Archive for the ‘Buchňánkoviny’ Category

Tak.

Nečekali jste mě, co?

Ale Vivík nezmizel, je živý.

A dělá… věci.

ODCHOV VLČETE

Je to tak. Fíglovi byly tři roky a už má i svůj názor. Fíglův názor je malý, červený, kulatý, a když se zmáčkne, píská. Jinak je znám taky jako Káčin míček…

„Áďo, to není tvůj míček.“

„Je, je to můj míček!“

„To je Kačenčin míček!“

„Ne, MŮJ! Není Kačenky!“

„No, to je tvůj názor…“

„Ano, to je MŮJ NÁZOR!“

Od té doby svůj názor čas od času hledá a někdy ho nemá u sebe. Ale už si ho… no, ukradla, a to je hlavní.

PSANÍ

Mamut byl vpašován do Stračího doupěte. Dál se uviví. Nenervuji se, nějak to dopadne.

Jinak jsem letos ze začátku roku rozjela povídkaření ve velkým stylu. „Jízdní řád“ s dvanácti soutěžemi… hmmm, stihla jsem Halmochron a Žoldnéře, jestli si letos budu mít s čím střihnout CKČ, netuším. Protože jsem skončila zase s deseti rozdělanými věcmi, jednu jsem dotáhla (původně měla být pro Temnářku do sborníku), ale považuju ji za dost špatnou, možná se dočká překopání… A když jsem měla dodělávat povídku, kterou jsem plánovala poslat do O nejlepší fantasy, posedla mě neodbytná idea příběhu jiného, díky němuž šlo všechno ostatní stranou. Pomalu ho dopisuju. Pak se mi bude zase volněji dýchat.

No, a prvního září je křest žoldnéřského sborníku – TOHOTO. Už se těším a jestli chcete, zajděte. Nevím, jestli je ta událost ještě jinde než na FB… Každopádně, od šesti hodin, Městská knihovna v Praze, Pohořelec 25/111, Praha 1. Neberu fígla (v zájmu všech), beru kamaráda, doufám, že bude pořádná afterpárty.

KRESLENÍ

Hmmm… tak tohle bude horší. Udělala jsem nějaký zakázky a tak, vesměs nic moc… ale bude líp! Poslední čtvrt rok se na mém přirozeném lenošném stavu navíc podepsalo jakési bezdomovectví, nová práce, tahání veškerých věcí nutných k přežití v kabele, kam se noťas s tabletem vejde obtížně a štos papírů, tužky, tuše a podobné legrácky už vůbec. Ale mám vyhlídnuté doupě, kde se doufám pořádně rozjedu. Takže všichni, kdo jste zaseklí ve frontě na cosi ode mě, můžete pomalu začít znovu doufat.

A JINAK…

Jak jsem zmínila, v tomhle roce se odehrály dost podstatný změny v celým mým životě. Jednak jsem začala chodit do práce (Písek, grafika, sice to není tak růžový, jak by se z těch slov dalo hádat, ale zlý to taky není), jednak jsme se s G. rozhodli, že budeme kamarádi, já se pomalu stěhuju z díry pod Viklanem do města a stala jsem se víceméně víkendovým rodičem.

A na nic z toho moje okolí nereagovalo zdaleka tak bouřlivě jako na skutečnost, že jsem přestala jíst maso. Možná sem nahodím článek o decarnivorizaci vivíka, zatím nemám čas ani náladu se rozepisovat, ale je to tak. Žeru trávu, lol.

Tak, coby oživení blogu po téměř smrtelné pauze by to zatím stačilo, zase někdy příště.

Follow

Sdílet

Zvláštní, den má 24 hodin, to znamená, že celkem 1440 minut (to se mi to machruje s kalkulačkou, jojo). A přitom jsou některý minuty tak nějak plnější a důležitější, než jiný.

Eh…

Než se začnete ptát, co to vivík hulil/žral/pil, začnu radši z jinýho konce.

Minulo několik dnů, kdy se v odpolednách odrážely slábnoucí ozvěny léta, a začalo být… já tomu říkám počasí na poslech Bathory. Ale k tomu, abych fungovala alespoň v rámci vlastních, značně uvolněných norem, to není. A tady jsem vždycky nakonec vděčná Ádě, že je jí to fuk a prostě mě skoro pokaždý vytáhne alespoň na chvíli ven. Protože sice špačkuju a jsem otrávená a nadávám, ale potřebuju to. I když není zrovna počasí na focení do turistických katalogů. Continue reading “90 minut, lepších než čokoláda” »

Follow

Sdílet

A slibovaný buchňánkoidní report.

Obrázkový! Volejte sláva…

(Tak úplně sláva ne, nějak se to sem nevejde, nebo co, takže pokud chcete vidět všechny stromy a keře, mrkněte na http://vivianastellata.rajce.idnes.cz/Zacatek_podzimu# )

Když totiž vlče po obědě neusne v pelechu a venku nepanuje zvlášť ošklivé počasí, Vivík, poslušen rad své moudré matky (tentokrát ne Přírody, myslím tím Eliáše von Nanohu), zase vytáhl kočárek. Do brašny putuje rozečtená kniha, pitipiti a případně mobil (většinou vybitý, ani nevím, proč ho vlastně tahám s sebou, stejně funguje spíš jako těžítko).

A vyrážíme jednou z mnoha cest… Continue reading “Vivík a Áďa se procházejí” »

Follow

Sdílet

Tak, dnešní den vážně stál za to. Myslím, že je to takové vyvrcholení posledního chcíplýho tejdne, kdy se mi sice chtělo mnoho dělat, ale máloco jsem skutečně udělala. Continue reading “…vivivýmluvy…” »

Follow

Sdílet

O paní Kamaškové

(Autorka Eliáš Von Nanoha)

1

Milé vlče, budu ti vyprávět o pohádkovém městečku Neděli a o paní Kamaškové, která je jeho pozoruhodnou obyvatelkou. Proč myslíš, že městečko dostalo takové jméno? Neděle – že by tam lidé nic nedělali? Ne, takhle to není, jsou tam lidé stejně pilní ale i líní, jako všude jinde. Spíš to bude tím, že si tam většinou z ničeho nic nedělají. Ale pozor, říkám „většinou“, tak se na to raději moc nespoléhejte!

Paní Kamašková je postarší dáma s šedivým drdůlkem, bydlí v domečku jako malovaném se zahrádkou samý květ na kraji městečka. Je to milá paní, levák a protože ji nikdo nepřeučoval na praváka, nekoktá. Když jí sousedé chválí, jak šikovně natřela plot, říká:“ To víte, já mám obě ruce levé!“ Myslí tím, že je na obě ruce stejně šikovná. Má ale i své chybičky, jako každý. Paní Kamašková má už od dětství strach, že při koupání ve vaně vyteče špuntem. „To je přece nesmysl !“ říkají všichni, „podívej se, jak je ta díra malá, tudy by nevytekla ani myš, kdyby ti spadla do vany!“ Ale někdy ani zdravý rozum nic nezmůže a paní Kamašková se tak celý život krčí na opačném konci vany a dává si dobrý pozor, aby špunt náhodou nevykopla. Protože, co kdyby…! Continue reading “O paní Kamaškové – pohádka vlčí babičky” »

Follow

Sdílet