VIVIBLOG

Pohádka, upravená a opravená pro moje malé vlkodláče… Konečně zapsaná, dosud existovalo jen ústní podání. Volně k použití.

***

Bylo nebylo, jedna vetchá stařenka napsala úžasnou kuchařskou knihu, a protože kniha měla úspěch a všichni podle ní chtěli vařit, přišla ta stařenka k velikému bohatství. I když něco rozdělila mezi své děti a vnoučata, pořád jí zůstalo moc, než aby věděla co s tím. Byla zvyklá žít si hezky v klidu ve svojí malé chaloupce uprostřed lesů. Na zahrádce si pěstovala, co potřebovala, slepice jí snášely vajíčka, koza jí dávala mléko, a spousta koček a jeden pejsek jí dělali společnost. Stařenka si nepotřebovala kupovat drahá auta, televizi s plochou obrazovkou, ani žádné další drahé a zbytečné věci. Co potřebovala, měla. A tak všechny zbylé peníze vyměnila za zlato, ukryla jej v chaloupce a rozhodla se, že až přijde čas, odkáže je vnoučatům.

Holčička, o které je tahle pohádka, žila s maminkou a tatínkem ve vesnici na kraji lesa. Často chodívala navštěvovat svou babičku a ještě častěji se lesem toulala jen tak, protože se jí v něm líbilo. Aby jí nějací po-všem-živém-pálící-chlapíci náhodou netrefili, nosila vždy do lesa červenou pláštěnku s kapucí, a tak se jí po čase začalo říkat Červená Karkulka.

Ano, ten les byl moc krásný, ale jednou za čas se měníval v nebezpečné místo. To, když si sváteční „myslivci“ usmysleli, že přišel čas si zastřílet, pustili z těsných kotců svoje psy, které jinak nikdy ven nebrali, a vyrazili na lov. Nebyli to takoví myslivci, co se o les a o zvěř starají, těmhle šlo jen o to, ulovit něco živého, udělat z toho mrtvé, donést to domů a pak se opíjet v hospodě ve vsi a chvástat se před ostatními.

Jeden z nich byl horší než ostatní, protože to byl zlý a závistivý člověk a i bez flinty byl nebezpečný. Ten už dlouhou dobu přemýšlel, jak by se mohl dostat k pokladu, který ukrývá stařenka na samotě v lese. Často se potuloval kolem, představoval si, co by si všechno koupil, kdyby měl stařenčino zlato, a nadával a klel, že takové staré bábě přece není k ničemu, zato on, on by mohl s takovým pokladem udělat díru do světa.

A jednoho dne, právě když se Karkulka chystala na návštěvu babičky, tenhle chamtivý lovec se do lesa vydal také, tentokrát rozhodnutý konečně zlato získat.

Karkulka nic špatného netušila. Vyšla na cestu jako vždycky, zpívala si, sbírala barevné kamínky, povídala si se stromy a květinami. Pozorovala, jak se u potoka pasou srnky, honila motýly a vůbec se tak cestou toulala, času měla dost.

Až najednou zaslechla zpoza vývratu smutné naříkání a kňučení. Jiná holčička by se možná bála a šla by pryč, ale Karkulka se honem běžela podívat, jestli může nějak pomoci. Podívala se pod vývrat a on tam vlk. Veliký šedý vlk se žlutýma očima.

„Vlku,“ oslovila ho Karkulka, beze strachu, „vlku, copak se ti stalo? Proč tu tak smutně naříkáš a kňučíš?“

Vlk k ní bezeslova zvedl přední tlapu a Karkulka uviděla, že na ní má ošklivou ránu. Nerozmýšlela se ani chviličku, zalovila v kapse, kam schovávala psí piškoty pro babiččina Alíka, a jeden vlkovi nabídla, aby přestal myslet na to bolení v tlapě. Pak mu pomohla dojít k potoku, ránu mu umyla a ovázala docela čistým kapesníkem z druhé kapsy.

Vlk jí zatím vyprávěl, jak se mu to stalo: docela náhodou, když si šel navečer po svých vlčích záležitostech, a najednou ho někdo střelil.

„Ani se ten člověk nešel podívat, jestli něco trefil,“ postěžoval si vlk. „Jako by mu na tom vlastně nezáleželo…“

Karkulka jenom pokývala hlavou, o „myslivcích“ ze vsi si dávno myslela svoje, a vlkovi rozuměla. Jenže mu nemohla dát žádnou radu, sama ji neznala. Jenom ho tedy nabádala, aby si napříště dával pozor a lidem se vyhýbal, a pak se s ním rozloučila. Babička už na ní nejspíš čekala.

Když Karkulka přišla k chaloupce, slyšela zevnitř rozčilené hlasy. Potichu došla k otevřenému oknu, nenápadně nahlédla dovnitř. Uviděla toho závistivého lovce, jak stojí uprostřed světnice a křičí na babičku, která se choulila u stolu a vypadala velice vystrašeně.

