VIVIBLOG

(Tak, tohle sice není úplně novinka, ale svým způsobem premiéra. 2006 měla vyjít, tuším, ale nějak z toho sešlo a od té doby jsem ji nezveřejnila ani na netu. Teď jsem ještě opravila pár věcí a trochu si poškrtala… Takže svým způsobem to je něco nového ode mě )

***

„Takže je to pravda,“ řekla jsem potichu, jen sama pro sebe.

Právě jsem vylezla ze stanu a první, co jsem, jako pokaždé během posledního týdne, udělala, bylo, že jsem zvrátila hlavu a pohlédla na nebe.

Mlha, nažloutlá jako prsty anemického kuřáka, Malé slunce nad obzorem. Nejasné, dalo se do něj pohlédnout.  Podobalo se zářivce zahrabané pod vrstvami vaty.

Ale slunce mě nezajímalo, ani Velké, jež vyjde v polovině Malého dne. Zajímal mě měsíc.

Zamrazilo mě, když jsem ho spatřila, přestože jsem na něj tak dlouho čekala.

Znamení…

Měsíc byl černý.

Ani chuchvalce mlhy ho nezakrývaly, zářil svou černí jasněji, než slunce. Dívat se na něj bolelo.

Nadechla jsem se a poslouchala, jak to chrastí ve výměníku na mých zádech. Zase se mi opotřeboval vzduchový filtr.

Do hajzlu!

Zrovna ve chvíli, kdy se objevilo znamení, kdy potřebuji být rychlá, pohotová a výkonná.

Místo toho mám rozbitý filtr a bolavé oči. Asi jsem se na ten podivný měsíc dívala moc dlouho. Ale Matka neříkala, že by to mohlo být nebezpečné.

V duchu jsem ji po sto osmdesáté prvé proklela. Nasadila jsem si brýle proti Velkému slunci. Krajina zmodrala, nebe se zabarvilo do fialova. Jen ta věc – měsíc, nesmím zapomenout, že je to jen měsíc – zůstala stejná.

Černota, pohlcující všechno kolem. Otevřená tlama ohromného kosmického červa. Černý měsíc ze mne vysával vůli, chlemtal ji s chutí a náruživostí psychického upíra.

Málem jsem se posadila na svůj stan. To by mi vážně scházelo, rozbít si svůj jediný přístřešek. Raději jsem se opřela o pahýl čehosi, co kdysi dávno bývalo stromem.

Sklonila jsem hlavu. V uších mi zněl hlas Matky.

„Odejdeš z Města. Ano, odejdeš. Na pláně. Nijak se nejmenují, tak se tak hloupě neptej. Zapomínáš, že celý okolní svět zůstává nepojmenovaný?“

Chraplavý smích. Zaťala jsem pěsti, až se mi drápy vylepšené diamantem zařízly do kůže. Matka se mi ráda vysmívala.

„Zůstaneš tam, dokud nepřijde znamení. Tím znamením bude měsíc, který vyjde černý. Poznáš to. Z města v té fázi nebývá vidět, takže tě to nejspíš udiví. Ale až se to stane, nesmíš váhat. Musíš jít.“

Ano, jít. Rozevřela jsem pěsti, drobné ranky v mých dlaních se zavřely. Zvedl se mi žaludek.

Jak často je mi nevolno ze sebe samotné. Až příliš často, řekla bych. Jenže co s tím můžu dělat?

***

Sbalila jsem stan. Je to dobrá věc, vejde se do malého batůžku, který na zádech ani necítím. Víc mě rozhodně tíží kovový ovál výměníku.

Chtěla jsem se rozhlédnout kolem, pláně mě, holku zrozenou ve stísněných uličkách Okraje, nepřestávaly okouzlovat. Ale na okraji mého zorného pole si zase našel své místo černý měsíc. Dokázal mi rychle zkazit náladu.

Přitom se mi venku, mimo Město, líbilo. Líbily se mi holé rovné pláně, obzor, kde se suchá šedivá tráva stýkala s nebem. Dokonce se mi líbily černé pahýly, zbylé po stromech. Jen černý měsíc jsem od prvního pohledu nesnášela.

Žrout, napadlo mě, je to žrout všeho dobrého.

Přesto jsem musela vyrazit na cestu. I s tou temnou  obludností nad hlavou.

Když jsem se nadechla, ve výměníku to znovu začalo chrastit. A vzduch, který jsem nabrala do plic, byl hnusně vlhký a zatuchlý.

Ohlédla jsem se k Městu. Uprostřed rovné plochy plání se tyčilo jako přízrak, třpytící se střechy, věže s vrcholky skrytými v oblacích.

Netrvalo by dlouho vrátit se. Zůstat na ulicích, kam je vzduch pumpován ze zásobáren Města. Zůstat, vrátit se, otočit se zády k  nejisté cestě…

Jenže jsem se vrátit nemohla.  Odejít poprvé mě stálo spoustu sil. Podruhé bych je nesebrala.

Raději jsem se otočila a vykročila k obzoru. Nejspíš na východ, špatně se mi orientovalo v téhle ploché krajině.

***

Začalo to nevinně. Hloupá věta, ale nic jiného se říci nedá. Pravda může vypadat prostě.

Matka, to jsem ji ještě neznala, mě vytáhla z mého kutlochu pod sušárnami. Příjemné místo, teplé, zastrčené, tmavé…

Tehdy jsem den za dnem jen spala a nepřemýšlela o ničem, než jak sehnat trochu jídla, která by mi umožnila přežít další den.

Matka to změnila.

„Koukej vstávat,“ houkla, když mě několika fackami přivedla k vědomí. „Řekla jsem ti vstávej, ty mrcho líná! Ty polozvíře! Okamžitě vstaň, nebo tě z toho pelechu vytáhnu za uši!“

Zatřepala jsem hlavou, přivedena k vědomí spíš snůškou nadávek, než pohlavky. V jasném denním světle jsem neviděla dobře, cítila jsem, jak se mi panenky očí roztahují a stahují, v křečovité snaze nalézt polohu, v níž se bodavé světlo přestane dobývat dovnitř.

„Co chceš,“ zavrčela jsem.

Obyčejně stačilo vycenit zuby, zaostřené a opatřené diamantovými korunkami, aby se většina otrapů stáhla. Ale tahle žena z Vysokých, s pletí lesklou jako rtuť a očima kamennýma, se ani nepohnula.

„Pojď za mnou,“ přikázala. „Jsem tvoje Matka.“

Nechápala jsem. Teoreticky mohla mít pravdu, nevěděla jsem nic o tom, jak jsem přišla na svět a čím přičiněním, ale nechtělo se mi věřit, že bych byla potomkem člověka z Vysokých. Spíš některé z ostatních pěti pololidských ras, které ve městě žily.

„Je to cvok,“ řekla jsem si pro sebe.

Nahlas jsem vykřikla, v kocovině po včerejší noci byly mé reakce přehnané: „Nemůžeš bejt moje máma, ty vochechule! Nikoho takovýho si nepamatuju! Vyrostla jsem na ulici!“

„Nejsem tvoje biologická matka,“ řekla.

Celá se napřímila a mávla rukou. Bez dalšího se otočila zády. Pomalu odcházela.

Rozběhla jsem se za ní, chytila ji za rukáv. Jak jsem se jí dotkla, jako bych dostala ránu elektrickým proudem.

Ustoupila jsem.

„Hej, to mi musíte vysvětlit!“

„Musím?“ podívala se na mě pobaveně. „Vidím, že jdeš se mnou. A taky jsi objevila vykání.“

„Jdu za váma, ne s váma.“

„Pro mě v tom není rozdíl.“

„Co vode mě, doprdele, chcete?“

Mlčela. Poprvé mi dala najevo, že když nechce, neodpoví.

„No tak,“ pokračovala jsem. „Mluvte se mnou!“

To už jsme šly po ulici a ostré světlo Velkého slunce mě žahalo do tváří. Snažila jsem se vytvořit kolem sebe Stín, ale tahle schopnost mě, zdá se, opustila. Nebo jsem ji spíš zničila shintem. Ty sračky, které nalévaly v barech na Okraji, by odrovnaly i upraveného chlapa.

„Tudy,“ řekla Matka místo odpovědi.

Ukázala na vchod, skrytý mezi poutačem na peepshow a stánkem Hvězdná slast.

Raději bych vlezla kamkoli vedle, než do dveří, kterými se Matka protáhla. Ale moje prokletá zvědavost mi nedala. Šla jsem za ní. A v tom okamžiku jsem byla chycená.

***

Město se mi téměř ztratilo z dohledu. Zbyla našedlá tečka na obzoru a ohromný hnědý mrak smogu na obloze. Občas se odtud blýsklo, jak některé z obrovských oken odrazilo paprsky vycházejícího Velkého slunce.

Cítila jsem úzkost, když jsem si uvědomila, že zanedlouho zůstanu na pláních úplně sama. Dosud jsem se mohla ohlížet, mohla jsem se zachytit očima, Město mi stálo za zády a říkalo, že se mohu vrátit, že tam na mě čeká úkryt a domov.

Jenže prázdnota plání odhalila tato slova jako lež. Nemohla jsem se vrátit. Jediná cesta vedla kupředu. Můj kutloch pod sušárnami už nejspíš obýval jiný ztracenec, a kdybych se objevila ve Městě, Matka by se postarala o to, aby se mi nevedlo nijak zvlášť dobře.

Mohla bych rovnou skočit do některé z devíti řek. Stejně bych tam dříve nebo později skončila, živá s přiměřenou zátěží kolem krku, nebo milosrdněji mrtvá.

Co mi vlastně zůstalo?

Jen klenuté nebe a bezútěšně nekonečné pláně.

Brzy jsem musela zastavit, filtr v mém vzduchovém výměníku se rozhodl vypovědět službu docela.

Na jiného by vydýchaný vzduch působil utlumujícím účinkem, já začínala zuřit.

Černý měsíc se mi vysmíval.

Ukázala jsem na něj obscénní gesto, jako by mi to mohlo pomoci. V tu samou chvíli jsem se začala dusit.

Zavřela jsem oči a soustředila se. Mohu vydržet bez vzduchu deset minut, když dokáži mozek přinutit, aby přesto pracoval. Na výměnu filtru deset minut stačí.

***

Matka mi nikdy nic nevysvětlovala. Podle ní jsem musela pochopit napoprvé, z náznaků. Zvykla jsem si.

Tak jsem zjistila, proč si říká Matka. Proč říká, že je moje Matka.

Bylo nebylo, Výzkumný ústav Města spustil velkolepý tajný projekt. Matka, která si tak tehdy ještě neříkala, se stala vedoucí osobou. Její nápad vše začal.

Nazvali to Nová bytost. Ano, měl se zrodit tvor, který bude mít všechna nej. Bude nejrychlejší, nejodolnější, nejsilnější a tak dál, však si rozumíme. Na rozdíl od dětí obyčejných lidí by děti nového tvora nemusely před narozením dostávat injekce s koktejly protilátek, nemusely by se jim dodatečně upravovat vady a nedostatečnosti. Ne.

Bytost, kterou chtěla Matka stvořit, měla vše dostat do vínku, ještě než by se spojily první buňky, než by vzniklo to křehké cosi, co nazýváme životem.

Jenže ani v pohádkách nic nevychází lehko a napoprvé. Ve skutečnosti teprve ne. Skutečnost dokáže být pěkná děvka.

Místo aby se z pečlivě připravované směsi chromozomů zrodila první várka dokonalých bytostí, v inkubátorech ústavu spatřily světlo světa zrůdy.

Tedy i já.

***

Už se mi zatmívalo před očima, když jsem konečně dostala tu protivně malou součástku na její místo. Kovově to cvaklo a já jsem vděčně chňapla po náustku.

První nadechnutí. Před očima mi tančily jiskřičky světla.

Měla jsem namále. Snad proto jsem začala vzpomínat. Do hajzlu se vzpomínkami! Nenávidím to…

Zatoužila jsem vrátit zpět nevědomost. Možná  je nepřirozené neznat své kořeny, svůj původ, ale pro mne to bylo jednodušší.

Protože celá tahle cesta do neznáma vzešla z toho, že jsem se dozvěděla, kdo jsem. Že mě můj původ dohnal, minulost mě chytla za pačesy a zatřásla se mnou tak, že se mi ještě nyní chvěl žaludek.

Hmmm… tahle metafora mi připomněla, že jsem od minulého dne nejedla. Měla jsem hlad, přestože chuť k jídlu ne. S černým měsícem nad hlavou, s tou odpornou šklebící se koulí, vysávající všechno dobré, jsem nemohla myslet na jídlo s chutí.

Rozhlédla jsem se po pláních. Město zmizelo za obzorem, zbyla nekončící rovná plocha.

Sevřelo se mi hrdlo. Teď bych uvítala i společnost Matky, třebaže ještě před chvílí bych jí nejraději zakroutila krkem.

