VIVIBLOG

Dobře, jakože je už středa, a já si to tu odložím. Ale slibuji, že s dalším dílem dám do neděle pokoj a že už trochu vychládám, takže se možná nakonec na jedné části týdně opravdu ustálím…

Trochu poodhalíme, kdo to s kým táhne, Cas si potrénuje hledání významu (na nesmyslných místech) ale nakonec stejně vyvstane víc otázek, než odpovědí. Doctor by mohl vyprávět…

5. Spojenci

Prostorný pokoj, vybavený starožitným nábytkem. Z vysoce trůnoidního křesla u okna na vše shlížela Rowena, se sklenkou vína v ruce a blahosklonným výrazem ve tváři. Na polštářku u jejích nohou seděla uhrovitá černovláska, kolem sebe vyskládané předměty, které vypadaly jako best of biologického odpadu v nemocnici. Mračila se na ty kůstky, vlasy, chlupy a nehty, kousky skalpů a krvavé kousky masa, zatímco je pečlivě skládala do malých plátěných uzlíčků. A když zvedla hlavu, stejně podmračený pohled věnovala i ostatním přítomným.

Ženy a dívky vesměs výstředně oblečené. Na sofa kus ode dveří světlovláska v inkoustově černých šatech splétala vlasy jiné dívce, zatímco dotyčná polohlasně deklamovala úryvky z nějaké knihy. S jinými knihami a pergameny tu osamoceně posedávalo a polehávalo pět dalších žen. Podsaditá brunetka v zelené róbě u malého baru v rohu míchala tekutiny z prapodivně tvarovaných karaf. U dveří stáli dva mladí muži, vystavující na odiv svalnaté holé hrudi a ramena. Prázdné výrazy v jejich obličejích působily až strašidelně. Další, o něco starší chlapík, tentokrát kompletně oblečený v černorudé livreji, postával u stolku poblíž Rowenina trůnu, připraven dolévat víno. A uprostřed místnosti, u kulatého stolku, posedávaly tři dívenky snad ještě školou povinné, střapaté, oblečené do volných sukní a halenek přírodních barev a ověšené korálky, peříčky a talismany. Usilovně studovaly jakýsi spisek, ale jejich pohledy co chvíli ujížděly k Roweně.

„V ňákym vobchoďáku měli výprodej wiccanek, nebo co?“ zabručela černovláska u Roweniných nohou. Mluvila příšernou angličtinou, jako by se ji učila sledováním epizod Wife Swap. „Nechápu, proč ste je sem přitáhla. Dyť sou vod pohledu k ničemu, ehm, madam.“

„Danielo, drahoušku, šššt,“ třepla ji čarodějka jemně po hlavě. „Dostanou příležitost dokázat mi svoji oddanost stejně, jako jsi ji dostala ty. Nebuď žárlivá.“

Černovláska popotáhla nosem a do posledního sáčku nacpala kůstky s takovou vervou, až to zapraštělo. „Už je nás snad dost, né?“

„Danielo,“ pronesla Rowena tiše a varovně, až se dotyčná přikrčila.

„No jo, už sem zticha,“ vzdychla. „Akorát, prosim vás, můžu se na něco zeptat?“

„Každou chvíli budu mít schůzku, takže pokud to do té doby stihneš, ptej se.“

„Kdy si budu moct taky pořídit nějakýho toho… poskoka?“ A kývla ke dvěma bezduše působícím modelům u dveří.

Rowena se zasmála. „Drahoušku, až budeš mít dost síly, aby sis někoho podrobila pomocí tak delikátní magie, jako je vytváření prokletých znamení, věř mi, že to poznáme.“ Natáhla ruku se sklenkou a sluha přiskočil, aby jí dolil. „A první známka tvého růstu bude, že se přestaneš chovat jako pubertální spratek. Což by, ve tvém vlastním zájmu, mělo nastat nejpozději hned. Snažím se tady vytvořit mocný a silný coven. Ne dívčí internátní školu.“

„Já sem tu pro vás byla první! To já sem-“

„Ssst!“ utnula ji Rowena a dívka doslova sklapla. „Věnuj se své práci. Možná máš potenciál, ale věř mi, zlato, nejsi nenahraditelná.“

Černovláska se pokusila cosi namítnout, jenže zjistila, že nedokáže otevřít ústa. Nasadila tedy výraz typu tyhle kraviny mě taaak unavují a rozhodila ruce nad úhledně srovnanou hromádkou kouzelných pytlíků.

„Hodná,“ poplácala ji Rowena po hlavě. „Teď to běž roznést. Seznam máš.“

Znechuceně koulet očima si Daniela ještě dovolila. Jinak však poslušně sbalila své výtvory do otrhaného batohu s obrázkem Avril a dokonce se za sebou ani nepokusila bouchnout dveřmi.

Ostatní by jí to nevyšlo, protože ji v nich míjel Rowenin očekávaný návštěvník. A tím bylo cosi vysokého, kovového, vzdáleně připomínajícího obří pepřenku. Daniela kolem toho proklouzla s opovržlivým odfrknutím, ale také s hrůzou v očích, již nedokázala dost dobře skrýt.

Dalek se rozjel dovnitř pokoje. Ony tři wiccanky z výprodeje pobledly a vyplašeně těkaly pohledy z návštěvníka k Roweně. Ostatní přítomné se chovaly, jako by se nedělo vůbec nic zvláštního.

Na světle se zaleskla zlatá barva dalekova kovového krytu. A na horní kopuli šarlatově zaplál znak, připomínající tři přímky překřížené do tvaru hvězdy. Zdálo se, že se jeho tahy propalují skrz kov až dovnitř daleckého obrnění.

„Nejvyšší teď přijme hlášení?“ rozlehl se prostorem zkreslený hlas.

