List bývalé smečce
Leden 19th, 2015 | 
Autor: Opět něco na téma masožravci vs kytkožrouti, nebo tak něco. Protože jsem zase trochu nakrknutá. A protože to musí ven. Nezajímá-li vás to a nemyslíte si, že se vás to týka, nečtěte, nebo si pak nestěžujte. 
Já to chápu. Vážně.
Rozumím tomu, že když na otázku proč? odpovím, že jsem konečně otevřela oči, slyšíte: „vidím něco, co vy nevidíte, zabedněnci!“. Když na otázku proč? odpovím, že nechci podporovat krutý zacházení se zvířaty, slyšíte: „jste krutý a bezcitní tyrani zvířat, pohrdám vámi!“. Když na otázku proč? odpovím, že jsem o tom přemýšlela a už nedážu určitý věci s čistým svědomím dělat, že se teď cítím o dost líp a odezněly mi určitý zdravotní potíže, slyšíte: „nemáte svědomí, jste hlupáci, vrazi a budete nemocní!“.
Tohle chápu. I když se odmítám cítit zodpovědná za něco, co neříkám a co si ani nemyslím, za něco, co si pouze vy sami vyvodíte…
Co nechápu je vědomá a záměrná ignorance faktů. Budu teď pracovat s předpokladem, že se dělíme do dvou táborů. A v tom případě jsem většinu života patřila do toho vašeho. Co víc, nejspíš jsem byla něco jako vedoucí. Mám sama kus flákoty na hlavě, metaforicky, takže těžko můžu někomu sahat do svědomí, ale musím říct, že mě ani v největším opojení flákotou nenapadlo do svejch kytkožravejch přátel prát neotřelé bonmoty typu „ale vždyť kytky taky cejtí, ty pokrytče“, nebo „jako hele, já mám ráda zvířátka, ale to mám žrát trávu nebo co?“
Můžete si, prosím, pokud už se chcete pouštět do debaty, která vás očividně rozčiluje a vytahuje na povrch to nejhorší z vás, alespoň najít ty nejčastější vtipné/usvědčující/stírací hlášky – seznamů těch nejblb… eh, nejobvyklejších se dá najít celkem dost, stačí věnovat pět minut googlení – a třeba ve zkratce odpovědi na ně? Ne, že bych je neznala (ačkoli určitě ne všechny, nejsem o nic dokonalejší než vy) nebo s vámi o nich nechtěla mluvit, jenomže… vám by se chtělo donekonečna vysvětlovat, že jako vegetarián/vegan rozhodně drasticky nepřispíváte ke zkáze deštných pralesů, protože takřka všechna ta soja, kterou se názorový oponent ohání a pokouší se vám ji nacpat do nenasytného vegechřtánu, slouží naopak jako žrádlo pro JEHO žrádlo? To jen jeden příklad za všechny.
Jednoduše, i rozvášněná debata se mnohem lépe vede a přežívá, pokud mají obě strany alespoň základní povědomí o tom, o čem se hodlají hádat.
Vím, že v základní výbavě průměrného Čecha jsou nevyvratitelné fakty jako „maso se jedlo odjakživa“, „maso, mlíko a vajíčka se musí jíst, jinak onemocníš a bídně zhyneš“ a „prostě to tak je, některá zvířata jsou určena k jídlu a na tom se nic nezmění“. OK. Pokud na svaté pravdě výše uvedených tvrzení chcete trvat, pak předem uznávám porážku, jsem uargumentována a hned zítra si udělám šunkovo-sejrovo-vaječnej dort s kopicí šlehačky navrch… hehe.
Výchova a zažitý zvyky. S tím se těžko pracuje. Ale proč se všichni tak bojíme šlápnout občas mimo chodník, udělat něco tak, jak se to nikdy nedělalo, nebo něco naopak nedělat, i když se to tak odvěků dělalo a basta?
V posledních dnech o tom všem zase dost uvažuju. Tenhle článek píšu v reakci na různé rozhovory, setkání, impulzy… znovu je toho moc, než abych to v sobě dusila a než abych to různým osobám říkala přímo.
A ano, teď pravděpodobně někoho z vás urazím. Nejčerstvěji mě dostala jedna záležitost… věc, kterou taky chápu, ale už odmítám dál respektovat.