Co budu na pláních jíst, mi nepověděla. A přitom musela vědět, že potřebuji jíst víc, než obyčejný člověk.

Těžko tu najdu stánek s občerstvením. A na popelnice se zbytky (ano, i tak jsem se živila) taky můžu zapomenout.

Matka říkala něco o volně žijících zvířatech. Že prý, až se dostanu dostatečně daleko od města, uvidím zvířata. Ale v té samé době také mlela nesmysly o tom, že prý by někde měly růst stromy, které dávají jedlá semena.

Blouznění.

Jenže co mi zbývá, než tomu blouznění věřit? Strava v tabletách, jakou se živí dělníci, není pro mne. Můj organismus ji odmítá: výsměch – já, která jsem měla být dokonalou, jsem se stala nejnedokonalejší.

A ani diamantové drápy a korunky na zuby, které mi implantovali, na tom nic nezmění.

Brýle proti Velkému slunci na očích, rozhlédla jsem se. Světlo mi nemělo vadit, než mne Matka vyslala, dala mi do očí dvě ohebné čočky, které mi pomáhají vidět a přizpůsobovat se. Jenže zvyk je zvyk. A světlo bodá stejně, i když už nepoškozuje buňky.

Teprve nyní jsem si všimla, že tráva kolem mě je svěžejší, živější. Už ne ohnutá, seschlá stébla, křížem krážem polehaná. Tráva, jak ji ukazují staré iluminace v obrazovce: vysoká, kývající se v mírném větru.

Živá tráva…

Ochránci, to sdružení šílených teroristů, prohlašují, že tráva a stromy, pokud jsou živé a zdravé, produkují kyslík. Už žádné bakteriální líhně, žádné složité procedury v laboratořích.

Jestli je tohle ta tráva, mohly by někde žít stromy.

Srst na těle se mi zježila. Na chvíli jsem zapomněla i na hryzavý hlad. Je-li živá tráva, jsou i živé stromy. Jsou-li živé stromy, mohou tu být zvířata. A může tu být vzduch.

V okolí města se nedá dýchat. Vzduch tam je tak zamořený všemi možnými zplodinami, že vdechnutí by člověku rozežralo plíce. Ve městě samém přežíváme proto, že bakterie vzduch filtrují, pobízeny světlem jednoho ze sluncí, Malého nebo Velkého.

Tady už jsem z dohledu města. Dost daleko, aby nebe ztratilo žlutavé zabarvení a projasnilo se do modra.

Zastavila jsem se.

Ve Městě bylo všechno jisté, všechno dané. Okolní svět je nebezpečný, nedá se v něm přežít. Teze, kterou vtloukali do hlav každému dítěti. Kromě Města neexistuje místo, vhodné pro život. Planeta je pustá.

A tady roste tráva.

Zvedla jsem ruku a položila ji na náustek. Zaváhala jsem. Mé plíce byly výkonnější a měly větší objem, ale byly citlivé. Velice citlivé.

Obyčejný člověk se mohl nadechnout pseudo-vzduchu za Městem a přežít. Já bych zemřela na místě.

Jenže právě mne Matka poslala na tuhle cestu. Proto jsem byla stvořena. Ačkoli se to stvoření krapet nepodařilo, na skutečnosti to nic neměnilo.

Měla jsem objevovat svět.

Velké slunce stálo v nadhlavníku, Malé dávno zmizelo. Černý měsíc zůstával v podivně šikmé poloze nad severním obzorem a zdálo se mi, že se šklebí.

Věděla jsem, že jestli se nadechnu a vzduch mě otráví, právě takovou černotu uvidím okamžik před smrtí.

Zavřela jsem oči a prudkým pohybem náustek vytrhla z pusy.

***

Pochopila jsem, že když se Matčin projekt nepovedl, Inspektorát města, jenž měl nad tím vším dohled, nařídil vše zrušit. Složky skartovat, záznamy zničit, místnosti, v nichž se vše odehrávalo, vyčistit. Nic nemělo upomínat na neúspěch. Podle Tezí nemůže být Inspektor neúspěšný.

Nic nesmělo zůstat, tedy ani já a moji sourozenci.A v konečné fázi měla zmizet i Matka sama. Za neúspěch se platí, ať žijete na ulici, nebo se pohybujete v nejvyšší společnosti.

Jenže Matka není pitomá a ani tehdy nebyla. Možná je to arogantní, intrikánská a bezcitná ženská, ale není hloupá. Nechtěla přijít o výsledky projektu, přestože to byly výsledky zrůdné a neuspokojivé.

Projekt zrodil tři bytosti, Děti. Mne – napůl zvíře, které žilo v časech před Změnou, napůl člověk. Archaga, chlupatého a ohavného. Jen z pohledu na diapozitiv se mi dělalo nevolno a to jsem zvyklá dívat se do zrcadla! Třetí byla má sestřička, Eille. Z nás tří nejpovedenější. Malá a útlá, vzhledem podobná někomu z Vysokých. Ale silnější a rychlejší nejméně tisíckrát.

Při útěku z laboratoří, který se patřičně zdramatizoval, Eille umřela. Matka příliš pozdě zjistila, že kůže té rádoby super-bytosti je extrémně citlivá na sluneční světlo. Uškvařilo ji v momentě, kdy ji Matka vynesla z budovy Ústavu.

Můj ohavný bratr byl později chycen Slídiči a odvlečen do podzemních prostor Inspektorátu.

Ptala jsem se, co se stalo se mnou. Matka mlčela, jak je jejím zvykem. Ale nakonec jsem z různých narážek vyrozuměla, že se o mne nemohla starat, Inspektorovi Slídiči ji sledovali. Dala mne do kontejneru, kam mohli rodiče z Města anonymně odkládat své děti, pokud se u nich projevila zrůdnost.

Takže jsem se znovu ocitla v Ústavu, tentokrát ale v části Péče o nepřizpůsobené. Nádherný název. Než jsem zjistila, co znamená, už jsem to dokázal vyjádřit vlastními slovy. Nechtěná, nemilovaná, zmetek, odpad.

Utekla jsem hned, jak jsem dokázala chodit a mluvit.

Nevím, jestli mi to vštípili v Ústavu, nebo to má geniální Matka vložila do mého genetického kódu, ale nedokázala jsem zranit žádného z lidí. Vysoké, ani blátivé Nízké.

Ne, že bych se o to nepokoušela. Ve Městě se pouliční dítě musí přidat k některému z gangů, aby mohlo přežít. A že se takové dětské partičky nezabývají zpíváním oslavných hymnů, je asi jasné.

Díky téhle malé úpravě, která mne pokaždé, když jsem způsobila, aby někomu tekla krev, zkroutila v příšerné křeči, jsem se musela držet v ústraní.

Prozatím.

Nebylo lehké přežít a utíkat před gangy i Slídiči. Naštěstí jsem našla Kartotéku.

A s ní i útočiště pro další hladové roky.

***

Srdce mi bušilo tak, že jsem se málem složila. Před očima mžitky… ale kromě lehkého pálení v hrdle mi vzduch nic neudělal.

„Tak vidíš, ty hnusnej fleku,“ oslovila jsem Černý měsíc. „Můžu se na tebe zvysoka vysrat. Ještě jsi mě nedostal. Ještě ne.“

Jenže měsíc se pořád tvářil nadutě. Parchant jeden!

Nepřišlo mi divné, že k němu mluvím. Protože jsem velkou část života byla sama, zvykla jsem si mluvit pro sebe. Nebo k věcem, které nemohou odpovědět.

Odkašlala jsem si a vyplivla jsem kyselou slinu. Hmmm…

Rozhodla jsem se, že ještě kus cesty raději absolvuji s náustkem v puse a výměníkem za zády. To, že mě nadechnutí nezabilo hned, jak by se to stalo za městem, neznamenalo, že mi zdejší vzduch nemůže pomalu rozleptat sliznice.

Ale stejně na tom bylo cosi povzbudivého. Naděje, že když půjdu dál, budu možná moci dýchat volně.

Nahodil jsem si batoh na zádech a vykročila. Velké slunce mi pražilo nad hlavou, malé se někde ukrývalo.

Je zvláštní, jak jsem tady v pláních měla lehké nohy. Město, plné uliček, zastávek dopravníků, podzemních pasáží a skrýší, jsem vždycky považovala za své loviště, ale tady v té volné krajině jsem pochopila, jak krásné musí být běžet jakýmkoli směrem, neohlížet se běžet, běžet, běžet!!!

Loupla jsem okem po tom černém neřádovi. Stál mi už téměř nad hlavou a nevypadalo to, že by chtěl změnit barvu. A já ho tolik milovala – jako stříbrný, lákající bod, to oko, nahlížející do jiných světů.

Nikdy jsem ho jiný nepoznala.

Měsíc, můj milenec. Jediný. Vášeň. Touha. Posedlost.

Nad městem vycházel, jen pokud obě slunce zapadla. A to se stávalo jednou za šest Velkých dní. Tehdy zářil na černé obloze a plul…

Nyní to bylo naopak. Zářící nebe, obě slunce v zenitu a měsíc černý, všepožírající temnotou.

Kéž by se změnil. Chci poznat, jak se dá běžet na pláních, běžet bez zábran!

Ale proto mi Matka přikázala, že smím jít, jen pokud bude měsíc černý. Věděla to, ta mrcha, věděla, že pod uhrančivým pohledem jediného stříbrného oka ztrácím ze zřetele vše ostatní.

A to jsem nesměla.

***

Svoje prokletí jsem začala poznávat ve stejné době, kdy jsem nalezla úkryt v Kartotéce. Dřív se mi stávalo, že jsem si nebyla jistá, co jsem dělala v Naprosté noci. Někdy jsem se probudila ve své skrýši hrozivě unavená, ale šťastná. A plná.

Ten pocit naplnění jsem nedokázala získat za vědomého stavu. Vždy ale přicházel po Naprosté noci, ráno, kdy jsem se vykulila z některého úkrytu a oči zamlžené, nevraživě jsem pozorovala svítání.

Věděla jsem, že ze těch nocí něco dostávám. Ach ano, věděla jsem to stejně jistě, jako že všední den v ulicích Města mi to něco zase bere.

Hlad. Cítila jsem, jak se mi útroby svíjí, když do Naprosté noci zbývala ještě dlouhá doba.

Na ulicích není lehké sehnat jídlo, ani obyčejní vyvrženci to nemají lehké. A já musela jíst za dva. Říkala jsem si, že jednou sytím svého člověka a jednou své zvíře.

Netušila jsem, kolik je v tom pravdy.

Za hladových dní přicházely sny. Takové, ve kterých jsem byla lehká, rychlá, na volných pláních. V těch snech jsem věděla přesně, čím jsem. Lovila jsem – nejedla jsem to sušené maso upravených chlupatců, které jediné bylo ve Městě k dostání. Ne, maso, do kterého jsem se zakusovala ve snech, bylo čerstvé, teplé a živé. Prýštila z něj krev.

Bála jsem se těch snů a bála jsem se sama sebe. Jediná trýzeň. Nakonec jsem objevila shint, tu hroznou břečku, kterou nalévají v barech na Okraji. Svinstvo, ale když jsem pila, zapomněla jsem na hlad. Na ten opravdový, fyzický, i na ten vnitřní, na hlad po nekonečné Naprosté noci.

Samozřejmě mi pomáhala i Kartotéka. Na promítačkách v temných kumbálcích jsem si prohlížela dokumenty, které se za dobu existence Města nashromáždily, četla jsem o době těsně po Změně a dokonce i několik drahocenných fragmentů z doby před Změnou.

Pomalu jsem začínala chápat způsob, i když ne důvod své existence. Nevěděla jsem, tehdy ještě ne, že mě stvořila Matka v laboratoři, z mixu nejnemožnějších přísad. Ale začínala jsem to tušit.

Připadala jsem si podobná zabijáckým koktejlům, které vznikají v zastrčených pajzlech, kde roznášecí robot vylévá zbytky do veliké sklenice pro nejodvážnějšího a nejšílenějšího ochlastu.

Kombinace genů, v níž se původní vzorce ztrácí a přeskupují se v nový, smrtící celek.

Našla jsem na nejstarších diapozitivech soupis zvířat, která žila před Změnou. Fascinovali mě dravci. Štíhlí ptáci, lesklí, jako by měli peří z kovu, rychlí, tvrdé a ostré zobany. Ohromní ještěři, tlamy plné zubů. Draví savci, štíhlá těla, drápatí, chlupatí, nelítostní.

Od každého mám něco, opakovala jsem si jako zaklínadlo. Jak nádherné je tušit, že nejsem sama, že jsem výslednicí, setkáním bodů na mnoha přímkách, táhnoucích se od nekonečna do nyní, do teď!

Kartotéka mi pomohla osvobodit se.

A pak jsem prožila Naprostou noc při plném vědomí.

Jenže v těch chvílích jsem nebyla člověkem. Ne. Vládu převzala ta druhá, ta, co vládne lovu.

