9. Bitva o Motol, I. část

K McConnellově letecké základně se blížili nečekaně kalným ránem. Slunce jako by se dnes nechystalo vyjít a nebe zůstávalo ocelově šedé, bez náznaku červánků. Vzduch venku postrádal obvyklou ranní svěžest, byl těžký, vydýchaný, nehybný.

Nálada uvnitř Impaly pochmurnému počasí odpovídala. Ticho, pobledlé tváře zdobené kruhy pod očima z nevyspání. Hjördís se stačila nalíčit, ale pomohlo to jen k tomu, že připomínala starou, ručně kolorovanou fotografii.

U Charliina militaristicky založeného známého v Newtonu vyfasovali uniformy. Vycházkový typ, koneckonců, jejich falešné identity se nechystaly do boje, nýbrž na cosi, co Charlie nazývala Fňukáním nad koncem světa, a co se oficiálně jmenovalo Mezinárodní bezpečnostní summit v Seville.

Ony army-hadry, jak jejich převlečení nazvala Švédka, také nijak nepomáhaly vylepšit celkový dojem. Možná padly skvěle, dokonce i Hjördís, ale vizuální účinek měla ta maškaráda zhruba stejný, jako ozdobný papír obalující povadlé květiny.

V pomyslném závodě o nejzuboženější vzhled jednoznačně vedl Castiel. Od nočního incidentu se ho nepodařilo tak docela probrat, a když už otevřel oči, jemně, stříbřitě zářily. Což k jeho alias podplukovníka Aarona Bridgestonea, veterána války v Iráku a držitele mimo jiné i Medal of Honor tak nějak nesedělo.

„Hele, Europe, můžeš dávat bacha, aby úplně neodpadl?“ zabručel Dean směrem k Hjördís, když se po andělovi už poněkolikáté znepokojeně ohlédl.

„Jak to mám asi tak udělat?“ odsekla dívka nakvašeně. „A mám jméno, tak ho laskavě používej!“

Zahmkání ústřední melodie z The Final Countdown znělo, jako by Deanovi opravdu uniklo mimoděk. Protože když znovu promluvil, nebyla v tom kapka humoru: „Prostě hlídej, jestli se drží aspoň v tomhle zombie módu. Nevíme, nakolik je poškozenej. A vypadá to, že se nemůže začít uzdravovat. Sakra, měl by odpočívat. Měli bychom se o něj postarat v klidu tady, ne ho tahat do nějaký zatracený evropský prdele!“

„Nezdá se, že by měl fyzická zranění,“ ozval se Sam. „Jestli nahlížel do Nebe, nebo co to vlastně dělal, mohlo ho to spálit podobně, jako Metatrona.“

Dean pevněji sevřel ruce na volantu a jeho obličej zdatně konkuroval obloze v zachmuřenosti: „Nezdá se? To je nějakej odbornej termín, Sammy?“

„Zjistíme, co přesně se mu stalo,“ pokračoval Sam konejšivě. „Cesta potrvá skoro patnáct hodin, Deane. Mám laptop a Charlie, což znamená ty nejlepší zdroje, co se dají sehnat. Zjistíme, co se Casovi stalo a hlavně jak to napravit.“

„Můžu pomoct,“ vložila se do toho Hjördís. „Nechci, abyste si mysleli, že jsem nějaká čarodějnice, ale něco málo umím. Aspoň trochu mi už věříte, ne?“

Ticho. Až po chvíli se ozval mladší z bratrů: „Neuraž se, Casovi jsi nejspíš zachránila zadek, ale pořád jsi v první řadě nevysvětlila, proč ses tajně potulovala po bunkru.“

„Nesnáším bejt někde zamčená,“ sykla dívka a předvedla další superprudkou změnu nálady. „Navíc od chlápků, od kterejch nevím, co můžu čekat!“ Opatrně odsunula anděla, který se o ni ve svém omámeném stavu opřel, a obrátila se k okýnku. Se zlostně semknutými rty zahájila bobříka mlčení.

„Tolik k vzájemný důvěře,“ utrousil Dean. Zajel pohledem k hodinám. 6:42. Před nimi se táhla východní Mac Arthurova silnice, rovná jako pravítko, a na jejím konci se rýsovaly nízké hangáry a parkoviště před letištěm. „OK, lidi. Teď to musíme skoulet správně. Same, ty a Europe-„

„Hej!“

„-slečna asistentka se postaráte o Case. Může vypadat zrušenej, má na to dost vysokou šarži, životní příběh a ta Medal of Honor taky není špatná, ale ať je co nejmíň nápadnej.“

„Rozkaz, plukovníku, pane!“ zasalutoval Sam.

„Sklapni!“ Dean stále přímo sršel dobrou náladou. „Já na sebe stáhnu co nejvíc pozornosti. Ve všech počítačích maj ke všemu nasáčkovanou Charlie, takže to musí projít. Impala je uklizená a prej by ji neměli podrobně zkoumat. Doufám, že ta naše superzrzka odvedla dokonalou práci, protože bez věcí, co máme v kufru, jsme nahraný. Evropa neevropa.“

Sam ho povzbudivě poplácal po rameni, ale on zůstal zamračený. Teprve když namanévroval autem k vrátnici, ohlédl se na bratra s nefalšovaným zoufalstvím v očích: „Právě teď se vážně těším, až budem v tom zasraným letadle.“

„Deane…“

„Těším se do letadla,“ opakoval Dean nevěřícně. „Do hajzlu s tím!“

Vypnul motor, otevřel dvířka, nahodil sebejistý úsměv a rázně vykročil vstříc dvěma uniformovaným mužům, kteří už na ně, zdálo se, čekali.

Díky geniálně prostému tahu ze strany Hjördís, která na poslední chvíli nasadila Castielovi Deanovy sluneční brýle a skryla tak zářící andělské zornice, se z nevysvětlitelného stalo pouze obtížně vysvětlitelné.

