VIVIBLOG

Sbírání kamínků

Něco málo o mně:  

Tak především vůbec netuším, co všechno sem napsat, a co radši ne, ale nějakej ten vivotopis bych spáchala ráda… Spíš to ale vividím na takovou nesourodou snůšku nahodilostí, takže jestli někdo čekáte, že se dozvíte odkdy dokdy, kde, jak a s kým, tak už můžete přestat číst…

Odedávna jsem si myslela, že nemůžu žít bez čtení, psaní a výtvarničení, asi jako nemůžu žít bez vzduchu…  O něco později se k tomu seznamu nezbytností přidala i muzika, nejdřív pasivně, posléze aktivně, když jsem překonala trauma z první třídy základky, kde mi bylo drsnou souškou (co už tedy v té době technicky souška cca dva roky nebyla, ale jakoby stále byla), že nemám hudební sluch a že si v hudebce mám sednout do kouta a nezaclánět.

Ve chvíli, kdy jsem se začala do té muziky tedy montovat, začalo být všechno jinak. Můj život začal připomínat žonglování spoustou křehkých předmětů ve stoje na jedné noze na hřbetě jankovitýho koně. A některý ty předměty jsem upouštěla, samozřejmě, abych je pak zase musela pracně sbírat a slepovat dohromady. Což tak nějak přetrvává dodnes, i když momentálně jsem zase tak trochu v rovnováze a držím všechny z těch vzácných věcí ve vzduchu a v relativním bezpečí.

A ještě se to zkomplikovalo narozením vivimláděte. Když budu pokračovat v započatý metafoře, ona je tím nejvzácnějším předmětem ze všech a vím, že i kdybych ztratila všechny ostatní, tenhle upustit nesmím.

Tedy, když to řeknu polopatě, střídavě jsem přestávala psát nebo kreslit, v období kultu pupku a po vylodění mláděte jsem si dala i skoro dvouletou pauzu v hraní.

Jak už jsem řekla, až v poslední době se mi daří obnovovat i to, co už jsem považovala za ztracené, a to je dobře… Vím, že to bude ještě těžký, ale současně je to všechno… nádherný. Pečuju o vivimládě, o svůj vztah s G., medituju u bicích, kreslím a začala jsem i něco psát, i kdyby se to poslední nepodařilo, tak v tomhle případě platí, že cesta je cíl. A k tomu všemu patří i tenhle blog, protože aspoň u těch posledních tří věcí je hrozně příjemný vidět nějakou odezvu…

Taková úvaha, šest let stará, ale pořád (až na drobnosti) platná:

04.01.2007

Manowar a já

takový malý výlev…

(Tuhle „esej“ jsem napsala pro všechny rejpaly, ofrňnosy i obyčejné zvědavce. Koho to nezajímá, ať to nečte, je mi to u prdele… )

It was my nineteen year… a ve škole probíhaly praktické zkoušky. Tejden dřiny nad A2 čtvrtkou, matlání se s temperami. A poslech rádia, nebo věcí, co pouštěli spolužáci, dost mocní, aby ovládli rádio…

Druhý den jsem to už nedokázala vydržet, půjčila jsem si od kámoše discmana. Ale teď, co do něj… o muziku jsem se do té doby skoro vůbec nezajímala. Jediná skupina, o které jsem věděla trochu víc než název, byli The Doors. A od rodičů jsem znala český folk a tak podobně…

Pro úplné pochopení situace pár nezbytných keců o mě: depresivní fňukal, stále spící ve škole. Hledající cestu. Flákač. To, čemu by se v angličtině řeklo loser. Školu jsem nezvládla, hlavně kvůli vlastní lenosti a neschopnosti. Věčně zalezlá doma, za sebou jsem měla hospitalizaci kvůli depresím a pokusu o sebevraždu… válčila jsem s tím, jak jsem dovedla… ale chybělo mi něco, co by mi dalo sílu… ano, je jasné, kam tím mířím… ale teď zpátky do školy…

Discmana jsem měla, ale co do něj. Moje kamarádka u sebe měla nějaká CD, i od svého přítele. Tři z nich byly nadepsané divným názvem… MANOWAR. Neměla jsem ani páru, co to je. Zatím se mi z metalové muziky dostalo do pracek akorát něco od jiné kamarádky – Cradle of Filth, Dimmu Borgir… moc se mi to nelíbilo.

