VIVIBLOG

Vítám vás u prvního kousku mého  fanfiction počinu. Jde o crossover seriálů SUPERNATURAL a DOCTOR WHO. Co se Supernatural týče, navazuji bezprostředně na události v posledním díle 10. sezóny. Doctora jsem si půjčila jedenáctého – těsně po událostech, během kterých ztratil Amy a Roryho a pokouší se s tím vědomím nějak srovnat.

Dějovou osnovu mám nahrubo hotovou, obaluju kostru masem, takže snad každou neděli dokážu přinést další díl. Doufám, že vás aspoň trochu pobaví. Za případné komentáře budu moc ráda (jakože i za upozornění na faktografické či jiné chyby).

(Kdyby měl někdo zájem mi sem tam udělat ilustraci, budu úplně nadšená, sama na to nemám morál…)

Něco je špatně špatně

Na ženu ve střevících s vysokým podpatkem běžela překvapivě svižně. V náručí tiskla ohavně vyhlížející knihu, a třebaže se zdálo, že před něčím utíká, na tváři jí hrál spokojený úsměv. Z opuštěného průmyslového areálu za jejími zády se ozýval křik. Zrzavou uprchlici však spíš rozrušilo vzápětí nastalé ticho. Přidala na tempu.

Uvnitř budovy se ozvalo kovové prásknutí, třeskot rozbitého skla. Ohlédla se přes rameno, stačila matně zahlédnout postavu v dlouhém plášti, která si očividně nelámala hlavu hledáním dveří a vykročila na denní světlo oknem. Rowena sykla kletbu v zastarale znějícím skotském nářečí. Úsměv se změnil v úšklebek.

A vzápětí vrazila přímo do mladého muže v obleku s motýlkem. Jako by jí do cesty spadl z čistého nebe… jenže pro ni z nebe nikdy nepřicházelo nic dobrého.

Mladík po srážce okamžitě nabral rovnováhu, dokonce galantně zachytil zrzku, která se přehnaně zapotácela. Těsněji si k sobě přimkla knihu.

„Hups,“ prohlásil Motýlek, „omlouvám se, madam.“

„Oh, to nic,“ zamrkala na něj. Koutkem oka sledovala pronásledovatele v dlouhém kabátu. Už byl dost blízko, aby se dal rozeznat výraz v jeho tváři. Rozhodně nevypadal mile. Nemyslela, že by jí činilo potíže jej znovu odrovnat, ale nechtěla nic riskovat. Zvlášť ne svoji drahocennou knižní kořist.

„Potřebujete pomoci?“ zeptal se muž s motýlkem. „Byl jsem jaksi vržen přímo do středu dění, takže se obávám, že neznám souvislosti, ovšem zdá se, že tu máme jasnou dámu v nesnázích.“

„Jak bystrý postřeh,“ broukla. „Na ty zatracené anděly to nikdy dlouho nepůsobí…“

„Anděly?“ mladý muž se zatvářil zmateně.

„Jen takový slovní obrat, chlapče. Víš co? Ty ho tu zdrž a já se mezitím vypařím.“

„Mám lepší nápad,“ vzal ji za ruku a ona neucukla, což ji samotnou udivilo. „Budeme chvíli utíkat spolu a pak poklábosíme.“

„Prosím?“

„Miluju klábosení!“ usmál se. „Poběžte!“

Mohla ho v tu chvíli ovládnout, použít záložní kouzelný sáček. Jenže neznámý se jí zdál tak zajímavý, až zvědavost převážila její běžné návyky a Rowena se rozhodla počkat, jak se situace vyvine.

Rozběhla se a nechala se pro jednou vést.

 ***

Temnota se proti nim valila jako tsunami ohavnosti. Motor impaly skučel, až to vhánělo do očí slzy – Deanovi tedy rozhodně –  ale zadní kola zůstávala beznadějně uvízlá ve vyhrabaných kolejích plných bláta. A pak se vlna tmy převalila přes ně, a co se bratrů týkalo, pohltila celý svět. Obličeje v bledé záři palubní desky teď připomínaly tváře duchů. Černota plná běsů zmítala s autem, dobývala se dovnitř jako opilý vidlák do domu své exmanželky.

