VIVIBLOG

Myš

Všechny myši ve své skrýši mají šaty šedé,

Všechny myši ve své skrýši šedý myšák vede.

Dětské říkadlo.

 

Měla bych to nejspíš vzít popořádku, když už jsem se rozhodla o tom psát. To rozhodování mě stálo dost bezesných nocí. Myslím ale, že když to svěřím papíru, ulevím tak svému srdci. Ano, doufám v to, jako elfská vojska u Werolinu doufala, že je zachrání lidská dívka. Ta víra musí být silná.

Napíši tedy o tom, a snad mne přestanou strašit tváře mrtvých dětí…

Ale dost už. Jak jsem řekla, hezky popořádku.

 

Tak tedy: první ze všech zlých událostí, které později následovaly, ta kterou to pro mne všechno začalo, si mne přitáhla jako rybář plotici, v šest hodin ráno. Právě v Den Lanijské svobody.

Ulice města byly plné šedé mlhy, svítalo. Byla jsem už nějaký čas vzhůru a právě jsem se oblékala a chystala se jít obstarat hospodářství, když okna mé světnice rozrazil ženský křik. Říkámrozrazil, což je samozřejmě nadsázka, ale právě tak mi to tehdy připadalo. Chvíli mi trvalo, než jsem poznala, kdo to tak křičí. Byla to má sousedka, vlastnící dům tak honosný, že vedle něj ten můj vypadá jako rybářská chatrč. Ilma Selmonovna. Většinou se neobtěžovala ani pozdravit, takže jsem ji slyšela, jen když mluvila se služebnictvem, nebo s některým ze svých dvou dětí. Měla holčičku a chlapce, třináctiletého Gorije a o pár let mladší Karelu. A o Karelu teď nejspíš šlo. Ilma její jméno vykřikovala šíleným hlasem. Znělo to spíš jako kvílení některého z šedých duchů tam na Ostarově pahorku.

Vyklonila jsem se z okna a v čirém raním světle jsem spatřila, proč tak křičí. Snažila se přivolat duši své dcerky zpět z království mrtvých. Každému z hloučku čumilů, k nimž jsem se přidala i já, však bylo jasné, že Karela se ze Styrnu už nikdy nevrátí.

Ležela dolní částí těla ve škarpě plné odpadků a splašků a horní částí na dlažbě ulice. Obličej měla obrácený k zemi, což bylo štěstí, neboť podle louže zaschlé krve, rozlévající se kolem té plavé hlavy jako temná svatozář, by pohled do její tváře nebyl nijak povzbuzující. Ruce měla sevřené do pěstí, položené podle těla. Nebýt krve, zdálo by se, že v té trochu neobvyklé poloze prostě jen usnula. Vedle ní vznešená paní Ilma Selmonovna lkala a naříkala nad deseti lety zmařeného života.

Lidi, kteří se kolem těla shlukli, byli stejně šokováni jako já. Slyšela jsem Berina, mírumilovného chlapíka odnaproti, jak mumlá něco o tom, že by Karelina vraha měli trhat koňmi. Vraha? Podivila jsem se, kde berou tu jistotu, že Karela byla zavražděna. Mohla to být nehoda.

Netrvalo to dlouho, než hlouček sousedů rozehnali vojáci městské stráže. Jeden z nich odvedl žalem zdivočelou, ječící a škrábající paní Ilmu do domu. Druzí dva se sklonili nad tělíčkem v lehkých, domácích šatech s bílou zástěrkou u pasu. Když jsem si všimla těch šatů, vyloučila jsem možnost nehody. Vojáci však nejspíš ne.

„To je hrůza,“ řekl jeden z nich a opatrně děvčátko otočil. Dívala jsem se raději jinam, na podobná překvapení jsem si už tehdy příliš nepotrpěla.

„Nejspíš v noci vypadla z okna,“ usoudil voják a sklonil se nad ní. V tu chvíli se zajíkl a já s ním. Oba jsme ve stejném okamžiku uviděli další krvavou skvrnu klíně dívčiných šatů. Voják se otočil ke zdi, opřel se o ni a chvíli vypadal, že bude zvracet. Druhý, ten otrlejší, se otočil k přihlížejícím.

„Vypadněte odtud,“ vykřikl, „nebo sem nechám nastoupit celý oddíl! Tohle snad nepotřebujete vidět!“

Sousedé se začali pomalu rozcházet. Já jsem zůstala. Nehrála mi tu spousta věcí a chtěla jsem…

Co jsem vlastně chtěla? Říci to strážím?

„Ty jsi neslyšela, babo?“ vyštěkl voják.

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že oslovil mne. Pravda, už minuly časy, kdy jsem byla svůdnou krasavicí, ale baba jsem ještě nebyla. Nicméně vzhledem k situaci jsem se rozhodla to nepřipomínat.

„Slyšela,“ řekla jsem, „ale myslela jsem, že bych vám mohla být užitečná.“

„Nech si ty výmluvy a zmiz. Nevím, proč musíte všichni okukovat tohle nešťastný dítě. Líbí se vám to? Co, líbí se ti to, ty klepno? Budeš mít o čem mluvit?“

„Předem nejsem klepna, a pak ani baba. Ale jsem vdova po lékaři a kořenářka. Nezdá se mi, že by se vám dvakrát chtělo prohlédnout zranění toho děvčete.“

Změřil si mě přísným pohledem zpod hustého černého obočí, ale věděla jsem, že mám vyhráno. Začal o mé nabídce přemýšlet, což znamenalo, že ji z větší části přijal.

„Dobrá,“ řekl a obrátil se na svého citlivějšího kolegu. „Raine, odnesem ji dovnitř. K téhle… paní.“

Pod vousy si sice mumlal něco o čarodějnicích, ale pokud to neříkal nahlas, mohla jsem ho nechat. Navíc to nemyslel vážně. Natolik jsem dovedla číst v lidských duších.

Položili děvče na můj kuchyňský stůl, když jsem z něj napřed odnesla všechno nádobí. Pak se oba, bledý Rain i tmavý voják s výhružným knírem, zadívali na mne. Role se obrátily, teď jsem to byla já, kdo celému tomu tragickému divadlu velel.

„Můžete se otočit zády, pánové,“ řekla jsem, „chci ji vyšetřit a zjistit, co se vlastně stalo.“

„To je jasný,“ zabručel černovous, „rozbila si hlavu.“

„Nebo jí ji někdo rozbil,“ řekla jsem. „Necháte mne, abych ji prohlédla, nebo tu budeme stát a čekat na zázrak?“

„Chudák holka,“ povzdechl si Rain a otočil se zády. Černovous se na mne dál mračil. Oči pod hustým obočím se leskly jako blesky v bouřné obloze.

„Pane?“ řekla jsem se správně nadávkovanou úctou i velitelstvím.

„Dobrá. Ale jestli budeš provádět nějaké temné čáry, udám tě. A jmenuji se Dakor. Dakor Lanmenov. Pamatuj si to.“

Přikývla jsem a vážený příslušník městské stráže pan Dakor Lanmenov se pomalu otočil zády. Povzdechla jsem si a vyhrnula si rukávy. Končily všechny žerty, tady jsem měla co dělat se smrtí. Ne poprvé, to zdaleka, vždyť jsem byla ženou lékaře. Lékaře chudých, zdůrazňuji. Ale poprvé jsem se setkala se smrtí, která si vzala desetileté děcko skrz nějakého úchylného násilníka.

Řečem o tom, že Karela vypadla z okna, jsem věřila stejně, jako bych věřila zvěstem, že horský drak je milé a přítulné zvíře.

To děvče někdo zabil, nejspíš v noci a pak vyvstávala otázka, co dělala v noci venku. Nejspíš bych si měla vážně pohovořit s tím, kdo ji ukládal ke spaní.

Ale dost dohadů, na stole přede mnou čekala fakta. Kuchyňským nožem jsem Karele rozřízla šaty od podpaží až dolů a svlékla jsem ji. Na těle neměla žádné rány, které by napovídaly pádu z okna, zato na pažích a krku pár ošklivých podlitin. Jestli dovedu poznat stopy lidských rukou, tak jsem je měla před sebou. Ruce a nohy také neměla zlámané a kdyby vypadla z okna, měla by je přinejmenším potlučené a odřené. To neměla. Zato na zápěstích jsem objevila známé podlitiny.

„Tak co,“ ozvalo se za mými zády. Dakor byl netrpělivý.

„Tohle není mrtvé kotě, pane,“ odsekla jsem, „je to malé děcko a já se snažím zjistit, co ho zabilo.“

To ho umlčelo, na nějakou dobu. Pokračovala jsem. Šlo do tuhého. Pohlédla jsem Karele do obličeje. Nebo spíš do toho, co jí z obličeje zbylo.