Myslím, že jsem někoho zabila. Somráka, ožralu… co na tom záleží. Ty vzpomínky nejsou lidské, proto nemohu ani cítit vinu.

Běžela jsem. Tma a vítr. Mihotání světel v ulicích. Pachy, sbíhající se v pestrobarevných stezkách.

Byla jsem v tu chvíli podobná tvoru, jakého nejspíš chtěla Matka stvořit. Strašná a dokonalá. Když jsem zabíjela, nestrhávala mne zpět žádná křeč, žádná bolest. Mé zvíře bylo beztrestné a neomezené.

Zrcadlo mne ráno vrátilo do reality. Uvědomila jsem si, že kromě Naprosté noci budu dál žít jako zrůda. Mezi hladkými, klidnými lidmi chodit s chlupatou tváří, zvířecími tesáky a drápy. Do kamenných očí, v nichž se odráží věčnost, se budu dívat žlutými, zářícími zornicemi.

Plamen, nucený plápolat uprostřed chladu a strohosti kamene.

Přestala jsem vycházet ven, jen občas jsem se plížila do Kartotéky. Už jsem nehledala pravdu; hledala jsem útěchu. Nenašla jsem ji, v těch milionech informací se nenalézalo jediné útěšlivé slovo.

Zjistila jsem, že shint mi sice propaluje vnitřnosti, ale pomáhá mi utlumit jinou bolest, horší.

S myslí otupenou jsem se naučila přežívat v temných zákoutích. Čekala jsem na další Naprostou noc.

Chodili ke mně nejhorší ztroskotanci, brali si to, co na mně zbylo lidského, ženského.

Některé z nich jsem zabila. Jiné ne. Ale nevěřte, že jsem si vybírala.

Matka a její umění mě obdařili pamětí, o jaké se nezdá ani Kartotéčnímu počítači. Když jsem vstřebala všechno, co mi Kartotéka mohla dát, už jsem neměla vůbec žádný cíl. Jen žít ze dne na den.

Nezapomněla jsem nic a to bylo to nejhorší. Nezapomněla… ale naučila jsem se s pomocí shnitu zabránit vzpomínkám, aby mě obtěžovaly. Po jisté dávce jsem chodila s hlavou prázdnou a očima zamženýma.

Bláznivá zrůda.

Až mne z toho vytáhla Matka. Vyvlekla mě z mého sebeužíračského doupěte a poslala mě na cestu, z níž není návratu. Za černým měsícem, hledat něco, na co je zakázáno pomyslet.

Hledat další život.

***

Hladová k smrti jsem se zastavila. Velké slunce začínalo zapadat, Malé už hodnou chvíli nebylo vidět. Musela jsem přespat. Když nemám jídlo, musím energii načerpat alespoň spánkem.

I když se ráno budu cítit jako v nejhorší kocovině.

Nesnášela jsem být hladová. Bylo to, jakoby mě někde uvnitř něco svrbělo a já se nemohla poškrábat.

Hnusné, úporné svrbění.

Postavila jsem stan. Posadila jsem se před něj do trávy a zkusmo utrhla pár stébel. V Kartotéce jsem se dozvěděla, že některá ze zvířat žijících před Změnou jedla trávu.

Rozkousala jsem stébla a spolkla rozmělněnou kaši. Bylo to šťavnaté a chutnalo to jako hlína, mdle a nenápadně.

V žaludku mi zakručelo a tak jsem těch experimentů nechala. Kdo může vědět, co pro mne je a není jedovaté? Pochybuji, že to ví sama Matka.

Než jsem zalezla do stanu a zatáhla za sebou zapínání, zahlédla jsem nad obzorem pohybující se stín. Vypadalo to jako mrak běžící těsně nad zemí.

Zpozorněla jsem a moje prsty se zkroutily do podoby drápů. Tělem mi projel krátký impuls, značící nebezpečí.

Než jsem ale stačila zaostřit a rozeznat kontury, to cosi se ztratilo v postupujícím soumraku.

Nejspíš to bylo jen mihnutí na okraji zorného pole. To se opilcům stává, i když abstinují tak dlouho, jako já.

Stejně jsem ale v noci moc nespala.

***

Ráno, když Malé slunce, vycházející se západem Velkého, stálo vysoko na obloze, jsem vylezla a odběhla jsem stranou. I když jsem měla útroby zdánlivě prázdné, musela jsem se vyčůrat.

Ta hrstka trávy ze včerejška se mi převalovala v žaludku jako kámen.

Tfuj! Co mě to napadlo? Musela jsem být tak blbá? Musela?

V tu chvíli jsem se zarazila. Na místě, kde byla hlína téměř plešatá, bez trávy, jsem našla stopy.

Nebyly moje.

Svoje stopy dokážu rozeznat bezpečně. Lidské chodidlo, porostlé krátkými chlupy, vepředu malé jamky, které vytlačí drápy.

Tohle vypadlo, že se tu procházel olbřímí pavouk. Jediná jamka, kolem několik ostrých výběžků. Jakoby ten tvor měl místo nohy hrábě.

Sklonila jsem se k zemi. Ve Městě se stopovat nedalo, takže jsem se tomuto umění neměla jak naučit, ale spolehla jsem na instinkty.

Stopy přišly od západu, pak se točily kolem stanu. Udělaly tři okruhy, nakonec zamířily na východ. Zpátky k Městu.

Mohlo to být obráceně, jistě. Nevěděla jsem, co je špička a co pata. Tyhle šlápoty byly dokonale kruhové.

Jenže něco mi napovídalo, že je to tak. Podivný tvor přišel, obešel mne a vrátil se v mých stopách.

Mířil do Města? Nebo mne bude sledovat?

Prsty mi při tom přemýšlení zdrápovatěly. Zbytečně jsem se rozhlédla kolem. Od obzoru k obzoru pláně.

Ještě včera jsem je chtěla nazvat Pláně svobody. Nyní mi připadaly jako nejtísnivější místo, které jsem kdy poznala. A to počítám i pobyt v celách Podzemí.

Dostávala jsem vztek na neznámého tvora, který zchladil moje objevitelské nadšení a z naděje udělal strach. Už mi bylo jasné, že nejsem jediná, kdo pláněmi prošel.

Do hajzlu! Proč mi Matka neřekla víc?

Vztekle jsem sbalila stan a nahodila batoh na záda. Ohlédla jsem se k městu. Moje stopy v trávě nebyly moc vidět, ale já jsem si je vnitřním zrakem dotvořila. Úzká stezička, táhnoucí se pořád dál a dál. Osamělá.

Tak to bylo. Teď jsou tam stezičky dvě.

Napadlo mě, že kdybych se za tím tvorem pustila, mohla bych ho dohonit. Jenže to by znamenalo vracet se k městu.

Nevěděla jsem, jak dlouhou cestu mám před sebou. Nevěděla to pravděpodobně ani Matka. Mohla jsem dojít k nějakému cíli zítra, nebo jsem mohla jít celý život a nenajít nic.

Nemohla jsem se vracet. Když jsem jednou vyrazila, musela jsem jít.

***

Podzemí. Jakoby se mi připomnělo s  narůstající tísní, pocitem pronásledovaného. Tohle jsem zažila, říkaly mi instinkty, tímhle jsem prošla, proč je to tu znovu?

Na rozdíl o situace, v níž jsem byla tehdy, jsem se dnes necítila ničím vinná. To, že mne možná někdo sleduje, budilo rozhořčení. Ne provinilost.

Tehdy jsem čekala na trest jako na spásu. Byla jsem v té době šílená, ale něco uvnitř můj zběsilý tanec pozorovalo a jízlivě se to šklebilo. Věděla jsem, že nebudu schopná přestat. Moje vůle změkla, zpráchnivěla.

Už jsem nezabíjela jen ožraly, kteří se na mne lepili a chtěli trochu pochybné rozkoše. Stala jsem se závislá na pachu lidské krve.

Blížila se Naprostá noc a já věděla, že až přijde, ztratím nadobro všechno lidské, rozum i city.

Uzounkou škvírou jsem nahlédla do možné budoucnosti a zalykala jsem se děsem. Tam, na dosah v lince času, jsem běhala po ulicích nahá, běsnící. A trhala a kousala a hltala krev, maso…

Ta část mé mysli, která zůstávala za všech okolností střízlivá, se děsila a svíjela se v křečích odporu.

Další části se to vše líbilo.

Nevěděla jsem, která z těch dvou částí je opravdová. Která z nich jsem já, Irwee půlžena.

Tou dobou mne už sledovali Slídiči. Jako mor, tichá nemoc prožírající tkáně, se za mnou plížili, ničili mé stopy a mé opuštěné úkryty. Stahovali kolem mě smyčku z šedých provazců všednosti.

Věděla jsem o nich. Vídala jsem jejich strnulé postavy postávat v průchodech a pod blikajícími neony. Zapadali do skutečnosti nemocných ulic Okraje, málem se nelišili od špinavých zdí. Skrývali se v temných koutech, tak jako já. Jediní proti mně měli šanci, mé loviště bylo i jejich lovištěm.

Byli jsme jako obrovské šelmy v dávno ztraceném světě, silní, hladoví a předurčení k zániku.

Slídiči. Nejobávanější Inspektorův nástroj. Lidé se jich báli, tolik se děsili, aby nemuseli pohlédnout do chladných tváří vyšetřovatelů Inspektorátu, že byli ochotni vzdát se čehokoli. Práva na informace, práva na svobodu.

Slídiči. Chránili a zároveň zastrašovali poklidné občánky Města. Vždy pocházeli z Vysokých lidí a byli bledí, téměř bezbarví. Lesklá rtuťovitost pleti ostatních Vysokých se jich netýkala. Připomínali páru, stoupající z kotle s  jedovatým a nebezpečně těkavým odvarem.

Já jsem se jich nebála. Cítila jsem, že jsme spřízněni, spojeni zvrhlou pupeční šňůrou, kojeni stejnou syntetickou směsí nenávisti a chladu.

Kolikrát jsem se ve svém doupěti svíjela bolestí z nenaplněné touhy, z touhy, kterou jsem naplnit nechtěla, z touhy krvavé a zvrácené. V těch chvílích jsem je v duchu prosila, ty muže, podivné a krásné jako tvář měsíce, žadonila jsem, aby už pro mne přišli a zavřeli mne, ochránili před sebou samou.

Stalo se to. Možná příliš pozdě.

Nevím, proč čekali na první chvíle Naprosté noci. Jestli chtěli důkazy o mých zločinech, nemuseli chodit daleko. Nikdy jsem si nedávala práci s ukrýváním těl, páchnoucí břečka valící se koryty některé z devíti řek Města byla přiměřeným hrobem.

Jindy jsem je nechala ležet na ulici, když Noc pokročila a já ztratila vládu nad sebou samou.

A to se právě stalo…

***

Napadlo mě, když jsem lehce klusala dopředu po pláních, jestli Matka ví, co jsem zač. Co stvořila po nocích prosezených před obrazovkou, po dnech strávených výpočty nevypočitatelného.

Nikdy se slovem nezmínila o mé zločinné minulosti. Přitom to musela vědět, musela znát každý den mého života lépe, než já sama.

Sledovala mě přece. Až když mě konečně pohřbili hluboko v Podzemí, pak možná ztratila mou stopu.

Představila jsem si ji, promítla jsem si její obraz na proměnlivé nebe. Jak stojí v některé z  páchnoucích uliček, kopírujících zákruty Deváté řeky a sleduje mě. Jak se mračí, když se mi v patách objeví pár mužů, kteří kolem sebe vytvářejí vlastní realitu, tvrdou a neústupnou. Jak jí musí být, když vidí, že nemám naději na útěk.

Co cítila? Smutek? Radost? Zadostiučinění? Zlost? Nebo tohle všechno dohromady?

Já osobně jsem necítila nic, co by se dalo definovat.

***

Běžela jsem ulicí, kolem třeštily barvy. Neviděla jsem lidi, jen stíny, tančící kolem a mihotající se odlesky života. Od kulatého měsíce, který trhal špinavou hněď oblohy bílým světlem, ke mně vedly tisíce blesků, tajených před světem. Měsíc mi sesílal svou sílu, svou vůli, vedl mne.

Prsty zkroucené, drápy připravené. Pootevřenou tlamu. Uši našpicované. Oči napojené na to úžasné světlo.

Matka, aniž si to uvědomovala, vypustila do Města šelmu. Dřív jsem doufala, že se mohu změnit, že v sobě ty prastaré pudy potlačím.

V tuhle chvíli mi to bylo jedno. Vše mi bylo lhostejné, jen horce tepající krev a měsíc a rychlý dech…

Zuby a drápy, svaly a třpytící se oči.

Nahá, nepřítomná, běžela jsem po čtyřech. Mé tělo se přizpůsobovalo tomu staršímu způsobu bytí lehce, jako bych si lehala do peřin.

Křičela jsem. Radostí a touhou.

Dál a rychleji!

Teď!