„Bude mi potěšením,“ usmála se Rowena. „Doufám, že jsou to dobré zprávy.“

„Musíme se dočasně stáhnout z místa zvaného Peklo. Dalekové jsou jednoznačně nadřazeni démonům.“

„To nedává smysl,“ vyhrkla čarodějka. „Ano, samozřejmě, že jste nadřazení, jste dokonalá armáda, sloužící své velitelce. Proč byste se měli stahovat?“

„Nepřítel našel možnost obrany. Způsobí u některých daleků šílenství. Ničíme se navzájem. Zjistíme, jak tomu zabránit. Potom předáme Peklo Nejvyšší a soustředíme se na totální ovládnutí Země.“

Sklenka v Rowenině ruce se rozletěla na kousky. Rudovláska nechala střepy dopadnout na zem a poodstoupila. Zatímco olivrejovaný sluha přiklekl, aby sklo posbíral, čarodějka si zamyšleně poklepávala na dolní ret. Až se nakonec usmála.

„Jistě. Vždyť jste, koneckonců, někde uvnitř toho všeho živé bytosti,“ pronesla zamyšleně. „Andělé vás posednout nemohli, ne bez souhlasu, ale démoni? U všech pekel, tohle bych do Ferguse neřekla. Chytrý tah.“

„Zaznamenáno, jedná se o posednutí. Ti, kteří posednou daleky, jsou anihilováni spolu s nimi,“ podotkl zlatý dalek.

„Dobře, tak ne tolik chytrý tah, spíš jim nic jiného nezbylo,“ mávla čarodějka rukou. „V žádném případě s nimi nebudeme hrát o to, komu dřív dojdou pěšáci. Spokojíme se na chvíli s Nebem. Jak to vůbec vypadá s Nebem, zlatíčko?“

„Vše běží podle plánu. Dalekové jsou nadřazeni andělům. Všechny anděly na zemi přesouváme zpátky. Získáváme jejich energii. Jeden anděl byl skoro zadržen u brány.“

„Skoro? Víš, že slovo skoro neuznávám.“

„Dalekové také neuznávají slovo skoro.“

„Takže?“

„Anděl uprchl. Strážci museli být chybní, odstranili jsme je. Dalekové nemohou selhat.“

Rowena přikývla: „To už zní lépe. A tohle není žádná tragédie. Přijdeme na to, jak dobýt Peklo a potom už nic nebude stát v cestě mému plánu.“

„A plánu daleků.“

„Dobře, našemu plánu,“ odtušila čarodějka roztržitě. „Dobrá, stáhněme se od pekelné brány, ať má ten bambula Fergus o čem přemýšlet. Pořád ještě platí, abyste se nikde neukazovali. Soustřeďte se na maximální vytěžování nebeských zdrojů a pochytejte všechny ty andělské potvory, které ještě chodí po zemi.“

„A naše dohoda?“

„Zlatíčko, možná sis toho zatím nevšiml, ale já tě kompletně ovládám,“ poklepala na dalekův krunýř, a přiložila si ukazovák k ústům v karikatuře nezbedné holčičky. „Ale že jsi to ty, ta dohoda platí. Jakmile budu vládnout Nebi i Peklu, dostaneš ode mne toho svého Doctora na stříbrném podnose.“

Poodešla k oknu, odhrnula mírně záclonu. Naskytl se jí výhled na roh parku přes ulici, nic zvláštního, stromy a cestičky, jen v jednom místě se možná nezvyklým způsobem vlnil vzduch. A sem tam probleskla modrá.

„Protože, a to mi věř,“ zašeptala ještě, „přede mnou se žádný mizerný mimozemšťan neschová.“

 

***

 

Zacouval ke sloupu uprostřed prostranství. Od ráčkujícího ducha neočekával, že mu bude krýt záda. A zdálo se, že se v tom ohledu nepletl. Kníratý se posadil na jednu z malých laviček v kruhu kolem sloupu, věnoval Doctorovi omluvný úsměv a pokrčení rameny. Ze zřejmě nekonečné cigarety potahoval tak zběsile, až ho oblak duchového dýmu celého zahalil.

Doctor se rozhlédl okolo. Měl štěstí na světlou noc, čisté nebe plné hvězd a měsíční záře. Tady dole, mezi stromy, se sice černaly stíny, ale pořád lepší než naprostá temnota. Zaměřil se na mihotající záři svíček na nejbližším hrobě.

„Nehrajte si na stydlíny,“ zašeptal. „Ukažte se.“

Ze tmy se ozval smích. Tiché pochichtávání. Svíčky jedna po druhé zhasly.

Mezi tůjemi se cosi zabělalo, Doctor se musel otočit, aby zkontroloval praskání větviček na druhé straně kruhu, a při pohledu zpátky bylo téměř pozdě. Ne že by zapomněl, jak jsou rychlí, jen ho to pokaždé znovu překvapilo.

Byli jen čtyři, přesto nedokázal sledovat všechny najednou. Jeden původní, v řasené róbě, s křídly a tváří, která i v klidu působila děsivě. Dva další se pravděpodobně zrodili ze secesních soch na zdejším hřbitově a poslední, chichotající se nepříjemným dětským hláskem, byl buclatý cherubínek.

Dávali si moc dobrý pozor, aby se nepodívali jeden na druhého. A ačkoli nejspíš ještě nebyli dokonale synchronizovaní, dařilo se jim to výtečně. Spolu s Doctorem, který se je pokoušel dostat do vzájemné palby pohledů, tak vytvářeli svižný hřbitovní tanec. Duch se k němu ke své smůle nepřidal. V jednu chvíli Doctor zahlédl, jak mramorově bílé cherubínovy ručky rozehnaly kouř a objaly kníratému muži kolena.

Přízrak upustil cigaretu. Rozpustila se v nočním vzduchu jako obláček mlhy. Potom se začal rozpouštět duch sám. Zdálo se, že ho do sebe cherubín vsakuje, vysává jeho nehmotnou podstatu.

