyčného průseru.

Ani si nevšimla, že se snad poprvé za poslední roky mimoděk nenípe v obličeji, a neuvědomovala si, že se jí nejen zahladily krvavé jamky po vytržených piercinzích, ale také se vytratily boláky i drobné pupínky akné.

Krásnou, byť bledou tvář jí křivil vzteklý úšklebek, když otevřela vrata Faustova domu.

„Padej, ty kriple,“ postrčila před sebou Petra. Bývalý přítel a ještě bývalejší milenec ji pouhou svou existencí vytáčel k slzám. Ukáže ho madam Roweně, předloží ho jako důkaz své vyspělosti a bude doufat, že jí bude dovoleno s ním posléze naložit po libosti.

Nebo alespoň, že ji ta zrzavá fůrie nezabije kvůli zmizení Tardis.

„Něco jsi o tom věděl,“ syčela na Petra, zatímco před ní poslušně klusal po schodech do patra. „A ta holka, co byla s tebou! To musela bejt nějaká zasraná dvojnice! Se vsadim, že v tom máte prsty, ve všem. Svině!“

Zastavili přede dveřmi pokoje, o němž si Daniela zvykla uvažovat jako o trůnním sále.

„Stůj a drž hubu,“ zavelela tiše Petrovi. Mladík sklonil hlavu a skoro ani nedýchal. Černovláska se naklonila blíž ke dveřím.

Uvnitř se ozýval zvýšený hlas s nezaměnitelným zpěvavým přízvukem. Rowena.

„…nebudu otevírat! Zatím ne! Pozoruji vás, dámy, a nejste zdaleka připraveny. Ty nejlepší z vás zvládnou sotva zastírací kouzla a zbytečnosti jako klíčení rostlin a léčení nějaké zatracené havěti. S tím chcete bojovat proti všem pekelným démonům, zlatíčka? Musíte se mnohem víc snažit, zlatíčka, jestli vás mám kdy použít k ovládnutí Pekla!“

Daniela udělala otrávený obličej a obrátila oči vzhůru. Pořád řeší totéž. Jako by zrovna teď záleželo na Pekle.

„Říkám vám, drahouškové, ještě spousta z vás to nezvládne. Na rovinu, jste možná tři, čtyři, které mají potenciál vypracovat se, nějaký ten přirozený talent. A víte, že nemám žádné zábrany, když jde o to, odstřihnout zbytečný výhonek, abych posílila celek.“

Daniela se zachvěla. Šlehla pohledem po Petrovi. „Pudeš přede mnou, jasný?“ sykla. „Uděláš tři čtyry kroky a pudeš k zemi, na kolena. Rozumíš?“

„Ano,“ pronesl nevýrazně. Daniela si s nevolí povšimla, že mu z levého ucha vytéká tenký krvavý pramínek. Natáhla se a rukávem krev utřela. Alespoň ještě pár minut by mohl její výtvor působit reprezentativně.

„Jdeme,“ nadechla se a zaklepala, třikrát rychle za sebou a pak ještě čtyřikrát pomaleji. Trapnej signál. Jenže když to neudělám, tak otevřu dveře a dostanu plnou dávku nějaký Roweniny strašlivý odpornosti.

Vešla dovnitř, a Petr, byť se pohyboval trochu trhaně, provedl přesně to, co mu nařídila. Zůstal klečet před Roweniným trůnem a ztěžka oddechoval.

„Danielo,“ pronesla čarodějka zaskočeně. „Zlatíčko. Už jsi zpátky?“

Mám kurevsky dobrou zprávu, připomněla si černovláska, tohle a ještě se mi podařila značka podrobení, bude to v pohodě, jasně…

„Jo, madam,“ vyhrkla nahlas. „Já sem… Dokázala sem to!“

„Vidím,“ kývla Rowena. Zvedla se z křesla a přistoupila ke klečícímu mladíkovi. Zvolna jej obešla, naklonila se k němu a ukazovákem mu zvedla bradu. Ostatní čarodějky se shlukly kolem. S hranou ledabylostí, jako kočky, které předstírají, že jsou v místnosti samy a na ostatních jim naprosto nezáleží. Rowena zamyšleně pokývla a maličko ustoupila, aby na Petra bylo dobře vidět.