Konec přišel rychle. Uvědomila jsem si pronásledovatele, dva běželi za mnou, dva stáli kus přede mnou, mířili na mne prskačkami a křičeli. Další čtyři vyběhli z postranních uliček.

Slepá cesta. Zastavila jsem.

Zrádce na obloze skryl své stříbro a nechal mě samotnou. Krev se mi v žilách měnila v pomalou a chladnou tekutinu.

„Nehýbej se! Jménem Inspektorátu, jsi zatčena!“

„Lehni na zem! Na břicho, ruce za hlavu, dělej!“

„Sráči,“ zavrčela jsem.

Bylo mi jasné, že mě mohou zastřelit a že to udělají, pokud zaútočím, nebo se pokusím utéci. A cítila jsem úlevu, že to konečně skončilo, to vyčerpávající ukrývání se a pokusy ovládnout vlastní temnou polovinu.

Jenže mi vládla Naprostá noc a ačkoli mne nechala vystřízlivět, nepustila mne ze svého objetí.

Skočila jsem.

Seknutí a stisk, chuť krve.

„Óóóáááá,“ udělal Slídič.

Svalil se mi k nohám.

Na sítnici se mi otiskl obraz jeho tváře, i ve smrti vážné a zlé. Nepřicházela křeč trestu, jen tlama se mi rozšklebila v podivném úsměvu.

Záblesk. Nic se nemohlo více lišit od tajemného světla měsíce, než tohle. Nazelenalé prsknutí.

Srdce se mi zastavilo, absolutní ticho.

Konečně, blesklo mi hlavou, když jsem padala v tom mrazivém okamžiku.

A věřila jsem, že poletím k nebi a spojím se s věčným stříbrem a sametovou tmou Naprosté noci.

●●●●●

Chtělo se mi pohrdavě se rozchechtat, plivnout do tváře svému někdejšímu já. Jak jsem byla pošetilá. Jak hloupá a sebestředná.

Nezáleželo jim na mě. Nepotřebovali, abych přežila, ale také mne nepotřebovali zabít. Byli Slídiči a dělali svou práci. Ta nespočívala v zabíjení, alespoň ne v zabíjení na ulicích.

Odvezli mě do Podzemí. Už nikdy jsem odtud neměla vylézt. Na těch mrtvých tulácích nijak zvlášť nezáleželo, ani mě z toho nikdy nikdo neobžaloval.

Ale zabila jsem Slídiče.

Za to mi mělo patřit zapomnění. Zmizela jsem z ulice, moje jméno bylo vymazáno odevšad, kde se kdy objevilo. Neexistovala jsem. Inspektorát mě zrušil.

Moje cela měla tři kroky na šířku a tři na délku. Stěny z kovu. Zatuchlý vzduch, vháněný dovnitř miniaturním otvorem a jen v takovém množství, abych přežila. Tma. Jednou denně beztvaré a nechutné jídlo a trocha vody. Místo záchodu okrouhlá díra asi jako dlaň.

Tma mi nevadila. Moje oči na ni byly přizpůsobené. Ale všechno ostatní…

Nevěděla jsem, jak hluboko se nacházím. Podzemí bylo prý vyhloubeno do deseti kilometrů pod zemský povrch. Ale to říkaly lidové zvěsti. Klidně mohlo být třikrát tak hluboké. Nebo také nemuselo existovat.

Moje cela se mohla nacházet kdekoli. Téměř dokonale zvukotěsná, nikde žádné okno.

Dny jsem trávila spánkem a přemýšlením. Začínalo mi docházet, že zcvoknu, když tu zůstanu. Sama, v dokonalé izolaci. Jen s pocitem bezmoci.

Zkoušela jsem se dostat ven. Odchlípnout některý z kovových plátů. Síly jsem měla dost. Ale všechny pokusy byly marné.

Napadaly mě myšlenky na smrt. Nadávala jsem celému Inspektorátu. Mohli mě nechat zabít. Klidně někde v závětří, nedělala jsem si nároky na slávu.

Tohle vězení… Už jsem chápala, proč se ho lidé bojí. Podzemí je ve Městě synonymem pekla, ačkoli o peklu samém nikdo nemluví.

Představovala jsem si něco ponurého, zimu, vlhko, krysy. Podzemní mučírny a temné kobky. Hlad a žízeň.

Až na tmu to vše byly hlouposti.

Inspektorát byl chytřejší. Existují lidé, kteří jsou ochotni kruté vězení přečkat. Pro oddanost své věci, pro pocit osobní statečnosti.

Tady se význam všeho křivil a ztrácel. Nikdo o vás nevěděl, byli jste sami. Sami ve tmě. V tichu. Vaše věc, ať sebevětší, prostě zmizela. Nebylo čeho se chytit.

Kdyby na Město dopadl ohromný meteorit a vymazal ho z povrchu zemského, Podzemí, bylo-li skutečně vystavěno dost hluboko, by se o tom nemuselo dozvědět.

Ve chvíli, kdy jsem seděla na holé podlaze a hryzala si spodní ret, nic neexistovalo. Jen já a ta prokletá cela.

Nic víc.

***

A stejně to vypadalo s pláněmi. Bylo by snadné věřit, že celý svět tvoří mírně zvlněná krajina, chumáče napůl uschlé trávy a klenuté nebe.

Ano, když jsem se ohlédla, viděla jsem, jak se nad obzorem nebe špiní, žloutne a hnědne. Tam stálo Město a jeho jedy. Jenže barva nebe je chabý důkaz pro existenci něčeho tak velikého.

Sehnula jsem se a utrhla další trs trávy.  Včera mi moc nezachutnala, zaplnila však alespoň místo v mém žaludku. A nebolelo mě po ní nic, což znamenalo, že neohrožuje mé zdraví ani život.

Žvýkala jsem ta stébla bez chuti a pachu a šla jsem dál. Často jsem se ohlížela. Nevěřila jsem, že ty stopy u stanu byly náhodné.

Na pláních jsem byla jediným živým tvorem, nebo jsem tomu donedávna věřila. Jestli je tu další stvoření, musí mít se mnou nějakou souvislost.

Trochu mě zamrazilo. Nedávné vzpomínání na Podzemí a Slídiče mě přivedlo do podivného stavu. Zase jsem cítila izolovanost a bezmoc, cítila jsem se nepatrná, nedůležitá.

Kdybych tu zemřela, uprostřed prázdnoty, svět nezanikne. Nestane se nic.

Mé tělo jen pohnojí uvadající trávu.

Napadlo mě, jestli se Inspektorát nedozvěděl o mojí cestě. Ty stopy by mohly patřit některému ze Slídičů. Mohl mít na nohou speciální boty, takové, co zkoumají půdu… nebo mě chtěli zmást.

Začínáš být paranoidní, ušklíbla jsem se.

Pokud se zatím v mém životě nevyskytla situace, kdy bych pro někoho byla důležitá, tak se to změní, jestli se Inspektor dozví, kam mě Matka poslala.

A co jsem zač.

Nešlo o cestu samou, ani o to, že jsem uprchla z Podzemí. Koneckonců, kousek za Okrajem žilo pár ztroskotanců, z nichž někteří se občas vydali na vlastní pěst do pustiny a nikdy se nevrátili. Inspektorát se tím nezabýval. A jako uprchlík z Podzemí jsem žila celý Velký rok, aniž by mě Slídiči ohrozili.

Nyní šlo o můj cíl, o můj úkol. Pokud se stane ta úžasně nepravděpodobná věc a já najdu život mimo Město, vyjde najevo, že Inspektorát lhal. Teze se zhroutí. Nastane chaos.

Znamenalo by to konec Města, jak ho znám. Jak ho známe všichni.

Když jsem o tom přemýšlela takhle, téměř jsem doufala, že nic nenajdu. Že se vrátím se smutnou, ale uklidňující zprávou. Budu se usmívat a přikyvovat:  „Jo, je to škoda, ale mimo město na týhle kreténský planetě nic nežije. Je jen jedno hnízdo krys. Jen jedno…“

Ukolébám ty malé lidičky, úzkostlivě spoléhajíc na vlastní výjimečnost, uklidním je.

„Klidně dál chlastejte a pracujte a šukejte, klidně si dál žijte svoje připosrané životy. Vesmír je prázdnej a vy jste nesmrtelný.“

Jenže co zbude mě, až se po letech vrátím? Naděje?

Hovno.

Jediná možnost bude jít a nechat se zavřít zpátky do Podzemí. Protože šílenství, až přijde, se stane jedinou možnou skrýší.

Malé slunce se klonilo k západu. Do Naprosté noci zbývaly dva Velké dny, ale přesto mi zatrnulo. Velké slunce dohánělo malé a přijde večer, kdy obě zapadnou a nechají měsíc, aby se rozzářil svým stříbrem.

Černá, pohlcující všechny mé sny a touhy, bude překryta světlem. Jaké to bude, prožít Naprostou noc na pláních?

Matka mi samozřejmě přikázala, abych nevycházela ze stanu. Nakázala, že musím cestovat jen pod tím odporným černým měsícem.

Ale musím ji poslechnout? Nebo jsem dost daleko, než aby na mě její pěstěná ruka dosáhla?

Jistěže. Sem na mne dosáhnout nemůže. Přestože má dost dlouhé prsty, aby dostala ze smrtící samoty Podzemí, koho se jí zamane…

***

Nenapadal mě nikdo, kdo by na mě myslel. Komu by na mě záleželo tolik, aby se mě pokusil dostat ven. Hryzala jsem se do rukou, mučivé prázdno v hlavě.

Donutila jsem se uvěřit v absenci naděje. A uvidět roky, které mě tu čekají, den za dnem, hodinu za hodinou, pořád stejné šero, slyšet vlastní dech, chvíli rychlý, chvíli pomalý, poslouchat hodiny, tikající v morku kostí a pomalu odpočítávající čas…

Čas, který tu plynul, patřil jen mě. Byl můj v celé své ubohosti a velkoleposti. Svět zmizel. Žil v jiných dimenzích. V kobce bylo jen mé já. Tisíce mých já, spojených v jedno a svíjejících se v mučivém sebeuvědomění.

Sama a jediná. Až zemřu, ztratí se vše. Nebude nic.

Začátek šílenství. Ale právě to mě udržovalo naživu. Nechtěla jsem, aby nastalo veliké prázdno, veliké nic. Právě to, jak jsem byla nepatrná a zanedbatelná pro ty venku, mě dělalo universem, jediným bohem sebe sama.

Úzkostlivě jsem si pročesávala vlasy a hladila srst na těle. Počítala jsem pořád dokola své prsty, bála jsem se, že o nějaký přijdu, že se rozplyne a ztratí ve tmě, rozežrán prázdnotou. Ohmatávala jsem si obličej, ujišťovala se, že jsem to já, že jsem naživu.

Jen ve spánku jsem létala po nebi, temném a hlubokém. Sny a představy, dvojí život. Svoboda a tíseň.

Jednou, spala jsem ztracená v tom věčném bezčasí, které mne unášelo, se ozvalo kovové cvaknutí.

Tiché, zvonivé cvik.

Vyskočila jsem, napřímila se. Uhodila jsem se do zátylku o strop, ale bolest jsem nevnímala. Ve spáncích mi šuměla krev jako rozbouřené vlny.

První zvuk, který jsem nevydala já sama. Nicotný, nepatrný a přesto rozbil mé šílené představy, jako když hodíte do skleněného okna kámen.

Tříííísssssssk!

To jsem slyšela. Ne nanicovaté klepnutí. Zvonění skla, padajícího na chodník.

Jedna ze stěn mého vězení se otevřela, zasunula do zdi.

Svuiiii!

Nadechla jsem se k jásotu, chtěla jsem skočit ven, skotačit v paprscích světla, přestože bylo podivné, zelené…

Moje tělesná schránka však zůstala schoulené v koutě, třásla se a naříkala. Z úst mi tekly sliny, oči se mhouřily před světlem, které jim připadalo oslepující.

Přestože Matka podplatila správné lidi, získala pro mne jen holé propuštění. Nic víc a nic míň.

Nepřišel psycholog, aby napravil škody, které Podzemí napáchalo v mé duši. Nikdo na mě nepromluvil.

Do cely vlezli dva hřmotní chlapi z Nízkých lidí. Nestačila jsem na ně ani pohlédnout, jeden z nich do mě kopl a svalil mě na břicho, druhý mi za zády zacvakl pouta na rukou. Kov studil.

Táhli mě chodbami, osvětlenými zelenými zářivkami. Studený, bílý kov na mě křičel ze všech zdí, z podlahy i stropu, mučil mě a drásal, ale já se mu mohla vysmát.

Něco se dělo, skončila moje samo-jedinost. Zase jsem žila!

Jeli jsme několika výtahy vzhůru, takže Podzemí se nejspíš skutečně nalézá hluboko ve skále pod Městem. Pokud i výtahy nebyly šalbou.

Vyšli jsme ven. Byl Velký den a dvůr se utápěl ve slunečním světle. Musela jsem zavřít oči. I kdybych tak dlouhou dobu netrávila v naprosté tmě, denní světlo mě dokázalo odrovnat. Vysávalo ze mě život.