Doctor neměl čas sledovat celý proces. Podařilo se mu dostat dva anděly – ty nové – tam, kde je chtěl mít. Stačilo se sehnout. Vyklouzl zpod jejich napřažených rukou.

„Hups,“ utrousil, „těsně. Nechám vám dvěma soukromí…“

Výsledek si neprohlížel. Po ránu nejspíš správce hřbitova najde u památníku prvorepublikové herečky dvě sochy z jiných pomníků, strnulé v pokřivených, výhružných pózách a hledící jedna na druhou, jestli se o to Doctor nepostará, ale to muselo počkat.

Očima fixoval na místě cherubína a starého anděla. Cherubín se slepýma, kamennýma očima díval, anděl však měl dlaně na obličeji a stál o pár kroků zpátky za svým maličkým druhem.

„Pat,“ zamumlal Doctor.

Kdyby se pokusil otočit cherubínka, musel by na okamžik spustit z očí velkého anděla. A tomu by okamžik bohatě stačil k tomu, aby po Doctorovi hmátl.

Utíkat se mu nechtělo. Obcházel dvojici soch, odměřoval a uvažoval. Pozice těch dvou se postupně měnila a stávala výhružnější, takže si držel odstup. Čas od času přece jen mrknout musel.

Ustoupit. Nechat je tu. I když se mu podaří utéct, zanechá tu nadvládu andělského teroru. Protože oni se nespokojí s duchy, a i kdyby se omezili na návštěvníky hřbitova, nepouštěli se na lov do města, nemohl to připustit.

Jak zabít anděla… Energii časového paradoxu po kapsách dokonce ani on nenosil. Uzírat je k smrti nemohl. Přinutit je, aby se na sebe vzájemně podívali, bylo skoro nemožné. I kdyby s nimi mohl bezpečně manipulovat, dorozumívali se telepaticky a museli by být naprosto stupidní, kdyby oba zároveň otevřeli oči.

Uhodil se pěstí do čela. „Mysli!“

Na pěšině za jeho zády se ozval zvuk motoru, hlasitý a plný, asi jako by obří kočka předla do megafonu. A kola, skřípějící na písku.

Neohlédl se, v poslední chvíli se ovládl. Jen ustoupil ještě pár kroků od ztuhlé andělské dvojice.

„Hej, doktorskej,“ ozval se povědomý chraplavý hlas. „Nejdeme pozdě?“

„Právě včas!“ vydechl Doctor. „Dívej se na ně. Nespouštěj z nich ani na chvilku oči!“

„Jako, jsou to fakt divný sochy, ale zase tak zajímavý nejsou…“

„Prostě,“ začal Doctor zvýšeným hlasem, ale pak jen unaveně dokončil: „Prostě se dívej. Věř mi.“

Sám Toníkovi věřil natolik, že se otočil. Jeho nový přítel tu nestál sám. Po boku měl usměvavou a tak trochu průhlednou ženu v motoristické čapce s brýlemi posazenými nad čelem. Za nimi stály snad dvě desítky dalších duchů. A na pěšině parkovala duchová bugatti T35.

Toník nespouštěl oči z andělů. Drbal se přitom na hlavě a nezbytná cigareta mu visela na dolním rtu jako nějaký výrustek.

„Tohle jsou teda voni?“ zamumlal. „Ty vražedný parchanti?“

„Správně,“kývl Doctor. „Na vysvětlování bude čas později. Nejdůležitější je, že jsou neškodní, pokud je někdo sleduje.“

„Sleduje? Musí je sledovat živá bytost?“ ozvala se motoristka.

„Nemyslím, že záleží na formě bytí. A já se nikdy nepletu… možná až na pár případů… Vyzkoušíme to.“

„Já to zkusím.“

„Eliško, vy přece-„ obrátil se k ní Toník, ale žena mu přitiskla ukazovák na rty. „Ne, Toníčku, poslouchejte. Uděláme cokoli, abychom se těch stvoření zbavili. Ona… nás mrtvé zkrátka smažou. A možná to tak má být. Tenhle svět patří živým. Jenže ty věci zabíjejí i živé!“

Doctor naklonil hlavu na stranu a pochybovačně zafuněl. „Hmmm! Zabíjejí? Myslíte fyzické násilí a krev a těla a všechny ty věci?“

„Ano, vážený pane. To zní jako dobrá definice vraždy.“

„Hmmm! Podivné. Takže to není tak, že po doteku anděla dotyčný zmizí?“

„Rozhodně ne. Totiž, těla někam odnášejí, to ano, ale jinak…“

„Dobře. Tedy, špatně. Zkrátka, nesedí to,“ mumlal Doctor. „Musíme teď doufat, že jinak jsou to obyčejní andělé, i když to pořád znamená, že jde o jedny z nejodpornějších stvůr ve vesmíru. Musíme se o ně postarat.“

„Pokud stačí, aby je někdo sledoval, budeme držet hlídky,“ navrhla Eliška.

„To nevydrží věčně,“ namítl Doctor. Změřil si eskadru duchů a opravil se. „Tedy, v tomhle případě by mohlo. Ale raději bych je měl uklizené někde, kde nikoho nenapadne do nich rýpat a přenášet je a kdoví co.“

„Mohu nabídnout svoji rodinnou hrobku,“ ozval se jeden z duchů. „Místa je v ní dost pro všechny tyhle… věci. A jsem si poměrně jist, že v nejbližší době do ní nikoho dalšího pohřbívat nebudou, ani nám nevypoví nájem.“

„To zní dobře,“ kývl Doctor. „Udržíme je uvnitř bez potravy dost dlouho, aby vyhladověli k smrti.“ Změřil si vztekem pokřivené obličeje andělů skoro stejně zlostným pohledem. „Pod zem s vámi!“

„No, chlape,“ zahučel Toník a trochu se pousmál. „Řek bych, že vim, kde nechává hrobník kolečko. A jestli ti nevadí menší vloupání se, seženem i vozejk na rakve.“

„Můžete hýbat věcmi?“ rozhlédl se Doctor po zástupu duchů.