Přišlo tak konečné vyvrácení teorie pádu z okna. Karela neměla jen rozbitou hlavu, nebo zlomený nos. Měla rozbitý celý obličej. Někdo ji musel mlátit, nejspíš kamenem, tak dlouho, dokud se nepřestala hýbat.

Ještě předtím ji ovšem znásilnil, jak jsem zjistila pohledem o něco níž.

Trochu se mi zatočila hlava. Nejsem už nejmladší a dost jsem toho viděla a zažila. Teď se mi však chtělo zvracet. Už jsem chápala Rainovu nevolnost.

Dýchala jsem zhluboka a pomalu. Zvolna se mi ulevilo. Kovový pach krve jsem přestala vnímat.

Už jsem chtěla tělo přikrýt ubrusem a říci vojákům, že se mohou otočit, ale upoutaly mne ještě sevřené dětské pěsti. Možná, že s nimi svého vraha bila. Chtěla jsem však mít jistotu.

Vypáčila jsem jí levou pěst a prohlédla nehty. Měla je celkem dlouhé, i když teď byly zlámané a některé skoro utržené. Přesto za nimi ulpěly kousky kůže a nějaké bílé chlupy. Opatrně jsem to všechno vyškrábla a uložila do porcelánové misky, kterou používám na drcení koření. Pak jsem rozevřela pravou pěst. Tady byly nehty zdravé. A v dlani ležel zlatý přívěsek ve tvaru koníka. Byl tu i kousek přetrženého řetízku.

Zkontrolovala jsem, jestli se žádný z vojáků nedívá a přívěsek jsem uložila ke kouskům kůže a chlupům. Pak jsem Karelu konečně zakryla.

„Můžete se otočit,“ zavelela jsem.

Dakor předvedl parádní čelem vzad, Rain váhal, jako by se bál, co uvidí.

„Co jsi zjistila?“ vyštěkl Dakor.

„Jmenuji se Berenika Milentovna. Zkus mne příště oslovovat jménem.“

„Dobře, paní Bereniko. Co jsi zjistila?“

„Karelu někdo znásilnil. Bránila se a on ji nejspíš škrtil. Tím by se dalo vysvětlit, proč nikdo neslyšel křik. Nevím, jestli ještě byla naživu, když jí rozbil obličej a lebku, nejspíš kamenem. Ten vrah měl nejspíš bílé vlasy nebo chlupy na rukou. Možná ale, že měl jen kožešinový kabát. V noci bývá zima.

A…“

„Co a?“ zeptal se Dakor. Nechtěla jsem to říkat, málem jsem si to rozmyslela, ale když to chtěl slyšet…

„A nejspíš ji neznásilnil… neudělal to svým údem, spíš použil nějaký klacek. I kdyby jí tak nerozsekal hlavu, dole ji potrhal tak, že by stejně zemřela.“

Rain doklopýtal k židli, svalil se na ni. Byl bílý jako holubičí křídla. Když se náhodou dotkl ruky mrtvé, vykřikl a odtáhl se. Naproti tomu Dakor jen stál, zatínal pěsti a skřípal zuby, celý brunátný.

„Postarám se, aby toho chlapa lámali v kole,“ zavrčel, „a předtím mu uřezali čuráka.“

Myslel to úplně vážně.

„Ano,“ řekla jsem, „ale nejdřív ho musíte chytit.“

Podíval se na mne, jako bych mu řekla do obličeje, že je neschopný. Pak začal přecházet sem a tam, dupal mi po kuchyni podoben rozzlobenému obru a mluvil.

„Moc jsi nám pomohla, Bereniko Milentovno. To ano. To rozhodně. Ale moc toho stejně nevíme. Jenom že ten chlap je zhovadilá stvůra, kterou měl jeho táta zašlapat do země ještě jako semeno, nebo jeho matka potratit. Ano, a také víme, že má nejspíš bílé vlasy.“

„Můžu vám pomáhat dál,“ nabídla jsem se, „napřed bych navrhovala promluvit s Ilmou Selmonovnou. Pak zjistit, jestli někdo z sousedů něco neviděl nebo neslyšel.“

„K tomu nepotřebujeme tvé rady,“ odsekl Dakor.

„Ale mou pomoc možná ano. Já zdejší lidi znám. A vím, jak s nimi mluvit.“

„Velitel by nikdy nepřipustil, aby nám pomáhala žena,“ namítl Rain.

„Nemusí o tom vědět,“ řekl Dakor a poprvé za celou dobu jsem na jeho tváři uviděla něco podobného úsměvu.

„Teď se vrátíme do Domu stráže. Oznámíme, co jsme vyšetřili. Začneme hledat vraha. Ty, paní Bereniko, pomůžeš Ilmě Selmonovně připravit dítě k pohřbu. A přitom ji můžeš vyzpovídat.“

„Vidím, že se dovedeš přizpůsobit, Dakore,“ řekla jsem, „souhlasím s tvým návrhem.“

 

Věděla jsem, že nebude snadné přimět Ilmu Selmonovnu, aby se snížila a hovořila se mnou. Chtěla jsem si tedy ještě rozmyslet, co přesně udělám. Když oba vojáci odešli, šla jsem nejdřív nakrmit zvířata.

Vzadu na dvoře jsem chovala hejno slepic a kohouta. Vajíčka nejím a tak se každou chvíli líhla kuřata. Někdy přiletěl jestřáb a některé ulovil. Nic jsem proti tomu neměla. I když mne Matir, kohout, párkrát prosil, abych to jestřábovi zakázala, neudělala jsem to. Stejně jsem nevěřila, že by mne jestřáb poslechl. A slepice se měly kam schovat a měly na to i dost času, když se nad nimi objevil jestřábův stín. Pokud byly nepozorné, platily za to. Jediné další řešení by bylo zavřít je do malého mřížovaného výběhu. To ale nechtěly a tak platily také za svou svobodu.

Dále na zadním dvorku žila Vanta, zpola bachyně a zpola domácí prasnice. Občas za ní chodil z lesů divoký kňour, ale Vanta o něm odmítala mluvit.  Byla to koneckonců její věc. A ona byla celkově jen málo sdílná. Rok předtím, než se tohle všechno stalo, vrhla pět selat, jejichž otcem byl zcela nepochybně divoký návštěvník z lesa. Mohly by zůstat u mne, ale jakmile odrostly, šly za svým otcem. Zůstalo jen jedno, od narození slepé. Vanta mu dala jméno Janor. Chodilo pořád za ní a když ji už příliš obtěžovalo a ona ho odehnala, drželo se mne.

Pak tu bydlel ještě kozel Dafirus a jeho družka Silia, pět ovcí a beran Morin a kočka Lívia, která odcházela a přicházela, jak se jí zlíbilo. Lívia byla dáma.

Nebudu jmenovat občasné návštěvníky z lesů, z nichž někteří přicházeli pravidelně a jiní jen když něco potřebovali. Můj dvorek byl útočiště a zároveň území, kde museli dravci zapomenout na své zuby a drápy. Kromě jestřába tu nikdo nikoho nezabíjel.

To by byl tedy můj celkem rozlehlý dvorek. Nestály tu žádné chlívky, žádné kotce, do kterých bych zvířata zavírala. Za dvorkem byla louka a les, kdokoli tudy mohl svobodně odejít. Znamenalo to ale, že opustí chráněné území.

Vedle dvora stála dost veliká stodola s jednou stranou otevřenou. Tam se zvířata schovávala před deštěm a zimou a také tam bydlela Virga, starší grošovaná kobyla, Inge, nervózní rezavá klisna a hřebeček Amur. Také kráva Míla, osamělé a do sebe uzavřené stvoření. Rezolutně odmítala návrhy na přivedení býčka. Dávala mi mléko se zarputilým postojem, jako by to považovala za jakési nájemné.

V koutě stodoly si udělaly pelech dvě lišky, Ton a Lina. Chodily si pro potravu do lesů, věděly, že kdyby zadávili jedinou slepici, čekalo by je vyhnanství. Když chtěly bydlet u mne, musely dodržovat pravidla domu. Proto si v jejich blízkosti bezstarostně hráli i tři králíci a dva zajíčci.

To by byla stodola. V domě se mnou bydlel velký černý vlk Moren. V poslední době mu na čenichu šedly chloupky. Také už nebyl nejmladší, ale stále byl silný a hbitý. Byl tu, protože ho smečka kvůli nějakému konfliktu zavrhla. Myslím, že šlo o věc odstranění slabých mláďat. Moren byl proti a oni ho vyhnali. Byl to jeden z mých nejlepších přátel.

Pod mojí postelí si udělaly hnízdo zmije Ssindra a Less. Měli jsme dohodu – nebudu na ně šlapat a ony mne nekousnou. Zato budou lovit krysy, které vůbec nedodržují pravidla mého domu, lezou, kam se jim zachce a občas zakousnou mladé kuře nebo králíče.