Naštěstí mě brzy strčili do dopravníku a jelo se. Sotva jsem se stačila vyděsit, co se mnou bude, sotva stačil vyprchat pocit opojení z konce pomalé smrti zaživa, a už má pouta znovu cvakla.

Byla jsem vykopnuta na ulici Okraje, oslněná, zpitomělá, ale šťastná.

Chvíle, v níž jsem pozorovala zlatě se třpytící dopravník Inspektorátu, jak odjíždí směrem ke Středu, byla jednou z nejsladších v mém životě.

Podobná snad byla jen ta, kterou jsem zažila nedlouho potom, když jsem zjistila, že už se dovedu hlídat. Že stačí zalézt do absolutní tmy a vyvolat v sobě pocit, který jsem poznala v Podzemí. Potom jsem volání měsíce neslyšela.

***

Matko to měla skvěle načasované, napadlo mě, když jsem klusala vstříc Velkému slunci, které mě i přes modravý stín brýlí žahalo do očí.

Vykopala mě z  pelechu ve chvíli, kdy má vděčnost z osvobození ještě nevychladla, kdy jsem se ještě nestačila znovu pořádně dostat do kolotoče shintových mejdanů a třeštícího šílenství nočních ulic.

Přišla právě včas.

Děvka. Bohyně. Matka.

Uvědomuji si, že mě zachránila. Nadvakrát. Poprvé z hlubin Podzemí, podruhé, když mě vyhnala z Města a poslala na kacířskou cestu.

Co by mě čekalo? Nebyla jsem propuštěna legálně, takže bych se musela zbytek života skrývat. Nejsem typ, co splyne s davem. Prakticky bych se nesměla ukázat.

Přístup do Kartotéky jsem ztratila ve chvíli, kdy mě uvěznili. Pro Město jsem nikdy neexistovala.

Shint a šílení pobudové by si mohli dát zajímavý závod o to, kdo mě dřív dostane.

Dosáhla bych zmaření všeho, co do mě bylo při mém tvoření vloženo. A to Matka nemohla dopustit.

Ani já nechci svůj život zmařit, uvědomila jsem si. Ne teď, když mám naději.

Shýbla jsem se pro další hrst trávy a nacpala si ji do úst. Neklidně jsem se ohlédla. Zažloutlé nebe na obzoru, jediné pojítko, jež mě poutalo s Městem, bledlo. Brzy bude celá ta ohromná klenba nade mnou čistá.

A tráva je čím dál tím šťavnatější.

***

Na soumraku Velkého dne jsem zahlédla v trávě pohyb. Nepřemýšlela jsem, moje tělo se prostě vrhlo tím směrem a drápy se zaťaly. Zvíře lovilo.

V hrsti se mi zazmítalo něco olezlého, napůl kožnatého  napůl štětinatého. Zvedla jsem to k očím, nemohla jsem uvěřit…

Zvíře. Podivné, oválné zvíře s kroužkovitým tělem, stovkami malých, kostnatých nožek a slepýma očima, potaženýma žlutou mžurkou. Pod očima se otvírala okrouhlá tlamka plná zubů. Kroutilo se to a svíjelo, ale boky to mělo probodnuté mými drápy. Do dlaní mi vytékala horká nažloutlá tekutina.

Pustila jsem to na trávu. Vůbec se to nepodobalo masu chlupatců, jaké se prodávalo ve Městě. Maso k jídlu vypadalo upraveně a čistě. Tohle zvířátko bylo hemživé, páchnoucí a živé.

„Svíííí,“ dělalo to, „svúúúíííp!“

Zvedl se mi žaludek. Vstala jsem a to křečovité cosi jsem rozdrtila patou.

Vykročila jsem dál, aniž bych se ohlédla. Zůstal mi však divný pocit… teď jsem věděla, že na pláních je život.

Kruhové stopy, které jsem objevila ráoa, jsem považovala za něco, co ještě pochází z města. Tohle zvíře bylo z plání, žilo tu, lovilo a umíralo. Možná je jich tu víc. Možná to byl jediný exemplář.

Ale byl to život.

Otřela jsem si ruce o trávu. Začínala jsem cítit únavu. Ne ve svalech, jen mě začínala deprimovat jednotvárnost plání. Opravdu měly něco společného s celou v Podzemí. Ten pocit, že mohu jít věčně a pořád před sebou uvidím tentýž obzor. Ten pocit, že jsem sama…

Ne, právě jsem přece zlikvidovala důkaz o životě na pláních.

Odkašlala jsem si. Měla jsem sto chutí znovu sundat náustek a dýchat vzduch z okolí. Třeba teď, když nikde nevidím známku existence města, bude vzduch čistý.

Dobře, až za chvíli, řekla jsem si. Přece jen jsem posraná až za ušima…

Vstala jsem a vydala se dál. Velké slunce zapadalo a já se za ním rozběhla klusem.

***

Stan jsem postavila, až když Velké slunce zapadlo za obzor a ochladilo se. Na východě svítalo, ale obloha byla šerá. Objevily se mraky.

Byla bych klidně šla dál i po západu Velkého, jenže mraky věštily problém. Neobjevovaly se často, ale když se stáhly nad Městem, spustily sirény.

Často jsem sledovala, jak se všichni uhání schovat zešeřelými ulicemi. A pak spadly první kapky, těžké, horké. Na dlažbě pod jejich údery naskakovaly puchýřky. Kouřilo se z nich.

Jednou jsem ze zvědavosti strčila do deště ruku. Padlo mi na ní pár kapek, začaly bublat a zažírat se do kůže. Když jsem ucukla, už bylo pozdě.

Dodnes mám na ruce jizvy, přestože se mi vždy rány hojily rychle a beze stop.

Ten déšť je tak kyselý, že se chová agresivně. Ve městě proto nemohou růst stromy a v okolí města také ne. Zůstávají zuhelnatělé pahýly z doby před Změnou a i na nich jsou vidět stopy eroze.

Kapky deště dokáží vyhlodat díry v kameni.

Přestože déšť přichází řidčeji než Naprostá noc, znamená pohromu. Ovlivňuje život Města, ačkoli to Teze popírají. Když skončí déšť, do ulic vyjedou uklízecí čety, stírají kyselou vodu ze všeho, čemu by mohla uškodit.

Déšť nenávidím.

Logika mi říkala, že vidím živou trávu, šťavnatou. Kdyby tady pršelo kysele, nemohla by vyrůst. Ale… i nad Město se čas od času dostaly mraky, které nesly vodu čistější, neškodnou. Teze říkaly, že za ně vděčíme Inspektorátu, kterému se podařilo je zachytit radary a včas je vyčistit. Jenže Teze občas nestydatě žvanily, zvlášť pokud se snažily vrhnout lepší světlo na Inspektorát.

Ty mraky přivál vítr z větší dálky, odněkud, kde bylo nebe čisté. A sem, na pláně, daleko od města, mohl stejný vítr zahnat i mraky znečištěné.

Nemělo cenu riskovat. Můj stan byl ušit z vláken odlehčeného kovu. Natřených impregnujícím nátěrem. Tam budu před deštěm v bezpečí, ať už nese zkázu, nebo jen závlahu.

Do tváře se mi opřel vítr. Sklopila jsem uši. Šlo to od východu. Cítila jsem pach Města.

Mračna se převalovala jako zlé sny.

Už jsem věděla, že to bude kyselý déšť. Že pokropí krajinu a připraví mě i o tu ubohou možnost obživy, jakou mi skýtala tráva.

Zavrčela jsem na nepoddajné šňůrky stanu. Nějak jsem se do nich zamotala.

Vzduch se ochlazoval, vítr sílil. Málem mě to povalilo.

Do hajzlu! V tomhle se nedá postavit stan!

Trojhranná konstrukce nechtěla držet při zemi a valila se na mě.

Vrrrrr!!!

Skočila jsem po kolících a zabila je do země. Stan byl připoutaný, už se nesnažil vzlétnout jako bachratý povětroň. Zalezla jsem dovnitř, právě včas. Na napjatou látku začaly bušit kapky.

Schoulila jsem se do klubíčka. Plný vzteku na déšť a samozřejmě na Matku, která mě sem poslala. Před chvílí to se mnou mohlo dopadnout bledě.

Stan se plnil mým tělesným teplem. Je neprodyšný, takže z něj nic nemůže unikat, ale ani se do něj nic nedostane, což znamená v kyselém dešti velkou výhodu..

Kapky zuřivě bušily do jeho stěn, jako drobné tlapičky, které se snaží dostat dovnitř, dotknout se mě…

Zdálo se mi o vlnící se trávě a zvířatech, která se v ní ukrývají.

***

Vzbudilo mě nutkavý pocit, že musím jít, jít dál, objevovat! To znamená, že jsem byla v dobré náladě. Proč, to jsem zjistila záhy. V tom pitomém výměníku se zase něco porouchalo, takže jsem celou noc dýchala víc kyslíku, než je zdrávo.

Fajn. Tohle mi ještě scházelo.

Matka úzkostlivě dohlížela na to, abych si s sebou nevzala lahvičku shnitu, nebo nějaké tabletky, co dělají celý svět rozjásaný. A podařilo se jí to uhlídat.

Přepadl mě záchvat smíchu. Matka a její vážnost, snaha něčeho dosáhnout, to bylo k popukání.

Praštěná bába. Ty její oči… její oči… Jak se na mě dívala a říkala, že nesmím zklamat!!!

Z očí mi vyhrkly slzy smíchu. Svíjela jsem se po zemi, neschopná zastavit křeče, které mnou lomcovaly. Cenila jsem zuby a od pusy mi šla pěna.

Ty její oči, nebesa, ty oči!!!

Vykulila jsem se ze stanu, aniž bych přemýšlela o tom, že tráva může být pokryta žíravinou.

Až když mi voda zmáčela záda a boky, přestala jsem se chechtat a vyskočila jsem na nohy.

Vzápětí jsem se znovu svalila, protože jsem si lízla a ta voda byla sladká!

Nejspíš bych nikdy nebyla schopná přestat se smát. V tu chvíli mi to tak připadalo. Někde hluboko uvnitř jsem se děsila, co se to se mnou děje. Jestli jsem se za celý svůj život usmála jednou, je to hodně, ale pro samého Inspektora! Svět je směšný!

Smála jsem se do chvíle, kdy se na východě znovu objevil ten stín.

Zmlkla jsem, jako když utne. Tělem mi ještě probíhal třes, jakési dořehtávání, ale v hlavě jsem měla vážno a mrazivo.

Vytrhla jsem kolíky, držící stan na zemi. Sbalila jsem ho. Přitom jsem nespouštěla oči z té drobné černé tečky.

Hrdlo se mi svíralo a chlupy se ježily. Od Města za mnou šel nějaký tvor, motal se sem a tam, ale stále se blížil.

Nemusela jsem přemýšlet, jestli pro mě znamená nebezpečí. Nic, co přichází od Města, nemůže být pro mě dobré.

Matka nic neříkala o tom, že by za mnou mohl Inspektor někoho vyslat. Ale neříkala to jen proto, že tahle možnost byla samozřejmá. Obě jsme to věděly.

A teď se to pravděpodobně stalo.

Horečnou rychlostí jsem navlhlý stan složila, nacpala ho do batohu. Šlo to těžko, prsty mi tuhly v drápovité poloze a pořád jsem něco upouštěla.

Nakonec jsem stanula čelem k východu, čelem k  blížící se postavě. Shrbená, připravená zaútočit, nebo odrazit útok.

Téměř bolestivě jsem vnímala, jak mi chlupy na těle vstávají. Nastražila jsem uši, ale zatím jsem neslyšela nic, než hvízdání větru.

Začenichala jsem. Ve Městě jsem ani tento svůj smysl nemohla využít, protože Město je směsí miliard pachů. Ale tady, na pláních… tráva, země, vlhkost po nedávném dešti. A cosi ostrého, závan od východu.

To je ono.

Vychutnávala jsem ten pach. Kov a krev, dým a elektřina. Pot – zatuchlý, čpavý. Něco navíc, co připomínalo zákoutí Okraje, tovární bloky a pavučiny slizkých pavouků.

Navíc mi ten pach připadal povědomý. Někde a někdy už jsem ho cítila, dávno…

Ve Městě bych se v téhle situaci rozběhla proti neznámému, zuby vyceněné, připravená zabít.

Zde jsem se otočila a rozběhla jsem se pryč.

***

Ta postava na obzoru se za mnou držela celý den. Tím jsem vyloučila možnost, že by to přece jen mohla být náhoda. A začala jsem uvažovat, co je to zač.

Ve Městě by bylo jasné, že jde o Slídiče. Jenže obyčejný Slídič si sotva troufl opustit Město. Jestli někdo doopravdy věřil všem Tezím, pak to byli Slídiči. A obyčejný člověk by nevydržel běžet celý den.

