VIVIBLOG

Druhý kousek crossoverové fanfiction seriálů SUPERNATURAL a DOCTOR WHO. Doufám, že se budete bavit a opět budu ráda i za upozornění na případné kiksy.

(A taky opět: kdyby měl někdo zájem mi sem tam udělat ilustraci, zařídím mu v tomhle příběhu osobní setkání s jeho oblíbenou postavou, i když nezaručuju, že to přežije. )

 

2. Za vším hledej zrzku

 

Skutečně ho znepokojovala. Jistě, Doctor mohl doufat, že TARDIS by do svých útrob nepustila nikoho a nic skutečně zlého, ale na jeho rudovlasé návštěvnici mu zkrátka něco nesedělo.

Rozhovor s ní nemohl být vzdálenější přátelskému poklábosení. Doctor se rozhodl brát jej jako šachovou partii. Namísto zahajovacího tahu zrzce nabídl šálek čaje.

Přijala s královskou blahosklonností a Doctor jí návdavkem věnoval úsměv ještě falešnější, než byl ten její. Nadechl se k první otázce, ale Rowena ho předběhla: „Tak tedy, můj šlechetný zachránce, jaká úžasná magie stojí za tímhle vším?“

„Magie?“ ušklíbl se a krátce zvedl oči v sloup. „Aha, vy jste jedna z těch lidí. Ne, má milá, vážně nemůžete všechno, čemu nerozumíte, svést na čáry a kouzla.“

Zarazila se, šálek na půl cesty k ústům. Nevěřícně vykulila oči. A pak se rozesmála. „Jedna z těch lidí,“ opakovala s afektovaným smíchem, „že prý jedna z těch lidí! To bylo dobré, opravdu, moc dobré, ty lišáku, na chvíli bych ti to skoro věřila!“ Pohrozila mu ukazováčkem, vstala a začala rázovat sem a tam, tu svou odpornou knihu si nepřestávala tisknout v náručí.

„Tak ven s tím! Jaká je to magie? Nic takového jsem jaktěživa neviděla, a věř mi, chlapče, že na něco takového jsem nenarazila už hodně, hodně dlouho!“ Hovořila vzrušeně a naléhavě, stejně však její hlas zněl, jako by zpívala. Doctora to tak fascinovalo, že ji nepřerušoval. Prozatím. „Ale no tak, nenech se prosit! Ne, že bych to ostatně měla v úmyslu, jenom myslím, že bychom si mohli promluvit jako jeden nesmírně nadaný mág s druhým. Byla by přece strašlivá škoda, aby mezi námi vzniklo napětí a zlá krev. Skoro se neznáme a nemáme společnou temnou minulost a i to je docela vzácné. Povídej, od koho ses učil? Vím, že střílím od boku, ale byl to Myrddin? Hermes? A myslím samozřejmě toho náfuku Trismegista. Tohle všechno je tak cizí, že to prostě musí být prastaré a původní a silné a…“

„Pssst!“ Doctor jí zastoupil cestu a přitiskl jí ukázováček ke rtům. „Už dost. Tohle. Není. Magie. Nic. Jako. Magie. Neexistuje.“

Stáli proti sobě, oba nehybní a tišší. V Rowenině tváři se vystřídala škála emocí od vzteklé nedůvěry, přes nedůvěru zmatenou až po čistě nevěřícnou. Doctorovi bylo zrzky skoro líto, jenže nemohl jinak. Šachová partie je pěkná věc, dokud protihráč nepopadne všechny pěšáky a nehodí vám je do obličeje.

„Ty nelžeš,“ zašeptala zrzka a o krok ustoupila.