Na mladíkově krku pod levou čelistí rudě tepalo stejné znamení, jaké na svém krunýři nesl zlatý dalek.

„Tedy, na první pokus se to zdá vcelku ucházející,“ řekla Rowena zvolna. „A přiznávám, že jsem ve tvém případě nečekala tak rychlý pokrok. Třebaže vím, že přirozené nadání nepostrádáš. Bravo Danielo!“ Zatleskala, těžko říci, zda ironicky nebo opravdově. Černovlasá dívka si rozhodně jistá nebyla. „Netuším, jaké máš s tím chlapcem úmysly, ale měla by sis s nimi pospíšit. Brzy mu selžou všechny vnitřní orgány. Šla jsi na to moc neurvale, holčičko, ale to se začátečníkům stává.“

„Madam,“ špitla Daniela a před Roweniným ostrým pohledem sklonila hlavu. „Já sem se nechtěla ňák chlubit, ono to prostě ze mě spíš tak jako vylítlo. Protože… takhle, mám totálně suprovou zprávu!“

„Předpokládám, že jsi byla úspěšná v hledání,“ zrzka se k dívce přiblížila, vzala její obličej do dlaní a přiměla ji vzhlédnout. „Nebuď tak zatraceně vyplašená, Danielo, vůbec se to k tobě nehodí. Takže, našla jsi axis?“

„Jo,“ zamumlala černovláska. „I sem udělala všechny ty blbosti vokolo, abych si byla jistá, a je to stopro vona.“

„Výborně!“ vykřikla Rowena a v řadách ostatních čarodějek to vzrušeně zašumělo. „Proč se tedy tváříš jako hromádka neštěstí, drahoušku?“

„Ta budka,“ pípla Daniela. „Vona… byla sem se mrknout, a vona je pryč.“

„Ah, ten mimozemšťan,“ zrzka se zamyslela. Pak poplácala dívku po tváři a zářivě se na ni usmála. „Z toho si nic nedělej, zlatíčko, vyřešíme to později. Teď je potřeba zařídit, abychom dostali osu sem, do bezpečí. Zvládneš mít na povel pár našich plechových přátel?“

„Si pište, madam!“ Když zmizel strach z Rowenina hněvu, Daniela se samou úlevou dostala do stavu jakési povznesené euforie. „Můžu klidně vyrazit hned.“

„To bys měla.“ Rudovlasá čarodějka zaváhala, pak se znovu usmála: „Ale nejdřív si dopřej patnáct minut s touhle svojí… řekněme, absolventskou prací. O moc déle nevydrží, takže cokoli jsi měla v úmyslu, doporučila bych ti pospíšit si.“

„Díky! Díky moc, madam,“ vyhrkla Daniela. Měla skoro chuť tančit. Ale ještě větší chuť na podstatně drastičtější zábavu. „Zvedej se,“ zavelela a Petr malátně uposlechl. Pohlédla mu do obličeje a uviděla v jeho hnědých očích slzy. Napadlo ji, že ho prokleté znamení zbavilo vůle, ne však vědomí.

Tím líp. Když ji tenkrát podrazil a odkopnul, taky jí neposkytl žádnou anestezii.

„Jdeme!“

 

***

 

„Tati! Konečně! Prosím tě, můžeš přijet? Jsem na náplavce… no, u Karláku.“ Jednou rukou si ucpávala volné ucho, druhou tiskla mobil, jako by to byl poslední kousíček reality v moři šílenství. „No s Petrem. Jo. Asi máme průšvih. Já nevim. Něco se tu děje, já nevim, co to je. Prosím tě, přijeď. Já nevím! Jo, mám kurva strach! Neuklidnim se… prosimtě, já… tak dobře. Přijdu za váma, no.“

Otcův hlas ještě neutichl, ale Marie hovor přerušila. Zpražila pohledem trojici kluků, postávajících opodál – zdálo se jí, že jejich smích patří odposlechnutému hovoru, a až pozdě zaregistrovala, že si v kolečku předávají jointa.