Po nezbytné výměně salutování, které ze strany místních patřilo zejména medailemi ověšené Castielově hrudi, a po zběžné kontrole totožnosti se jeden z vojáků ujal Impaly, aby ji naložil. Další se hotovil doprovodit celou skupinku k letadlu.

Dean prokázal vysoký stupeň sebeovládání: při předávání klíčků od auta použil jen jedinou, vojensky říznou výhružku pro případ, že by Impala došla úhony. A samozřejmě uplatnil i léty vybroušené herecké schopnosti, když nechal jiskřivou osobnost plukovníka E. Blooma, aby na sebe strhla veškerou pozornost.

Mezitím Hjördís dělala to nejlepší, co mohla. Mlčela a usmívala se. Castiel, kterého v podstatě podepírala, mlčel rovněž, jen bez úsměvu. S černými brýlemi připomínal křížence mezi zfetovanou rockovou hvězdou a skutečným válečným veteránem. Sam se ho zdatně snažil krýt vlastním tělem a držet jeho i sebe v bratrově stínu.

Celá šaráda vydržela přesně do chvíle, kdy došli k letadlu. U Embraeru postávala nesourodá skupinka lidí v uniformách a oblecích, u níž nově příchozí vzbudili vlnu zájmu.

Následovalo další salutovací a představovací kolečko. Dean tentokrát ztratil koncentraci, když byla před jeho očima do nákladového prostoru poněkud humpolácky naváděna Impala. Krátké zaváhání a smečka se neomylně shlukla kolem Castiela.

„…zánět spojivek,“ kníkla Hjördís a vytrhla Deana od vrhání vražedných pohledů na vojáka za volantem milovaného auta. Otočil se na podpatku, na tváři svůj nejlepší společenský úsměv.

„Zatraceně,“ prohlásil s nepříjemným nosovým přízvukem postarší muž v uniformě námořní pěchoty. „Doufal jsem, že s podplukovníkem vyměníme pár slov. Jeho pověst ho předchází!“

„Skutečně impozantní, co jsme slyšeli,“ přidala se nakrátko ostřihaná černovláska.

„Sakra škoda,“ brblal mariňák. „Vážně indisponovanej, říkáte? Podle historek, co tu kolujou, by byl tenhle chlap schopnej zastavit rozjetýho abramse párátkem. Co se mu, u všech čertů, stalo?“

„Bože, Charlie,“ zašeptal po straně Sam, „tohle jsi trochu přepískla.“

„Pánové,“ zvýšil hlas Dean a vedral se po bok andělovi. „A dámy. Podplukovník Bridgestone v poslední době nocí i dnem usilovně pracoval, navíc trpí trvalými následky svých zranění, takže…“

„Nebe padlo,“ vyslovil Castiel svá první zřetelná slova tohoto dne.

Skoro se dal postřehnout zvuk hromadně zdvižených obočí.

„Kniha! Nebe padlo, tak se jmenuje ta kniha,“ vyhrkl Sam. „Podplukovník Bridgestone usilovně pracuje na knize o svých válečných zážitcích. Vážně potřebuje odpočinek.“

„Chápu,“ kývl po krátkém zaváhání mariňák a poplácal anděla po rameni. „Co nejdřív se seberte, podplukovníku! To je rozkaz!“

Dean už měl na jazyku něco ohledně subordinace, zastavila jej však další žena v uniformě letectva, podle všeho pilotka. Položila mu ruku na rameno, chápavě se usmála a zavrtěla hlavou, čímž jej umlčela.

„Tak fajn, lidi, stejně je čas to tady zabalit,“ zavelela následně. „Za pět hodin musíme být v New Yorku, něco vyložit, něco naložit, nabrat pár dalších hlav pro to jednání o kdoví-čem-přísně-tajném a pak si to střihnout přes Atlantik. Takže se vší úctou, dejte podplukovníkovi pokoj a přesuňte se na palubu.“

„Moje řeč,“ broukl Dean a věnoval pilotce široký úsměv. Skoro se zdálo, že se konečně dostal do pozitivnějšího rozpoložení, když zvedl hlavu ke schůdkům a oči se mu rozšířily.

„Právě si uvědomil, kam vlastně leze,“ zašeptal Sam. Hjördís zdusila zahihňání.

„Tenhle druh smrti mi chybí do sbírky,“ prohlásil tiše Dean a pustil se po schůdcích vzhůru.

Blondýnka se zatvářila, jako by ji nesmírně zklamal absencí třeba jen náznaku hysterické scény. Povzdechla si a se Samovou pomocí začala manévrovat do letadla i Castiela.

Trvalo to zhruba dvacet minut od odletu, než i poslední šarže pochopila, že legendární podplukovník Bridgestone je zkrátka mimo provoz. Pak už se věci na palubě ubíraly běžnějším směrem. Skupinka čtyř kravaťáků, tří mužů a ženy, se usadila hned vpředu za pilotní kabinou – všichni se zdáli otráveni nedostatkem komfortu běžné business class a poněkud polními podmínkami uvnitř Embraeru.

Postarší mariňák při pohledu na ně pohrdavě prohlásil něco o kancelářských krysách. Od Deana, k němuž se obracel, se dočkal jen hodně roztěkaného kývnutí, takže se stáhl. Naštěstí záhy nalezl společnou řeč s černovláskou a dal pokoj.

Další dva muži, kteří se prve představili dost neurčitě, ale měli nejspíš něco společného s NASA a současně s vnitřní bezpečností, vypadali, že možnost dát si na pět hodin oraz opravdu vítají. Sluchátka do uší, natáhnout nohy, polospánek s možností okamžitého probuzení a reakce.