„Právě teď ne.“

„A co to tedy… o co tu… ty přece nejsi obyčejný člověk!“

„Nejsem.“

„A tohle není telefonní budka, vždyť je, do pekel, větší uvnitř!“

Pozdě, ale přece, pomyslel si Doctor a bezděky se pousmál. „Ano, dobrý postřeh. Tohle,“ rozpřáhl ruce, „je T.A.R.D.I.S., neboli TT Capsule, nebo, protože nevidím jiskru pochopení, loď, kolem a kolem a s přimhouřenýma očima, loď pro cestování časoprostorem.“

„To určitě. A ty jsi mimozemšťan,“ zatvářila se vztekle. Doctor skoro čekal, že zaprská a naježí hřbet. „Já jsem se nenarodila včera, můj milý, někde ve vesmíru možná pobíhají tihleti malí zelení mužíčci,“ tato tři slova doprovodila ohnutým ukazovákem a prostředníkem, „ale tady se tomu říká sci-fi a jsou to pohádky pro pitomce, kteří se nedokáží vyrovnat s realitou. A ještě něco ti řeknu – magie je realita a právě přišel čas ti trochu té reality ukázat!“

Čas her, úsměvů a společenských tanečků skočil. Doctor si to dobře uvědomoval a mimo to si uvědomil další věc: totiž, že TARDIS přistála. A něco rozhodně nebylo v pořádku, loď se celá třásla a vydávala varovné zvuky.

Rowena varovný zvuk nevydala, pokud se nepočítá samotný útok.

„Do chridhe a‘ spreadhadh ‚nad chom!“ sykla a mávla proti Doctorovi pravicí.

Instinktivně sebou švihl stranou a k zemi. Kovový plát podlahy kus od něj se rozletěl na drobounké žhavé úlomky.

„Takhle to fungovat nemá!“ zavřískla Rowena. Doctor horečnatě lovil zpod saka šroubovák, nespouštěl přitom ze zrzky oči. Zvolna ustupovala ke dveřím, a on jen odpočítával sekundy do spuštění bezpečnostního protokolu. Nemohla na něj přece zaútočit uvnitř TARDIS bez následků.

„Co jsi zač,“ zavolal, ještě než se mu konečně podařilo namířit šroubovákem. Od Roweny ani od rychlého průzkumu sonicem však nezískal odpověď. „Nemůžeš být čarodějnice!“ pokračoval, už zoufale. „Jsi člověk!“

„Oh, drahoušku, brzy zjistíš, že se ty dvě věci nevylučují,“ zvolala, hlas jako med z květů oleandru. Rozrazila dveře a Doctor tiše zaúpěl – kde je ten bezpečnostní protokol, když ho jeden potřebuje?

„Rozhodně se nevidíme naposled,“ zašvitořila ještě. „Prozatím díky za svezení, mimozemšťane!“ A vyběhla do oslepivého světla venku.

Doctor se vyhrabal na nohy. Vzhlédl. „Co to mělo znamenat? Odkdy děláme nějakým šileným ženským taxíka?“ Podrbal se na hlavě a po krátkém zamyšlení dodal: „Dobře, oprava, odkdy děláme taxíka šíleným ženským, které se mě pokouší zabít? Myslíš, že jsem tomu nerozuměl? Na malinké horké kousíčky se mi mělo rozskočit srdce, ne kus tvé podlahy. To, že mám dvě, ještě neznamená, že si jedno nechám jen tak mírnix týrnix ogrilovat!“ Odmlčel se, pak už klidněji dodal: „Kde to vůbec jsme?“

Volným krokem došel ke dveřím, neměl nejmenší chuť Rowenu pronásledovat, než o ní zjistí víc. Opatrně vyhlédl ven. Stáli mezi stromy v malém parčíku prostřed městské zástavby, kus od silnice a přímo proti růžovošedé klasicistní stavbě. Doctor nabral do nosu vzduch a našpulil rty. „Střední Evropa, ha? Jestli mi tohle mělo něco naznačit, pak je mi líto.“ Zabouchl dveře. U ovládacích panelů se zarazil a místo nastartování se svalil do křesla. „Ale jak myslíš, chvíli tu pobudeme. Proč ne. Praha… Stejně jsem chtěl utéct až na konec vesmíru a tohle je skoro totéž.“