Nenápadně si otřela oči. Měla chuť se k těm třem přidat. Pár prásků a možná by se přestala klepat a pobrekávat. Místo toho však zamířila ke vchodu do metra. Do nemocnice jí to potrvá minimálně čtyřicet minut. Byla si sice téměř jistá, že se jí tátu nepodaří přesvědčit, aby se vykašlal na mámu a Zuzku a vydal se na pochybnou záchrannou výpravu pro cizího kluka, ale musela to alespoň zkusit. Nechala Petra v průšvihu, ani se mu nepokusila pomoct. Věděla, že jestli se mu něco stane, nikdy si to neodpustí.

Co by se mu asi tak mohlo stát, ty blbko, vysmívalo se jí její racionální já. Dá mu na budku holka, která je o půl metru menší a o dvacet kilo lehčí? Jo, klečel před ní, ale nevíš, co jsi vlastně viděla, třeba spolu hrajou nějakou úchylnou hru.

Výborně, zase jí do očí vhrkly slzy. Umět rozbrečet sama sebe, to je zcela nový level lamerství…

Anebo je to prosté vědomí, že o žádnou úchylnou hru nešlo, alespoň ne z Petrovy strany?

Snad nikdy od oné osudové noci jí tolik nechyběla Zuzka, jako právě v tuhle chvíli. Sestra by celou situaci zlehčila, použila by svůj černočerný humor, obě by se nakonec zasmály a dodaly by si sílu bojovat.

Marie se dokázala nanejvýš schovat za objektiv foťáku, nebo se choulit na konci vagonu a skrývat uplakaný obličej před lhostejnými cestujícími.

Pěkně ubohý způsob boje.

Jenže dokud se Zuzana neprobudí, bude to muset stačit.

 

***

 

Jeho naprostá poslušnost Danielu deprimovala. Během pěti minut z Petra vytáhla do posledního střípku všechny informace o axis chimaeram, které za něco stály. Sice šlo o úlovek kapitálních rozměrů a Daniela byla rozhodnuta nechat si jej pro sebe, aby jej mohla využít v pravou chvíli, jenže co se prostého uspokojení z pomsty týče, to se nedostavilo. Petr se před ní plazil, skučel a žadonil, protože mu přikázala, aby vyjadřoval, co skutečně cítí. Věděla, že by si bez váhání zkusil vyrvat srdce z těla, stačil jediný její povel. Jestli však po něčem toužila, bylo to zlomit ho. Jako on kdysi zlomil ji.

Něco tak měkkého a poddajného se ale lámat nedalo.

Zatímco se mladík u jejích nohou svíjel v agonii, již si sám přivodil plněním Danieliných příkazů, černovláska pohlédla na mobil. Strávila se svou hračkou pouhých deset minut. Kdyby požádala jednu z těch rozpustilých wiccanek o čtvrthodinu oboustranně příjemných hrátek, dosáhla by většího uspokojení.

Nakopla Petra do žeber: „Podívej se na mě.“ Okamžitě poslechl. Z jeho opuchlé tváře a vlasů slepených potem a krví se Daniele zachvěl žaludek.

„Seš odpornej,“ konstatovala. „Už můžeš chcípnout.“

Z rozpraskaných rtů se vydralo cosi jako poděkování. Mladík se znehybněl, až na mírný třas v končetinách.

„Nevěděla jsem, že to v sobě doopravdy máš,“ ozvalo se za Danielinými zády a dívka se polekaně otočila. Vůbec nepostřehla Rowenu přicházet a netušila, jak dlouho tu její mentorka stojí. Jen doufala, že neslyšela nic z těch malých informačních pokladů, které s ní Daniela hodlala postupně směnit za všemožné výhody.

Starší čarodějka přišla spolu se svými dvěma poskoky. A v šeré chodbě za dveřmi se leskl dalecký pancíř.

„Hoši to uklidí,“ prohlásila sladce zrzka a luskla prsty. Oba muži napochodovali k ještě se cukajícímu Petrovu tělu, zvedli ho a odnášeli pryč.„Ty se teď budeš věnovat svému úkolu, drahoušku. Ve dvoře stojí sanitní vůz i s řidičem, tím pojedete. Pokud to nebude nezbytně nutné, stále ještě nechceme, aby se tihleti dalekové ukazovali na veřejnosti. Věřím, že budeš schopna osu vyzvednout i bez jejich přímé asistence, ale kdyby se něco zvrtlo… Předem tě upozorňuji, že nečekaná zvrtnutí nemám v oblibě.“

