O princi Kazišukovi – pohádka vlčí babičky
(Dlouho očekávaná pohádka, autorka Eliáš Von Nanoha )
Bylo jednou jedno království, ne daleko, ne blízko, a v něm král a královna. Král jezdil do bitev a když se čas od času vrátil, měli se s královnou rádi. Tak to šlo rok za rokem, až měli šest synů. Pak nastala dlouhá válka a královna se těšila, že už si od dětí odpočine. Pěkně syny vychovávala, a král se pořád z vojny nevracel. Až jednou…
Na padacím mostě zaduněla kopyta válečného oře – a krále máme tady! Královna se zaradovala, protože už jí bylo po králi přece jen smutno. Král se najedl, napil, vydrhl se v lázni, ani na zuby nezapomněl a těšil se do lože. Moc si s královnou na loži užívali. Měli velikou postel s nebesy, hodně pérovací, takže se na ní dalo báječně skákat až na nebesa. Taky svedli polštářovou bitvu, házeli po sobě bačkorama, schovávali si ponožky a noční čepice, takže je pak museli hledat a tomu se říká „šukat po pokoji“. Ale když byli v nejlepším, královna zrovna šukala a hledala královu pásku na knír, dolehlo k ní oknem z lesa trojí soví zahoukání. Ta se lekla! To je totiž znamení! Kdo při trojím sovím zahoukání není v posteli pod peřinou, ten se může nadít nepříjemného překvapení! A když je přitom ještě měsíc v úplňku – královna rychle vykoukla z okna: no ovšem, byl úplněk úplný! – tak to je nadělení na cestě! Královna nechala pásku páskou, ať se králi kroutí knír, jak je mu libo, a vhupla pod peřinu.
Zítra se musí poradit s vědmou!
Druhý den byla královna jako na trní, nemohla se dočkat večera. K vědmě totiž nemůžete vtrhnout za bílého dne, kdepak, to byste nepochodili! Vědmy jsou nejčilejší za temné noci, a tak ani první noc po úplňku nebyla nejvhodnější, ale naštěstí přišla bouře, takže byla tma jako v pytli a královna byla ráda, že vůbec našla cestu. Vědmy si totiž, bohové vědí proč, vybírají k bydlení nepřístupná místa hluboko v divokých lesích, snad aby si každý dobře rozmyslel, jestli od nich radu či pomoc opravdu potřebuje. Královna ovšem nikdy znamení nepodceňovala a chtěla vědět, co ji čeká. Teď jí čekala vědma. Jak věděla, že královna přijde? Inu, měla křišťálovou kouli, ne? A krom toho, také minulé noci zaslechla neblahé znamení, věděla, že se král vrátil z boje, dala si to dohromady a tak, zatímco se promoklá královna , zabalená do vlčí houně, sušila u ohně, vědma jí míchala do pytlíku bylinky, a dávala rady.
„Až uplyne devět úplňků, narodí se ti syn!“ uzavřela debatu.
Královna z toho měla těžkou hlavu. Co se sedmým synem? Království nebylo tak velké, aby se rozdělilo na sedm dílů, bude muset do světa a postarat se o svou budoucnost sám. Nebude to mít lehké, bude muset být silný a pevný jako skála! A aby si už od kolébky zvykal překonávat nejen překážky, ale i příkoří a posměch, dostane jméno…
“Kazišuk“!
Kdo vyroste s takovým jménem, dobyde svět! A tak se také stalo.
Mezitím se v království U sedmi borových šišek také narodilo dítě, princezna. Dostala jméno Zdislava a to se na ní opravdu hodilo, protože všechno, co se jí líbilo, hned namalovala na zeď. Královští rodiče měli velké výdaje, jak za křídy a barvy, tak i za neustálé bílení hradu. Zprvu princezna jenom malovala, ale jak dospívala, pustila se i do básnění. Celkem užitečné bylo, když hradní hladomornu oživila textem písně: „Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu…“ i s názornými ilustracemi. Zločinnost v království prokazatelně klesla, protože do takové hladomorny se opravdu nikomu nechtělo.
Jak ale princezna dospívala, přicházely na ní smutné nálady. Byla bledá, nosila kruhy pod očima, černé šaty a černý závoj. Vrcholem bylo, když se na zdi mučírny objevila báseň „ Chtěl bych se milovat se železnou pannou…“. Tehdy se král a královna rozhodli, že je nejvyšší čas princezně najít ženicha.
Zdislava na to řekla: „Dobrá, ale vezmu si jen toho, kdo mě rozesměje!“
A zahalila se do černého závoje.
O princezninu ruku se sjeli utkat tři princové. Proč jenom tři? No, ono jich původně do království U sedmi borových šišek putovalo víc, ale ne každému se tam podařilo dorazit! Tři princové se po cestě zastavili v zájezdní hospodě a tam se tak zabrali do hazardní hry Člověče, nezlob se, že se opozdili a rozhodli se počkat na jinou princeznu. Jeden princ z dalekého království zabloudil, a dojel místo k Sedmi borovým šiškám do království Za dračím ocasem, kde vůbec žádnou princeznu neměli – tak to vzdal, pronajal si v lese jeskyni a stal se poustevníkem. Jeden princ (Růženín, myslím) zaspal, a jinému princi přeběhla přes cestu černá kočka, tak se raději vrátil, protože byl pověrčivý.
Jak vidno, ti tři princové, kteří nakonec do království U sedmi borových šišek dorazili, byli opravdu udatní a ostřílení hoši. První se jmenoval Květomil, druhý Spanilomysl a třetí – no, nechte se překvapit.
Květomil přestoupil před princeznu s krásným voňavým květem z kterého, když k němu přičichl, vyletěla včela a štípla ho do nosu. Princezna při pohledu na tu bambuli málem vyprskla smíchy, ale princ jinak nebyl moc pohledný, tak se udržela a dala se do pláče.
Spanilomysl se Zdislavě také nelíbil a tak, i když vyprávěl vtip tak vtipný, že se všichni přítomní váleli smíchy, princezna se kousla do jazyka, až jí vyhrkly slzy.
Pak vstoupil třetí princ – tajemný neznámý. Do čela měl stažený široký klobouk, zahalený byl v tmavém plášti, ale i tak z jeho vysoké postavy vyzařovala mužnost a síla. Princezně se zatajil dech: „Jaké je tvé jméno, cizinče?“
Smekl klobouk a hluboce se poklonil: „Princ Kazišuk, princezno!“
Zdislava dostala záchvat smíchu! A o to přece šlo, ne?
Slavila se svatba a Zdislava s Kazišukem vládnou v království U sedmi borových šišek vesele a moudře dodnes. Tedy, jestli neumřeli.
Krásná pohádka! Budou další?