***

V operačním středisku poslední Samovy záchranné akce nenašli nic a nikoho živého. Mladší z bratrů se rozběhl kamsi dozadu, volal Castielovo jméno. Dean nakopl prázdné okovy a od rozbitého okna přejel pohledem k mrtvému mladíkovi u stolu. Mezitím už se Sam vracel zpátky, bezmocně rozhazoval rukama. Tvářil se jako zlatý retrívr, který právě nešťastnou náhodou načural páníčkovi do bot.

Dean pozvedl obočí a současně jeden z okovů: „Takže? Vysvětlíš mi, co se tu stalo?“

„Nevím, já nevím, netuším, jak se mohla osvobodit,“ zamumlal Sam.

„Kdo, Sammy?“

„Uhm. Rowena.“

„Vážně?“ Dean nechal okovy dopadnout zpátky na zem a upřel na bratra pohled tak plný skepse, že by mu záviděl i Descartes.

„Byl s ní Castiel, nemyslím, že by ji nechal… totiž, slíbil jsem jí, že ji nechám jít, když provede to kouzlo,“ pokračoval Sam rychle. „Já vím, já vím, ale byl to jediný způsob. Jenže teď je pryč i Cas a taky… kniha.“

„Kniha Prokletých?“

Sam přikývl.

„Hm,“ udělal Dean. Bez dalšího se otočil a vydal se zpátky ven.

 

O něco později, po nezbytném úklidu místa činu, nasedli znovu do Impaly, aby se vydali k bunkru. Vše se odehrávalo v tak strašidelném tichu, že se Sam musel odhodlávat skoro pět minut, než se ozval.

„To je všechno, co na to řekneš? ´Hm´?“

„Tak nějak.“

„Deane, já vím, že se zlobíš…“

„Ne,“ přerušil ho Dean, zatímco zachmuřeně sledoval silnici. Začínalo se stmívat, nijak dramaticky, slunce se naprosto obyčejně sklánělo k obzoru, v okolí panoval obvyklý provoz a nic nenasvědčovalo tomu, že by bratři Winchestrovi zase jednou porouchali veškeré jsoucno. „Podívej, brácho, oba jsme v poslední době dělali věci, na který nejsme hrdý. Možná kvůli tomu pro jednou přestaneme fňukat a radši se soustředíme na nějaký řešení.“

„Pokud má Rowena tu knihu, tak je nebezpečnější a silnější než všechny čarodějnice světa dohromady, sakra, a můžu za to…“

„Jo, můžeš za to ty, bla bla bla. Poslouchej mě: dostaneme tu zatracenou mrchu, přijdeme na to, jak zničit knihu a pokud se něco posralo v souvislosti s Temnotou, tak to napravíme. Potom můžeš řešit, kdo za co může. Jasný?“

Sam váhavě kývl. „Zní to rozumně,“ řekl a poprvé od scény v opuštěném baru se malinko pousmál. „A ne moc jako Dean, kterýho znám.“

„Sklapni!“

 

Dveře bunkru musel otevřít Sam. Jeho bratr měl plnou náruč cukru, bílé mouky a chemických náhražek pod souhrnným označením „něco na zub“. Po cestě si totiž uvědomil, jak strašný má hlad. A i kdyby se blížil další ze strašlivých konců světa, Dean Winchester jej nehodlal odvracet s prázdným žaludkem.

„Za prvý, zjistíme, kde je Cas,“ diktoval, scházeje po schodech. „Za druhý…“

„To první si můžeš škrtnout,“ zarazil ho Sam. Ukázal dolů. V hale by měl správně vládnout něco jako prvotní chaos. Po trestném a rabovacím nájezdu Stynů a jejich následné likvidaci Deanem neměl nikdo čas to tu dávat do pořádku. A že by taková práce dokázala zaměstnat celou úklidovou četu.