„Rozumim, madam.“

„To doufám,“ Rowena ji vzala za paži, nepříjemně pevným stiskem, a vedla ji na chodbu ke dvěma čekajícím dalekům. „Pravda je, zlatíčko,“ naklonila se k Danielinu uchu, „že ti závidím. Nejraději bych si pro naši sladkou axis došla sama. Jsem na ni tak zvědavá! Ale mám podezření, že náš úkryt není kvůli lajdáctví jisté osoby,“ sevření na paži zesílilo, až si černovláska pomyslela něco o modřinách, „nadále tak docela úkrytem. Pokud o něm vědí lidé na internetech, je jen otázkou času, kdy se to doslechne i Fergus. A přestože je můj syn beznadějný bulík, armádu démonů jsem mu zatím sebrat nedokázala. Takže musím zůstat tady a bránit hrad.“

Nechala Danielu stát mezi dvěma daleky, položila jí ruce na ramena a změřila si ji od hlavy k patě, jako by vypravovala dítě na jeho první den ve škole. Sladce se usmála, oči však zůstávaly zlostně přimhouřené.

„Jdi a nepokaz to,“ přikázala. „Jinak zjistíš, jak moc roztomilé a nevinné byly tvoje hrátky s tím sladkým chlapečkem proti tomu, co udělám já s tebou.“

„Rozhodně to nepokazím, madam,“ kývla Daniela. Tvářila se pokorně, ale když ji o chvíli později ty dvě pitomé kovové obludnosti doprovázely chodbou a Rowena se vrátila na svůj trůn, černovlásce se na tváři objevil úsměv.

„Páč teď tu zkurvenou hru můžu hrát taky,“ dodala šeptem.

 

***

 

„Tak bych řek, Doctore, že jestli Komerčka nedostala ty svoje pitomý bankomaty až do souhvězdí Lva, tak jsme se asi moc daleko nepřesunuli.“ Toník se překonával ve svém umění vyslovovat zjevné. Tardis stála mezi stromy kus od rohu domu se zmíněným bankomatem. A oni dva nerozhodně přešlapovali před ní.

„Bylo by až moc hezké, kdyby najednou fungovala bez chybičky,“ pokrčil Doctor rameny. „Nicméně! Bez důvodu ještě nikdy nikde nepřistála.“

Starý muž se rozhlédl kolem sebe, začichal.

„Motol,“ oznámil.

„Lokomotiva,“ kontroval Doctor nepřítomně.

„Co?“

„Ha? Hrajeme tu hru se slovy, nebo ne?“

Toník pohlédl k šedému nebi a cosi bezhlesně poznamenal. Pak se obrátil na svého společníka a jeho šedé oči se dívaly nečekaně ostře. „Motol. Kurva, chlape, nemocnice. Smrdí to tu nemocnicí,“ rozhodil rukama. „A když se rozhlídneš, vidíš všude ty baráky a posraný cedule.“

„Oh,“ udělal Doctor. „V tom případě,“ poplácal se na hrudi, jako by si kontroloval peněženku v kapse, upravil si motýlka a kývl, „jdeme.“

„Kam? Jako se projít po areálu? To si děláš prdel? Tady ti nikde nenalejou a vzhledem k tomu, jakej máme rok, si tu nejspíš nedam ani pitomýho čouda.“

Tentokrát se netrpělivě zatvářil Doctor: „Něco se tu stane. Rozhodně. A já budu u toho. Klíčový okamžik, Tony!“

„Sem Toník. Kurva, a víš jak je to tady velký?“

„Počítám, že akorát, aby se tu dalo tak trochu potulovat. Flákat se kolem. Okounět. Courat se!“

„No jo, no jo,“ zachraplal Toník. „Spustit slovník posranejch homonym, to je pěkná podpásovka. Tak holt jdem.“

 

***

 

Do labyrintu podzemních chodeb a kobek Pekla vlétl jako první. Skupinu svých druhů nechal za sebou. Nádherná nenávist a touha ničit vše, co nebylo dalek, v něm žhnula tak silně, že si toho ani nevšiml.

Vznášel se v temnotě, plný hněvu a síly. Kolem se míhaly stíny. Démoni. Střílet je bylo tak snadné a krásné. Po výboji, plném energie extrahované z andělů, se ta méněcenná stvoření jednoduše vypařila.