Nad postelí na polici vysoko u stropu hnízdila sova Oula. Nebyla tak moudrá, jak se o sovách říká, ale v noci plnila povinnost čestné stráže a hlídala dobře. Byla tak velká, že by dokázala citelně zranit i divokou gyrtu, kdyby ji napadlo přijít v noci sem.

A abych nezapomněla – jedno chladné zákoutí v přízemí si oblíbil tmavec Duol. Tmavec – ježatý, nemluvný, vypadal jako obrovská hrouda chlupů a masa. Sršatý, zlostný. Někdy jsem z něj měla trochu strach, ale nedávala jsem to znát. Já jsem byla paní domu a on jen nájemník. Navíc pomáhal Oule střežit v noci dvůr. Myslím, že na tmavce by si netroufl ani horský drak.

Zatímco jsem dávala jídlo všem, kdo si jej nebyli schopni obstarat sami, málem jsem zapomněla na mrtvou Karelu.

„Proč tu dneska nezůstaneš déle?“ ptala se Inge a opřela si hlavu o mé rameno. Inge byla koketa, měla slovník kurtizán a Amur byl do ní blázen.

„Mám nějakou práci,“ řekla jsem.

„Cítím z tebe krev. A taky jsi smutná. Co se stalo?“

„Někdo zabil dítě.“

„Malého člověka?“

„Jo.“

„Proč?“

„To kdybych věděla, Inge…“

„Taky bych byla smutná, kdyby někdo zabil hříbě,“ řekla Virga a šťouchla do Inge bokem. „Nech Bereniku na pokoji.“

„Ale jistě, drahoušku,“ zaržála Inge a klidila se. Před Virgou měla respekt.

Já jsem se vrátila do kuchyně, kde vedle stolu s mrtvým tělem seděl Moren. Díval se na mne zelenožlutýma očima a pak zakňučel.

„Nápodobně,“ řekla jsem.

„Můžu nějak pomoci?“ zeptal se a dál se na mne díval tím svým vlčím pohledem.

„Možná.“

Vzala jsem misku se svými nálezy – vlasy, kůží a zlatým přívěskem.

„Dovedeš z toho určit, co to bylo za člověka?“

Místo odpovědi se sklonil nad miskou a začenichal. Pak se zvedl a obešel stůl dokola. Znovu se posadil a olízl si tlapu. Někdy mne takhle napínal a brala jsem to jako hru, ale teď nebyl čas.

„Přestaň! Zjistil jsi něco?“ zavrčela jsem na něj docela výhružně.

„Nevím jestli ti to pomůže. Moc jsem zjistit nemohl, je to staré a je na tom pach toho mláděte. Ale vím, že ty chloupky a kůže jsou ze starého samce-„

„-muže,“ přerušila jsem ho. „Muže, Morene.“

„Tak dobře, muže. Ten muž má potíže s močením. Nejspíš má na přirození nějaký zánět.“

„Nemohla by to být kapavka?“

„Nevím. Vím jen, že tuhle nemoc vlci neznají. Ale je tu ještě něco. Řezavý pach, jako moc a moc květin najednou.“

„Voňavka, myslíš voňavku?“

„Nevím. Ale ten pach je tam. I na té zlaté věci.“

Začínala jsem pociťovat vzrušení. Srdce mi prudce tlouklo. Moren byl v nejvyšším soustředění, teď cítil pachy, o kterých se nám lidem může jen zdát.

„A z té dívky,“ řekla jsem, „cítíš něco z té dívky?“

„Strach a krev. A také trochu ten pach… Voňavku?“

„Dobře, Morene. Děkuji.“

Moren se otočil. Chtěl jít na dvůr a proběhnout se do lesa, jak byl zvyklý. Místo toho, aby hned odešel, však otočil hlavu. Oči měl přivřené do úzkých štěrbinek.

„Ten muž udělal, že je to mládě mrtvé?“

„Ano Morene. Zabil ho.“

„Ale proč? Byli z jedné smečky?“

„Morene, viděl jsi někdy revorta?“

Zavrčel na souhlas. Se vzteklým vlkem už se setkal a málem z toho nevyvázl živý.

„Tenhle muž je také takový.“

„Nemocný zabiják.“

„Tak.“

„Najdu ho a prokousnu mu hrdlo,“ zavrčel Moren a v tu chvíli vypadal strašidelně. Byl to sice vlk žijící v lidské společnosti, ale v žádném ohledu nebyl to, čemu se říká ochočený. Svá slova myslel vážně a chtěl je učinit skutkem.

„Morene,“ řekla jsem velice jemně, „když ho najdeš, necháš ho žít. Přijdou vojáci, soudce ho odsoudí a pak bude potrestán. Když ho zabiješ, lidé zabijí tebe.“

Pohodil hlavou a vydal se na svou dopolední procházku. A já věděla, že musím vraha najít dřív než on, protože jinak bude prolita krev vinná i nevinná.

 

S Ilmou Selmonovnou jsem nemluvila. V téhle věci jsem Rainovi a Dakorovi lhala, ale mluvit s ní by bylo jako pokoušet se pohnout skálu, aby uronila slzu. Jen jsem Karele omyla z obličeje krev a upravila jsem ji tak, aby ji její matka mohla vidět. Ještě jsem s tím nebyla úplně hotová, když přišli služebníci z domu Selmonovců, aby si Karelu odnesli.

Jediné, co jsem pak od Ilmy slyšela, byly úsečné rozkazy vydávané obvyklým pronikavým hlasem. Buď paní Selmonovna dokonale zvládala tajit svůj žal, nebo ho zase tolik necítila. Nebyla jsem tu ale proto, abych ji soudila.

Ne, s Ilmou jsem opravdu nemluvila, ale jakmile se shon v domě Selmonovců trochu utišil, vzala jsem si stranou služebnou Lenu, která byla Karelinou opatrovnicí. S tou drobnou a dobromyslnou ženou jsem se léta přátelila a bolelo mne, když jsem ji teď viděla ohnutou žalem jako smuteční vrbu. Bylo jasné, že nejmenší, co ji čeká, je vyhazov a možná Ilma zařídí, aby byla vymrskána z města, že neuměla dát na dítě pozor. Ale pro to netruchlila. Považovala Karelu za víc než jen dítě k opatrování. Byla jí lepší matkou než Ilma. A teď své dítě ztratila.

„Leno,“ řekla jsem, když jsem ji dovedla k sobě domů a  postavila před ní odvar z tesklivce tišivého, „Leno, můžeš mi říct, co se tuhle noc dělo?“

„Už se mě na to ptali vojáci. Jenže já nic neslyšela ani neviděla. Opravdu. Je mi to strašně líto …“

„To nevadí. Zkus si ale vzpomenout, co bylo včera večer. Uložila jsi Karelu do postele jako obyčejně?“

„Ano, vím dokonce, jakou noční košilku jsem jí oblékla. A spala jsem u ní v pokoji. Nechápu, jak se mohla dostat ven.“

„Spáváš tvrdě?“

„Ne, většinou ne. Ale dnes v noci… Já nevím, co se se mnou stalo. Byla jsem jako omráčená. Myslím, že bych se neprobudila, ani kdyby mi do ucha kvílel šedý duch.“

„Takže jsme zase tam, kde jsme byly. No, nevadí. Ještě se zkusím zeptat dalších… osob. A co ty Leno? Co bude s tebou?“

„Paní mne vyhodila z domu. Prý jí nemám chodit na oči. A v tomhle městě už o práci nezavadím. Nezbylo mi nic, ani dobrá pověst! Nezbývá mi než skočit do řeky z kamenem na krku.“

„Takhle nemluv! Můžeš zůstat u mne. Mám tu volný pokojík. Pokud ti nebudou vadit mí ostatní spolubydlící.“

„Vím, že bydlíš se zvířaty, Bereniko. Ale to je to poslední, co by mi mohlo vadit.“

Povzdechla si a sklopila oči.

„Vím, že s nimi mluvíš.“

Čekala jsem, co dalšího z ní vypadne. Jestli mi řekne, že jsem čarodějnice, může jít svou cestou. Ale věděla jsem, že Lena nic takového neřekne. Prostě se to k ní nehodilo.

„Bojím se, že tu budu na obtíž,“ řekla konečně.

Vzala jsem ji kolem ramen a ona se konečně rozplakala. Musela jsem počkat, až to ze sebe dostane. Není dobré dusit pláč uvnitř. Ne, to není ani trochu dobré.

 

Večer. Doba, kdy je nejlepší svolat své přátele k poradě. Většina z těch mých je stejně činorodější v noci. Pokročilá doba má i další výhodu: sousedé se tolik nestarají, co se u nás na dvoře děje.  Případně na jejich střeše, okně, nebo v ložnici. Kde všude budou mí přátelé hledat a pátrat.