„Pane, na to si vsaďte!“

A četa obyvatel vinohradského hřbitova se dala do práce.

 

***

 

Doma měla být už před hodinou a půl. Pokusy zhypnotizovat čas na mobilu a vrátit ho zpátky neměly význam. Ani snaha nevnímat zmeškaná volání.

Marie chápala, že se o ni máma bojí. Musela by absolutně postrádat empatii, kdyby nechápala. Jejich rodina si poslední dobou procházela peklem, a dokud se Zuzana neprobere z kómatu, ta procházka neskončí.

Jenže stejně by měla stačit zvednout telefon jednou, jednou říci: „Mami, zdržím se, chci udělat nějaké fotky, jsem v pořádku a mezi lidmi, nic se mi nestane.“ Ne muset totéž opakovat každých pět minut.

Nejspíš to měla po prvním hovoru vzdát a naklusat na metro. Jenže tahle scéna ji až příliš lákala.

Zapadající slunce a do toho požár vysoké kancelářské budovy. Nedostala se sice nijak zvlášť blízko, ulice byla uzavřená a Marii by se stejně nechtělo proplétat mezi hasičskými a policejními auty. Z místa, na kterém stála, se však dalo udělat fotek dost a dost. Zvlášť s objektivem, který si sama nadělila k narozeninám krátce před Zuzčinou nehodou.

Mohutné proudy vody, zamířené do oken hořící budovy. Záře plamenů spolu s posledními slunečními paprsky je barvila do ruda, až se zdálo, jako by hasiči do budovy pumpovali krev. Černý kouř a černé obrysy budov proti bledému nebi. Vyčerpané tváře požárníků. Zdálo se, že oheň se odmítá vzdát.

Marie dělala jeden snímek za druhým. V davu čumilů nebyla jediná, jen měla zdaleka nejprofesionálnější vybavení, nepočítaje posádky vozů tří televizních stanic a několik reportérů, kteří se činili v prostoru za výstražnou páskou.

Cvak. Střecha budovy se propadla a nebe zakryl oblak hustého černého dýmu.

Cvak. Proud vody zatlačil zpátky plameny v jednom z vysklených oken.

Cvak. Jeden z požárníků podával druhému lahev s pitím.

Cvak. Kouř se šířil naproti soumraku, nebe potemnělo.

V duchu už se připravovala, jak po příchodu domů fotky protřídí a upraví. Tahle událost bude v každém zpravodajství, a pokud bude mít Marie exkluzivní a kvalitní fotografie, nejen že jí přitáhnout na blog čtenáře, ale třeba by mohla nějaké i prodat…

Vtom do ní kdosi ze strany strčil, až jí málem vyrazil fotoaparát z ruky.

„Hej, co to-„ začala Marie.

„Seš úchyl přes požáry?“ skočila jí do řeči bledá, černovlasá holka s obličejem plným špatně zamaskovaných uhrů a na odiv vystavených piercingů. „He?“

„Prosím? Co si to dovoluješ?!“ Sice se jí při hádce s kýmkoli až zvedal žaludek, ale tohle byla Praha. Sežer, nebo budeš sežrán. Za šestnáct let svého života se Marie naučila alespoň předstírat, že má větší ramena než protějšek. „Odpal a starej se o sebe.“

„Ňáká vostrá, pyromaniačko,“ odfrkla si černovláska.

Pyromanko, správně je to pyromanko. A já tady akorát fotím, sakra, odsekla Marie v duchu. Ve skutečnosti se rozhodla tu blbou gothic krávu ignorovat a doufat, že se nepokusí o další fyzickou konfrontaci.

„Víš, co se tu stalo?“ otázala se blbá gothic kráva vzápětí, jako by spolu právě navázaly nejlepší přátelství. „Sem slyšela, že závada v tomhletom…. Elektroinstalatici.“

Marie opatrně odšroubovala objektiv a uložila jej do pouzdra. Chuť fotit ji přešla. Čas vydat se domů.

„Jenom abys věděla,“ dodala černovláska. „Normální požár vod zkurvený elektriky. Nic divnýho.“

„Ježiš, mě je to jedno,“ vyhrkla Marie, než se stačila ovládnout. S foťákem přitisknutým k hrudi se prodírala pryč. Když se po několika krocích ohlédla, tu divnou holku už nikde neviděla.

 

Doma se všechno vyvinulo ještě dramatičtěji a ošklivěji, než Marie čekala. A že očekávala hodně.

Máma do sebe stihla nalít snad celou lahev červeného, zajíkavě vyprávěla něco o tom, jak málem volala policii. A plakala – Marie tušila, že ty slzy ani tolik nepatří jejímu pozdnímu příchodu, jako celkové situaci. Což nic neměnilo na tom, že se rodičovské pokárání zvrhlo v hysterickou scénu.

„Nejdřív Martínek, potom Zuzanka… nemůžeš pochopit, že se bojím, aby se ti taky něco nestalo?! Proč mi tohle musíš dělat? To je takovej problém prostě přijít, nebo teda aspoň brát telefon? Jsi fakt příšerná, máš vůbec nějaký city, co?“

Ne, já jsem totiž úchyl přes požáry, blesklo Marii hlavou a zachvěla se.

Z matky táhlo víno a sebelítost. A dívce připadalo, že na ni všechny ty výčitky dopadají jako tlustá, dusivá deka.