Nyní se ve vzduchu stále vznášel pach benzínu a krve, mrtvá těla však zmizela a hromada knih a věcí uprostřed místnosti se zvolna měnila na několik jiných, uspořádaných hromádek. A mezi tím vším se freneticky míhal Castiel. Jeho oblíbený plášť odpočíval přehozený přes židli a anděl měl přes šaty navlečený jakýsi původně bílý overal, teď již značně flekatý.

Bratři si vyměnili znepokojený pohled.

„Casi,“ zavolal Sam.

Anděl vzhlédl.

„Same. A Deane! Jsem rád, že jste tady. Oba,“ mluvil trochu omámeně, jako by se probíral z těžkého spánku. „Myslel jsem, že se tu objevíte, kdyby všechno vyšlo.“

„Fajn,“ utrousil Dean. Stačil sejít dolů a složit svůj náklad instantního infarktu na stůl. „Předpokládám, že máš nějakej důvod, proč si tu hraješ na mistra Cleana.“

Castiel si změřil svůj outfit, jako by jej viděl poprvé. Trochu zmateně přejel pohledem z jednoho bratra na druhého, až se mu ve tváři rozsvítila jiskra poznání. „Á, uklízení, jistě,“ prohlásil s úlevou. Znovu se chopil vlhkého hadříku a jal se opatrně čistit vazbu jedné z těžkých bichlí od benzínu. Rozhodl se během té činnosti hovořit, takže Dean se pohodlně opřel v křesle a zakousl se do cheeseburgeru. Sam se pustil do přeskládávání hromady z druhé strany než Castiel a tak zavládla skoro domácká pohoda.

„Myslím, že to má něco společného s procesem očištění od kletby,“ začal anděl, a když Dean s tázavým výrazem ukázal na sebe, zavrtěl hlavou: „Shodou nešťastných náhod se stalo, že mě jistá čarodějnice-„

„Já o Roweně vím, Casi,“ zahuhlal Dean s plnými ústy.

„Ah, dobrá. Tak tedy, Rowena na mne použila kletbu bestiality a to, společně s něčím, co řekl Crowley-„

„O Crowleym nevím,“ ozval se opět Dean.

„Bez něj bychom to nezvládli…“

„Jak jinak. Tak pokračuj.“

„Zkrátka, abych se zbavil té špíny, již na mne uvrhla, musel se spustit určitý andělský sebeočistný proces,“ pronesl Castiel a zamyšleně se zadíval na vlhký hadřík ve své pravici. „Obávám se, že ho nedokážu úplně ovládnout ani zastavit. Měl jsem v úmyslu počkat, jestli se ozvete nebo ukážete, ne tady… uklízet!“

„Skvělý. Takže tu máme anděla s OCD,“ zamumlal Dean.

„Tobě to připadá směšné?“

„Jsem smrtelně vážnej.“

„Tak proč mluvíš do sáčku s kuřecími nuggety?“

V tu chvíli se do věci vložil Sam: „Casi, máš ponětí, kam se poděla Rowena?“

„Ne,“ anděl sklonil hlavu. „Pronásledoval jsem ji, ale najednou zmizela. Prohledal jsem celý ten areál…„

„…a všude poutíral prach a zametl…“ zašeptal Dean své svačině.