Vzala jsem s sebou nádobku s přívěskem a vlasy a kůží vraha. Moren sice tvrdil, že vůně už hodně vyčichly, ale byla to zatím jediná stopa, kterou jsem měla. Svolala jsem všechny, kdo byli schopni nebo ochotni mi pomoci. Liščí dvojici, Lívii, samozřejmě Morena, Ssindru, Oulu… Kupodivu se nabídla i Inge a Amur ji následoval. Oba koně jsem nezahnala, i když jsem přesně nevěděla, jak by mi oni mohli být užiteční.

„Dobrá, začnu,“ řekla jsem, jakmile se všichni shromáždili, podle toho, jaké pocity chovali k ostatním, v různých rozestupech. Hleděli na mne různýma očima – šelmovskýma i mírnýma, úzkýma i kulatýma, roztěkanýma i vážnýma. Všichni ale měli jedno společné: ochotu poslouchat a spolupracovat.

„Myslím, že víte, co se stalo,“ pokračovala jsem. „tady v tom domě se nic moc dlouho neutají. Souhlasíte s tím, že dám každému úkoly, nebo někdo máte vlastní návrhy?“

„Sssačni, Bessso,“ řekla Ssindra.

„Souhlasíme, začni,“ zaržál Amur.

„Souhlasím,“ řekla Lívie.

Ton a Lina sklonili hlavy na souhlas. S Morenem jsem mohla počítat a že souhlasí Oula, bylo jasné podle toho, že mlčela.

„Navrhuji vám tohle: Oula by mohla sehnat několik svých a držet v noci stráž nad městem.“

Sova zamávala křídly: „Nikdo z mých kvůli tomu neopustí noční lov. Musíme jíst. Nemáme čas létat ulicemi.“

„Dobře,“ povzdechla jsem si a na okamžik zavřela oči, „a když slíbím, že vám zajistím stravu?“

„Pak možná mohu něco udělat,“ houkla sova, „ale vyber nějaké čerstvé maso a ne moc tučné.“

„Podívám se, co na jatkách seženu,“ pod nesouhlasnými pohledy Inge a Amura jsem pokračovala: „Ale chci mít jistotu, že se dozvím všechno, co se na ulicích města děje.“

Oula sklonila hlavu a mlčela. Souhlasila.

„Já budu chodit ulicemi,“ řekl Moren, „nepoznán ve stínu, Bereniko.“

Všichni se po něm ohlédli a já jsem v houstnoucím šeru uviděla jeho oči, odrážející světlo z domu. Mohla jsem to vědět. Moren si nedá poroučet. Bude dělat, co se mu zachce.

„Budu se plížit strouhami, prosmýkat temnými zákoutími. A jestli chytím někoho, kdo by jen zkřivil vlas lidskému mláděti, strhnu mu vaz.“

Zvedl hlavu k nebi a táhle zavyl. Bylo to volání k lovu a od Morena jsem ho ještě nikdy neslyšela. Ton a Lina se přidali ostrým ňafáním. Oula mi zakroužila nad hlavou. Ssindra se postavila do útočného postoje, z tlamy jí vystřeloval jazyk. Amur s Inge poklusávali kolem se zvednutými hlavami a divoce ržáli. Lívia se naježila a začala prskat.

„Půjdeme s Morenem,“ štěkal Ton, „zabijeme toho slizkého hajzla!“

„Rozneseme ho na kopytech,“ ryčel Amur.

„Prošššenu mu tělem sssprávnou dáfffku jedu,“ vyhrožovala Ssindra.

„Vyškrábu mu oči,“ řekla Lívia.

„S přáteli si odneseme jeho hlavu,“ tvrdila Oula, jinak nemluvná.

„Jo,“ řekla jsem, „tohle všechno udělejte. Už se těším, jak si z vašich kůží někdo udělá předložku u krbu. Nebo si tvým peřím vycpe polštář, Oulo.“

Mezi zvířaty se rozhostilo ticho. Ticho ostré a nebezpečné, jako nože skryté pod klidnou hladinou.

Musím přiznat, že jsem se bála. Pokud někdy měla přijít chvíle, kdy měla být porušena pravidla domu, pak to bylo teď. Dobře jsem si uvědomovala, jak jsem zranitelná. Ale musela jsem svůj strach skrýt.

„Pokud toho netvora najdete, řeknete mi, kdo to je. Nic víc. Lidská smečka ho odsoudí a potrestá sama,“ řekla jsem naléhavě.

„Lidská smečka je hloupá a shovívavá,“ řekl Moren a schválně se mi upřeně díval do očí. Byl snad jediným zvířetem, kterému takový kontakt nevadil. „Třeba to neplatí na tebe, Bereniko, ale na ostatní ano. Říkám, že pokud ten revort bude mít ve vaší smečce vysoké postavení, nechají ho žít a najdou si za něj jinou oběť.“

„Souhlasím s vlkem,“ zavrněla Lívia, „možná ví víc než ty, Bereniko. Ale pokud po nás chceš, abychom toho vzteklého vraha našli a pak ho nechali běžet, budeme muset porušit pravidla domu a velet si sami. Uděláme, co bude vhodné. A i kdyby nás pak lidé chtěli ulovit, máme dost možností, jak se ukrýt.“

Musela jsem se posadit na okraj studny. Nohy se mi klepaly.

„Dobře, udělala jsem chybu,“ řekla jsem. „Měla jsem nejprve vyslechnout vaše návrhy. Odpusťte mi to.“

„Máme tě rádi, Bereniko,“ řekla Inge a otřela se mi hedvábným čumákem o tvář.

 

Dohodli jsme se na víceméně stejném scénáři, jaký jsem chystala já, ale zvířata teď měla pocit, že celou věc řídí. A pravda je, že zatímco jsem neměla ani potuchy, co udělat s koňmi, oni sami to věděli. Měli fungovat jako jakási spojka mezi mnou a strážnými zvířaty. Jistě že to nebylo nutné, ale Inge s Amurem tak toužili něco dělat, že jsem neměla to srdce je odmítnout.

Po této poradě, na níž byla mírně otřesena moje pozice paní domu, jsem se, už notně ospalá, uložila do postele. Z pokoje, kde jsem spala, jsem přes zeď slyšela Lenin pláč. Lena se s Karelinou smrtí smiřovala hůř, než dívčina vlastní matka.

Myslela jsem, že neusnu – celý případ mi vrtal hlavou a já před očima stála viděla rozbitou tvář té holčičky. Byla jsem však už tak unavená, že jsem spala dřív, než jsem si přes sebe stačila přetáhnout peřinu.

Zmeškala jsem, co se dělo na dvoře po mém odchodu a o čem jsem se dozvěděla až později z vyprávění Inge. Klisna to líčila takto: „Když jsme zůstali o samotě, chtěli jsme se rozejít. Každý měl svou práci. Ale Moren nás zadržel. Dostala jsem strach, jak se na nás díval. Ty vlčí oči… A řekl jedinou větu: „Jestli někdo z vás řekne něco dřív Beranice než mně, zabiju ho.“

Jediný, kdo se odvážil promluvit a pokárat ho, byla Livia.

„Porušil bys pravidla domu, Morene,“ řekla.

Ale on si jí nevšímal. Tak jsme ho poslechli. To on pak rozhodoval, co ti máme a nemáme říkat.“

Tolik Inge. Moren se na mne celé další dny koukal jako svatoušek a mě ani nenapadlo ho z něčeho podezírat. Teď, když o tom píšu, vám však musím vyprávět i o tom, co se dělo za mými zády a co jsem se dozvěděla později.

Důležitější než tohle plané plácání je ale to, co se stalo druhý den ráno. Byla ještě tma a já spala tím nejtvrdším spánkem. Na noc nechávám vždy pootevřené okno, a teď se okenice rozevřely s hrozným prásknutím. Vyletěla jsem z postele a první, co mě napadlo bylo, že si pro mne přišli okřídlení poslové pána Styrnu. Byla to však jen Oula a její družina.

Sovy si posedaly kde se dalo a za mými zády si neslyšně otevřel dveře Moren. Uviděla jsem ho, až když se mi posadil k nohám. Co mne v tu chvíli zajímalo především, byl cár látky, který Oula držela v zobáku. Díky tomu její hlas zněl zastřeně a huhňavě.

„Bereniko, nemohli jsme zabránit dalšímu neštěstí. Máme ale kus srsti toho vraha.“

Nezalapala jsem po dechu, ani jsem se nezajíkla. Od včerejška jsem nějak zestárla, nic mě nemohlo překvapit. Natáhla jsem ruku a Oula do ní útržek látky vložila.

„Co se přesně stalo?“ zeptala jsem se.

„Ať ti to poví Moren, dovede to líp.“

Kývla jsem na Morena a v kruhu kulatých sovích očí jsem si vyslechla, co se stalo v jedné z ulic chudinské čtvrti.