Inspektorát mohl poslat robota. Jenže pokud vím, tak poslední pokus poslat robota do pustin se ošklivě nevyvedl. Chudák šroubáč ztratil kontakt a zapadl do nějaké díry. Po pár dnech se mu zavařil motor a jeho palivová nádrž vybuchla. Světlo z výbuchu pozorovalo celé Město.

Pokud tedy technologie nepokročila kupředu o skutečně veliký krok, tohle robot být nemohl. Spíš tvor, uzpůsobený stejně jako já na přežití v pustinách.

Můj bratříček…

To, že Matce její projekt stopli, neznamenalo, že Inspektorovi lidé nerozjeli podobný, vlastní.

Kolik zrůd se ještě zrodilo?

A jde jedna z nich po mě?

Nevěděla jsem a snad poprvé jsem cítila skutečný strach o svůj život.

 ***

Tentokrát bylo při západu Velkého slunce nebe čisté, bez mráčku. Déšť z minulé noci se opakovat neměl. Vítala jsem to.

Znamenalo to, že mohu běžet celou noc a udržovat bezpečnou vzdálenost mezi sebou a pronásledovatelem.

Do zad mě pálilo Malé slunce. Když jsem se ohlédla, oslnilo mě, takže jsem ztratila přehled, kde se nalézá pronásledovatel.

Špatné.

Čím dál víc mě to zlobilo. Někdo se mi držel v patách a nečekala jsem, že má dobré úmysly. Černý měsíc mi visel nad hlavou a vysmíval se mi.

Kdyby přišla Naprostá noc, nejspíš by mi dodala odvahu, nejspíš bych se pod pohledem svého stříbrného druha postavila nebezpečí…

Ale černý měsíc mi říkal, že do Naprosté noci je daleko, tak daleko, jako k nalezení něčeho opravdu důležitého.

Říkal, že se mám vzdát. Že nemá smysl utíkat před něčím, co mě stejně dostihne.

Jenže já jsem věřila, že až jednomu z nás dojdou síly, bude to ten druhý. Ne já.

***

Začínala jsem se potit. Už jsem dost pociťovala nedostatek vody a jídla. Můj vzduchový výměník začínal selhávat. Běžela jsem celou noc a to jej namáhalo.

Ohlédla jsem se, dřív, než vyjde Velké slunce a znovu mě oslní. Můj pronásledovatel byl blíž. Nevím, jak to dokázal, ale přiblížil se mi.

Už jsem nemohla přidat. Obličej se mi naléval krví a v uších mi hučelo. Dýchala jsem rychle. Příliš rychle, než aby to můj výměník zvládal.

Odtrhla jsem si náustek od obličeje, servala ze zad filtr a celou tu podělanou spleť trubiček a nádobek zahodila.

Užij si ji, ty parchante, co mě sleduješ!

Ochutnala jsem trochu nahořklý vzduch. Už nepálil, nenutil ke kašli. Povzbudilo mě to, ale ne dost.

Klopýtla jsem, upadla na kolena do trávy. Zase jsem se zvedla a pokračovala v běhu. V hlavě mi začalo bušit poznání, uvědomění si zlé skutečnosti. Když se budu dál vysilovat, nakonec mě ten vzadu dohoní. A já už budu tak slabá, že mě snadno zlikviduje. Stejně, jako jsem já naložila se štětinatcem.

Svíííp, škub, konec.

Bez naděje. A černý měsíc se na to bude dívat, bude se šklebit a až ze mě vyprchá život, on ho lačně zhltne.

Zvolnila jsem do lehkého klusu. Přede mnou temnota, za mnou lehký přísvit. Přede mnou volnost a život, za mnou vrah a smrt.

Štěkavě jsem se zasmála.

A pak jsem uviděla, že to, co vypadalo jako obyčejné chmurné nebe dávno po západu sluncí, je něco jiného.

Přes celý západní obzor se táhl jakýsi masiv, temný a vysokánský. Tak nějak mohly vypadat hory, o nichž jsem četla v Kartotéce. Do výšky valu by se dvěstěmetrová budova Inspektorátu vešla snad desetkrát.

Málem jsem zapomněla dýchat. Zastavila jsem. Na okamžik neexistoval žádný pronásledovatel, který by mě mohl dohnat. Ne. Jen temná masa zdvihající se do výše daleko přede mnou. Tak majestátná.

Napadlo mě, že jsem opravdu objevila něco úžasného.

A v tentýž okamžik jsem zaslechla slabé vrčení a syčení.

***

Ohlédla jsem se – ne, vyskočila jsem a ve vzduchu se přetočila. Pro něco takového je ohlédnutí slabé slovo.

Hrozně jsem se polekala a když se leknu, zvíře ve mně má navrch. Rychlé instinkty, rychlé reakce. Žádné přemýšlení.

Stanula jsem čelem k blížícímu se pronásledovateli. Přicházel s úsvitem, za zády mu planuly paprsky slunce. Snad se měl podobat světlonoši, vnášejícím jas do temnot. Ale mě takový nepřipadal.

V ostrých jitřních stínech jsem viděla jeho tvář. Tlamu. Mordu… nevím. Nevím k čemu to připodobnit.

Kulatá lebka, klenuté čelo. Místo uší dírky po stranách hlavy. Žádné vlasy, žádná srst, jen zvrásněná černá kůže.

Obličejovou část hlavy měl protaženou dopředu, nos, ústa, očnice – vše tvořilo jediný oblouk.

Oči jako složené z mnoha lesklých kovových šestiúhelníčků. Nozdry až na konci toho protáhlého obráceného trychtýře, kterým končil jeho obličej, alespoň to tak vypadalo.

Nebýt tlamy pod tím roztomilým čumáčkem, byla by to zrůdička k pomilování. Ale tlama tu byla. S dlouhým ostnem nažloutlé barvy, čnějícím kupředu a dolů. Kruhovitý otvor s ostrými zoubky, mnoha ostrými zoubky.

Bezděky jsem o pár kroků ustoupila. A to jsem si stačila všimnout jen hlavy…

Letmo přehlédnout tělo: nabubřelý tětřich, všude vrásnitá černá kůže s maličkými bledými štětinami, lesklé krůpějky potu. Mohl to také být jed.

Nohy, chlupaté, dlouhé, zdánlivě s více klouby, než se sluší. Totéž ruce. Končetin to mělo osm.

Slizcí pavouci, napadlo mě okamžitě. Ano, tohle je veliký slizký pavouk, jehož matička se zapomněla s člověkem.

Ustupovala jsem, zatím jsem měla kam. V tomhle ohledu jsou pláně skutečně skvělé.

Nemohla jsem spustit oči z těch nohou, z těch třaslavých vysokých nestvůrností, které zanechaly stopy kolem mého stanu. Ano, pata uprostřed a osm drápů kolem.

„Jen pojď, ty parchante,“ syčela jsem, jako bych málem neučůrávala strachy. „Pojď!“

Blížil se. Pomalými, houpavými málem-kroky. Jeho nohy a ruce s míhaly, až z toho oči přecházely.

Ale proč mě nezabil hned, uvědomila jsem si, mohl to udělat, zatímco jsem spala…

„Co chceš?“ vyhrkla jsem.

To znělo jako prosba. Takhle se ptal nejeden z těch páprdů, které jsem zabila, jakmile mě obskočili…

Co chceš, co je s tebou, šišlání tlustých rtů.

Ze sebe samé mi v tu chvíli bylo nanic.

„Jsem tvůj bratr,“ zaznělo naprosto nečekaně od té obludnosti.

Jistě, měla jsem si všimnout drobného kovového obojku s lesklou krabičkou modifikátoru. Inspektor měl podobný zabudován přímo v hrdle, aby jeho hlas zněl hromově.

Nicméně mě to tak překvapilo, že se mi zapletly nohy. Kecla jsem si na zadek do trávy. Stvůra už ode mne byla jen pár kroků.

Cha! Komu říkám stvůra? Neviděla jsem snad nikdy, jak vypadám sama?

Zmatené myšlenky. Síla a bystrost zvířete mne opustily.

Může být můj bratr, došlo mi, Matka něco takového stvořila, přece… Přece jsem to viděla na diáku, viděla jsem to v Matčině bytě, něco malého, svrasklého a pavoukovitého!

Archag!

„Ale ty… dostali tě Slídiči,“ vydechla jsem

„Dostali. A vychovali. K pomoci.“

„K pomoci čemu?“

„Inspektorátu. Chráním právo,“ zachrčel.

Do hajzlu! Tohle se nemělo stát. Nevadilo by mi, kdybych na svého sourozence s haprujícím modifikátorem a ujetými názory narazila ve Městě. Chápala bych, co chce. Teď jsem to nedokázala odhadnout.

Raději jsem se vyhrabala na nohy a odskočila o kus dál. Srst se mi stále ježila.

Zvíře doporučovalo udržovat odstup.

„Právo, jo? S Inspektorem až na věčné časy… Nemáš trochu vadný mozkový buňky?“

„Nechápu. Inspektor je dobrý. Je můj Otec.“

„Co ti to, proboha, nakecali?“ nevěřila jsem vlastním uším. Je tenhle strašák opravdu tak pitomý?

„Nic mi nenakecali. To ty jsi pomýlená. Odvrhla jsi Otce. Zradila jsi.“

„Ale nás stvořila Matka!“

„Nemáme Matku,“ odpověděl můj bratr.

Celá tahle scéna mi začínala připomínat hry, které běžely v Obrazovce a na které se dívaly převážně ženy z Nízkých lidí.

Ó, Veriniusi, ty jsi můj bratr… Ne, tvá matka milovala jiného! Ale já mám s tebou dítě. Miluji tě, ale musíme se rozejít…

Chtělo se mi zvednout hlavou a výt. Objevuji svět, skutečně objevuji, a pak přijde Archag a vše se zvrtne ve špatný vtip.

„No, je dobrý, že v tom máš jasno,“ řekla jsem a stále jsem couvala. „Jenže já nemám čas rozebírat s tebou naše rodinný poměry. Co chceš? Proč mě sleduješ?“

„Musíš se vrátit. Otec tě nechá převychovat. Musíš pochopit jeho nekonečnou dobrotu a správnost Tezí.“

„Hovno musím,“ vycenila jsem zuby. „Jestli těma svýma zasranýma očima vidíš, tak stačí, aby ses podíval na západní obzor. Myslím, že jako důkaz o pomýlenosti Tezí to bude stačit.“

„Otec mě varoval, že se mne budeš snažit přechytračit,“ řekl Archag. „Musíš se vrátit.“

„Jo? Já si to nemyslím,“ řekla jsem.

V ten okamžik jsem znovu objevila svou zvířecí stránku, švihla jsem sebou a už jsem uháněla k západu.

***

Hlavou mi běželo, co má asi Archag za úkol, když neposlechnu. Dovléct mě do Města násilím? A co mínil Inspektor převýchovou? Proč má o mne takový zájem? Nedivila bych se, kdyby mne přikázal zabít, zlikvidovat. Ale převychovat?

Mohl mě přece mít, už když jsem byla zavřená v Podzemí.

Jenže tehdy o mě nevěděl. Byla jsem bezvýznamný vězeň. Zrůda, pravda, ale zrůdy se čas od času rodily i mezi lidmi. Nemusely být vždy tvořeny v laboratořích při šílených projektech.

Co se stalo? Jak se Inspektor dozvěděl o mé cestě?

Dosud jsem viděla jen dvě možnosti: dozví se, nedozví se. Jak a odkud, o tom jsem neuvažovala.

Nikdo jiný než Matka zasvěcen nebyl. Matka a já. Osobně jsem si nebyla vědoma, že bych o svém úkolu s Inspektorem mluvila.

A Matka by spíš zemřela, než mě prozradit.

Ta prostá pravda mě pálila v očích. Vyhrkly mi slzy.

Pokolikáté už za tuhle cestu pláču? A kolikrát jsem plakala předtím? Nikdy.

Nikdy dřív.

***

Tváře jsem měla mokré slzami, když se Velké slunce dostalo do nadhlavníku. Malé zapadlo dávno. Vysokánský val se přede mnou tyčil, čím bližší, tím obrovštější.

V zádech se mi držel Archag. Slyšela jsem cvakání a šelestění. Byl rychlejší, než jsem čekala.

Otoč se a bojuj, našeptávalo mi mé zvíře. Bojuj, dokud máš sílu. Jednou už jsi zastavila. Nemůžeš pořád utíkat. Zastav a bojuj! Bojuj!!!

Pravda. Ale já chtěla doběhnout k tomu horstvu, k tomu valu, či co to bylo!

Do hajzlu!

Tomu parchantovi, co mi byl v patách, na mých přáních záleželo tolik, co nic.

Zacvakal zuby v odporné kruhovité tlamce, skočil a přistál mi na zádech.

Oba jsme se svalili do trávy, v těsném objetí, jako nejperverznější milenci na světě.