„Řekni mi, kam jsi schovala to zlato!“ křičel lovec. „Nemůžu ho tady nikde najít, ale vím, že ho máš ukryté! K ničemu ti není, ty  hamižná stará ženská! Řekni mi, kde je, nebo se opravdu rozzlobím!“

Babička jenom zavrtěla hlavou a svým tichým hlasem, ne silnějším, než šumění větru v korunách stromů, mu odpověděla: „Takový člověk, jako jsi ty, si nezaslouží zlato, na které jsem si poctivě vydělala. Jdi si svou cestou a já nikomu nepovím, co jsi se pokoušel provést!“

Lovec sňal z ramene pušku, nabil ji a odjistil. Pak řekl, také potichu, ale velice strašidelně: „Jestli mi to hned nepovíš, půjdu, a postřílím všechny ty tvé kočky a toho prašivého čokla, co štěká v kůlně, taky! Beztak je to jen škodná!“

To už Karkulka nevydržela, přeběhla ke dveřím a vrazila dovnitř.

„To nesmíte,“ křičela na lovce. „Nemůžete dělat takové věci, všechno jsem to viděla a slyšela, a povím to na vás, nechte moji babičku na pokoji!“

Ale lovec se jen ošklivě zasmál a oči se mu zúžily, jako by na Karkulku špatně viděl. Pak proti ní obrátil hlaveň své pušky.

„Tohle je ještě lepší,“ řekl, a nespouštěl přitom pohled z Karkulky, zatímco ale mluvil k babičce. „Teď mi dáš to zlato, ato  rychle, babizno. Jestli se chceš dál těšit ze svojí vnučky!“

Babička se dala do pláče, vstala od stolu a nejspíš se chystala jít pro svůj poklad. Karkulce se chtělo také plakat, když si přestavila, že tenhle zlý člověk by měl dostat babiččino zlato. Sama nevěděla, že jej babička chce odkázat vnoučatům, a tedy i jí, ale nebylo spravedlivé, aby za takovéhle jednání někdo dostal odměnu!

A už vůbec nebylo správné, že se taková zlá věc děla v tomhle hezkém dni, plném slunce a vonícím po lesních jahodách.

Babička už byla zpátky a nesla truhličku, v níž měla uložený svůj poklad. Položila ji na stůl a lovec se zase tak ošklivě zasmál. Poručil babičce, aby ji otevřela. Udělala to. Uvnitř zazářily zlaté mince a cihličky.

„To je nádhera,“ zvolal lovec, ale pak se zamračil. „Ale co s vámi dvěma teď mám udělat. Určitě mě ohlásíte a já nehodlám jít do vězení, když si teď můžu užívat takového bohatství!“

Pozvedl svoji pušku a kdoví, co se chystal udělat – Karkulka si to raději ani nedomýšlela – když v tu chvíli se oknem mihl šedý stín a srazil lovce na zem. Babička rázem přestala bědovat, natáhla se ke skříni pro jeden výtisk svojí slavné kuchařky a praštila s ním toho chamtivce do hlavy, zrovna když se pokoušel zvednout. A protože to byla kniha tlustá a těžká, lovec se znovu svalil na zem, a už nevstal.

Ten šedý stín, který nad ním stál, to byl vlk, s jednou přední tlapou ještě stále ovázanou Karkulčiným kapesníčkem.

S vlkovou pomocí pak Karkulka s babičkou odtáhly lovce do sklepa, kde ho zamkly na petlici. Jeho pušku hodily ne do studny, jak byste si mohli myslet – přece jen, babička by tu vodu ráda ještě nějaký čas pila – ale do odpadní jímky za chaloupkou.  Babička uvařila pro sebe kávu, Karkulce nalila svoji vyhlášenou malinovou šťávu a vlk dostal půlku kuřete, kterou se babička chystala zítra péct na oběd. Pak zatelefonovala na polici, a všechno jim stručně vylíčila.

Chamtivého lovce si nakonec odvezla policie z města a dlouho, předlouho o něm ve vsi nebylo vidu ani slechu. Vlk odešel po svých vlčích záležitostech, ale čas od času se s Karkulkou ještě setkali a hráli si, nebo jen tak sledovali les a mraky na nebi. A babiččin poklad?

Babička se po téhle události rozhodla, že není dobré mít u sebe tolik zlata. Koupila za ně celý okolní les a udělala z něj vlčí rezervaci. Co zbylo, rozdala rovnou svým dětem, vnoučatům, a dalším příbuzným, a i tomu nejvzdálenějšímu pravnoučeti zbylo aspoň na zmrzlinu.

A to je vše.

Dobrou noc, milé vlče.

 ***

Follow

Sdílet

8 reakcí v článku “O Červené Karkulce, viviverze”