Podle všeho si jedna sova Ouliny hlídky vyhlédla nízký domek v temném koutě slepé uličky. Jak tak seděla a hlídala, vyšlo z domku malé, asi sedmileté děvčátko. Mohlo být kolem jedné hodiny po půlnoci a bylo jasné, že ostatní lidé spí jako zařezaní. Stejně jasné, jako bylo nepochopitelné, co to dítě dělá venku. Sova Lou na nic nečekala a smluveným signálem volala ostatní. Mezi tím se úzkou uličkou mezi hromadou hnoje a zdí protějšího domu protáhl muž. Všechno, co o něm sovy dovedly říci bylo, že měl bílé vlasy a vousy a tmavé oči. Holčička ho čekala, protože k němu s důvěrou přistoupila.

„Přines si mi to? Jo?“ zeptala se.

„Jistěže, má drahá. Krásný zlatý přívěsek, tady ho máš,“ řekl muž.

Holčička nastavila krk a muž jí začal přívěsek připínat. V polovině pohybu však jeho ruce přehmátly a sevřely dítěti krk. Holčička se začala zmítat, šla muži nehty po rukou. Jednou rukou strhla řetízek a sevřela jej v pěsti. Ani bezprostřední ohrožení ji nepřimělo se toho malého dárečku vzdát.

Sovy na střeše přihlíželi, ochromeny hrůzou, kterou nedovedly přemoci. Muž dítě strhl k zemi a zatímco ho pomalu dusil, nahmátl ve strouze vedle sebe kus klacku a vrazil ho děvčeti mezi nohy.

Teď už sovy nevěděly, co dělá, jen věděly, že dítěti strašně ubližuje. Čekaly, až jimi vyslané spojky přivedou Morena a ostatní.

Dívenka se ještě hýbala, když muž vytáhl klacek a pečlivě jej schoval pod plášť. Uvážlivě se na ni podíval a pak ji kusem kamene začal bít do obličeje. Dítě muselo ztratit vědomí už dávno předtím, alespoň doufám. Tímhle jej však zabil.

Až poté, co poprvé udeřil kamenem, zoufalé sovy se vzmohly k činu. Dodávajíce si navzájem kuráž, snesly se dolů jako hejno tichých harpyjí a zasypaly muže klofanci a ranami drápů. Nemohly mu moc ublížit, muž měl na sobě široký kožešinový plášť a tak si odnesl jen pár modřin. Musel se však hrozně polekat. Vykřikl, zahodil kamen a rozběhl se pryč.

Sovy ho nepronásledovaly, jen jedna za ním kousek letěla a viděla, jak na rohu ulice nastupuje do kočáru. Tatáž sova mu také utrhla kousek látky z rukávu.

Dívala jsem se na ten kus bavlněného lemu, zatímco Moren vyprávěl. Začínalo mi to dávat smysl: vrah je zámožnější muž, možná otec rodiny, o jehož temné zálibě nikdo nic netuší. Může si ale dovolit jí po nocích popouštět uzdu – a jakmile to jednou zkusí a ochutná ten pocit, stane se z něj bestie, která bez lovu nemůže žít. Teď šlo jen o to, za jak dlouho přestane být opatrný. Kolik životů ještě zmaří, než ho chytí vojáci.

„Co si o tom myslíš, Morene,“ zeptala jsem se, když sovy odlétly spát.

„Vím, co vím,“ řekl. „Jeho krev na mé zuby. Jeho síla zemře pod mou silou.“

„Morene to neuděláš.“

„Nemůžeš mi bránit, Bereniko Ženo. Nejsem pes. Jsem svobodný vlk.“

„Ale žiješ v mém domě.“

„Chceš mě vypovědět?“

Zavrtěla jsem hlavou. Moren na okamžik sklopil oči. Jala mě lítost, tak tesklivá… On nemohl jinak. Zvolil si cestu, i když věděl, že mi bude muset ublížit. Nemohl se pomstít těm, kdo zabíjeli mláďata v jeho vlastní smečce. Vzal tedy na sebe zodpovědnost za bezpečí mláďat lidských.

„Jdu tedy promluvit s deňátky. Budeme po tom člověku pátrat.“

Přikývla jsem, mluvit jsem nemohla. Ve svém srdci jsem věděla, že Moren už vraha zná, ale neprozradí mi ho.  Že prolije jeho krev, aby usmířil krev obětí.

 

Nečekala sem tuhle příjemnou návštěvu. Když u mne zabušila na dveře, seděla jsem u stolu a pila mildyr, odvar z uklidňujících bylinek, spolu s nešťastnou Lenou.

„Koho to sem Megron vede,“ zavrčela jsem a šla otevřít. Zmínka o strážném duchovi pána Styrnu byla celkem na místě. Za dveřmi stáli, rozrušení a v plné zbroji, mí noví známí, Rain s Dakorem.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, ačkoli jsem moc dobře věděla, že ano a věděla jsem i co.

„Nevěřila bys, paní,“ řekl Dakor a nakroutil si knír. Do tvrdé tváře se mu přes noc vkradl nervózní úšklebek. „Opakovalo se to.“

„Co se opakovalo?“

„V chudinské čtvrti někdo zavraždil dítě, holčičku.“

„Jdete se snad zeptat, jestli jsem to náhodou nebyla já?“

„Ne, to ne…“ Dakor přešlápl z nohy na nohu a do obličeje se mu nahrnula krev.

„Chtěli jsme tě požádat, zda bys nám to pomohla vyjasnit, paní,“ řekl Rain.

„To nemohu odmítnout,“ řekla jsem já a zavolal jsem do kuchyně na Lenu, že na chvíli odcházím. Na trochu delší chvíli.

 

Nebylo tu vlastně co vyšetřovat. To, co jsem potřebovala, jsem věděla od Morena. Mohla jsem říci vojákům, že holčičku zabil týž člověk jako Karelu. Nechtěla jsem se znovu zmiňovat o bílých vlasech, protože by se vězení okamžitě naplnila nepohodlnými bělovlasými lidmi. A nemohla jsem si dovolit další komplikace. Musela jsem najít vraha. Ne brzy, ne co nejdřív. Hned. Jediné, co jsem chtěla vidět, byl přívěsek v dětské ruce. Ani mě neudivilo, že to byl zase zlatý koník. Vrazila jsem ho do ruky Dakorovi a když otevíral ústa aby se zeptal, řekla jsem mu rychle, že mi děkovat nemusí, že jsem ráda pomohla. A odešla jsem dřív, než mě stačil zadržet. Měla jsem teď šanci dohnat v pátrání Morena, tak, aby o tom nevěděl.

 

Došla jsem mezi krámky v jižní části města. Prodávali tu i lepší obchodníci, oproti trhu v severní čtvrti, kde nakupovala spodina a kde se prodávaly šmuky nevalné kvality. Tady byla hned dvě menší zlatnictví, obě v kamenných domcích.

V prvním jsem nenašla, co jsem hledala. Poděkovala jsem prodavači a poněkud chvatně jsem se vydala do druhého. Byla jsem napjatá jako šňůra rybáře, který zasekl zvlášť velký kousek.

Ve druhém krámku mi přehrabování se ve špercích vyneslo odměnu: zlatého koníka, který jako by z oka vypadl těm, které měly u sebe obě mrtvé holčičky.

Zavolal jsem prodavače a těžko ovládaje chvění hlasu jsem mu položila otázku. Záviselo na ní, zda budu muset hledat dál, nebo jsem už u cíle.

„Prosím, pane, nevíš, zda se tyhle přívěsky prodávají i jinde?“

Zavrtěl hlavou a mě spadl kámen ze srdce. A další větou mě ten hnědooký chlapík téměř přibil k zemi: „Vyrábím je sám a je to prvotřídní kvalita. Vždyť i sám pan správce Armonov je tu kupuje.“

„Správce města?“ zachraptěla jsem. „Torgulus Armonov?“

„Ano, ten velký pán.“

Z obchodu jsem vyrazila tak rychle, že jsem se srazila s tělnatým mužem, pospíchajícím opačným směrem. Zakřičel na mne něco o debilních babách, ale to už jsem se prodírala ulicí ke svému domu.

Všechna fakta do sebe zapadala, málem jsem slyšela, jak mi to v hlavě cvaklo. Armonov. Šedesátiletý správce města s nádherně bělostným plnovousem a hřívou bílých vlasů. Armonov s milým a laskavým úsměvem. Armonov, o Slavnostech Jara hladící po vlasech děvčátka, která k němu přistrkují hrdé matky. Armonov s pověstí světce, Armonov vrah.

Než jsem doběhla domů, bylo mi jasné, že jsem bezmocná. Jako by mi někdo spoutal ruce i nohy a strčil mne do řeky, ať plavu proti proudu. Kdybych jen naznačila, že vím pravdu, byla by pro Armonova hračka mě odstranit. Nic, nemohla jsem dělat nic.