Zatím se žádný z nich nepokusil daleka ovládnout. Což by mu mohlo připadat podezřelé, obvykle to bylo to první, co při střetu daleků s démony nastalo – oblaka černého kouře a zešílevší dalekové, pálící po svých vlastních druzích, dokud nebyli zlikvidováni. Ano, absence odporu ze strany obyvatel Pekla by daleka dokázala zneklidnit, kdyby byl ovšem schopen samostatně vyhodnotit situaci. Šlo však o jednoho z pěšáků, řídícího se striktně povely shora.

A ty zněly: jdi a zabíjej.

Sám sebe poháněl k vyšší aktivitě, chodby rezonovaly jeho vzteklým bzučením. Řev démonů, exploze. O jeho pancíř se odrážely úlomky zdiva.

Chodba před ním ostře zatáčela. Dalek nezpomalil, jen spustil cosi jako preventivní palbu a vehnal se za roh.

Záblesk, tma.

Do labyrintu podzemních chodeb a kobek Pekla vlétl jako první…

 

Crowley mlčky sledoval celou scénu ze svého trůnu. S bradou opřenou o hřbet ruky připomínal sochu nějakého významného myslitele. Kovové monstrum před ním stálo uprostřed kruhu složitých symbolů a krví psaných linií, a obraz toho, co se odehrávalo v dalekově mysli v nekonečné smyčce, se chvějivě vznášel kus nad ním.

„Jsou tak dokonale nenávistní,“ pronesl tiše jeden z démonů, kteří postávali okolo a sledovali celou scénu.

„Škoda, že jsme je neobjevili dřív než ta čarodějnice,“ dodal jiný.

Král pekla si oba změřil podmračeným pohledem.

„Až skončíte s tím obdivováním,“ pronesl, zvolna zvyšoval hlas, „a kdyby vás to moc neobtěžovalo, možná byste se místo toho mohli pokusit přijít s konstruktivními návrhy, jak tyhle zatracené plechovky zničit!“

„Vaše Veličenstvo, pane!“ vyhrkl jeden z mladších démonů horlivě. „Používají z části andělskou energii a past, do níž se tenhle jedinec chytil, je založena mimo jiné na výsledcích zkoumání andělských slabin.“ Posunul si na nose těžké brýle, zamrkal. „Moje skupina pracuje na vývoji střel za použití stejných materiálů, z nichž jsou vyrobeny andělské čepele. Je velice obtížné jej sehnat a nemožné vyrobit z vlastních zásob, nicméně-“

„Přijď, až budeš mít výsledky,“ zabručel Crowley. „Někdo další? Připomínám, že zatím se osvědčilo jedině nalákat je do jedné z těchto smyček, odříznout od jakéhokoli spojení s hmotným světem a čekat, až se totálně vyčerpají. A potom ještě zabít to, co je uvnitř.“

Démoni sborem kývali hlavami, souhlasně bručeli, brýlatý výzkumník dokonce prohlásil „slyšte, slyšte“.

„Jak dlouho trvalo vytvořit obrazec a nalákat do něj daleka?“ přerušil je Crowley.

Rozpačité ticho.

„Nerad bych si myslel, že nejlepší pekelní stratégové se nezmůžou na nic lepšího, než na koncept, který je svou použitelností zhruba na úrovni mistrovských plánů bratří Winchesterů.“

„Vaše Veličenstvo?“ ozval se tázavě bělovousý démon, který momentálně zastával nezáviděníhodnou pozici Crowleyho důvěrníka.

„Je to k ničemu!“ Pekelný král vstal a uhodil pěstí do stolu. „Jestli nepřijdeme na to, jak je odříznout od zdroje hromadně a bez toho, abychom kolem nich dvě hodiny kreslili všechny tyhle hovadiny krví nenarozených a štětcem z vlasů právě zprzněné panny, ztratíme Peklo dřív, než nám dojdou panny k prznění!“

„Jdu zjistit, jak pokračuje výzkum, Vaše Veličenosto!“ vykřikl brýlatý démon a s poklonou se odporoučel tak spěšně, že se to dalo s klidným srdcem kvalifikovat jako útěk.