„…ale nenašel jsem po ní ani stopu. Když jsem se vrátil, Crowley byl také pryč.“

„Sakra,“ zaklel Sam. „Poslyš, Casi, to kouzlo se muselo podařit, Kainovo znamení je pryč… jenže až na to, že Rowena utekla s tou knihou, všechno vypadá hrozně v pohodě. Tak, že tomu prostě nevěřím.“

„S kouzlem nebyl problém,“ kývl Castiel. „Tedy, s odhlédnutím od lidské oběti, spolupráce s Crowleym a tak podobně, samozřejmě. Jenže ta čarodějnice nejspíš zvládla vyčíst víc, než jsme čekali.“

„Dobře, lidi,“ Dean zmuchlal sáček od nuggetů do kuličky a zahodil ho přes rameno, což anděl sledoval zmučeným pohledem. „Pojďme tu mrchu najít a sundat. Sammy, mrkni na síť, jestli se někde něco neobjeví, a my dva zkusíme svoje kontakty. Úklid počká. Casi, vážně, úklid počká!“

Anděl se zadíval na kuličku mastného papíru ve své ruce a pokrčil rameny.

„A bejt tebou, tak se převlíknu, než vyrazíme.“

Šikanování ubohého Castiela přerušil výkřik. Sam zahodil svůj laptop, z nějž sršely jiskry – naštěstí dost daleko od nejbližší kaluže benzínu – a uskočil stranou. Přítomným se naježil každý chlup na těle, ve chvíli ticha bylo slyšet tichounké praskání statické elektřiny. Vzápětí ticho vystřídalo hluboké hučení a v jedné ze vzdálenějších místností bunkru se probudil počítač Strážců slova. Ve všech reproduktorech, které se tu nalézaly, to zachrastilo. A pak se ozval hlas, sice malinko zkreslený, ale dívčí a známý.

„Nazdar čubky, už jste doma?“

„Charlie?“ vyhrkli Sam s Deanem takřka naráz a za jejich zády se ozvala rána, jak Castiel upustil mop.

 

***

 

Kdo by v tu chvíli do jednoho z pokojů na oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče, byl by minimálně lehce zaskočen pohledem, který by se mu naskytl. Dvě stejně staré dívky, jedna na lůžku a druhá na židli vedle něj, to ještě nezní tak neobvykle. Tyhle dvě si však byly k nerozeznání podobné. Stejné tmavohnědé vlasy přistřižené nakrátko, jen s tenkým copánkem nad pravým spánkem, kulaté obličeje s nakrčeným nosem, plnými rty a velkýma očima. Jen ležící měla bledší pleť a oči zavřené.

„Jak je, Zuzy?“ pronesla návštěvnice poté, co chvíli vedle lůžka tiše seděla. „Že se ptám, co? Tohle je fakt skoro jak samomluva. Ale máma říká, že prej mě určitě slyšíš.“ Povzdechla si. „Zajdou večer, máma s tátou. Já skoro myslím, že je to zbytečný, ale asi to chápu. Mě to uklidňuje, si s tebou povídat. Je to jako psát si do deníčku nebo tak…“

Pohladila ležící dívku po tváři a přešla k oknu. Ne, že by pohled na šedé nemocniční budovy byl nějak povzbuzující.

„Pozdravuje tě Péťa,“ pokračovala. „Slíbila jsem, že ti to vyřídím a i mu vždycky říkám, že ses jako třeba usmála nebo tak, i když to není pravda. Asi mu příště řeknu, že ses vzbudila a vzkazuješ mu, aby koukal vysypat, co jste to doprdele v tom baráku vlastně dělali.“

Poměrně hezký obličej se jí zkřivil vztekem. „Mně je jasný, že mi k tomu nic neřekneš. Ale fakt jsem na tebe naštvaná, víš. Cejtim se kvůli tomu na hovno, ale jo, naštvala jsi mě. Je to hnusný, jenže když jseš v komatu, tak od tebe nikdo nic nechce, nikdo se tě na nic neptá a nemusíš nic řešit.“ Zavřela oči a znovu si povzdechla. Unaveně. „Ne, že bych si to s tebou chtěla vyměnit, Zuzíku, fakt ne.“

Sklonila se k batohu, který si nechala u postele, vytáhla z něj notebook. Místo na židli se posadila do nohou postele a přístroj spustila.