„Nechci bejt za rejpala,“ křikl Dean, aby přehlušil řev bouře, „ale tohle je sakra daleko od v pohodě!“

V běsnícím chaosu za okýnky zasvítily zelené záblesky a na předním skle se objevila síť jemných prasklinek.

„Aspoň jsme v tom spolu!“ zařval v odpověď Sam.

Dean se krátce zamračil, ale pak přikývl. „Až do konce!“

Čelní sklo se prohnulo dovnitř a prasklinami se prodraly pramínky smolně černého kouře.

„Až do konce!“ zvolal Sam.

S šokující náhlostí se rozhostilo ticho. Naprosté. Impala se přestala kymácet. A za zvolna sílícího hučení se temnota venku začala stahovat zpět. Jako by kdosi na louce před opuštěným barem spustil obří vysavač. Černý kouř utvořil obrácený vír, se širším koncem na zemi a užším v nebi. Ještě pár zelených blesků a pak celá slavná temnota zmizela kdesi v čistém blankytu. Cvrčci se znovu rozcvrčeli a ptáci váhavě začínali zpívat.

Sam s Deanem se na sebe podívali. Na palubní desku s tichým cinknutím dopadl střípek čelního skla.

„Tak tohle bylo zatraceně divný,“ zabručel Dean po chvíli trapného ticha.

„Jo. Něco je špatně. Ale špatně špatně. Ne jako obvykle. Víš co tím myslím.“

„Přesně.“

„Bylo by fajn, kdybychom jednou mohli mít štěstí. Jakože když už by všechno vypadalo, že je to v pohodě, tak to fakt v pohodě bylo.“ Sam si promnul čelo. „Co znamení? Je pořád pryč?“

Starší bratr přikývl, dívat se nepotřeboval.

„Aspoň to. Vrátíme se za Casem. Musíme zjistit, co se stalo…“

„Jo, protože zadarmo to nebude, to je jasný.“ Dean takřka něžně pohladil volant a pokusil se rozjet. Cloumání ze strany nadpozemského zla v tomto ohledu Impale pomohlo, posadilo ji stranou z projetých kolejí. Její řidič spokojeně kývl. Vzápětí se znovu zachmuřil. „Myslím, že ani nechci vědět, jakou cenu to bude mít tentokrát.“

„Nějak se s tím vypořádáme. Společně.“

„Jo.“ Dean se krátce zamyslel, nadechl se, zavrtěl hlavou. Sam ho sledoval snad ještě nervózněji, než prve valící se temnotu. „No, hádám, že si nakonec nemáme co vyčítat, Sammy,“ dokončil nakonec starší z bratrů. „Asi je na čase si to přiznat. Oba dva dokážem obětovat sami sebe, ale ne toho druhýho. A sakra, jestli je to špatně, nebo dokonce špatně špatně, je mi to fuk.“ A místo vykřičníku šlápl na plyn.

***

Král pekla se zoufale pokoušel ovládnout své tělo, vymanit se z ochromení. Současně se snažil o čistě verbální léčbu vztekliny u běsnícího psa, v nějž se proměnil Castiel. S obojím byl zhruba stejně úspěšný. Vůbec.

Anděl měl pěnu u huby, krví podlité oči a doslova vrčel. Což by nevadilo, kdyby se stále nepřibližoval. Postupoval sice kymácivě, jako by šel proti vichřici, nejspíš s očarováním taky bojoval, ale na Crowleyho vkus byly i ty dva kroky za minutu moc.

„No tak, Castieli, tohle přece nejsi ty,“ naléhal. „Nejsi mátin čokl. Vzpamatuj se, jsi přece… eh, anděl! Máš vznešený poslání a všechny ty kraviny okolo. Podívej se, nejsi materiál na pekelnýho psa, na to jsi moc velkej moula, tak se koukej sebrat!“

Žádná změna. Možná se v pauzách mezi vrčením anděl na okamžik zatvářil soustředěně – ten výraz, který Crowley soukromně nazýval toaletní – ale nepřestával se přibližovat a navíc pozvedl ruku s andělskou dýkou.

