VIVIBLOG

Další kousek od Eliášky Von Nanohy…

Bylo jaro a všude přicházela na svět mláďata. Také u ježků ve stodole u Mašíků v Mladoticích měli veselo. Ježčí mamince se narodili tři ježčí kluci.

Myslíte, že to ježčí maminku píchá, když přicházejí ježečci na svět? Kdepak, malí ježourci mají bodlinky měkké, růžovoučké a jako z rosolu. Jsou ještě slepí a nějaký čas to trvá, než prokouknou. Pak ale začnou rychle prozkoumávat svět kolem , a jak rostou, zpevňují se jim i bodlinky, aby měli ježci obranu proti nepříteli.

Jaké mají ježci nepřátele? No těch je habaděj! Od aut na silnici, proti kterým ovšem jejich bodlinky nic nezmůžou, přes dravé ptáky až po lišku, jezevce a toulavé psy.

Tak tihle mladotičtí ježečci rostli jako z vody, maminka je učila, na co si mají dávat pozor a co naopak mají sami lovit jako potravu.Víte, co jedí ježci? No, asi by vám to nechutnalo – žížaly, slimáky, šneky, larvy, a větší ježek uloví i žábu nebo hada. Každý večer vodila maminka ježčí kluky do zahrady na lov. Dva ježourci pilně lovili a šlo jim to k duhu, ale ten třetí byl nějaký myslitel, všechno prohlížel, zkoumal, u všeho se zastavil a dumal. Nebyl dost rychlý a tak na něj zbývali ti šneci a slimáci. Kolikrát mu utekla i žížala. Nevadilo mu to, ale nerostl tak rychle jako bráškové a brzy za nimi viditelně zaostával.

Na konci léta je čas na zkoušku ježčí dospělosti.

„Milí ježci,“ řekla jednoho dne ráno maminka synkům. „Je načase, abyste prokázali ježčí samostatnost. Podrobíte se zkoušce. Kdo z vás ji vykoná, může se pustit do světa.“

„Já, já to dokážu!“volali oba větší bráškové jeden přes druhého.

„Co jste říkali?“ probral se ze zamyšlení ten malý.

Maminka si jen povzdechla. Se slunce západem odvedla jednoho z větších bratrů (vybojovali o to zápas) na paseku k velkému kameni, kde se ráda vyhřívala veliká zmije.

„Už jsi přemohl slepýše i užovku,“ řekla maminka. „Když přemůžeš i tuhle zmiji, nemusím mít o tebe strach a můžeš jít do světa.“

Slunce zapadlo a vyhřátý kámen začal vychládat. Zmije se probudila a smýkla sebou z kamene do trávy. Tam ale na ní čekal ježek.Popadl ji zubama za hlavičkou, aby ho nemohla svými jedovými zuby kousnout a pevně stiskl. Zmije byla ale silná a bránila se. Ježek s ní několikrát švihl o kámen a omráčenou zakousl.

„Dobrá práce!“ pochválila ho maminka a podala mu raneček, ne s buchtama, spíš tak symbolicky. „Sbohem synku, ať se ti ve světě daří!“

Ježek dal mamince hubičku na čumáček, zamával na rozloučenou a vyrazil do světa.

Druhý den v tutéž dobu odvedla maminka na jiné místo druhého synka. Také tam byla zmije a druhý ježek se s ní šikovně vypořádal. Rozloučil se s maminkou a vypravil se do světa.

Ježčí maminka zůstala s malým ježkem sama. Už sice ulovil i slepýše, ale před dlouhou užovkou utekl (to by utekli i jiní, že?) a tak na zmiji nebylo ani pomyšlení.

Nastal podzim. To je čas, kdy ježci hodně loví, aby si udělali zásoby na dlouhou zimu. Který ježek je malý, nebo nešika, ten zimu nepřečká. Ježčí maminka měla o synka velkou starost. „Pořád má hlavu v oblacích a na praktické věci ani pomyšlení!“ postěžovala si sousedce odnaproti. Ale nedalo se nic dělat, zkoušku už nešlo déle odkládat.

Maminka hledala dlouho v okolí, až našla tu poslední zmiji, která se ještě nezavrtala před zimou pod zem. „Třeba už bude trochu ztuhlá a malátná,“ utěšovala se v koutku duše, ale měla přitom výčitky, že podvádí.

Zmije však nebyla malátná ani trošičku. Vztyčila se před ježkem jako kobra a zasyčela: „Zkussss ssssi něco ssssyčččáku! Rozssssápu tě na kusssssy!“

Trpěla totiž nespavostí a tak odkládala zimní spánek na poslední chvíli. Teď toho litovala.

„Snad nemusí být hned tak zle!“ chlácholil zmiji ježek a maminka v křoví se chytila za hlavu. Co to ten její synek dělá? Proč se do zmije nepustí?

„Jdu jen tak kolem a koukám se na hvězdičky,“ pokračoval mírumilovně ježek.

„Na to ti tak sssskočím!“ zasyčela zmije a zahrozila mu rozeklaným jazýčkem. „Poznáš zzzzmijí zuby!“

A vyrazila po ježkovi. Ten měl ale dost času se na útok připravit a uhnul. Jak kolem něj hlava hada proletěla, skočil a oběma tlapkama jí přimáčkl k zemi.

„Teď bych tě mohl zakousnout,“ zašeptal zmiji do ucha, „ale někdy je větší hrdinství život darovat, než vzít! (Alespoň to tak říkal Gandalf) Proto tě pustím. Zalez do díry a ukaž se až na jaře. Pak zase můžeme změřit své síly!“

Pak hada pustil. Zmije se kolem něj prosmýkla a bez řečí zmizela v díře pod kamenem.

Za křovím vykoukla ježčí maminka. „Všechno jsem viděla a mám z tebe radost! Udělal jsi to po svém. Všichni ježci nemůžou být stejní. Někteří jsou silní, jiní jsou moudří a milosrdní. Raneček pro tebe nemám, ale pojď, přezimujeme spolu ve stodole u Mašíků!“

A tak se ježčí maminka i se synkem zahrabali hluboko do sena, stočili se každý do pevného klubíčka a spali zimním spánkem až do jara.

Follow

Sdílet

2 reakcí v článku “O ježkovi z Mladotic – pohádky vlčí babičky”