***

Třeštila jsem strachem bolestí a zlostí. Osten, čnějící z Archagovy tlamy, se mi zaťal do nadloktí. Nejspíš v tom nebyl úmysl, protože Archag se mě snažil jen držet a znehybnit. Na palčivosti rány ti však nic neměnilo.

Chňapla jsem, sevřela osten v ruce a trhla. Křupnutí. Rána v mé paži se rozšířila.

„Grrrrrááááúúú,“ řvala jsem, „chcípni, ty parchante!!!“

A už jsem mu šla po krku, po tom odporně tenkém úponku mezi kulovitou hlavou a kulovitým břichem. Černá vrásčitá kůže se leskla vyměšovanou tekutinou, ostře páchla. Věděla jsem, že jde o jed, ale stejně jsem se chtěla zakousnout. Trhat!

„Ne,“ vrnělo to z reproduktoru  Archagova obojku, „nechci ublížit!!!“

„Na to ti seru!“

„Otec ti chce pomoci!“

„Seru i na Inspektora!“

Zalomcovala jsem s jeho ostnem. Tiše zasyčel, z tlamky mu ukápla bezbarvá tekutina. Kapka zasyčela v mé srsti. Řezavé pálení, jako z kyselého deště.

Lup!

Archag vyskočil, osten vytržený z lůžka mi zůstal v ruce. Bolestné řvaní mého bratříčka mi dunělo v hlavě. Modifikátor nestíhal – elektronické prskání a syčení pokřivilo slova.

„SSSabijuuu!“

Aha, takže už žádný hodný tatíček a převýchova. Vida, co dokáže trocha bolesti.

Využila jsem chvilky, kdy byly všechny Archagovy končetiny zaměstnány ohmatáváním rány, mrskla jsem sebou a vyskočila na nohy.

Jedno hrábnutí prackou, diamantové drápy rozťaly Archagovu kůži s mlasknutím, podobným polibku.

A zdrhat!

V hlavě mi horce tepalo všechno, co jsem musela v posledních chvílích vstřebat.

Bratr. Matka. Inspektor.

První živější, než se předpokládalo, druhá pravděpodobně mrtvá. Umučená Slídiči. Třetí…

Mávla jsem zdravou prackou, svištění. Trhala jsem vzduch. Mít tak před sebou Inspektora! Ukázala bych mu svou verzi převýchovy lumpů!

Jenže jsem před sebou Inspektora neměla, jen v patách jeho nejoblíbenější děcko…

A tentokrát se mě můj bratříček nebude pokoušet odvléci zpátky. Tentokrát mě zabije.

***

Získala jsem celkem služný náskok, než se Archag vyrovnal se svým dvojím zraněním. To seknutí na ústupu bylo úspěšnější, než jsem čekala. Drápy mu roztrhly kůži na čele, ta se odchlípla a padla mu před oči.

Potácel se na místě a řval tak silně, že jeho reproduktory to musely každou chvíli vzdát.

Moc jsem se za ním neohlížela, jen párkrát. Rychlý pohled přes rameno, nohy pracují.

Běžela jsem jak nejlépe jsem dovedla, ale začínala jsem cítit únavu. Tentokrát opravdovou únavu, ne jen citové zhnusení jednotvárným během.

Svaly si žádaly porci energie. A já už několik dní nejedla nic, než pár chomáčků trávy. Navíc jsem začínala mít problémy s ránou po Archagově ostnu.

Paže mi naběhla, ranka se stáhla tak, až připomínala tu Archagovu hnusnou tlamu. Od rány se pod kůží táhly zažloutlé pruhy. Otrava…

Přestával jsem cítit rameno, jen tupé tepání. Do hlavy se mi valila krev a přinášela horečku.

Zapotácela jsem se a ztratila rychlost. Pravá paže se mi malátně klinkala podél těla. Žaludek se třásl nevolností.

Jistě to nebylo smrtelné zranění, mít trochu času, vyléčila bych jej pomocí dezinfekce, vlastních drápů a jazyka. Léčivé sliny.

Jenže jsem ani  trochu času neměla a jed mě začínal zmáhat.

Zasranej Archag! Měli ho v Podzemí nechat chcípnout hlady! Měli ho zlikvidovat! Měli…

Jenže si z něj udělali zbraň.

Dech ze mne prudce vyrážel, chrčivý a horký. Nohy se mi pletly. Přesto jsem nezastavovala. Nemůžu to vzdát. Nemůžu si lehnout a čekat na smrt, nemůžu vzdát svůj úkol!

Ale proč ne? Kdo se zajímá o to, co najdu? Co jsem už našla?

Matka je nejspíš mrtvá. I kdyby nebyla, tam, kde je, ji moje zprávy nepotěší, protože je nedostane. Inspektor své nepřátele dobře hlídá.

A stojí někdo jiný, kdokoli jiný z Města, o pravdu?

S touhle otázkou jsem se svalila k zemi. Prostě jsem zakopla o vlastní nohy. Podíval jsem se na svou bezvládnou paži – vypadala skoro lidsky, tak bledě a bezmocně. Drápy zatažené, prsty rovné.

Zvedla jsem se na všechny čtyři a plazila se dál. Val přede mnou nabíral hrozivých rozměrů, ale blížil se. Blížil!

Dostala jsem se k místu, kde z trávy vystupovalo řídce rozseté kamení. Před sebou jsem dál viděla ležet kamenů víc a větších, v dálce už se tyčily úplné balvany.

A nahnědlý svah, stoupající strmě vzhůru.

Lehla jsem si na záda mezi dva kameny. Drápy na zdravé ruce připravené, na nohou též. Budu drásat, budu se rvát. Až do konce.

Jen kdyby se mi tak netočila hlava.

Když nade mnou stanul černý stín Archagova těla, už jsem téměř nebyla při vědomí. Přesto jsem po něm hmátla. Odpovědí mi byly škrabavé pařáty, které se mi sevřely na hrdle. Zvrátila jsem hlavu, zornice očí pluly, zaplouvaly pod víčka.

A v tom okamžiku jsem to uviděla.

Velké slunce zapadlo, právě zmizely poslední paprsky. Zaplulo za ohromný val, sahající do mraků. Někde ve výšce byl ještě jasný den, ale zde, ve stínu valu, nastala temnota.

Ani Malé slunce nemělo vyjít. Střídající se Velké a Malé dny nahradila sametová noc.

Naprostá noc.

Černé, výsměšné oko měsíce, se projasňovalo. Už nebylo mrtvolné, vysávající sílu. Z temnot na mě pomrkával můj stříbřitý přítel, můj svůdce.

Sáhla jsem po něm a do hrudi se mi místo přiškrceného dechu vlil bíle jiskřící elixír, nejsilnější ze všech.

Teď! Vykopnout!

Odulé tělo Archaga letí vzhůru, jakoby nic nevážilo. S plesknutím dopadá mezi balvany.

Jsem na nohou. Skočit.

Zraněná ruka stále plápolá podél těla, ale jed se nešíří. Ne, že bych o tom přemýšlela. Jedna ruka stačí. Mám ještě dvě nohy. Silné drápy. A tesáky v ústech.

Mihnout se tmou!

Zaduní to, když se s Archagem srazím. Vrážím mu hlavou do břicha, cvakám čelistmi. Toužím se zakousnout…

Ale Archag je tak kulatý, že mi na něm čelisti klouzají.

Nevadí.

Sklonit hlavu, drápy rvu Archagovy boky. Zakusuji se do chuchvalce kožnatých orgánů, visících bráškovi pod břichem.

Do zátylku se mi zatínají jeho drápky, ježaté, chlupaté pracky. Ječí tak vysokým tónem, že jeho obojek praská a on najednou oněmí.

Ticho, dunící v hlavě.

Padám nazad, s kusem černého masa v hubě. Cítím podivnou pachuť, není to krev, jakou znám. Nazelenalá břečka, vazká a palčivá. Plivu.

Archag po mě skáče, šílený, je šílený!!!

Poznám to, i když v jeho očích není výraz, i když se jeho obličej podobá lidskému jen minimálně.

Šílenství. Bolest a dravost.

Znám je sama.

Kutálíme se mezi kameny, drápy zaklesnuté v mase druhého, zuby cvakají. Uhýbáme kousancům.

Jsem rychlejší. Mě pomáhá stříbrný.

Jásám. Po celém těle planoucí šrámy, ale zalykám se blahem.

Žiji a bojuji.

Cítím mezi zuby Archagův krk. Vibruje to v něm, nevyřčenými slovy, slovy, která nemá kdo přeložit do normální řeči. Chvíli si ten pocit vychutnávám, nevnímám, jak mi tělo praští v bratrově sevření.

Stisknout zuby!

Tlamu mi zaplaví hnusná tekutina. Archagovo sevření povoluje. Celá ta temná masa se kácí k zemi.

Odstupuji, teprve teď se mi prudce rozbuší srdce. Oddechuji, plivu na všechny strany sliny a Archagovu krev.

Zvítězila jsem.

Z dětí, jež Matka stvořila, jsem poslední živá.

***

O chvíli později jsem seděla na jednom z těch sympaticky nepravidelných balvanů, vdechovala noční vzduch a čichala vzdálenou vůni, již jsem nedokázala nikam zařadit, ale která byla nesmírně lákavá.

Pod mýma nohama se válela nestvůrná masa obalená černou zkrabatělou kůží. Archag.

Raději jsem čekala, jestli ještě neprojeví známky života. My, Matčiny zrůdy, máme tuhý kořínek. Nechtěla jsem se dočkat dalšího nemilého setkání.

Rána v pravačce se mi hojila. Neobvykle pomalu a neobvykle bolestivě, ale zacelovala se. Ošetřila jsem ji hned, jak jsem se vyhrabala zpod zhrouceného Archaga a trochu vydechla. Rozřízla jsem napuchlé maso drápem, vysála jed. Trochu se mi motala hlava, Archagovy nepřátelské tekutiny se mi musely dostat do krve.

Jinak jsem se ale cítila dobře, děkuji za optání.

Měsíc stále třeštil a sliboval mi stříbrnou euforii, ale dokázala jsem odolat. Jeho pomoci jsem využila. Netoužila jsem dnešní noc proběhat v šíleném zaujetí.

Seděla jsem a byla jsem smutná.

I radost z vítězství v boji pominula. Před mnou ležel můj mrtvý bratr. Jediný tvor, s kterým jsem rodově spřízněna, alespoň formálně. Další bytost, na které mi záleželo, Matka, nejspíš ležela na dně jedné z devíti řek Města, nebo hůř, zaživa navěky pohřbená v Podzemí.

Kopnout do mrtvoly, ležící přede mnou, nepřinášelo úlevu. Pravda, Archag byl Inspektorovým nástrojem, ale pouze nástrojem.

Pomohlo by mi rozdupat zbraň, již jsem odebrala nepříteli?

Dřív ano. Ale měnila jsem se. Měnily mě pláně, měnila mě cesta. Z tvora, jemuž nezáleží na ničem, dokonce ani na vlastním prospěchu, se stal uzlíček nervů. V hlavě se otevřelo bludiště, v němž se skrývaly neodhalené city. Připraveny vybafnout na mě za dalším rohem.

Šťouchla jsem nohou do Archaga.

Nic. Nejspíš je skutečně mrtvý. Sedím tu zbytečně.

Neměla bych být tak nedůvěřivá, konec konců, i Archag byl jen smrtelník. Se všemi výhodami i nevýhodami, které z toho plynou.

Převalila jsem jeho ohavné tělo na záda. Nemohla jsem odolat. Potřeboval jsem se ještě jednou podívat. Vždyť stejně jako Archag byl mohla vypadat i já, kdyby Matce taková podoba připadla nejvýhodnější. Kdyby na ní ustrnula a přestala experimentovat.

Dziiiink!

Kovové cinknutí.

Z Archaga něco vypadlo. Ve zvrásněných záhybech kůže ukrýval maličký komunikátor.

V jakési fascinaci jsem se k přístroji sklonila, zvedla jej a přiložila k očím, malinká sluchátka zasunula do uší. Neměla jsem to dělat.

Zasraná zvědavost!

Navolila jsem prohlídku celého obsahu. Nejdřív mi před očima probliklo pár mizerně zaostřených obrázků Inspektora. Mluvil a mluvil.

Nejspíš dával Archagovi instrukce.

Pak jsem uviděla sama sebe.

Nahrbená postava se vleče plání. Z tohohle pohledu jsem vypadala mrňavá a ztracená.

Další záběr ukazoval opět Inspektora, chválícího. Pak obraz rychle přesmekl na můj stan. Obkroužil jej.

A zase Inspektor. Tentokrát mluvil rozzlobeně. A zaslechla jsem i Archagovy odpovědi.

Můj bratříček se ptal, proč jsem špatná. A Inspektor přepnul svůj vlastní komunikátor na Obrazovku ve své rezidenci.

Na okamžik jsem musela zavřít oči.

Zrnitý, poskakující obraz, zdeformovaný dvojím přenosem, ukazoval Matku. Seděla v koutě holé cely, stejné, do jaké tehdy zavřeli mě.