„Pekelný pes, pekelný pes, zatraceně, Crowley, mysli!“ Být to v jeho silách, démon by se uhodil pěstí do čela, tak vysoko však ruce nepozvedl. Vydoloval veškeré zbytky majestátnosti a sebevědomí, které v sobě našel, upřel na Castiela pánovitý pohled a zaburácel: „FUJ JE TO, OŠKLIVEJ CASÍK! LEHNI!“

K jeho nesmírnému údivu se anděl zastavil. Naklonil hlavu na stranu. A soustředěný výraz mu tentokrát na tváři ulpěl, nezakryla ho další křeč běsnivosti. A pak Castiela obalila jemná stříbřitá záře, jako by ji vylučoval každým pórem pokožky.

„Nechutné,“ zabručel Crowley. Zvonilo mu v uších a začínal si myslet, že možná unikl bestiálnímu cassodlakovi jen proto, aby ho v záblesku oslepivého světla sežehl mocný anděl. Jeho obavy se naštěstí nevyplnily. Castiel se oklepal, trochu zmateně se rozhlédl. Protože nemohl vidět nic, co by vybočovalo z obvyklého řádu věcí během spolupráce s bratry Winchesterovými – opuštěná tovární hala, okna posetá okultními symboly, mrtvola s podřezaným hrdlem a opuštěné řetězy a okovy – potřepal hlavou a ukryl andělskou dýku pod kabát. Crowleymu nevěnoval jediný pohled. Jeho rty bezhlesně vytvořily slovo „mrcha“ a rozeběhl se k oknu.

Vzápětí skrz něj pokračoval ven.

Crowley si z rukávu oprášil pomyslné smetí. Natolik se ještě hýbat mohl.

„A teď je z něj poslední akční hrdina, no výborně,“ sykl. „Nemáš zač, mimochodem!“ zařval k rozbitému oknu. „O mě se nestarej, budu v pořádku. Jak jinak.“

Rozhlédl se kolem sebe. Neviděl o nic více nebo méně než před pěti minutami. Povzdechl si, zvolna se pokusil zvednout ruce, pohnout nohama. Zdálo se, že ochromení zvolna povoluje. Velmi, velmi zvolna.

„Taky tak miluješ tyhle akce s Winchestrovými?“ obrátil se na mrtvolu. „K smrti je miluju!“ zaskřehotal, když mrtvý mladík neodpověděl. A tak načal první z nekonečných desítek minut samomluvy a mučivě pomalu odeznívající strnulosti.

***

V jednu chvíli bylo vše v nejlepším pořádku – alespoň natolik, nakolik to šlo tak krátce poté, co navždy ztratil Amy a Roryho. A v další chvíli TARDIS totálně zešílela.

„To chci tolik?!“ vykřikl Doctor. Zoufale se pokoušel přinutit ovládací panely, aby fungovaly, jak mají, totiž aby ovládaly. TARDIS zkrátka zase jednou letěla, kam sama uznala za vhodné, a on na tom nemohl nic změnit. Pozvedl pěst, ale v poslední chvíli se zarazil. Možná se nacházel na hraně, k domácímu násilí však sklouznout nehodlal. „Vážně chci tak moc?“ zaúpěl. „Chvíli klidu, chvílí na vyrovnání se, ale ne, zase tu musí být něco…“ Vjel si oběma rukama do vlasů a vytvořil tak divoký rozcuch, že za normálních okolností by ho nic nezadrželo před okamžitou nápravou. Nyní ho fakt, že se začíná podobat stereotypnímu vyobrazení šíleného vědce, zajímal pramálo.

Konečně s ním náraz hodil dozadu, divoká jízda skončila. Okamžitě skočil ke dveřím a rozrazil je.