Sípala jsem, málem jsem se dusila, v očích slzy. Nejraději bych zalezla do postele a týden nevystrčila nos z peřin. Byla jsem přece směšná. Bylo mi osmačtyřicet, byla jsem vdova a v deštivých obdobích mě nesnesitelně bolely klouby (což všechno, kromě těch osmačtyřiceti, trvá dodnes.) Byla jsem trochu při těle a měla jsem jen matné, hnědé vlasy. Nebyla jsem žádná hrdinka z bájí, jen obyčejná ženská a moje jediná vzácná schopnost byla komunikace se zvířaty. Dostala jsem se moc hluboko, tam, kam lidé jako já nemají strkat hlavu. Protože jinak by jim mohla lehko upadnout.

Musela jsem být zticha, nic jiného mi nezbývalo. Jen…

Musela jsem najít Morena. Najít ho a někam ho zavřít, než bude po všem. Správce bude jednou dopaden s krví na rukou, ale ten, kdo ho dopadne, nesmí být Moren.

Věděla jsem, že když mu udělám něco takového, Moren nejspíš odejde a nikdy už se mnou nepromluví. Bude mě nenávidět. Ale jen tak jsem mu mohla zachránit ten jeho zatracený vlčí kožich.

 

Hledala jsem ho po celém domě. Nikde nebyl. Moren se ztratil. Moren odešel.

Tentokrát jsem se rozplakala. Odstrčila jsem Lenu, která se mě snažila utěšit a zalezla jsem k sobě do pokoje.

 

Malátná, s pálícíma očima jsem ležela a dívala se do zdi. V koutě se zpoza skříně vynořila šedá krysa a pocukávajíc konečky vousů se jala prozkoumávat  podlahu. Neměla jsem sílu zvednout se a zahnat ji zpět a tak jsem jen pozorovala, co se bude dít. Krysa na chvilku zalezla zpět a když se vrátila, nešla už sama. Brzy jich tu bylo kolem dvaceti, propátrávaly můj pokoj a rozcupovávaly můj starý svetr na malé kousky vlny. Největší a nejstarší z nich pohodlně seděla uprostřed koberce a přivírala oči. Byla tak prošedivělá, že byla skoro bílá.

Jedna krysí skupinka vyslídila na stole kousek chleba a s podivuhodnou čilostí a vynalézavostí ho shodily dolů. Místo aby se do něj samy pustily, dotáhly ho před starou krysu.

Začínalo mi to připadat, že se dívám na nějaké divadlo. Že tu pro mne krysy hrají příběh, jehož smysl mi zatím uniká. Ale nějak jsem tušila, že mi nebude unikat dlouho.

Jedno příliš drzé mládě staré kryse ukradlo kousek chleba dřív, než se najedla. Stará se po něm ohnala a bez jakékoli výstrahy ho hryzla do šíje. Mládě zanaříkalo a odvleklo se k matce. Rána byla hluboká a ono umíralo. Jeho matka na starou krysu zaútočila, ale několik dalších krys, které starou chránili, útočnici přímo roztrhaly na kusy.

Neposlouchala jsem, co si mezi sebou povídají, ale zoufalý výkřik krysí matky mi utkvěl v mozku jako krvavá rýha.

„Mé dítě,“ křičela a já jsem křičela s ní. Pak, když z jejího těla zbyly jen krvavé cáry, jsem konečně dokázala vstát a kopanci jsem celý ten krysí klan zahnala zpět do temných koutů, odkud přišel.

U Mawira, ony byly jako lidi!

 

„Kde je Moren,“ ptala jsem se kočky.

„Nevím,“ řekla.

„Kde je Moren,“ ptala jsem se sovy.

„Nevím,“ řekla.

„Kde je Moren,“ ptala jsem se koní.

„Nevíme,“ odpověděli.

A tak jsem šla od jednoho k druhému a všichni klopili zraky a odpovídali jediným slovem. Ze zoufalství jsem probudila i tmavce a položila mu otázku. Zavrčel a ukázal mi své zahnuté kly.

„Odešel,“ řekl.

„Kam?“

„Jak to mám vědět?“

 

Večer byl smutný. Tesknila i zvířata, která se s Morenem nepřátelila, protože jsem jim všem vysvětlila, jak to s ním je. Lívia řekla, že by se byla pokusila Morena zastavit, kdyby o tom všem věděla. A Inge mi tiše a provinile vyprávěla, co minulého večera domluvili za mými zády. Ona a Amur se rozhodli, že už zůstanou doma Ostatní mi slíbili, že budou dál držet hlídky a Morena se pokusí najít.

Dobrou náladu měly jen slepice, protože jestřáb dnes poprvé po dlouhé době náš dvorek nenavštívil.

 

I já jsem nechala Lenu doma samotnou a vydala jsem se do nočních ulic. Tiše a bez vysvětlení se ke mně připojil i tmavec. Šel po mém levém boku. Když jsem se ho pokusila zeptat, jestli mě chce chránit, zachrochtal něco, čemu jsem nerozuměla.

Bloumala jsem naší hrdou Iberou a nechala jsem na Mawirovi, kam povede mé kroky. Ulice byly plné stínů a já se mezi nimi proplétala, podobna jednomu z nich. Tmavec po mém boku vypadal, jako by opravdu požíral světlo, jak se traduje ve starých příbězích.

Došla jsem k říčnímu nábřeží a proud řeky, chladný a silný, mi zahučel vstříc. Domky rybářů, nízké chatrče z vepřovice se střechami z chatrných šindelů, páchly po rybách. Procházela jsem mezi nimi a cítila jsem v sobě prázdnotu. Trocha dětské víry, která mi zbývala, víry ve spravedlnost, vítězství dobra nad zlem a moci obyčejných lidí něco změnit, ta trocha víry umírala. Ztráta byla tím horší, že mě zastihla nepřipravenou. Pokud se na něco takového člověk může připravit. Nevěděla jsem, že ten vzácný kámen naděje mám, dokud mi nebyl ukraden. A to už bylo pozdě.

Svět byl jediné hnízdo šedých myší – ty staré a silné a měly moc a bylo jim dovoleno vše, velkým myšákům, kteří vedli ostatní. Slabší, obyčejné myši se musely podřídit. A občas končily se zkrvavenými kožíšky na zemi.

Viděla jsem naše město, hemžící se krysami. Viděla jsem ho jasně, se vším tím nánosem hnusu, násilí a bolesti. Viděla jsem –

Zpovzdálí se ozval výkřik. Dětský, záhy přerušený. Aniž bych uvažovala nad tím, co dělám, rozběhla jsem se za zvukem. Tmavec Duol, ten jediný, kdo se mnou byl v nejtěžší chvíli mého života, za mnou. Po špatném dláždění, posetém trhlinami a prohlubněmi se mi běželo špatně. Děkovala jsem Mawirovi, že mne nenapadlo vzít si boty s podpatky.

Na nároží, osvětleném jen poblikávající olejovou lampou zavěšenou na hřebu v průčelí jednoho domku, jsem se srazila s vysokým bělovlasým mužem – správcem města. Dušeně vyjekl a odstrčil mě.  Tmavec se mu vrhl do cesty, ale správce uskočil a rozběhl se uličkou vzhůru. Na konci ulice jsem zahlédla lehký kočár se dvěma bělouši v zápřahu. Než jsem se stačila rozhodnout, co udělám, správce naskočil a kočí pobídl koně. Stála jsem na nároží s prudce oddychujícím tmavcem u nohou a toužila jsem mít opravdovou moc čarodějky. Bývala bych správce sežehla bleskem. Ale nebyla jsem čarodějka a tak jsem se jen mohla odhodlat a vkročit do míst, odkud utíkal.

Věděla jsem, co najdu a tak mě to neudivilo. Dítě, holčička, ležící v kopě odpadků. Rozbitý obličej, sukně krvavá. Tenké ručky a nohy, svítící ve tmě bledou září. A náhle se jedna ruka pohnula, sevřela se a uvolnila.

Přiklekla jsem k holčičce, zvedla jí hlavu a otřela krev z obličeje. Hluboké tmavé oči plné bolesti se na mne upřely. V ústech zabublala krev. Rukávem, už tak vlhkým, jsem jí otřela rty. Ve vzduchu se srážela mlha, drobně mrholilo. Holčička se snažila promluvit a zvedala ke mně ruce. Hladila jsem ji, tolik jsem si přála, aby to přežila, aby byla v pořádku, ale cítila jsem, jak z ní život odchází. Za jejími zády se třepotal posel pána Styrnu, bílý a rudý motýl.

Holčička, jejíž jméno jsem se od ní nikdy nedozvěděla, mi zemřela v náručí.  Noční motýl Sitivel odnesl její duši. A také kousek mé.

Cítila jsem, že brzy zešílím a začnu křičet a když začnu, nebudu už nikdy schopná přestat.