Nicméně jsem první CD, se sympatickým názvem Battle Hymns, šoupla do discmana a počkala na první tóny… tůrování motorky. A pak řežba. A hlas, kterej mi málem zastavil srdce… ridin on two wheels…

Uch… nechci říkat, že jsem okamžitě věděla: tohle je ono, to je něco, co poznamená můj život navždycky! Protože tak to nebylo… jen jsem se do té muziky tak zabrala… až mi přestalo vadit to úmorné vysedávání ve škole, bylo mi fuk co se děje kolem, ztratila jsem se ve světě Manowaru…

Ta dvě další CD byly best ofky. Všechny tři jsem si hned uchvátila, půjčila, přepálila… a ohrávala pořád a pořád dokola…

V téhle chvíli by se ta nákaza možná zastavila. Nevěděla jsem, kde sehnat další alba. Net jsem neměla, kámošky nevěděly…

Přešly vánoce, při nichž jsem většinou seděla u kompu, psala, a poslouchala.

Manowar, to, co znamenají, to co jsou, se mi víc a víc zarývalo pod kůži a hluboko do srdce. Jo, taky ho mám… Neřekla jsem si: aaa, budu drsňák, začnu všechno kolem fuckovat a budu nejvíc true. Jenom jsem začala trochu víc přemýšlet o tom, proč jsem takovej slaboch.

Nakonec jsem se rozhodla, že to tak dál nejde. Zase – nesedla jsem si u Metal Daze a neřekla si: tak, tady mi Eric říká, abych udělala tohle a tohle. Tou dobou jsem si moc nespojovala změny, které se se mnou děly, a muziku. Ještě ne.

Ale vysadila jsem antidepresiva a přestala chodit k psychiatričce. Velkej přelom. Řekla jsem si, že to zvládnu sama. A nakonec jsem to zvládla. Ten tejden jsem sice neměla náladu ani na poslech MW, měla jsem absťák se vším všudy, ale přežila jsem to.

Tak mi tahle banda nepřímo zachránila život. Jasně, nemít tu sílu v sobě, nedokázala bych to. Ale bez nich by ji možná nedokázala najít a využít.

Druhá věc, za kterou vděčím Manowaru, je, že jsem se začala rochnit a bahnit ve světě muziky. Nejdřív jsem sehnala zbytek jejich discografie… s ní mi od určitých lidí ale přišly i jiné věci. Od Freedom Call po Amon Amarth… a mě samotnou začalo ohromovat, KOLIK toho existuje. Kolik se toho dá poslouchat.

Manowar byli (a jsou) první, ale nezůstali jediní. Nakonec mi začaly chutnat i věci jako Mayhem, Anaal Nathrakh, Destruction, Selfish… je toho spousta a dodneška nadšeně objevuju… vypsat všechny mezníky, které jsem na téhle cestě dosud potkala, by trvalo dost dlouho, to si nechám na jindy.

V současné době jsem zas skrz tuhle skvělou skupinu poznala partu bezvadných lidí a hlavně svoji lásku… v noční plzeňské ulici nám nějací kolemjdoucí metloši řekli: „aaa, láska skrze Manowar“, a my oba jsme začali zpívat stejnou písničku… není to poetické?

Navíc jsem se odvážila překonat svoje komplexy ohledně muziky a zkusit si to na vlastní končetiny. Sedla jsem si poprvé za bicí a i když vím, že nikdy nebudu hrát nijak skvěle, zatraceně hodně mě to baví! Scottačím si…

Nevím, jestli se mi podařilo vyjádřit, co jsem chtěla. Jen mě nebavilo pořád odpovídat na věty typu: „Jak můžeš poslouchat takovou kokotinu, vždyť to neposlouchaj ani malý děcka“ a „Na tvůj věk už bys měla být hudebně vyspělejší“.

Shrnuto, podtrženo: Manowar pro mě znamenají víc, než muziku. Díky nim jsem našla svoji víru, díky nim jsem našla svoji sílu. Pokud to někomu přijde úsměvné, do toho… od toho tu máme demokracii (aspoň v tomhle ohledu ). Poslouchám celkem dost dalších skupin, a příčí se mi odsuzovat cokoli, co se někomu druhému líbí. Pobyt v práci s rádiem Faktor mě naučil toleranci.

Ano, Manowar není tolerantní. Manowar je nekompromisní. Buď je přijmete, nebo se budete posmívat. Já si vybrala to první, z důvodů, které jsem se snažila napsat. Teď zrovna se mi tak úplně nelíbí, co dělají, ale myslím, že už mají nárok nebýt tak tvrdí a true jako před lety… a za to, co už dokázali, jim odpustím cokoli.

Už jen pro tuhle větu…

„You wait in the rain, you walk through the snow, we give you our blood, we want you to know – In our eyes your’re immortal, in our hearts you’ll live forevermore…“

Follow

Sdílet