Archive for the ‘Psaní’ Category
Shrnutí vivíkovin
Červenec 8th, 2013 | 
Author: Přišel čas zase dát dohromady věci, které se mi poslední dobou podařily/nepodařily. Continue reading “Shrnutí vivíkovin” »
Follow
Posted in 
Tags: 
Vivík píše o psaní – „Kdo to, sakra, je? Aha, hrdina!“
Tak. Před pár dny jsem dopsala poslední větu věci, se kterou se mořím už skoro půlrok. Asi bych měla říct „znovu dopsala“. Román, kterému důvěrně přezdívám mamut, v první verzi vznikl už před devíti lety. Tehdy jsem psala intenzivně, naivně a hodně, a povzbuzena dobrým umístěním v CKČ jsem se mamuta pokusila nacpat Michaelu Broncovi. Continue reading “Vivík píše o psaní – „Kdo to, sakra, je? Aha, hrdina!“” »
O paní Kamaškové – pohádka vlčí babičky
O paní Kamaškové
(Autorka Eliáš Von Nanoha)
1
Milé vlče, budu ti vyprávět o pohádkovém městečku Neděli a o paní Kamaškové, která je jeho pozoruhodnou obyvatelkou. Proč myslíš, že městečko dostalo takové jméno? Neděle – že by tam lidé nic nedělali? Ne, takhle to není, jsou tam lidé stejně pilní ale i líní, jako všude jinde. Spíš to bude tím, že si tam většinou z ničeho nic nedělají. Ale pozor, říkám „většinou“, tak se na to raději moc nespoléhejte!
Paní Kamašková je postarší dáma s šedivým drdůlkem, bydlí v domečku jako malovaném se zahrádkou samý květ na kraji městečka. Je to milá paní, levák a protože ji nikdo nepřeučoval na praváka, nekoktá. Když jí sousedé chválí, jak šikovně natřela plot, říká:“ To víte, já mám obě ruce levé!“ Myslí tím, že je na obě ruce stejně šikovná. Má ale i své chybičky, jako každý. Paní Kamašková má už od dětství strach, že při koupání ve vaně vyteče špuntem. „To je přece nesmysl !“ říkají všichni, „podívej se, jak je ta díra malá, tudy by nevytekla ani myš, kdyby ti spadla do vany!“ Ale někdy ani zdravý rozum nic nezmůže a paní Kamašková se tak celý život krčí na opačném konci vany a dává si dobrý pozor, aby špunt náhodou nevykopla. Protože, co kdyby…! Continue reading “O paní Kamaškové – pohádka vlčí babičky” »
HRAČKY Z TRŽNICE JSOU NEJLEVNĚJŠÍ
(A ještě jedna vykopávková věc… jenom s kosmetickými úpravami, přepsala bych ji zgruntu celou, ale jsem na to moc líná. Takže ji nechávám se vší patinou a sentimentem, myslím, že i tak má svoje, malinko naivní, kouzlo. 
)
| Tak jako větší část republiky a světa, který si říká civilizovaný, zachvátila i město nad Otavou, královské město Písek, prstenománie. Pro ty, kdo se dosud s projevem této choroby nesetkali: jde o masovou hysterii kolem filmového přepisu třídílné knihy jistého britského profesora. I ti, kdo to dosud nečetli, museli alespoň vidět film, protože jak by vypadali v/ve škole/práci/společnosti/hospodě, nebo prostě mezi přáteli? Jako kulturní ignoranti, ne? A o to nikdo nestojí. Sama jsem byla svědkem, jak na druhý díl slavného a, uznávám, i zdařilého filmu vede matka dítě výrazně předškolního věku. Později, ve městě, jsem ji viděla znovu, jak se zmiňuje příteli, že chlapeček sice ze začátku brečel a bál se, ale pak už byl klidný. I tímto způsobem se dá zadělávat tmavé těsto na noční můry… Existují sice rodiny, jichž se Pán prstenů nedotkl, ale je jich čím dál tím méně. Patřila mezi ně i moje kamarádka Dana. Ano, patřila, dokud jednoho dne nepřišel ze školy její starší chlapec a se zarputilým výrazem neoznámil, že chce trilogii také shlédnout a to co nejrychleji, protože jinak vypadá před spolužáky jako hlupák. Dana vycítila příležitost, jak tohle každým coulem moderní děcko přivést ke čtení a nabídla mu knižní verzi. Tomík se ušklíbl a trval na svém, že by radši film. Continue reading “HRAČKY Z TRŽNICE JSOU NEJLEVNĚJŠÍ” » |