„Běž domů,“ poručila jsem tmavci, „musíme zavolat stráže.“

Tmavec neodporoval a odklusal. Byla jsem mu za to vděčná, poslední, co mi ještě scházelo, bylo hádat se s tím tvrdohlavcem.

 

Byla jsem téměř rozhodnutá říci Rainovi a Dakorovi pravdu, když nocí připlula světla pochodní a ulička se naplnila zvědavci a plačícími příbuznými. Pohled na matku holčičky, která vedle ní klečela a v zoufalství si zabahněnýma rukama špinila obličej, mne k tomu přímo nutil. Věděla jsem však, že bych byla jediný svědek a neměla bych jediný důkaz, který by proti správci svědčil. Možná by mi pomohl zlatník, ale na tom jsem nemohla stavět. Byla to příliš chatrná opora. Dovedla jsem si představit, jakými způsoby by ho Torgulus Armonov dokázal umlčet. Nakonec bych zbyla sama, všemi odsouzena, že jsem se pokusila házet špínu na nevinného a milovaného správce.

„Viděla’s, kdo to udělal?“ zeptal se Dakor.

Trhla jsem sebou. Otočila jsem se a pohlédla do bledé, vážné tváře. Naše oči se setkaly. Věděla jsem, že nesmím sklopit zrak jako první, to by považoval za znamení, že budu lhát.

„Ne,“ řekla jsem pevně, „nikoho jsem neviděla.“

A pak jsem se znovu, tentokrát všem na očích, rozplakala.

 

Další noc jsem nespala. Když mě ráno přišla probudit Lena, vypadala jsem tak hrozně, že se chudinka polekala. Přinesla mi zrcadlo, aby mne přesvědčila, že jsem nemocná a musím odpočívat. Viděla jsem v něm starou ženskou. Vlasy dosud nezešedlé a tváře málo vrásčité, ale přesto to byla stará tvář, bledá, s kruhy pod očima.

Odstrčila jsem Leně ruku se zrcadlem. Nepotřebovala jsem vidět jak jsem na tom. Stačilo, že jsem to věděla.

„Lenuško,“ řekla jsem, „nevíš, zda se nevrátil Moren?“

Zaváhala. Promnula si palcem a ukazovákem dolní ret, jak vždy, když se snažila na něco si vzpomenout.

„Moren je ten vlk?“

„Ano!“

Vzbudila ve mně naději.

„Tak toho jsem neviděla,“ pokrčila rameny. „Je mi to líto. Nechápu docela, co se děje, ale vím, že jsi kvůli tomu vlkovi nešťastná.“

To měla úplnou pravdu.

„Půjdu teď nakoupit nějakou zeleninu,“ řekla jsem a dala jsem si záležet, aby můj hlas nezněl tak hrozně sklesle. Stejně tak ale zněl. Lena si založila ruce v bok a najednou z ní byla hospodyně, hovořící s dítětem.

„Takhle nemůžeš jít do města,“ řekla.

„To už nejsem svobodný člověk, že se mnou takhle mluvíš?“ podivila jsem se. „Pokud ti to pomůže, můžeš jít se mnou. Vezmeme Inge a Amura.“

„Půjdu s tebou ráda,“ řekla Lena, „a omlouvám se, zapomněla jsem, že jsem hostem ve tvém domě. Ale není zbytečné brát s sebou na cestu dva koně?“

„Chci udělat větší nákup. Na celý čtvrtměsíc. A kromě toho koně potřebují provětrat.“

„Už nic nenamítám,“ usmála se, „uděláme to tak, jak říkáš.“

 

Osedlala jsem Leně Inge, mně se lépe jezdí bez sedla a s Amurem si rozumím. Vzala bych i Virgu, ale ta nesnese jezdce. Dokonce ani pohled na něj. Nechala jsem ji tedy na dvoře, Inge s Amurem jsem vyvedla před dům. Inge měla za sedlem dva dost velké koše na zeleninu a kdyby se na ně pořád tak znepokojeně nedívala, vypadala by jako obyčejná nákladní kobyla. Amur byl nápadnější, jednak tím, že na sobě neměl postroj a jednak svým vzhledem – ohnivý ryzák s dlouhou černou hřívou a bohatým ohonem, živý, svalnatý, s jiskrou v oku. Také si byl své krásy vědom, hlavu nesl vysoko, přešlapoval, hrabal kopytem. Nedovedl jít krokem, musel poklusávat, ocas vlající jako prapor, když už jsem u těch otřepaných přirovnání.

Na mne s Amurem se díky tomu soustředila veškerá pozornost kolemjdoucích a Inge s Lenou byly za námi jako neviditelné. Teprve když jsme dorazili na tržiště, mohli jsme všichni splynout s davem. Dav to byl oproti jiným dnům značně prořídlý. A lidé se mezi sebou bavili o něčem, co nejspíš hýbalo celým městem a o čem jsme já ani Lena neměly nejmenší potuchy.

Teprve u stánku se zeleninou se ke mně přitočila Rina, žena nejlepšího Iberského kováře Malinova. Trochu jsem se s ní znala, obyčejně jsme si vyměnily pár klepů a receptů, když jsme se potkaly na tržišti. I dnes pro mne měla Rina Malinovna horkou novinku.

„Představ si, Berunko, že už chytili toho mordýře!“ vypálila na mne místo pozdravu.

„Cože?“

„No ano, Bereniko! Chytili ho hned po ránu, Sirie Partenovna ho viděla, jak jde jejich ulicí a zavolala stráže. Povídala mi, že nevěděla, jak ten vrah vypadá, ale když uviděla toho člověka, bylo jí jasné, že je to on.  Měl prý takový vrahounský kukuč. Jako nějaký dravý pták, povídala!“

Rina udělala dlaněmi gesto Ialiny ochrany. Jen představa někoho, kdo má „kukuč“ jako dravý pták, ji zřejmě děsila k smrti.

„Nepovídej,“ řekla jsem, „a kdo to tedy je?“

Tušila jsem, že o správce asi nejde, ale stále mi zbývala kapka naděje. Baculatá Rina ji však svými dalšími slovy zatípla jako skomírající plamínek svíčky.

„Nějaký vandrák,“ řekla, „nikdo z města. Na tom ale nesejde. Stejně ho uvidíme. Jistě ho chceš vidět, viď? Já bych mi naplivala do obličeje a také to udělám, jestli se dostanu dost blízko. Je tak strašné, co těm dětem udělal! Bestie, zvíře je to, ne člověk!“

Amur za mými zády zaržál, vztekle a nesouhlasně. Kdybych nestála mezi ním a Rinou, nejspíš by se ji za ta slova pokusil kousnout.

„Zvíře by nic takového neudělalo,“ řekla jsem nepřesvědčivě. Bylo mi na omdlení. „Ale říkala jsi, že ho uvidíme. Jak to?“

„Ještě dneska ho popraví,“ řekla a v očích jí zahořel plamínek nadšení, „v jednu s polednem. Nařídil to sám správce a měl takovou nádhernou řeč… prý se té bestie musíme zbavit, jak nejrychleji to půjde. Nešla bych tam, nemám tyhle veřejné popravy ráda. Podlé mého by to měli dělat někde v ústraní, takhle se na to dívají i děti… No, ale na tuhle popravu půjdu! Chci vidět, jak to zvíře kňučí bolestí!“

Krvelačně se zašklebila a na okamžik její baculatá tvář, rámovaná světlými vlasy jako obraz zlatým rámem, vypadala zle.

„Budou ho mrskat, pak pálit železem, a pak lámat v kole. Ale nezlomí mu krk a nakonec ho upálí. Jestli to vydržím, tak se budu dívat. A budu volat sláva, až se to jeho hnusné maso bude škvířit!“

Bylo mi z ní zle. Hle, jak mírnou měšťku, baculatou a nijak zvlášť vášnivou, představa kruté popravy proměnila v lačnou bestii. Navíc jsem věděla, že to všechno čeká nevinného!

„Tak půjdeš se také podívat, že?“ zeptala se a dorazila hřeb, který mi svými slovy vtloukala do hlavy. Všechno se ve mně vzpouzelo, chtělo odmítnout. Nakonec jsem přikývla. Možná najdu odvahu vystoupit a říct pravdu, možná. Ale určitě musím čekat, jestli se neobjeví Moren.

 

S Leninou vydatnou pomocí jsem nakoupila a zpátky domů jsme dojeli podobny zázrakem přeživším vojákům poražené armády. Složila jsem všechnu zeleninu do chladu sklepa a komory. Pak jsem Leně i sobě uvařila čaj a posadily jsme se ke kuchyňskému stolu. Lívia se mi uvelebila na klíně.

„Všechno bude zase dobré,“ zavrněla útěšlivě.

Pohladila jsem ji po hřbetě a opřela si hlavu do dlaní. Lena sklopila oči a usrkla čaje.