„Zkus si taky zdřímnout,“ obrátil se Sam na Hjördís. Blondýnka vypadala snad ještě vycukaněji než Dean. Ten se totiž mohl zaměřit na své auto – výhoda neoddělených vnitřních prostor, Impala stála ukotvená na dosah ruky od poslední sedačky a tedy i svého majitele. „Cas nejspíš zůstane mimo. Dám na něj pozor, a zatím mrknu, jestli nenajdu něco, co by mu pomohlo.“

„Chtěli jsme se spolu podívat na Codex,“ zamračila se.

„No, víš,“ Sam kývl směrem ke zbylému osazenstvu letadla, „malá změna plánu. Před nimi tu bichli fakt vytahovat nehodlám. Později. Deane? Co to děláš?“

Jeho bratr vysoukal z kapes hands-free sadu. Nenápadné sluchátko s vybíhajícím šlahounkem mikrofonu a bezdrátovým napojením na drobný přístroj s konektorem, který napíchl na svůj telefon.

„Bez urážky, kámo,“ zabručel. „Radši budu poslouchat muziku, než vás dva.“ Nastavil přehrávání a opřel si hlavu. Bylo znát, že se snaží vypadat uvolněně, nicméně prsty zatínal do opěradel, jako by čekal, že se sedadlo každým okamžikem promění v divokého býka a začne rodeo. „Nesleduj mě jak nějakou blbou atrakci a radši šprtej,“ houkl na bratra. „Až najdeš něco, co pomůže Casovi, dej mi vědět. Radši dřív, než později, Sammy.“ Zavřel oči, vzápětí je však znovu široce rozevřel a polohlasně zanadával. „Jo, a koukej se hodit taky na příjem,“ dodal. „Charlie s tebou chce mluvit.“

Samovi se při překotném hledání přístroje málem podařilo shodit na zem laptop a z nějakého důvodu se mu třásly ruce, když si upevňoval sluchátko k uchu. Možná proto, že na sobě cítil zkoumavé a ne zrovna přívětivé pohledy kravaťáků i záhadných NASA bezpečáků. Nebo byla Deanova nervozita nakažlivá.

Jakmile zapnul funkci vysílačky a nastavil příjem, zazněl mu v uchu Charliin jasný hlas: „No konečně! Teda, chlape, fakt by mi usnadnilo práci, kdybyste byli aspoň zčásti kyborgové, nebo tak…“

Sam se vyjukaně rozhlédl. Samozřejmě, že kromě něj to nikdo neslyšel, dokonce ani Dean, protože ten by si jinak nepodupával nohou do rytmu, spíš by běsnil v záchvatu paranoie.

„Charlie,“ řekl potichu. „O tom radši nežertuj, jo? Hlavně ne před Deanem.“

„Jasně, chápu, nesmím prozradit, že jsem ve skutečnosti zlej program zaměřenej na ovládnutí světa. Hele, Same, mám pár důležitých věcí, takže popořadě. Klidně můžeš šeptat, snímá to i vibrace hlasivek, takže ti budu rozumět… a zapni si laptop. Brzo budeš potřebovat obrazovku.“

Poslechl.

„Takže, posílám ti záběry ze satelitů, pro představu. Tohle je první z průserů, který se blíží.“

„Co to sakra…“ vytřeštil oči na desítky obrázků, které zabraly celou obrazovku. Hjördís se k němu naklonila, její dech voněl mátou a jahodami: „Koukáš na počasí?“

„To není počasí,“ zašeptal. „To je regulérní armageddon.“

„Pěkný, co,“ ozvala se mu v jednom uchu Charlie a ve druhém Hjördís: „No hustý!“

S pocitem, že má ve své vlastní hlavě málo prostoru, přikývl.

Záběry pokrývaly prakticky celý povrch zeměkoule. A všechny vypadaly takřka identicky. Bouřková mračna, každou minutou hustší a temnější, převalující se v atmosféře.

„Zatím se jen kupí,“ komentoval to v Samově uchu Charliin hlas. „A docela vysoko, ze země nevypadaj tak dramaticky. Ale skoro všechny hydrometeorologický ústavy vydaly varování. A až to naplno vypukne… nejspíš vás to zastihne ve vzduchu. Při troše štěstí až nad New Yorkem. Tenhle miláček by to měl zvládnout, myslím jak proletět, tak přistát. Jen se připravte, že to s vámi bude házet.“

Sam se znepokojeně ohlédl na bratra. Seděl na krajní sedačce, vedle Castiela, jemuž přenechal místo u stěny, aby se mohl opřít. A už teď byl v obličeji zelený, jako by se chystal slavit Den svatého Patrika.

„To zvládnete,“ pokračovala Charlie. Hjördís mezitím něco žvatlala o zajímavém tvaru bouřkové oblačnosti nad Tokiem. „Kdyby to nešlo, víš, jak jsem ti do brašny nechala dát lékárničku? Tak v tý máš pár ampulek a stříkačku. Je to vcelku neškodný sedativum, nemělo by ani moc utlumovat, spíš dostat do pohody.“

„Myslíš…“

„Využij to, jak uznáš za vhodný, jen jsem se snažila předvídat všechno.“ Letadlo se zachvělo a zhouplo. Švédka vypískla a někde vpředu se mariňák uchechtl. „Hele, tohle je jen jedna věc, kámo,“ pokračovala Charlie. „Teď to důležitější. Můžeš zajistit, abyste tu obrazovku viděli jen ty a Dean?“

„Jasně, čistě technicky…“ Sam loupl okem po Hjördís. „Ale neslibuju, že brácha bude schopnej něco vnímat.“

O pár minut později už seděla blondýnka vedle Castiela a vrhala nevraživé pohledy po bratrech před sebou. Dean, jehož drsnácký výraz působil poněkud sádrově, se pokoušel ignorovat otřásání letadla a zaměřit pohled na obrazovku Samova laptopu.