„Vždyť se mi nic nestalo, akorát jsem udělala pár fotek.“

„Pár fotek… Ty jsi tím úplně posedlá, nic jinýho nevnímáš! Víš, jak jsem se, doprdele, bála? Chápeš to? Ne, tebe zajímají jenom ty blbý fotky!“ Zaječela máma a zcela nepokrytě si přihnula přímo z lahve. Dřív by nic takového neudělala ani s pistolí u hlavy. „Zkurvený fotky, ten foťák ti normálně vyhodím z okna!“

A v tu chvíli konečně zasáhl táta. Vylezl ze své pracovny, rozcuchaný, neholený, oči zarudlé nevyspáním. „Luci,“ oslovil tiše svou ženu. „Pojď, słoneczko. Půjdeme spát. Všichni jsme unavení.“

„Je jenom blbejch devět hodin, Julku. Děláš si srandu?“

„Pšššt, je toho moc, pojď…“

Podívala se na něj uslzenýma očima, rozteklá maskara jí kolem nich vykreslila temné kruhy. „Proč se nám tohle všechno musí dít? Proč pořád nám?“ zakvílela, ale už se nebránila, nechala se od muže obejmout a pak prakticky odnést do ložnice.

Než za nimi zapadly dveře, věnoval táta Marii úsměv. Nejspíš ji chtěl povzbudit, jenže dívce se z toho všeho sevřelo hrdlo a na okamžik se nedokázala nadechnout. Musela se posadit ke kuchyňskému stolu. Než se nad tím stačila zamyslet, obrátila do sebe zbytek matčina vína. Chutnalo kysele a odporně.

A to bylo dobře, protože stejně se v tu chvíli cítila.

 

Teprve nad ránem ji splín přešel natolik, aby nahrála do počítače fotky, probrala je a publikovala na blogu. Spolu s historkou o té podivínské káče. A protože cítila nesmírnou touhu se někomu pomstít za všechnu hořkost ve svém životě, nazvala celý příspěvek „Podezřelý požár kancelářské budovy!“.

„Tady máš tu svoji elektroinstalatici, ty krávo!“ zašeptala a klikla na tlačítko Publikovat.

 

***

 

Z přehrávače duněly bicí, kvílely kytary a Dean si pobrukoval spolu s Diem.

„Race for the morning / You can hide in the sun ’till you see the light / Oh we will pray it’s all right!“

Castiel na zadním sedadle se tvářil neutrálně. Zato Sam se kousal do rtu a zahlížel na bratra značně nevraživě.

„Jump on the tiger / You can feel his heart but you know he’s mean / Some light can never be seen…“

„Není to tak, že řidič vybírá muziku a spolujezdec drží klapačku?!“ vybuchl konečně Sam.

„Přesně tak, brácho,“ Dean se zářivě usmál.

„Takže?“

„Co se týče mýho baby, jedinej řidič jsem já. Je fuk, kdo zrovna sedí za volantem.“

Mladší bratr otevřel ústa, aby něco namítl, ale do věci se nečekaně vložil Castiel. Naklonil se mírně dopředu. „Mám za to, Same, že tato písnička je až nečekaně vhodná s ohledem na cíl naší cesty,“ prohlásil. „Ten tygr by mohl být Metatron. Samozřejmě obecně se text vykládá jako metafora závislosti na heroinu, nicméně… řekl jsem něco špatně?“

Dean na něj civěl s otevřenými ústy, jeden z těch vzácných momentů, kdy neměl po ruce pohotovou hlášku. Sam zaměstnávalo řízení, ale také se tvářil zmateně.

„Kdo jsi,“ začal pomalu starší z bratrů, „a co jsi, sakra, udělal s Casem?“

„To je ironie,“ kývl Castiel. „Doopravdy nepochybuješ o mojí identitě, Deane.“

„Ne, Casi, vážně,“ vložil se do toho Sam, „poslední dobou se oháníš popkulturními odkazy jako nějakej zapálenej nerd. A tuším, že jsi mi to chtěl vysvětlit.“

„O nic moc nejde,“ anděl se opřel zpátky do sedačky. „A vlastně za to také vděčím Metatronovi. Při jednom z našich setkání mi všechny tyto znalosti vložil do paměti.“

„Jen tak,“ ozvalo se od volantu. „Jako když nahraješ data z flashky?“

„Wow,“ broukl Dean. „Je to sice prvotřídní zmrd, ale tohle nebylo špatný. Aspoň tu někdo konečně ocení dobrej rokec.“

Než stačil Sam vykřiknout na protest, vnitřkem Impaly se rozlehl jeden z nejznámějších kytarových riffů v historii.

„Smoooke on the waaater!“

Mladší z bratrů Winchestrových jen zavrtěl hlavou a krátce obrátil oči vzhůru. Na zadním sedadle se anděl zdvořile usmíval a bylo na něm vidět, že je plně zaujat analýzou textu písně.

 

„Takže nejste příbuzní?“ sestra na recepci, podsaditá brunetka s náznakem knírku na horním rtu, se na trojici příchozích dívala značně pochybovačně.

„Ten zmrd si žádný příbuzný nezaslouží,“ zabručel Dean sám pro sebe.

„Ne, ne, jsme, uhm, blízcí přátelé,“ prohlásil Sam. „Mattovi moc příbuzných nezbylo.“

„Je to můj bratr,“ ozval se Castiel.

Nastala chvíle trapného ticha. Nepomohl ani Deanův široký úsměv, který sestře věnoval. Měřila si je zpoza složky záznamů pohledem, který by dokázal vykastrovat býka.