„To věřím, že jdeš,“ sykl Crowley. „Další nápady? Kdokoli? Kromě Isaacka! Z té pitomosti s hromadným sebevražedným útokem dostávám osypky ještě teď.“

„Isaack už není mezi námi,“ zamumlal bělovous. „Jak si jistě račte…“

„Jistě, jistě, ráčím si pamatovat. Dostal, po čem toužil.“ Crowley obešel uvězněného daleka, který právě načínal další z nekonečné řady snových letů. „A druhý bod jednání. Kdo teď vede výzvědnou sekci? Ten… Nairy-chlap, kde je?“

„Nairyoshangha,“ ozvalo se zašeptání těsně vedle jeho ucha a král pekla sebou trhl. „K službám Vašeho Veličenstva,“ dodal hubený, tmavovlasý a tmavooký démon, který se zjevil z prázdna u Crowleyho boku.

„Dobře, konečně špion, co má styl,“ kývl pekelný král. „Novinky?“

„Zúžili jsme seznam vytipovaných míst na Káhiru, Sidney, Tokio a Prahu. V posledně jmenované destinaci jsme právě zaregistrovali podezřelý pohyb, situaci monitorujeme a posílili jsme nasazení agentů přímo v terénu.“

„Výborně,“ zabručel Crowley, ačkoli výraz v jeho obličeji se zdál trochu nejistý. „Praha,“ luskl prsty, „připomeň mi… Faustův dům? Ha, to je ta zablokovaná brána?“

„Ano, jedna z těch, které se nedají otevřít.“

„Výborně,“ opakoval Crowley. „Někam se upíchnout, opevnit a pak odtud škodit, to by mohlo na matinku sedět. Chci zůstat informován a samozřejmě, pokud by se něco semlelo, okamžitě mě přivoláte!“

„Rozumím, Vaše Veličenstvo.“

„Rozchod,“ mávl rukou a obrátil se zpět k uvězněnému dalekovi. „Jak dlouho ještě bude trvat, než se ta věc vyčerpá?“ zašklebil se znechuceně. „Nemůžeme na tom zatím zkoušet zbraně?“

„Nebylo by to moc bezpečné, Vaše-„

„Áh, jistě,“ přerušil Crowley svého pobočníka. „Bezpečí především. Tohle není Peklo, to je dětský koutek u Mc-zatracenýho-Donalda!“ Obrátil se ke všem zády a zmizel.

Zbylí démoni se podívali jeden na druhého a pokrčili rameny. Po chvíli rozpačitého ticha se znovu zaměřili na sledování dalekovy halucinace.

„Ta čirá nenávist!“ obdivně zvolal bělovous. Pak mnohem tišším hlasem, skoro šeptem dodal: „Jen jestli Jeho Veličenstvo zase nešlo za tím svým kamarádem Lovcem, jeho matka říkala…“

„Sklapni, nevíš, jestli neposlouchá,“ zlatovlasý démon, připomínající prince Krasoně v obleku od Gucciho se nervózně rozhlédl okolo. Pak se obrátil k dalekovi a obličej se mu rozjasnil: „Mrkej, jak si to ten zatracenej parchant užívá. Prásk! Jo! Hej, ten, co ho teď odpařil, vypadal docela jako ty.“

„Táhni do Očistce s těmi svými provokacemi, Magni!“

„Až po tobě, Morcante,“ zlatovlasý počastoval staršího démona neslušným posunkem. „A nejdřív si vytáhni hlavu z Crowleyho prdele, ty welšskej podlejzáku!“

„No tak, pánové!“ sykl zavalitý démon, který doposavad mlčel. Odmlka. „Ale popravdě, tahle scéna, to je vážně něco… vůbec se s tím nemaže. Kdyby bylo možné tu věc posednout a doopravdy ovládnout! Představte si ty možnosti!“

„Jo, to by se to vražedně běsnilo,“ zasnil se plavovlasý Magni. Jenže vzápětí sebou trhl: „Počkat něco se…“

V tom okamžiku všichni strnuli. Oči jim ztmavly a z obličejů vymizel výraz. Skoro jako by se všichni současně dotkli drátu pod proudem.

„Praha,“ zašeptal po chvíli bělovous a omámeně se zapotácel. „Okamžitě!“

 

V příští kapitole se můžete těšit na bitvu o Motol.

Pravděpodobně ale až další neděli, protože si žádá dost průzkumů, studia a ověřování reálií.