„Kde zůstal tvůj slavnej steel blue face?“ naklonila se Hjördís mezi opěradly a kápla trochu jedu do Deanova volného ucha. „Tohle je spíš steel green.“

„Sklapni,“ houkli bratři současně. „A zajeď, máš hlídat Case,“ dodal Sam. Jako by chtěl jeho slova podpořit, Embraer se zhoupl a vmáčkl blondýnku do sedačky. Vzdychla a upravila Castielovi sluneční brýle, které mu sklouzávaly z nosu.

„Fajn, slečinky,“ zahlaholila v tu chvíli od dveří kokpitu sympatická pilotka. „Připravte se na menší turbulence. Tahle legrace nám nejspíš vydrží až do NY, ale počítám, že tu máme samý starý mazáky, kterým nějaká blbá bouřka nedělá problém. Je to tak… plukovníku Bloome?“

Sam téměř dokázal slyšet zaúpění, které se odehrálo jen v bratrově mysli. Ve skutečnosti Dean s křečovitým úsměvem zvedl palec a dokonce na pilotku mrkl. Opětovala úsměv a zaplula zpět do kokpitu.

„Magnet na číčy, ha?“ ozval se starý mariňák. Dean mu věnoval chabé pokývnutí a s povzdechem se opřel do sedačky. „Dobrý, brácho?“ zajímal se Sam.

„Jo, úplně nejlepší,“ zamumlal. „Charlie? Vybal, co máš, holka, dokud nás starý mazáky nesejme nějakej zatracenej hurikán.“

„Fajn,“ zaznělo v obou sluchátcích zároveň. Na obrazovce se satelitní obrázky počasí změnily v záběry bezpečnostních a dopravních kamer jakéhosi města. „Praha, pánové. Jestli vedeme válku, tak tady nejspíš začíná první bitva. Mrzí mě, že jsem vás tam nedostala včas, ale budu to muset odehrát s tím, co je.“

„Počkej moment,“ pronesl Dean nebezpečně tiše a klidně. „Chceš říct, že pro tebe je to všechno jako nějaká posraná počítačová hra?“

„Musíš uznat, že z mýho pohledu to má k real-time tahový strategii hodně blízko,“ potvrdila Charlie netrpělivě. „Hele, o přístupu k věci dáme řeč později. Teď se zkuste soustředit. Protože když vás nemám na místě, tak aspoň využiju vaše rady a tipy. A dokážu je předat těm, který na místě mám.“

„Což jsou?“

„Sledujte, přidala jsem i popisky…“

***

Doctor. Pán Času z Gallifrey. Momentálně trosečník na planetě Zemi.

Antonín Kovář. Kdysi doktor práv, teď svým způsobem Pátek pro Robinsona Doctora.

Jedna z kamer, které se staly Charliinýma očima, se na ty dva zaměřila ve chvíli, kdy je při jejich potulování se po areálu nemocnice zastavil pracovník bezpečnostní agentury. Zavalitý, ježatý chlap se zarudlýma očima, který ze všeho nejvíc připomínal nevrlého jezevce.

A po pravdě řečeno, zastavil pouze Toníka. Neurvale se postavil starému muži do cesty a zadíval se na něj způsobem, jímž si človek prohlíží plíseň v rohu koupelny.

„Hledáte něco konkrétního?“ zavrčel.

„Po tom je vám hovno,“ oplatil mu zdvořilost Toník.

„Tak hele kámo, podívej se, nikdo z nás nechce problémy. Teď spolu hezky dojdeme k bráně a ty potáhneš dělat vosinu v prdeli někam jinam…“

„Problémy?“ ozvalo se za sekuriťákovými zády. „Jaké problémy?“

Bezpečnostní jezevec se zmateně otočil a ještě zmateněji si přeměřil mladého muže v obleku s motýlkem, který se před ním zhoupl na podpatcích a zopakoval svou otázku: „Jaké problémy?“

„Von je tu s váma?“ ukázal sekuriťák palcem na Toníka.

„Nebo já s ním. To záleží.“

„No, hmmm… a můžu vám ňák pomoct? Hledáte něco?“ Ježatec přemýšlel tak usilovně, že se skoro dalo zaslechnout skřípání dlouho nepoužívaných koleček a převodů v jeho hlavě. „Nebo to… za jakým účelem tu jste?“

„Bezpečnostní kontrola,“ pronesl pomalu a důrazně Doctor a vrazil muži před obličej jakýsi papír. „Prověřujeme chování externích zaměstnanců k návštěvníkům nemocnice.“

„Ježiši,“ vyvalil sekuriťák oči. „Já jsem nechtěl… jsem to nemoh vědět, žejo. Oni sem choděj, různý ty sociální případy a tak, je to s nima těžký.“

„Dám si na vás pozor,“ prohlásil Doctor. Otočil se na patě a cílevědomě si to namířil k nejbližší budově. Toník se pustil za ním a jezevčího strážce nechali stát a naprázdno klapat pusou.

„To bylo kurva úžasný,“ zvolal Toník. „Co to máš na tom papíře, hele?“

Doctor mu beze slova ukázal totéž, co sekuriťákovi.

„Děláš si srandu? Dyť je to prázdný.“

„Pro tebe. Pro mne. On viděl přesně to, co vidět potřeboval.“

„Doprdele,“ ulevil si Toník. „Čím dál tím líp, chlape. Sice čím dál tím víc psychedeliky, ale stejně. Bezvadný!“

Doctor ho roztržitě poplácal po rameni a zvolna zastavil. Zalovil v kapse sáčka a vytáhl sonický šroubovák. Přístroj sám od sebe modře poblikával.