„Podívejte,“ povzdechla si nakonec. „Z pohledu nemocnice je to zhruba takhle: máme ID! Chlápek má pojištění! Jackpot! Neumisťujeme štěně k novýmu majiteli. Kdybyste se nepřihlásili, ten chlapík by byl za chvíli zpátky na ulici. Bezprostředně neohrožuje sebe ani okolí, a holt bychom ho měli za pár dní znova na příjmu, a tak pořád dokola, až by se jednoho dne neprobral. Takže jestli ho znáte a můžete mu poskytnout aspoň o trochu lepší péči než chodník u AJ´s Sports Grill, nemám s tím problém.“

„Ehm, péči?“ začal Sam, a tentokrát to byl jeho starší bratr, kdo zachránil situaci. „Promiňte, madam,“ vedral se dopředu. „Abych pravdu řek, Matthew je starej kámoš a my se o něj moc rádi postaráme. Jestli teda nepotřebuje nějaký hadičky a přístroje…“

„Ne,“ sjela Deana opět tím pohledem, který ho přiměl mimoděk si dlaněmi chránit rozkrok. „Jenom ho musíte ke všemu trochu postrčit. Ale odborná péče nutná není. Však uvidíte sami. Zavolám někoho, aby vás pro něj vzal.“

„Paráda…“

 

Další sestřička představovala jednoduše balzám pro oči. A jestli její kolegyně na recepci dokázala pouhým pohledem devastovat mužnost, tady se jednalo o pravý opak. Ňadra, boky, zadeček, nohy až na zem a…

„Země volá Deana,“ sykl mu do ucha Sam.

„Odpal,“ zavrčel Dean. „Až uvidím toho hajzla, přistanu dost tvrdě. Teď si vychutnám, co se nabízí.“

„Ehm, říkal jste něco?“ otočila se sestřička. Její kulatý zadeček se přestal pohybovat, zmizel ze zorného pole a Dean dokázal zvednout oči k její jmenovce. „Nic důležitýho, hmmm, Sandy. Jen že se těším, až uvidím toho starýho bracha, chápete.“

„To je krásné,“ rozněžnila se. „Mysleli jsme, že chudáček nemá vůbec nikoho. Je od vás krásné, že se o něj chcete postarat, i když nejste přímo příbuzní.“

„Bez obav, my se o něj rozhodně postaráme,“ kývl Dean.

„Tak, tady,“ otevřela dveře do šestilůžkového pokoje. „Hned, jak nám pan Cassidy volal, připravili jsme ho, abychom vás tu nezdržovali. Děláme, co můžeme, ale ne každý se tu cítí zrovna příjemně.“

Její poslední věta by mohla získat slušné umístění v soutěži eufemismů. Uvnitř místnosti jako bludní Holanďané v pyžamech proplouvali kolem postelí starci v různých stadiích demence. Metatron mezi nimi vynikal jen proto, že už ho někdo stačil učesat, obléci a usadit na kraj postele. Boží písař před sebe nicméně hleděl nezaostřeným pohledem, cosi mumlal a na bradě se mu leskla slina. Zdál se o celé dekády starší, než ten poťouchlý chlápek, který dokázal zatopit bratrům Winchestrovým i Castielovi.

„Uh,“ udělal Dean a instinktivně se odtáhl. Konečně dostihnout jednoho ze svých úhlavních nepřátel, to byla jedna věc. Zjistit, že se díváte na naprostou trosku…

„Meta… ehm, Matte!“ vyhrkl Castiel, který hbitě odhadl situaci. Předběhl oba bratry, což by v tu chvíli zvládla i chromá žížala, sklonil se k slinícímu starci a položil mu ruce na ramena. Příšerně přehrával, ale v tu chvíli to nijak zvlášť nevadilo, podle dojatého výrazu na tváři sestry Sandy. „Příteli, co se ti to stalo? Neboj se, už je to v pořádku, bratříčku. Vezmeme tě domů.“

„Jo, domů,“ vzpamatoval se Dean a Sandy ho odměnila milým úsměvem. „Pojď, kámo. Same, pomoz mi s ním.“

Vzali Metatrona v podpaží, každý z jedné strany. Castiel se držel hned za nimi spolu se Sandy a usmíval se tak široce, že to vypadalo, jako by chytil křeč do lícních svalů.

„Co to děláme?“ sykl Sam na Deana, když zpola nesli nelibě zavánějícího Metatrona z pokoje. „Vážně ho bereme s sebou?“

„Chceš ho vyslýchat tady?“

„Pořád může bejt nebezpečnej!“

„Evidentně má z mozku bramborovou kaši, Sammy.“

„Co když to hraje?“

„Tak by měl dostat zatracenýho Oscara!“

„Všechno v pořádku?“ do tváře usměvavé sestry se začínaly vkrádat stíny pochybností, přestože šeptanému dialogu nemohla rozumět.

„Ano, samozřejmě,“ přispěchal Castiel. „Chlapci jsou jen rádi, že jsme konečně Matta našli. Měli jsme o něj starost. Velice se nám ulevilo.“

„To chápu, jenom-„

„A trochu nás zaskočilo, v jakém je stavu.“

Kývla. „Promiňte, zdálo se mi, že jste ohledně něj krapet… nejistí. Já vím, že to není jednoduché. Ani pro příbuzné, není to jednoduché rozhodování, zda si vzít na starost člověka v takovém stavu.“

Castielův úsměv v tu chvíli málem zastínil světlo zářivek na stropě. „Chápu to okolo nerozhodnosti,“ prohlásil tónem duchovního vůdce, „ale nezajímá mě, jestli zůstanu pozadu. Lidé žijí soutěžením. Všechno co chci, je mít pokoj v duši.“

Sandy zmateně zamrkala, ale pak přitakala.

„Vážně právě citoval-„ zašeptal Sam.

„Jo,“ odtušil Dean. „Děsivý. Pohni, ať jsme odsud.“

„Musíš mu ty kraviny přestat pouštět…“

„Sklapni a táhni.“

 

Do propouštěcích papírů ho zapsali jako Matthewa Skysona. Zodpovědnost za něj převzal Angelo Cassidy, nevlastní bratr. Za Deanova tichého, avšak vytrvalého nadávání ho pak usadili na zadní sedadlo Impaly. Bylo to jako manipulovat s velkou, měkkou a mírně páchnoucí loutkou.