„A víš co? Poslední dobou se dějou fakt divný věci. Nechci říkat, že to začalo tím… no, cokoli se ti stalo v tom domě, ale skoro mi to tak připadá.“ Na monitoru naskočila úvodní stránka blogu, nazvaného Marry´s Angels. Gotickým písmem, z nějž odkapávala krev. Z temného pozadí pak vystupovala socha anděla, zakrývajícího si dlaněmi obličej. Dívce trochu zrudly tváře, šlehla pohledem po své tiché společnici. „Já vim, já vim,“ zašeptala. „Slibuju, že tu titulku změním. Uznávám, že už mi není třináct. Tak jsem líná, no a co! To máme taky společný, ségra. Jo, já vim, žvanim. Ale ten název nechám, nehodlám tam mít Mariini andělé, pořád je to můj blog, tak mi do toho nekecej!“ Neklidně se zavrtěla. Rozklikla jednu z mnoha galerií a objevila se stránka plná miniatur na první pohled identických fotografií. Všechny černobílé, zachycující noční hřbitov. „Fakt bych ti to chtěla ukázat, Zuz. V noci jsme byli fotit na novým místě, našli jsme starej hřbitov kus od… no, to je jedno. A poprvý v životě jsem se bála, jako vážně bála. Někdy máš blbej pocit, vždyť to znáš, ale většinou tam nejseš sama, tak se tomu všichni zasmějete a pohoda. No, teď jsme tam byli čtyři, já, Marek, Tony a ta jeho nová holka. A všichni jsme viděli sochy… totiž, neviděli jsme je, že by se hejbaly, ale ony se fakt musely nějak přesouvat.“ Klikla na jednu z fotek, s roztomilým cherubínkem na boku rodinné hrobky. Přešla na další fotografii té samé hrobky. Tentokrát cherubínek chyběl, jen za kmenem stromu poblíž se cosi bělalo. „Hele, s Markem jsme odtud radši vypadli. Tony a ta jeho tam zůstali, on si asi myslel, že si vrzne nebo co… magor. Do teďka se mi neozval, ani nebere telefon. Tak doufám, že jenom dospávaj.“

Zamrkala, zatvářila se udiveně. Otřela si slzy, které jí nečekaně vhrkly do očí, a zaklapla notebook: „No nic. Asi hysterčím. Jenomže s tím, co se ti stalo… je toho nějak moc. Asi se na hřbitovy chvíli vykašlu.“ Vyskočila z postele a naklonila se k nehybné sestřině tváři. „Koukej se vzbudit, Zuzy, a hezky rychle. Až zejtra přijdu, chci si s tebou normálně promluvit, jasný?“

Popadla batoh a dřív, než se mohla doopravdy rozplakat, vyběhla z pokoje.

 

***

 

Prošel se po parčíku, malém a zapáchajícím po psích výkalech. Nepotkal nic zvláštního, až na obdivuhodně vysoký počet lidí s kyselými obličeji, venčících své čtyřnohé miláčky. Doctor však nemyslel, že by přemnožení mrzutých pejskařů mohlo být známkou mimozemské invaze. Nenápadně si několik z nich ověřil, psů i lidí, ale šlo skutečně o psy a lidi, žádné maskování, žádné mechanické a elektronické náhražky.

Nějakou dobu se pak procházel bezprostředním okolím parčíku. Stále ho však nenapadalo, co by mohlo být v nepořádku. Pokud tedy někdo v okolí nevypustil virus způsobující zapšklý výraz a neskutečnou podrážděnost obzvlášť u motoristů. Jenže co by tím kdo získal? K vyhubení lidské rasy by to představovalo velice pomalý a nejistý prostředek. A pro její zotročení… no, řekněme, že tlupa neustále na všechno nadávajících a nakrknutých otroků není zrovna běžný sen každého utlačovatele.