„Hm!“ odfrkl si Doctor. V tu chvíli se ozval dusot. Poklusem se sem blížil ježatý sekuriťák. V zarudlé tváři měl nečekaně snaživý a pokorný výraz a v natažené ruce třímal vysílačku, jako by nabízel obětinu nějakému hrozivému božstvu.

„Pane doktore, počkejte, hej! Prej vám mám tohle dát!“

Doctor zvolna zastrčil šroubovák zpátky do vnitřní kapsy kabátu a převzal vysílačku z jezevcovy ruky. Toník celou scénu sledoval s neskrývaným pobavením ve vrásčité tváři.

„Haló?!“ zavolal Doctor do vysílačky, s nedůvěřivým výrazem stařičkého venkovana, jemuž někdo poprvé vrazil do ruky mobilní telefon.

„To jsem já, Charlie,“ zachraplal z přístroje dívčí hlas. „Všimla jsem si, že jsi zprovoznil TARDIS, Doctore, gratuluju! Akorát mě teď k sobě nechce pustit, ale to nějak vyřešíme později. No nic. Tohle taky půjde… Poslouchej, musíte se dostat do dětský části nemocnice, sedmý patro, klinika anesteziologie a resuscitace. Najděte pacientku Zuzanu Zajączekovou. Seberte ji a co nejrychleji odsud vypadněte.“

Podíval se na vysílačku, pak na Toníka a bezpečáka, kteří oplátkou sledovali jeho. „To že musíme?“ zamračil se. „Proč?“

„Prostě mi věř,“ ve vysílačce to zachrastilo. „Zůstaň na příjmu. A ještě… dávej pozor na čarodějnice a na lidi s černýma očima.“

„Cože?“ zvolal Doctor. „Charlie! Co jsi, pro všechno světlo Alderaminu, myslela těma černýma očima?“

Jenže přístroj zarputile mlčel.

***

„Víc krypticky to nešlo?“ zeptal se Sam. Přemáhal nutkání na Charlie křičet. Letadlo se zmítalo jako pouťová atrakce, zvenčí do něj mlátily snad kroupy, a třebaže pasažéři se vesměs tvářili statečně a neječeli, motory to obstaraly za ně.

„Nemám čas si s ním povídat,“ odsekla zrzka. „Navíc zvědavost je pro něj nejsilnější motivace. Uhm… hele, asi bys měl Deanovi sehnat nějakej pytlík, nechci strašit, ale víš jak, slyším i to, co nechci.“

„Sakra, ještě toho trochu! Brácho?“

„Jsem v poho-dě!“ zajíkl se Dean, když sebou Embraer prudce škubl dopředu.

„Jo, to určitě,“ zamumlal Sam a po krátkém zaváhání strčil bratrovi na klín obal od laptopu. „Tumáš.“

„Víš, kam si to můžeš…“

„Máte tam vzadu nějaký potíže, plukovníku?“ zavolal starý mariňák. Zněl, jako by se velice dobře bavil. „Nechcete sehnat sáček?“

Dean ze sebe vypravil pokus o „vyser si voko!“. Ale protože ze sebe současně vypravil i jiné věci než slova, význam jaksi zanikl.

„Do…prdele…“

„To bude dobrý, drsňáku,“ Sam bratra poplácal po zádech. „Aspoň ses trefil.“

„Nemohli… uh, nemohli bysme… radši už, uhm… umřít?“

„S tím radši nechvátej,“ mladší z bratří Winchesterů se rozhlédl okolo, zatímco se jednou rukou hrabal v lékárničce. Spolucestující, včetně mariňáka, měli naštěstí své vlastní starosti a blijící plukovník je přestal zajímat. Hjördís se výjimečně chovala rozumně, držela bezvládného anděla – to sice dělaly i bezpečnostní pásy, ale Castielova hlava by se bez blondýnčiny pomoci mlátila o stěnu letadla.

Sam si pomyslel, že by se mu hodil minimálně jeden pár rukou navíc. Natáhnout dávku sedativa, současně držet laptop a brašnu, aby se žádný ze zmíněných předmětů neproměnil v náplň obřího chrastítka Embraeru, a ještě hlídat bratra, kterého vlastní útroby nutily vykonávat pro něj vrcholně ponižující činnost.

Ethanolový zápach natrávené brandy hrozil, že přiměje dávit i nejbližší okolí.

„Charlie?“ Sam se pokoušel nebodnout jehlou sám sebe a zároveň vybalancovávat otřesy letadla. „Kam mám píchnout ten tvůj zázrak?“

„Cože? Jo, tohle. To je asi fuk, jen to dostaň do krve. Je to určený pro přepravu velkejch zvířat, akorát jsem přepočetla dávkování… tadá, překvápko: na Deanovu výšku a váhu.“

„O čem to vy dva mluvíte,“ zasípal Dean. Zvedl hlavu, pokusil se na bratra výhružně zadívat. Zaregistroval injekční stříkačku a vytřeštil oči. „Sammy?! Ani kurva náhodou!“

„Chceš se tu přede všema složit?“

„Hej! Už jsem v poho-„ Vlastní žaludek mu pokus o lež rychle překazil.

Sam si povzdechl, a aniž by se zdržoval ohrnováním rukávu, bodl skrz látku jehlu do bratrovy paže. Naštěstí nebyl Dean ve stavu, kdy by se mohl výrazněji bránit. A mlhavé výhružky do budoucna, huhlané do obalu na laptop, Sama neznepokojovaly. Vehnal do bratrova krevního oběhu celou dávku, použitou stříkačku s jehlou zaklapl do lékárničky a konečně se mohl vrátit k obrazovce. Kamerové záběry se právě změnily.

A ve sluchátku se ozvalo významné odkašlání. „Same, vím, že tam máte krizi,“ Charlie zněla mírně vyplašeně. „Ale já tady tak trochu taky.“

Obrazovka se rozdělila do čtyř samostatných oken s videi, každé s vlastním popiskem, běžícím ve spodní části.