Matka byla v Podzemí.

Nahá, schoulená sama do sebe. Všechna její důstojnost a odměřenost zmizela. Třásla se a hryzala si nehty. Inspektorův chladný hlas ji označoval za největšího zločince a narušitele v dějinách Města.

Strhla jsem si sluchátka z uší. Zvrácená zvědavost, sklon k sebetrýznění, mi však nedovolily udělat totéž s brýlemi komunikátoru.

Znovu Matka, ale tentokrát stojící u zdi v místnosti, podobající se veliké kleci. Kovové rošty, stěny, strop i podlaha. Matka něco křičela směrem ke mně. Snad prosby, snad nadávky.

Každou třetí vteřinu se zajiskřilo a obraz se zatměl.

Elektrošoky.

Parchanti zasraný!!!

Další obraz – Matka, smutně se hrbící na pěnovém křesle. Hlava skloněná k levému rameni, v očích prázdný výraz. Koutky úst sebou cukají. Lesklý pramínek slin.

Mluví.

Vím, co říká, ani nemusím poslouchat. Říká všechno, co si Inspektor přeje vědět. Co se stalo s projektem, jak, kde a kdy. Kam a proč mě poslala.

Nakonec se z rohu obrazu vynoří cosi temného a lesklého. Jako konec trubky, ale já vím, že je to prskačka.

Blesk znovu zatmí obrazovku. Pak místo Matky sedí v  křesle jen ženské torzo. Trosky hlavy se podobají abstraktnímu objektu, jaké vystavují na promenádě Města. Všude krev.

Střih. Tenhle konec zřejmě Inspektor Archagovi ukazovat nechtěl, ale včas ho neodpojil.

Sundala jsem si komunikátor z očí. Pustila jsem ho na zem a zůstala nerozhodně stát. Naprostá noc končila, na východě se objevoval bledý přísvit.

Zaťala jsem pěsti. Začínal se mě zmocňovat vztek opravdový, hořící, ne to, co jsem dosud za vztek považovala a co bylo chladné a odměřené.

Z očí mi stále tekly slzy, ale už jsem je nevnímala.

Zvedla jsem komunikátor, vrazila si sluchátka do uší a na oči brýle. Stiskla jsem tlačítko kontaktu.

Zrnění. Záblesk. Inspektorova tvář, dychtivá a nadšená.

„Dostal jsi ji, Archagu?“

Chvíli jsem nedokázala promluvit. Pak jsem pomalu a zřetelně začala.

„Archag je mrtvej. Přála bych si, abys ty byl taky, ty slizkej parchante, ale považuj tohle za příslib do budoucna. Já si tě najdu. A dám si záležet. Jo, taky jsem našla něco, co asi bude známkou života mimo Město a až se vrátím, tak si můžeš ty svoje zasraný Teze narvat do prdele!“

Než stačil zalapat po dechu a něco udělat, utnula jsem spojení.

Začalo mi docházet, že jsem se nezachovala nejmoudřeji. Měla jsem mlčet, nechat toho hajzla, aby si domýšlel.

Takhle nejspíš právě začíná dělat opatření. Taky bych se zítra mohla probudit s armádou zrůdiček v zádech.

Ale za tu chvilku, co jsem mohla pozorovat jeho samolibý ksicht, jak se protahuje a děsí, to zatraceně stálo!

***

Zbytek Naprosté noci jsem strávila ve stanu, postaveném v měkké půdě mezi kameny.

***

Snad poprvé v životě jsem se po Naprosté noci neprobudila s pocitem kocoviny a marnosti veškerého lidského počínání, ačkoli do skoku mi taky nijak zvlášť nebylo. Archagova mršina, od níž jsem zřejmě neodešla dost daleko, začínala zavánět.

Sbalila jsem stan, protáhla se a po krátkém ohlédnutí východním směrem jsem začala šplhat po svahu vzhůru.

Pravou paži jsem stále nemohla ohnout, ale rána se úspěšně hojila. Trochu mi to zvedlo náladu.

Ale hlavou mu stále rezonoval Matčin němý křik…

Skopla jsem dolů kámen a pozorovala, jak letí po svahu. Lhala jsem sama sobě. Žádný optimismus. Nic. Nakonec všechno skončí v jediném němém výkřiku.

Shodila jsem další kámen a další. Strhávala jsem lavinu, řvala a brečela a kopala do kamení. Vyla jsem a drásala hlínu kolem.

Oslepily mě paprsky Velkého slunce. Sáhla jsem pro brýle a nasadila si je. Trochu mě to uklidnilo, takže jsem mohla lézt dál.

***

Začínala jsem pochybovat o smyslu toho, co provádím. Do Města se mi stejně nepodaří vrátit. Moje vyhrůžky byly plané, věděla jsem to já a nepochybně to věděl i Inspektor.

Možná jsem si cestu zpátky zavřela sama, tím, že jsem neudržela svůj vztek na uzdě a volala Inspektorovi.

Jakmile bych se teď objevila třeba jen v blízkosti Města, vrhlo by se na mě celé oddělení Slídičů.

Takže… má cenu nalézat a objevovat, když o objevy a nálezy nikdo nestojí?

Dělám to sama pro sebe, namítla jsem. Možná se vůbec nebudu muset vracet, když najdu jiné místo k životu.

V tu chvíli už jsem šplhala po téměř dokonale svislé skalní stěně. Raději jsem se nedívala dolů. Výšky odjakživa nesnáším.

Přesouvat se od výstupku k výstupku. Pomalu, pečlivě zkoumat terén. Vyhýbat se zvětralým kamenům, drolícím se místům.

Do zad mi pražilo Velké slunce vší svou zlomyslnou silou a já se začala potit. Žaludek se mi svíral hladem, hlava se mi točila jen při pomyšlení na hloubku, kterou už musím mít pod sebou.

Napadlo mě, jestli bych skončila mrtvá vedle Archaga, kdybych spadla. Nejspíš by v tom byla jakási primitivní spravedlnost.

Jenže já nespadnu! Nesmím!

Dostala jsem se k převisu. Stála jsem s nohama v mělké prohlubni kamene, ruce přisáté o kus výš. V pravačce mi pulsovala bolest, jakou jsem dosud nikdy necítila. Jakoby mi paži znovu a znovu trhal Archagův bodec.

Nad mojí hlavou se svah boulil, vydouval jako ňadro kypré matróny. Možná by jej bez obtíží přelezl Archag, se svými příchytkami a drápky a osmi nohami.

Já jsem neměla šanci.

Jinudy jsem jít nemohla. Znamenalo by to kdoví jak dlouhé lezení stranou, protože vyboulenina se vodorovně táhla až do nedohledna.

Do boku se mi opřel vítr.

„Tak to je v prdeli,“ zašeptala jsem. „Nemůžu dolů, nemůžu nahoru, nemůžu do strany. A zůstat taky nemůžu, protože mě shodí vítr. Takže co?“.

Skála mi neporadila. Natáhla jsem zdravou ruku a zkusmo se chytila jednoho z výčnělků. Nekýval se.

Zaťala jsem drápy do drobných spár mezi kameny a chytila se i druhou rukou.

Natažená ve vzduchu jsem strnula. Pak mi nohy vyklouzly ze záchytů a visela jsem ve vzduchu jen na rukou, z nichž jedna právě explodovala bolestí.

Nesmím zpanikařit, umínila jsem si.

Jenže moje nohy jakoby měly vlastní vůli, hrabaly se po záchytném bodu.

Rozkývala jsem se.

„Úúúúúááách!“

Vteřinu dvě jsem visela na zraněné ruce, druhou jsem přehmátla a chytila se výš.

Hleděla jsem na oblohu, skla brýlí ji barvila do fialova.

„Áááááááááííííííí!“

Další přehmat. Bolestí se mi zatmělo před očima. Ale zase jsem relativně bezpečně visela na obou rukou, jen kousek od okraje převisu.

„Úúúúúúúááááhháááúúú!“

A už jsem se drápala vzhůru.

Převalila jsem se přes převis a zůstala ležet. Dech mi syčel v hrdle. Z rány po Archagově bodci tekla krev.

Olízala jsem ji, trochu jsem se sebrala. Vzhlédla jsem. Nade mnou se strmě tyčil zbytek svahu. Ještě dost vysoký, ale…

Dohlédla jsem na vrchol a zatajil se mi dech. Jakoby se rozhodly slézt do údolí, ale něco je zadrželo kousek od kraje, se ze spár mezi kameny tyčily nízké, pokroucené stromky.

Svěže zelené!

Vykašlala jsem se na bolest, na krvácení. Drápala jsem se vzhůru v horečném zaujetí, hekala a sténala námahou.

Nezastavovat. Rychleji!

Na další převis jsem narazila, když mi Velké slunce stanulo nad hlavou a Malé je vystřídalo v pražení do zad. Tentokrát jsem ale kousek vedle našla bezpečnou stezičku.

A dál, výš!!!

Ani jsem si nevšimla, že měsíc zas zčernal a dívá se zlým, potměšilým pohledem. Měla jsem stříbřitou sílu v sobě, hnala mě k vrcholu.

V hlíně se cosi pohnulo, skok, chňap, a už jsem držela v dlani dalšího živého tvora. Bylo to hebké chlupaté zvíře s korálkově lesklýma očima. Kničelo.

Utrhla jsem mu hlavu a snědla je syrové. Maso chutnalo příjemně, lépe, než maso upravených chlupatců z chovů Města.

A dál!

Neohlížela jsem se. Ani jedinkrát jsem se během celého výstupu nepodívala za sebe. Naprosto mě zaujalo to, co jsem měla před sebou.

Dolezla jsem ke stromkům a první z nich objala, přestože mě jeho větve poškrábaly.

Teď už jsem se neplazila po skále, utíkala jsem. V podřepu, po čtyřech, ale běžela jsem.

Nad vrcholem svahu se v mírném větru houpaly koruny dalších a dalších stromů. Skočila jsem, přehoupla se přes poslední balvan.

Dopadla jsem do šťavnaté trávy. Totiž… ne jen do trávy, spíš do malé džungle z různých rostlin, kvetoucích a bujících opřekot.

Další, opravdová džungle, se vypínala před mnou. Miliony stromů, zelené šero, malí, barevní ptáčci, ještěrky, lezoucí po stromech, drobná přihrbená stvoření, poskakující po větvích a štěbetajících tenkými hlásky.

Chvíli jsem na to strnule zírala, pak jsem shodila ze zad batoh a začala se převalovat v trávě.

Kňučela jsem rozkoší a zároveň jsem plakala, největší hysterický záchvat všech dob.

Odhodila jsem brýle a vběhla do lesa, abych se nasytila jeho plody.

***

Teď sedím na okraji svahu a dívám se dolů. Břicho mám plné masa a šťavnatých plodů, které skutečně rostou na živých stromech. Rána v paži se mi už zahojila.

Tam dole leží Město. Mám natolik dobré oči, abych k němu dohlédla, to ano. Zjistila jsem pár věcí.

Pláně se táhnou kolem Města v dokonalém kruhu. Ohraničuje je val, na jehož vrcholu sedím.

Město leží ve středu olbřímího kráteru. V prohlubni, která má vlastní smrtící počasí a již překrývá odporně žlutohnědý mrak smogu a jedovatých výparů.

Kolem kráteru je ráj. Viděla jsem tolik různých zvířat, že je ani neumím všechny pojmenovat a to znám archiv Kartotéky zpaměti. Tolik různých forem rostlinstva, kolik by ani paměť Kartotéky nepobrala. Jediná veliká rozmanitost, hýření barvami a tvary. Od Města se zdejší krajina liší stejně, jako bílý měsíc od toho černého.

Nic podobného jsem si nedokázala představit. Nikdy. V divokých snech, které mi přinášela Naprostá noc, jsem však částí mysli právě na takovém místě žila. Je pro mě jako stvořené. Nekonečné prostory pro běh, lov a zkoumání.

Můžu se otočit a jít, cestovat na západ. Nikdy se neobracet zpátky. Proč bych také měla? Matka je mrtvá a ve Městě čeká Inspektor a Slídiči.

Ale můžu se taky zkusit vrátit a dovést lidi Města k poznání. Ta možnost na mne pomrkává, tvář má odpudivou, stejně jako pravda.

***

Cítím se moc a moc unavená.

Asi tu zůstanu sedět navěky, až zarostu do skalního masivu a objevitelé po neznámém množství let mě nazvou sochou zvířecí ženy.

Ne, to se nestane. Nesmím čekat dlouho. Potom bych se už nedokázala rozhodnout, nedokázala bych tohle místo opustit, ani kdybych si sebevíc namlouvala, že chci.

Rozmyslet se.

Jediná volba, stříbro, nebo čerň, život nebo smrt, pravda, nebo sladký klam.

Rozmyslet se.

Jen kdyby to tolik nebolelo. Kdyby to bylo jen o něco málo lehčí…