Když se vrátil a konečně za sebe zavřel dveře TARDIS, nespokojeně se mračil. Jako by se nakazil všeobecnou mrzutostí tam venku. Možná na tom bručounském viru něco je…

„Chybí mi pes,“ prohlásil Doctor roztěkaně. Potřásl hlavou. „Tak dobrá, podíváme se na to. Co víme o tomhle místě…“

 

O několik desítek minut procházení databáze TARDIS a vydatného špačkování měl sice hlavu tak plnou údajů o matičce stověžaté, že musel odolávat nutkání vypít sud Staropramene a začít fandit Spartě, nicméně v záležitosti podivného chování své lodi nebyl ani o chlup moudřejší.

Jediné, co v něm vzbudilo alespoň chabou naději, byla historie domu, naproti němuž TARDIS přistála. Sice šlo o snůšku mýtů a pověstí, samí alchymisté, peklo a čerti, ale koneckonců, takové věci se obvykle daly dobře dešifrovat a odhalit jejich pravou podobu. Což zkrátka musela být invaze mimozemského původu.

Připouštěl však, že setkání s Rowenou mimo jeho důvěry k pohledným zrzkám se skotským akcentem otřáslo i jeho nevírou v magii. Něco se změnilo a tu nejistotu Doctor cítil jako úporné a neodbytné svědění někde na okraji mysli.

Po několika dalších pokusech a omylech mu došlo, co přesně mu vadí. Jeho vzpomínky a data TARDIS se neshodovaly s realitou, alespoň s tou momentální. A funkce cestování v čase se zasekla. Jako by minulost jednoduše neexistovala. Z představy, že je možná navěky zaseknutý v přítomném okamžiku, se ho zmocňovala úzkost.

Musel vstát a začít přecházet po můstku sem a tam, jinak ho zachvacovala časová klaustrofobie.

„Tohle je přece nemožné,“ mumlal si pro sebe. „Jak bychom se mohli ocitnout v sousedním vesmíru, aniž bych si toho všiml? Vyloučeno! Ab-so-lut-ně vyloučeno!“

Přerušil ho zvuk palubního telefonu. Skočil k němu, jako by ho ten přístroj mohl spasit.

„Doctore?“ ozval se hlas toho posledního člověka, kterého by čekal.

„Jack? Jack Harkness?“

„Osobně,“ zasmál se volající. „Doctore, vsadil bych se, že jste právě teď pořádně zmatený.“

„Kdo, já? Ne, ani v nejmenším!“

„Určitě? Mám tu někoho, kdo se s vámi chce spojit a nejspíš může pár věcí osvětlit.“

„Á. Osvětlovače nepotřebuji, ale čistě ze zvědavosti, kdo to je?“

„Bude se vám líbit. Ona už vám to řekne sama. Jen potřebuju vaše povolení, aby se mohla spojit s TARDIS,“ Jack se znovu zasmál a Doctor svraštil čelo. „Asi se stydí, nebo co, nepochybuju, že by se tam dokázala nabourat i bez povolení.“

„Kdo to je?!“

„Jak říkám, bude se vám líbit.“

„Kdo je to? Jacku! Hej! Haló?“ Doctor se sluchátkem zaklepal, ale už bylo hluché. Zato za jeho zády se ozval nesmělý ženský hlas: „Ehm… Ahoj?“

Otočil se, tak pomalu, aby stihl na tváři vykouzlit neutrální výraz, místo frustrovaného šklebu.

Byl to jen hologram, samozřejmě. Mírně zrnitý obraz mladé ženy s – opět! – rudými vlasy. Omluvně se usmívala a zdála se dost nejistá.

„Vy jste Doctor, že? No páni… totiž, chci říct, jsem vážně fanoušek!“

„Prosím?“ bylo vše, co ze sebe dokázal vypravit.

„Já vím, já vím, už to nebudu dělat,“ zadrmolila. „Jmenuju se Charlie Bradburyová a myslím, že bych vám mohla pomoct.“