„Začíná se to vymykat kontrole.“

„A která válka ne,“ vzdychl Sam.

***

Daniela Staňková, donedávna dítě ulice na částečný úvazek, nyní podezřelá minimálně z jedné vraždy a ze spolupráce s Rowenou.

Jiří K., řidič sanitního vozu, poslední dva dny pohřešovaný i se sanitou.

„Ty blbý kamery všude mě znervózňujou,“ zavrčela Daniela. Právě projeli světelnou křižovatku na červenou, řidič dvě odbočky od Faustova domu spustil houkačku i světla, a za jiných okolností by si to černovláska užívala.

Absolutní přednost, vy zmrdi!

Tentokrát však cítila strašný tlak na to, aby vše proběhlo dokonale. Možná z Roweny neměla takový strach, když teď věděla víc o ose chiméry, jenže rozhněvat svou mentorku stejně netoužila. A díky oněm extra znalostem jí bylo naprosto jasné, jak je její úkol důležitý.

„Nemoh byste vypnout ty výstražný kraviny?“ houkla na řidiče. Byl to sice jen Rowenin poskok, pod čelistí mu rudě pulsovalo prokleté znamení, ale Daniela se k němu nějak nedokázala chovat opravdu nadřazeně. „Hej! Mluvim s váma!“

„Klid, kočko,“ vrhl na ni pohled chladných šedých očí. „Sanita bez houkačky je jak chlap bez péra.“

„Neměl byste mě na slovo poslouchat?“

Zasmál se. V tu chvíli měla Daniela chuť omlátit mu ten bohorovně klidný obličej o volant. Pak se na ni znovu podíval a usmíval se stylem otce, s požitkem škádlícího své dítě: „Hele, bez urážky, prcku, já sloužím madam Roweně. Jasně, tuhle akci máš pod palcem ty. Ale já tě mám hlídat, aby sis nenaběhla. Takže vychladni a užívej si. Jo, a mimochodem, jsem Jirka.“

„Jak to, že ste takovej… v pohodě,“ zamračila se. „Totiž, ten muj poskok, co jsem si ho vytvořila, se úplně tak jako rozsypal nebo co.“

Řidič pokrčil rameny.

„Jasný, byl to první pokus, žejo,“ kývla si pro sebe Daniela. „Příště to neposeru.“

„Ty dva plecháči vzadu tě poslouchat budou, jestli tě to potěší,“ zabručel Jirka. „Ty jsou zvyklí.“

„Hmmm. Myslíte, že to tam bude vostrý, jo?“

„Těžko říct. Madam Rowena mě varovala, že se můžou objevit démoni.“

Daniela se prudce nadechla, zamrazilo ji. Ano, učila se všemožným způsobům, jak zaříkat démona, ale nikdy si žádný doopravdy nevyzkoušela. Automaticky zvedla ruku a zahryzla se do nehtu na palci.

„Neboj,“ zašklebil se řidič a poplácal ji po stehně. K jejímu vlastnímu překvapení ji to gesto nerozzuřilo ani neznechutilo, cítila, že v něm nebyly žádné postranní úmysly. „Kromě těch tvejch nablejskanejch kašparů máme vzadu ještě něco, co by mohlo našim černookejm kámošům nadělat vrásky.“

„Co?“ vyhrkla Daniela zmateně.

„Uvidíš. Hele, za chvíli vjedem do areálu. Tak se připrav.“

Dívka se nervózně zašklebila do kamery u vrátnice, a do další, kterou zahlédla uvnitř v areálu, poslala neslušný posunek. Srdce jí tlouklo, jako by právě uběhla pět set metrů sprintem, hlavou jí vířily všechny obavy a starosti posledních dní.

„Klid,“ broukl řidič. „Představ si, že jdeš hrát paintball.“

„Vy se fakt nezdáte,“ odsekla Daniela. Zatrhla si kůžičku na palci a teď si vychutnávala kovovou chuť krve.

Jsem čarodějnice, sakra, přeříkávala si v duchu, dneska jsem zabila týpka, zabiju klidně další, žádnej problém, mám moc, mám sílu, jdu si pro osu chiméry a nic a nikdo mě nemůže zastavit!

Na parkovišti přímo pod zelenou cedulí s dvojjazyčným nápisem DĚTI, postávala nesourodá skupinka lidí: pár sestřiček, chirurg v plášti a s rouškou shrnutou pod bradu, hromotluk od ochranky a tři silní mladí muži v tričkách s logem BOSCH a náplastmi v ohbích paží – nejspíš byli darovat krev. Navíc tu stálo vozidlo městské policie a jeho posádka se procházela okolo, napruženě, jako by na něco čekala.

Jinak tu vládl klid, možná uměřený tomu, že se blížila šestá hodina, nicméně pro Danielu stejně znepokojující.

„Do prdele,“ sykla černovláska. Ve chvíli, kdy sanita začala brzdit, oba policisté se naráz zaposlouchali do svých vysílaček a oni, i všichni z prve zmíněné skupinky se na přijíždějící vozidlo zadívali.

„No jo, už na nás čekaj,“ broukl řidič Jirka. „Danuško, buď tak hodná a natáhni se dozadu, v okýnku není sklo. Hned pod ním najdeš malý překvápko, dával jsem ho dohromady s madam Rowenou. Ty plechovky nech zatím spát.“

Počkala, až dobrzdí – zastavili poměrně daleko od parkoviště a oba policisté se jim rozběhli vstříc s tasenými pistolemi – a poslechla.

„Možná by přišlo vhod menší kouzlo,“ zavolal řidič, zatímco skrz okýnko do zadního prostoru šmátrala po čemkoli, co měla najít. Když zvenčí zazněl první výstřel, cukla sebou, až si málem rozbila hlavu.