„Ten nemocniční smrad budu ze sedačky dostávat tejden!“

„Deane…“

„OK, potřebujem tu jeho prdel přesunout někam do ústraní, ale mohl by snad běžet za autem nebo tak něco.“ Vrazil klíčky do zapalování s nezvyklou hrubostí, zarazil se a skoro to vypadalo, že se Impale omluví. Nakonec jen poplácal volant a než nastartoval, ohlédl se dozadu. Castiel Metatrona přidržoval, aby se případně nesvalil ze sedadla, a tvářil se zahloubaně. Nejspíš naslouchal nevysychajícímu proudu mumlání, který vycházel z Metatronových úst. Společně s pramínky slin. „Sakra,“ zahučel Dean. „Jakmile se dostanem někam, kde na to bude dost klid, vystupuje. Neexistuje, že bychom si tahali tuhle věc domů.“

„Není nijak nebezpečný, Deane,“ řekl Castiel. „Tolik prozatím můžu říci.“

„Ne,“ zaznělo od řidiče, motor zabublal a Impala se vpletla do městského provozu. „Prostě ne. Docela mě přešla chuť se mstít, to můžu jít rovnou kopat do nejbližšího šutru, ale stejně ho nechci mít poblíž. Je nechutnej a a zrovna tady v tom případě fakt necejtím žádnou povinnost se o něj postarat, protože je teď chudáček rozumově na úrovni růžičkový kapusty. Jasný?“

„Rozumím,“ anděl si povzdechl. „A souhlasím, že jakákoli pomsta na tomto tvoru by postrádala význam. Stejně bych si však rád promluvil o tom, co…“

Jeho další slova zanikla v náhle zesíleném zvuku z reproduktorů.

„I can’t get no satisfaction!“

Castiel vážně přikývl. Zato Sam sebou trhl, jako by se chystal katapultovat střechou. „Na tenhle způsob komunikace si nezvykejte!“ zavrčel, ale ani anděl, ani starší bratr mu nevěnovali pozornost.

 

Zastavili kus cesty před Mt. Hope. Mezi poli, nedaleko malého jezera a co by kamenem dohodil k zalesněnému břehu řeky Arkansas. Dokonalé místo, pokud by se chtěl člověk zbavit staré pračky, psa, nebo možná porouchaného božího zapisovatele.

Dean beze slova vystoupil, došel k zadním dveřím a vytáhl bez ustání mumlajícího Metatrona ven. Dotyčný nekladl sebemenší odpor a možná i to, ta nepřirozená poddajnost, přispělo ke znechucenému výrazu v Deanově tváři. Opřel slinícího muže zády o sloup elektrického vedení. Oprášil si ruce, jako by sahal na něco odporného a poodstoupil. Sam s Castielem stanuli vedle něj.

Metatron se díval kamsi skrz ně. Brada se mu leskla a jeho bledé rty se nepřestávaly pohybovat.

„Casi?“

„Omlouvám se, Deane,“ broukl anděl a přistoupil k svému nevlastnímu bratru. Nepokusil se dotknout jeho duše, pouze mu položil dlaně na spánky a na chvíli zavřel oči. Když se pak obrátil zpátky, vypadal, jako by se měl rozplakat.

„Vím, že je… byl zkažený. Zrovna já bych to měl vědět nejlépe,“ začal. Mluvil tiše, měkce a ani jednoho z bratrů nenapadlo ho přerušovat. „Přesto je však strašlivé, co se mu stalo. Už chápu, co tím myslíte, když říkáte – to bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli.“ Vylovil z kabátu kapesník a nejspíš napůl nevědomky otřel Metatronovi ústa i bradu. „Jak se to stalo, můžu jen odhadovat. Myslím, že se nějakým způsobem pokusil absorbovat ohromné vědomí, skutečně se stát Bohem. Teď v něm sotva zbývá jiskra andělské milosti, jen tolik, aby ho to drželo naživu v lidském těle. Nemůže zemřít, ne přirozeně, nemůže se osvobodit a vrátit do Nebe. Má vlastně štěstí, že z něj zůstalo tak málo, že je většina spálená. Odhaduji, že si neuvědomuje sám sebe. Mám však pocit, a ten mě naplňuje skutečnou hrůzou, že někde hluboko uvnitř zůstala část jeho osobnosti a ta bez přestání naříká v nekonečném strachu a frustraci.“

„Drsný,“ konstatoval Dean. Zachmuřeně si Metatrona změřil. „Sice se nedokážu dokopat, aby mi toho ubohýho parchanta bylo líto, ale… Existuje nějaká možnost, že bychom ho dokázali přivést k vědomí? Pořád bych mu rád položil pár otázek.“

„Ne. O žádné nevím a myslím, že bychom se o to ani neměli pokoušet.“

„Co se stane, když zemře? Myslím, jeho lidská schránka,“ ozval se Sam.

„Předpokládám, že celá jeho existence pomine. Beze zbytku.“

„To nezní tak blbě,“ utrousil Dean. „Tak jo, lidi. Asi jsme se sem hnali zbytečně. Nebo možná ne tak úplně, osobně budu spát mnohem klidněji s vědomím, že je ten parchant totálně mimo hru, ale…“

„Počkej, Deane,“ zarazil ho jemně Castiel. „Řekl jsem, že ho nedokážu přivést k sobě.“

„A?“

„V poslední době jsem se naučil hledat sdělení i na zdánlivě nesmyslných místech, jako například v písňových textech.“ Zatímco Dean němě vyslovil jak jako nesmyslných?, anděl ukázal bradou k Metatronovi: „A nakonec jsem dokázal rozluštit i to jeho mumlání.“