Pokrytectví „milovníků zvířat“. Taky jsem si dlouho zacpávala uši, nechtěla jsem vědět. Protože jsem toužila vypadat sama před sebou jako člověk, který má dobrý vztah k přírodě, je empatický ke zvířatům… Jenomže ten rozpor mě tak dlouho drásal, až jsem dospěla nejdřív k odmítnutí masa, vajec a nakonec i mléka ze supermarketů, pak k omezení na čistě domácí zdroje (tj ani od farmářů, mně osobně neznámých) a nakonec k úplnému vysazení. Jak bych mohla dál obdivovat koně, mazlit se se psy a kočkami, drbat morčata a králíky, a zároveň jíst maso jiných druhů zvířat, tvorů, kteří se intelektem a vnímáním od těch prvních neliší? U jedněch se dojímat nad osudy nešťastníků, zavřených v malém kotci už od plačícího štěněte, u druhých tiše podporovat jejich chov v ještě horších, nebo minimálně ekvivalentních podmínkách, často hororovou cestu smrti a zabití v atmosféře strachu, bolesti a vyčerpání… a ještě se obhajovat tím, že přece to všude není tak zlé, že jsou i humánní jatka, že v ČR přece ty velkochovy nejsou taková hrůza.
Ohlédnu se zpátky a chtělo by se mi říct, že nechápu, jak jsem mohla tak dlouho žít v záměrné nevědomosti.
Jenže to chápu.
Nemohla bych sama se sebou existovat, kdybych si připustila skutečnost v celé její obludnosti.
A nemám sebemenší právo se nad nikoho z vás povyšovat. Slibuju, že nehodlám „útočit“, komukoli cokoli nutit. Sama moc dobře vím, že k rozhodnutí přestat se odvracet musí člověk dojít sám.
Jenom ještě jednou prosím, pokud se na tohle téma chcete bavit, zkuste to bez automatické obranné pozice. Já jsem se do ní stavěla tak často, že dobře vím, o co se jedná. Je osvobozující to pro jednou nedělat. A pokud nechcete… já vás nechám jít vaší vlastní cestou, nechte mě jít to mojí, ano? Vím, že už se opakuju, ale když nemáte zájem slyšet cokoli, co se vymyká z běžného pohledu na tuhle problematiku, neříkejte si o to.
Budu s vámi schopná dál spolupracovat, kamarádit se, bavit se. Jenom už neumím polykat slova a tvářit se jakože nic, když přijde na určitá témata (nejde jen o vegetéma, ale o tom dalším třeba jindy…).
HAIL SEITAN!
https://www.youtube.com/watch?v=eovuIfeH2k4
A dobrou noc…
Follow
Publikováno v rubrice Nezařazeno
A co takhle „žij a nechej žít“ se vším, co to přináší? Tohle samozřejmě není nasměrované proti tobě, naopak! Jsem všežravec, ovšem nikdy mne nenapadlo útočit na někoho, protože se rozhodl upravit si jídelníček. Jó, takhle kdyby se živil krví skvělých autorů a vlídných nakladatelů, to bych mu šla po krku hned a s celým arzenálem, ale takhle? Tak někdo žere maso a jiný kytky, no bóže. To už bych mohla lidi nenávidět, že čtou jinou literaturu, nebo u všech bohů že dávají přednost Kofole před kávou.
Tohle se mi vine hlavou při každém podobném zachyceném článku, rozhovoru nebo i nevhodném vtipu. Kdysi jsem si dokonce myslela, že masožravci takhle útočí na kytkožrouty kvůli agresi, nahromaděné z pojídaného masa – než jsem dostala virtuálně přes tlamu od hodně agresivní veganky. Takže tenhle důvod také padnul.
Asi je to strach. Ze sebe samých, z vlastního pokrytectví, z neznalosti. Strach a blbost – a co říká základní pravidlo pro přežití s lidmi? Jakmile narazíš na blbce, zdrhej!
Takže k tomu mám jen to jediné: tohle jsou zcela zbytečné debaty. Žij a nechej žít – pokud tohle někdo nezvládá pochopit, pak je zbytečné se s ním bavit, no ne?