„Doprdele,“ zaječela, „aspoň mi řekni, co-„

V tu chvíli to konečně nahmátla. A protáhla dopředu. Jednu z těch dvou krásek hodila Jirkovi, s druhou se sama stáhla pod palubní desku. Zatímco další policejní střela vysklila přední sklo sanity, Daniela i řidič se vykulili ze sanity, krytí za otevřenými dveřmi.

„Umíš s tím trochu?“ zavolal Jirka.

„Ses posral v kině!“ odpověděla čarodějka. Horečnatě hledala v mysli vhodné zaříkání a přitom se mazlila s matným, pískově hnědým tělem brokovnice. „Držím to poprvý v ruce!“

„Remingtonka, pět ran, malej zpětnej ráz, tuten konec střílí, tutím vždycky zapumpuješ a kde je spoušť, to vidíš,“ zatímco mluvil, názorně předváděl. Nakonec se vyklonil zpoza dvířek a vypálil. Zavytí odněkud zepředu prozradilo, že neminul. „Další patrony jsou ve dveřích, jestli máš kapsy, tak si je tam nacpi. Brzo poběžíme. Tenhle barák má víc vchodů, nemusíme dobejvat zrovna tenhle.“

Daniela nasucho polkla a kývla. Brokovnice jí připadala neuvěřitelně těžká. Stejně ji pozvedla a než nad tím mohla začít hloubat, vyklonila se zpoza dvířek.

Spousta vjemů naráz.

Po asfaltu vlevo se potácela stařenka, hystericky křičela a oháněla se berlami ve snaze dostat se co nejrychleji odtud. Vyděšená mladá matka s nemluvnětem v náručí se krčila za prázdným kovovým kontejnerem na druhé straně.

Podivná skupina lidí, kteří už podle celočerných očí lidmi nebyli, se blížila.

Jeden z policistů ležel uprostřed cesty a hořel.

Druhý oběma rukama třímal pistoli, mířil na sanitu. I jeho oči byly černé, bez náznaku rozdělení na zornici, duhovku a bělmo.

„Ilapon!“ sykla Daniela a vystřelila.

Avizovaný malý zpětný ráz jí málem utrhl ruku. Nicméně střela, povzbuzená správným slovem a silou čarodějčiny vůle, našla svůj cíl. Na cestě k budově dětské kliniky teď hořeli policisté dva. Ať náboje do brokovnice obsahovaly cokoli, obyčejné rozhodně nebyly. Ostatní démoni se spěšně kryli za nejbližšími auty a sloupy.

Černovlásce se z hrdla vydral divoký skřek, animální výkřik radosti.

„Skvělý, prcku,“ ozval se Jiří. „Teď s tím zapumpuj a můžem pokračovat. Vidíš, ty plechoví hajzlíci ani nebudou-“

Přerušil ho náhlý jekot sirén. A taky první těžké kapky deště, které se snesly ze setmělé oblohy.

***

„Nechtěla jsem, ale musela jsem to spustit,“ vysvětlovala plačtivě Charlie. „Je mi jasný, že Motol evakuovat nestihnou, ale ať aspoň všichni vědí, že si mají dát bacha.“

„Já to chápu,“ křikl Sam. Vzdal snahu tišit hlas, stejně nikoho dvakrát nezajímalo, co provádí. Na zadní sedačce se Hjördís buď modlila, nebo někoho proklínala ve své mateřštině a Castiel si dál hrál na hadrového panáka. Dean dozvracel, pečlivě zavázaný igelitový pytel, který Sam nakonec sehnal u vstřícné pilotky a do nějž plné laptopové pouzdro namanévrovali, choval v náručí jako nemluvně. Navíc si s připitomělým úsměvem pobrukoval Thunderstruck. Zbytek posádky se Sam rozhodl vypustit. Pokud věděl, tak někteří z kravaťáků se rozhodli být solidární s Deanem a do blicí partičky se nakonec přidala i nakrátko ostřihaná černovláska, která se ostatním do poslední chvíle pošklebovala.

„Vždyť jsi udělala dobře, ne?“ dodal. „Sirény nikoho nezabijou. Přihoď nějaký hlášení, nevím, třeba o teroristech. Civilové se aspoň budou držet při zemi.“

„Nebo zpanikaří,“ zahučela temně Charlie. Na obrazovce se zvětšilo několik okýnek se zmateně pobíhajícími postavičkami. „Aha, tak už zpanikařili. Super. Navíc se toho chytnou složky IZS a vážně nepotřebuju, aby se mi tam motali další zmatený týpci s pistolema. Tamty démonizovaný policajty jsem zkoušela varovat, ale viděl jsi, jak to dopadlo.“

Zaburácení, náhlý poryv hodil s Embraerem prudce do strany.

„Thunderstruck, yeah, yeah, yeah!“

„Deane!“

„Sorry, brácho, trochu mě to ohromilo, víš.“

„Hlavně si drž ten svůj blitkopoklad, jo.“ Sam se přistihl, že začíná uvažovat o výsadku bez padáku přímo do zuřící bouře jako o přijatelném řešení. „Hele, Charlie, až mi budeš příště nabízet extázi pro koně, připomeň mi tuhle chvíli, jo? No nic. Počkej, támhleto je co? Černý SUVčka před areálem… nějaká česká zásahovka?“

Další zahřmění zvenčí přehlušilo Charliin unavený povzdech, ale Sam si jej dokázal živě představit. „Ne, Same,“ řekla. „To je Noční Klub. Česká odnož Torchwoodu.“

„Počkej, to si jako vážně říkaj Noční Klub?“

„Podle knížek… hele, to je fuk. Každopádně je to další průser na tuhle průserovou hromadu. Jednotky Torchwoodu jsou v podstatě ti hodní, ale hrajou si na vlastním písečku a se mnou spolupracovat nebudou. Možná Jack, možná v UK. Ne tihle.“

Sam se ohlédl na bratra, který široce rozevřenýma očima hleděl do stropu a tvářil se, jako by sledoval něco vrcholně napínavého.

