VIVIBLOG

Tak, čas na další takový srovnání, a domácí zpravodajskou relaci. Poněvadž jsem moc shnilá, abych třebas takové mojí milované ma- totiž, Eliášovi von Nanohovi napsala mail, a dalším lidem další maily a tak vůbec, tak to vykomunikuji veřejně…

Třebaže jsem se právě navečeřela rok prošlé worčestrové omáčky, která mi teda vážně nečvachtala, a to ani s ejdamem (totiž, goudou…), myslím, že můj plechovej žaludek se s tím vyrovná, a není tedy třeba psát epitaf…

No, a už trochu souvisleji, ty slíbené zprávy z domova:

Kdo jste si toho zatím nevšimli, tak tu máme fimbulskou zimu. Tudíž doporučuju místo nadávání a vtípků začít se připravovat na obranu před ledovými obry… Ačkoli si ještě zahrávám s myšlenkou obětovat nejbližšího Jaroslava, třeba by to pomohlo.  >:D

Ádě ovšem zima vůbec nevadí, takže mě denně vytahuje s dědou krmit slepice a králíky, prodíráme se sněhovou vánicí, vlče se vrhá na zrní u slepic, odnáší ho králíkům, nebo jej seje do závějí… a kdybych ji neodnesla, byla by schopná se tam venku ochomýtat, dokud by nezapadala až po krk.

Vůbec z ní roste malej diktátůrek – teda, ne že bych ji nechala vyřvávat si nesmyslnosti, od přesazování babiččinejch kytek na okně ji nemilosrdně odnesu, když mě kousne, tak jí kousnu taky, a v teplotách kolem nuly se venku v teplý vodě pro slepice prostě máchat nebude. Ale až na takový chvíle, kdy bezostyšně využiju svojí prozatimní silové převahy, je to fakt děsnej samorost.

Po kom to asi má… Nová oblíbená zábava: troubení na nosy. Oblíbená zábava, kterou díkybohům už opustila: kradení pupíku a lechtání vivimámy. Nová slova… hmmm, až na různé variace na mama, tata, piti a kombinace těhle tří slov, nic moc. Ale umí přečíst „A“ a umí přečíst „B“ a odhaduju, že přelouskne minimálně půl knihovničky, než dokáže sama říct souvislou větu. Oblíbené hračky: autíčka, traktory, koník. Traktor, jezdící na koníkovi. Koník, jezdící na koníkovi. Auto, jezdící na traktoru. Jo, a ještě mimo tenhle top 3, nasazování salátové mísy Vivíkovi na hlavu. Nejspíš mě to má uchránit před zlými paprsky z kosmu, které mne nutí pořád sedět u trollbooku a něco do něj datlit. Budu ji muset nosit častěji, protože takhle Ádina starostlivost přichází vniveč.

Jo, a tu a tam se mě teď někdo zeptá, jestli jako neplánujeme další dítě. Takže odpověď zní: ne, neplánujeme. Marki mi tuhle říkala cosi, že jako než dítě, tak si radši pořídí ještě dva psy. Což mne přivedlo na takovou myšlenku, kterou jednou určitě budou tesat (nevím kdo, nejspíš nějací rodičové): Když máš hodně psů, můžeš je zapřáhnout do saní a nechat se táhnout. Když máš hodně dětí, sama se ocitneš v zápřahu.

Že zdravím Eliáše Von Nanohu.

Dobrá, tak pozvolna přejdu k tématu číslo dvě. Buchňánkomilové mohou přestat číst. A ostatní v podstatě taky.

Protože zase budu plkat o psaní.

Že z toho magořím, to už jsem sdělila na tolika místech tolika lidem tolikrát, že jsem z toho vážně magor. Od včerejška jsem se rozhodla trochu polevit, raději jsem se konečně pořádně opřela do práce na kreslení, ale… Co čert nechtěl (a já CHTĚLA!), najednou se pár lidí, které jsem s tím už otravovala hodně dlouho, rozhodlo buď začít číst, nebo se prostě začalo zajímat. A to je pro mě asi něco takovýho, jako když před hladovým vlčiskem, který už vlastně vzdalo snahu najít něco k snědku a odložilo to na později, zamáváte krvavou flákotou.

HY-PER-AK-TI-VI-TA!

No dobrá, dobrá, uklidním se… Na druhou stranu, sice tedy takový pošťouchnutí, zamávání žrádlem před očima, by tu bylo, ale nějaký reakce a kritika zatím ne, takže budu hezky spořádaně čekat, až se mě konečně někdo rozhodne zpucovat.

A budu si tu práci dávkovat rozumně… Čím víc jsem do toho ohromnýho textovýho rozsahu zarytá, tím víc nacházím nespojenejch vazeb, nelogickejch píčovin a vůbec, a mám pocit, že musím hrozně moc a hrozně tvrdě a hlavně HNED makat. Přitom na to mám docela čas, netlačí mě žádnej termín, nic…

Jenže i když je to někdy taková hrozně fuška, a hořej mi uši, když vidím, co jsem byla schopná napsat, a nebo třeba momentálně nevím, jak dál, jak něco vyřešit… tak mě to čím dál tím víc baví. A nejhorší na tom je, že by mě to nejspíš bavilo i kdyby to vůbec nikdo nečetl.

Není mi pomoci. Ale hrozně si to užívám.

BTW, konečně jsem našla asi jediný místo, kde přežil tenhle obrázek – na FB v mojí osobní galerii. A že jsem tu běhala a hledala ho ve fyzický podobě asi čtrnáct dní. Díky Lizzy za jeho objevení.

I když se mi teda už úplně nezamlouvá, tak pořád jako ilustrace ujde…

A já jdu zase něco dělat… co asi?

Follow

Sdílet