PS: z pohledu kuchařky pro smíšenou smečku je to jiný problém. „Co jim mám uvařit/připravit, když jako masožravec umím jenom saláty a ty jsou všechny na jedno brdo? Jen posekat, smísit, zalít a hotovo?“
Tyhle úvahy mne dovedly ke zjištění, že cizrna + kmín = ROZHODNĚ NE. Takže to má i své světlé stránky, když si odmyslím paniku ve stylu „ale oni mi nebudou jíst ani jogurtové muffiny, fňuk!“
Díky za komentář.
Zbytečné debaty? Snad. Jenže co mám dělat, když se jako „blbec“ chová člověk, na kterým mi záleží? U cizích si pomyslím něco o alternativní inteligenci a nenápadně se vytratím. Když to udělat nemůžu, začnu holt taky cenit zuby…
Další věc je, že dokud jsem všežrala, bylo mi tak nějak šumák, jestli někdo jí nebo nejí živočišný výrobky, nanejvýš jsem cítila respekt k vegelidem, za jejich sebezapření a pevnou vůli, s níž se dokáží vzdát všech těch ňamek (než jsem zjistila, že to sebezapření a pevná vůle je doopravdy třeba snad jen v začátcích, pak už se vivík jen promlaskává kraji zatím netušených dobrot z říše rostlinné). Teď se ale musím držet, abych nezačala mocně „šířit dobro“. Agitovat a přesvědčovat. Protože když člověk jednou „otevře oči“, má nutkání je otevírat i těm okolo, třeba násilím… což není dobře. Takže když už do mě někdo rejpne, občas se neudržím a on dostane do ksichtu celou tu nahromaděnou nálož argumentů, který jsem dlouhou dobu střádala a nevyslovila.
A za poslední bod… s vařením je to boj, to jo. Přiznávám, že nemít Garetha, tak skončím špatně, budu žrát pouze přílohy. Protože vyřazení masa a částečně i mléčnejch výrobků a vajec mi sice otevřelo strašně siroký spektrum novejch chutí a možností, ale chce to taky chuť a čas vařit a experimentovat, což já nemám.
Na druhou stranu, pokud někdo tu chuť a čas má, nejspíš neexistuje další důvod, proč to nezkusit, na netu se potuluje takový strašný množství vege receptů, že „co vařit?“ mi připad, bez urážky, jako líná otázka.
Ale radši držím pysk, protože jak říkám, bez kuchaře bych se tu kutálela kolem jako podviživená hrouda sádla. 
Vegetarián here. A mám v úmyslu srát do našeho zeleného a k životu uctivého vegehnízda. Ono totiž, upřímně, nemálo internetových debat mezi vege a všežravcema, u kterých jsem měla tu pochybou čest být, vyznělo v neprospěch nás, býložravců. Nikoli z hlediska argumentačního (debata o živočišnejch bílkovinách a jejich prospěchu / neprospěchu asi nebude nikdy úplně uzavřená a snad je to tak i dobře), ale z hlediska jakési diskuzní etiky. Nepokrytý opovrhování všema, co žijou jinak než my, shazování, urážky, naprostý zpochybňování morálky druhé strany jen proto, že si občas dá šunku a nestydí se za to – tohle tam lítalo poměrně běžně, a jako spoluvegetarián jsem z toho fakt nebyla nadšená. Nakonec se někde pustili i do mně, jelikož jsem se prokecla, že mám kožený boty
) Takže když to shrnu, já se všežravcům nedivim, že startujou. Svatouškovskej přístup některých vege lidí, kdy si na základě jednoho svýho rozhodnutí hrajou na jakýsi morální autority, pověřený soudit druhé, štve i mně.
Pro sebe jsem si řekla, že na otázku „proč nejíš..?“ budu odpovídat „protože nechci“. Rozvedu to až na požádání (a zatím jsem žádána nebyla, většina reakcí se dá shrnout jako „aha, okej“. Kamarádka, která je abstinent, je bombardovaná otázkama „proč??“ daleko víc než já…). Nemíním agitovat, nemíním šířit „pravdu, lásku, dobro a nezabíjení.“ Pouze na požádání řeknu svůj názor a svoje důvody. Spoléhám na to, že lidi kolem mně nejsou dementi, a že nepředpokládají, že jatka jsou pro zvířata tříhvězdičkovej hotel. Ale je jejich věc, jak se zařídí, rozhodnou, a co budou nebo nebudou jíst.