„Nechci se do toho plést,“ řekla, s očima stále upřenýma na něco pod stolem, „ale proč chceš jít na tu popravu? Vždycky jsi říkala, že popravy jsou špatné. Že vrahům chceme ukázat, že zabíjet je špatné a přitom sami zabíjíme, nebo jak jsi to povídala.“

„Chci tam počkat na Morena. Myslím, že se ukáže.“

„Proč, Bereniko? Myslíš, že… že ten člověk to neudělal?

„Ne – ano – já…“

„Znáš toho, co to udělal doopravdy?“ vystřelila na mne.

To ti určitě povím, pomyslela jsem si a zavrtěla jsem hlavou. Lena si zklamaně povzdechla.

„Jak chceš ale zabránit tomu, aby popravili nepravého?“

„Nevím! U Mawira, já nevím!“

Jako by mi svět vybuchl před očima. Vstala jsem tak rychle, že jsem převrhla hrnek s čajem a shodila Livii na zem. Utekla jsem do svého pokoje.

Než přišla jedna po poledni, vyrážela jsem na náměstí s očima rudýma jako bílý králík.

 

Človíček, kterého na lešení z čerstvě otesaného dřeva přivlekli katovi pacholci, nebyl ani trochu podobný Torgulusovi. Správce měl v sobě cosi rozměklého, nechutného. Tento muž byl nějakým způsobem jasný. Jasný a tvrdý. Krátké vlasy jen mírně prošedlé, pohled ostrý. Přestože s ním zacházeli hůř než s kusem hadru, nekrčil se, stál vzpřímeně, trochu rozkročen, připravený přijmout rány osudu. Ve tváři neměl ani trochu strachu, který znamenává tváře odsouzených.

Viděla jsem ale, že s ním ve vězení zacházeli mnohem hůř než s obyčejnými vrahy. V obličeji měl rány a podlitiny, šaty na mnoha místech promáčené krví. A nejhorší byly jeho ruce. Ošklivě zlomené, kosti napínaly látku. Nemohla jsem pochopit, jak dokáže stát a jak se dokáže udržet při vědomí. Muselo to strašlivě bolet. Nemuseli mu ale dávat pouta. Kdyby mu rovnou zlámali i nohy, nemuseli by ho už vůbec hlídat.

Stála jsem v davu, houpajícím se jako mořské vlny, poslouchala jsem temné bubny a dívala se do té příjemné tváře muže, jehož jsem mohla jen já zachránit od kruté smrti. Chtělo se mi zvracet, zvlášť poté, co se kolem mě prodral prodavač horkých klobásek. Dav se zmítal a řval touhou po krvi. Bylo to neskutečné a přitom tak bodavě přítomné.

Moje naděje chytit v té tlačenici Morena byly mizivé. Nikdy předtím jsem na veřejné popravě nebyla a tak jsem si nedokázala představit, jaký tu bude nával. Začala jsem se drát kupředu, blíž k lešení. Byla jsem rozhodnuta vystoupit se svým obviněním, byť jsem se měla vystavit riziku.

Na pódium zatím vystoupil Torgulus a byl uvítán bouřlivými ovacemi. Musela jsem se držet, abych si nevybavila jeho tvář včera v noci. Chtěla jsem mít chladnou hlavu a kdyby mě přemohl vztek, bylo by to špatné.

Torgulus zvedl k očím pergamen s pečetí královského města Ibery. Nejspíš se chystal číst rozsudek.

Už jsem byla téměř u lešení, když se oči odsouzence setkaly s mým pohledem. Bylo v tom něco tak silného, že jsem na okamžik přestala vnímat okolí. Když jsem se konečně dokázala nadechnout, usmál se na mně a zvedl pohled k nebi. Začala jsem se rvát kupředu ještě vášnivěji, ječela jsem na lidi, ať mě pustí, pro Mawira!, nenávistné pohledy všech se slily v jedinou barevnou křičící hmotu, plula jsem proti proudu zlé řeky. Torgulus něco četl, usmíval se, vzor milého dědečka, všemi milovaného, všemi milovaného…

Dočetl, mírně se pousmál a zvedl ruku, znamení, že kat může začít svou práci. Jako znamení to však vzal i někdo docela jiný. Přes pódium se mihla černá šmouha s vyceněnými tesáky. Vykřikla jsem, ještě silněji než správce. Byl tu Moren!

Bílé zuby se zaťaly správci do hrdla, trhly dolů a srazily mu vaz. Moren zvedl hlavu. Stál nad zhrouceným tělem, rozhlížel se kolem, jako by čekal pochvalu. Táhle zavyl. Bylo to volání vlka, který je příliš starý a připravený zemřít. Náhle bylo kolem mnoho vojáků. V jejich rukou meče, píky…

Teď, když byla všechna pozornost upřena na správce a vlka, odsouzenec se zlámanýma rukama došel nepozorován k zadnímu okraji pódia, sklouzl za něj a zmizel. Podívala jsem se dospod, ale nikdo tam nebyl. Tím víc se to všechno začínalo podobat snu, horečnému, špatnému.

Moren se ani nepokoušel bránit nebo utéci. Jeden z vojáků ho bodl píkou do boku. Moren upadl, ale ještě žil. Byla jsem v tu chvíli jen několik kroků od něj. Jeho hlavu jsem měla v úrovni obličeje. Hleděli jsme si z očí do očí a mně vyhrkly slzy tak prudce, že mě to polekalo. Pak Moren dostal další ránu, zmizel mi ze zorného pole. Roh lešení, u něhož jsem stála, se mi bíle vpálil do očí, pak se zalil černotou.

 

Z vyprávění vím, že jsem spadla dolů pod lešení, což mi zachránilo život, jinak by mě lidé ušlapali. Pak, když už bylo náměstí prázdné a jen vojáci hledali, kam jim utekl zločinec, přijela pro mne Lena s Inge. Lenu znepokojilo, že jsem se tak dlouho nevracela. Vzkřísila mě a s pomocí mých známých, Raina a Dakora, mě odvezla domů. Uložili mě do mé postele, okem jsem viděla na dvůr. Zvířata byla v jednom houfu, čekala zprávy.

Než oba vojáci odešli, Dakor se ke mně nahnul.

„Čistě mezi námi,“ zašeptal, „nebyl ten vlk s tebou nějak… nějak spřízněný?“

„Byl to můj přítel,“ řekla jsem. Bylo mi jedno, co si o mně budou myslet.

„To jsem čekal,“ zabručel Dakor. „A ještě něco. Mám pocit, že jsi věděla víc, než my.“

Nahnula jsem se až k jeho uchu.

„Všechno to dělal správce,“ pošeptala jsem mu, „ale teď už je to jedno.“

Ztuhl, ale projevil obdivuhodnou sebevládu, když odpověděl: „Ano, máš pravdu.“

Rozloučili se a odešli. Lena u mne chtěla zůstat, ale když jsem jí slíbila, že budu odpočívat, dala se přemluvit a nechala mě o samotě.

 

Hned jak jsem ve svém pokoji zůstala sama, Oula ze svého kouta houkla: „Máš tu návštěvu, Bereniko.“

Nechápala jsem, co tím myslí a chtěla jsem se jí na to zeptat. Neměla jsem náladu na žádné návštěvy. Než jsem však stačila cokoli říct, pod mým stolem to zašramotilo a ven se vyvlekl jestřáb. Tentýž, který létal na můj dvůr. Za sebou táhl zlámaná křídla. Jako ve snu jsem sledovala, jak se pomalu mění, vyrůstá a stává se z něj muž s dravčím pohledem. Muž se zlámanýma rukama.

„To jsi ty,“ vydechla jsem. „Jsi měnič!“

„Ano,“ řekl, „prosím tě o tvou pomoc, Bereniko. Chci dodržovat pravidla tvého domu.“

„Nebojím se, že bys byl nečestný,“ odpověděla jsem a poprvé po tak dlouhé době jsem se dokázala usmát. „A vidím, že budu mít co uzdravovat. Vítej v mém domě, pane…“

„Erinan.“

„Erinane. Vítej v mém domě.“

 

Vlastně ten příběh nebyl zase tak zlý, myslím si teď, když píšu poslední věty. Možná stojí za pořádné noční můry, ale…

To všechno, ztrátu Morena, malé mrtvé holčičky, to všechno jsem přežila. Snad mne to i posílilo. Každopádně mi to psaní pomohlo srovnat si myšlenky. Za zády mi teď stojí měnič Erinan a dívá se, co píšu. I on už zestárl, ale jeho vlasy nezbělaly. Nikdy nezbělají. A snad nás čeká ještě pár slunečných dnů, které strávíme společně.

 

Komentovat

jméno (vyžadováno)

mail (nebude zveřejněn) (vyžadován)

web

Odeslat komentář