„Tohle ne,“ zasténal. „Výslovně jsem říkal, že na Zemi se zatím nechci vracet, to mi snad děláš schválně!“ Stáhl se zpátky dovnitř. Vrhl divoký, výhružný pohled k řídicímu panelu, ale odpovědí mu bylo jen zamrkání osamocené kontrolky a mechanické houknutí, zvláštním způsobem konejšivé. Jako by ho TARDIS poplácala po zádech s povzneseným „ale no tak, no tak, chlapče“.

„Jak chceš,“ odsekl. Pečlivě si uhladil vlasy, zkontroloval svůj vzhled v nejbližším zrcadle, odfrkl si a vykročil ven.

Když už nic jiného, alespoň nebyl v Anglii. Nacházel se kdesi ve Spojených státech a o nijak turisticky atraktivní místo nešlo. Možná, pokud by nějakého blázna bavilo fotografovat opuštěná místa. Industriální pustina, opuštěné tovární bloky, tichý, chátrající památník průmyslového rozvoje.

Zpoza nejbližšího rohu se ozval křik a třeskot rozbíjeného skla. Takže úplně opuštěné tohle místo není. Doctor si raději přichystal sonický šroubovák a opatrně vyhlédl zpoza rohu. Překvapeně zamrkal. Čekal ledacos, ale tohle…

Od jedné z budov se sem kvapem blížila rudovlasá žena, na pohled křehká a zranitelná. Před něčím utíkala. Před čím, to se ukázalo záhy, když velkým oknem budovy za jejími zády proskočil muž v pískově zbarveném trenčkotu. Doctor znovu zamrkal a protřel si oči. Na okamžik se mu zdálo, že vidí za zády neznámého náznak ohromných křídel, nebo snad jejich zbytků, možná to připomínalo stíny…

Okamžité vyhodnocení situace bylo nasnadě. Zjistit víc může později, v klidu. Vykročil vstříc rudovlásce, která se právě ohlédla za sebe, takže do něj narazila. A jak očekával, zdála se vyděšená ze svého pronásledovatele, navíc jí uklouzlo něco o andělech, což na oplátku znepokojilo Doctora.

Dovést ji pár kroků do TARDIS byla hračka. Dveře za nimi zaklaply a Doctor si vydechl. S malinko dětinským očekáváním, jež si ani po všech těch dekádách nedovedl odpustit, pohlédl na svou návštěvnici. Ta se rozhlížela kolem, až se střetla s Doctorovým vyčkávavým pohledem.

„Co je?“ vyhrkla. Přitiskla k sobě dost ohavně vyhlížející knihu, jako by si teprve nyní uvědomila, že by ji raději držela skrytou. „Mám něco na nose, nebo co?“

„Já jen, že je to tu velké…“ zarazil se, mávl rukou, přes tvář mu přeběhl stín zklamání. „Nic, zapomeňme na to. Hlavní je, že jsme v bezpečí před čímkoli, co je tam venku, takže mi můžete říct, o co se jednalo.“

„Drahoušku, tohle je vážně krásné místo,“ zašvitořila. Doctor si neklidně promnul bradu. Kdyby nešlo o zrzku, prchající před… no, před čímsi anděloidním, nejspíš by ho ta žena znepokojila mnohem dřív a mnohem víc. „Moc mě zajímá. Všechno mi vysvětlíš, viď. Opravdu jsme tu v bezpečí?“

Doctor se ladně odlepil od zábradlí, o něž se opíral, a stiskl několik páček. TARDIS se dala do pohybu.

„Pro jistotu nás přesunu jinam, ale odpověď zní ano, jsme tu v absolutním bezpečí!“ Zamračil se na ovládací pult, zdálo se, že se loď ještě pořád hodlá pohybovat dle vlastního uvážení. Teď na tom ale tolik nezáleželo. Nejdřív zjistí, co je jeho návštěvnice zač, co se okolo ní děje a jak by to měl vyřešit. A potom ho snad TARDIS konečně nechá chvíli v klidu truchlit.

Follow

Sdílet