„No jasně,“ řekl Sam. „Na to jsme se měli zaměřit hned.“

Dean se naklonil blíž k uslintané trosce. „Ne, kamaráde,“ mávl na Castiela. „V žádným případě. Tohle jsou nějaký náhodný shluky hlásek. To už maj ke skutečný řeči blíž ty užvatlaný žlutý potvory, co se momentálně proháněj v kinech.“

„Právě jsi zhruba popsal enochiánštinu, brácho,“ zamumlal Sam a obrátil se na anděla. „Je to enochiánsky, Casi?“

„Jde zřejmě o jedinou sekvenci, která se mu zasekla v mysli ve chvíli kolapsu,“ začal anděl zeširoka. „A ano, je enochiánsky, jen ji odříkává pozpátku. Proto bylo velmi těžké poznat, o co se jedná.“

„Jak jsi na to vůbec přišel?“ „A co teda ten zatracenej hňup vykládá?“ Ozvali se oba bratři zároveň.

„Jak jsem řekl, jde o jedinou a poměrně krátkou sekvenci. Může to být a nejspíš je úryvek z rozsáhlejšího textu. Nevím, nakolik přesně jej dokážu interpretovat.“

„Ukaž, co v tobě je. Věříme ti, Casi,“ poplácal ho Dean po rameni. Anděl potřásl hlavou a přistoupil blíž k neustále mumlajícímu Metatronovi.

„Navazuje to na něco, co neznáme. Odhaduji, že šlo o popis nějaké události. Protože říká… následkem tohoto (konání) zrodí se chiméra a temnota ji bude… buď následovat, nebo stíhat ve smyslu lovit, chybí tu jasný kontext… pro nebo do zahubení všech částí rouhavého, možná spíš nepřirozeného celku.“

Bratři Winchestrové se podívali jeden na druhého. Sam pokrčil rameny, Dean se zašklebil a šťouchl bratra sevřenou pěstí do paže: „Zlatej Dio, co…“

 

***

 

V bledém světle svítání duchové zvolna bledli. Stáli v půlkruhu před rodinnou hrobkou, zhruba dvacítka nehmotných, mihotavých postav. Od dámy v krinolíně až po muže v takřka moderním ošacení. Opodál pod tůjí probleskovala bleďounce žlutá bugatka, spíš už podobná toužebnému přání, než skutečnému předmětu.

Doctor a Tonik se opírali každý o jedno křídlo těžkých, kovem obitých dveří. Ze tmy uvnitř se nořily bělostné obrysy plačících andělů. Nehybné, naštěstí.

„Beru si první hlídku,“ zahlaholil jeden z duchů. „Asi bychom měli jaksi všechno uvést do původního stavu, než otevřou hřbitov.“

„Koneckonců, je to vaše hrobka! Směle do toho,“ kývl Doctor. „A děkuji vám. Vám všem. Jste skvělí, ti nejskvělejší duchové, jaké jsem potkal. Dávejte pozor na ně,“ ukázal bradou na anděly uvnitř hrobky, „a dávejte pozor na sebe.“ Naklonil se k Toníkovu uchu a sykl: „Snad to bude fungovat.“

„Neboj, kámo, voni fakt viděj i ve tmě, do pohody,“ broukl muž. „Tak na tři.“

„Raz.“

Duch, který se hlásil o první hlídku, vkročil do hrobky a postavil se k zadní stěně, až za anděly. Jeho postava, mihotající se jako plamínek na plynovém hořáku, celý prostor mírně osvětlovala.

„Dva.“

Doctor s Toníkem se opřeli do dveří.

„Tři!“

Obě křídla s bouchnutím zapadla. Doctor uskočil dozadu a Toník ho trochu nemotorně následoval. Napjatě se zaposlouchali. Ticho. Ani zachichotání.

„Ano!“ neodpustil si Doctor vítězné gesto. Obrátil se za sebe, ale zástup duchů zmizel. Jen pod tůjí ještě probleskla usměvavá tvář ženy s motoristickými brýlemi a tiše odtud zapředl motor bugatky. Pak na moment vše ztichlo, než se kdesi váhavě ozval první ptačí zpěv.

„Tak to bysme měli,“ Toník našmátral poslední cigaretu v krabičce a zapálil si. „Co teď, Doctore?“

„Teď? Teď půjdu zjistit, jestli TARDIS nepřišla alespoň malinko k rozumu. A pak přijdu na to, proč se ti andělé chovají divně.“

„Tar-co? A tohle že bylo divný? Jak se chovaj normálně, doktorskej?“

„TARDIS. Ano. Příšerně. Naprosto postrádají dobré způsoby. Ale aby pohlcovali duchy? A vraždili? Myslím tím způsobem, po kterém zůstane tělo.“

„Copak to jde jinak?“ zachraptěl Toník a odplivl si do trávy poblíž zdi.

„Vesmír je plný jinakosti.“

„Ach jo, chlape, na tohle jsem moc střízlivej. Neřikal jsi předtím něco o flašce?“

Doctor se nervózně ušklíbl a zatahal se za motýlka. „No jo, si dělám prdel,“ zasmál se Toník chraplavě a poplácal svého společníka po zádech. „Dyť je beztak ráno, žejo. Bych radši zalehnul. Tahleta Tardis je tvoje přítulka? Bydlíš s ní, nebo u ní? Myslíš, že by nás nechala si u ní voddáchnout? Jako voba?“

„Tolik otázek,“ řekl Doctor. Zarazil se a podrbal se na spánku. „Možná mám moc otázek,“ zabručel sám k sobě. „Jako každá geniální mysl, samozřejmě. Jen… co když je jich tolik, že nezbývá místo pro odpovědi?“

„Na to je nejlepší zahulit a vyspat se z toho,“ poskytl nevyžádanou radu Toník. Doctor ho poplácal po rameni, jen tak mimoděk.

A volným krokem se vydali k bráně hřbitova, již právě správce odemykal.