„Víš co, Charlie?“ pronesl pomalu. „Ber to tak, že mohlo bejt hůř. Mohli jsme to tam stihnout i my.“

***

Crowley, dřív známý jako Fergus Roderic McLeod. Stávající král Pekla.

V Praze ho Charlie poprvé zachytila na Václavském náměstí, krátce před šestou hodinou. Přišel se odreagovat sledováním dvou souběžných demonstrací, jedné pro a druhé proti. Možná sem tam trochu pošťouchnout a postrčit, stará dobrá provokace. Seberte jim zábrany a sledujte, jak sami odvedou všechnu práci.

Jenže než stačil zařídit třeba jen pár krvácejících nosů a emotivních střetů s antikonfliktním týmem, zjevil se po jeho boku štíhlý tmavý démon a něco králi pošeptal do ucha.

Crowley se zklamaně rozhlédl kolem. Transparenty, zdvižené pěsti, křik a plamenný proslov řečníka pod sochou Svatého Václava. A tolik krásně nenávistných nadávek, které po sobě metaly oba znepřátelené tábory.

„Vážně?“ otázal se Nairyoshanghy, aniž by se na něj přímo podíval. „Vážně to musela spustit právě teď?“

„Obávám se, že matce Vašeho Veličenstva nedokážu číst myšlenky.“

„Od štiplavých poznámek tě tu nemám,“ sykl Crowley. Téměř dojatě zaslzel, když se rozhlédl kolem. „Ta harpyje prostě zkazí každou zábavu,“ zabručel. V očích se mu zablesklo a naklonil se k drobné stařence hned vedle. „Tak to vidíte, a na naše těžce nemocné děti musíme sbírat víčka!“ zahulákal jí do ucha bezchybnou češtinou.

Následně se diskrétně vmísil do davu a zmizel, zatímco babička poporostla snad o půl metru, oči jí zahořely bojovou vášní a zaútočila na snědého Nairyoshanghu kabelkou: „Táhni domů, ty jeden teroristo, nikdo tě nezval!“

Démon reflexivně ustoupil a zvedl před sebe paže, s výrazem německé dogy napadené pinčem. Rozhlédl se po Crowleym. Když ho nenašel, zavrtěl hlavou, luskl prsty a také se vytratil.

Kolem vetché aktivistky, stižené náhlou srdeční příhodou, se začali sbíhat pořadatelé.

Podruhé kamery zachytily krále Pekla, jak se zjevuje na parkovišti před budovou dětské kliniky v Motole.

Rychle zhodnotil situaci – skupina sedmi démonů, kryjících se, jak se jen dalo, dva hořeli, uvězněni v planoucích tělech na silnici. V budově za jeho zády se pohybovaly siluety personálu i pacientů. Nejspíš se pokoušeli evakuovat podle plánu, který Crowleymu připadal dost chaotický i na pekelné poměry.

Řvoucí sirény, počínající bouřka, křik panikařících lidí okolo a dusot nohou.

Za otevřenými dveřmi sanity uprostřed cesty se kryli dva střelci. Crowley zavětřil jako ohař. Přímo cítil odporný pach čarodějnictví a prokletí.

Ušklíbl se a než pokročil k sanitě, rudě planoucíma očima našel objektivy kamer.

„Opravdu, co si jeden neudělá sám,“ zavrčel. Mávl rukou.

Sirény ztichly a veškeré kamery v dohledu explodovaly ve sprškách jisker a čadícího plastu.

***

„Doctor je ještě moc daleko, kousek od Roentgenovy vrátnice,“ úzkost v Charliině hlase neměla daleko k panice. Obrazovku nyní členila na devět oddělených obrazů, ale dva z nich po Crowleyho zásahu zůstávaly černé. Jeden ze zbylých ukazoval manévry, prováděné členy Nočního Klubu – malá, ozbrojená skupina měla poklusem namířeno k dětské klinice, další koordinovala ostatní bezpečnostní složky, které postupně dorážely na místo, a naopak pomáhala s evakuací návštěvníků a části personálu. Ostatní kamery ukazovaly jen o ničem nevypovídající zmatek.

„Potřebuju zkontaktovat toho zatracenýho Zajączeka,” špačkovala Charlie. „Starej sedí v letadle nad Atlantikem a nejspíš se modlí, aby neskončil v moři, ale mladej, jako táta tý holky, je právě i s manželkou v jejím pokoji. Jenže mi nebere telefon, a to už jsem mu zkoušela volat snad ze všech čísel, co má v adresáři.”

„Pošli za ním sestru,” navrhl Sam.

„Vyzkoušeno, ale v tom chaosu, co tam vládne, se nikdo zrovna nepřetrhne.”

„Shrnem si to. Ta holka Zuzana je teda osa?”

„Poloosa slouží k převodu hnací síly od převodovky na kolo, víš, bráško?”

„Deane zmlkni!” zavrčel Sam. Promnul si čelo a naprázdno polkl, když letadlo předvedlo další prudký propad a zhoupnutí. Možná by bylo nejjednodušší přidat se k Deanovu tripu. Ampulí měl v lékárničce ještě dost. Povzdechl si. „Charlie? Jestli to chápu dobře, tak k ní nesmíme pustit tu Sabrinu, co přijela v sanitce. Řek bych, že to ale zařídí Crowley, a ani ho o to nemusíme prosit.”

„Já si tím právě nejsem úplně jistá, kámo. Ta holka mi nahání husí kůži. Jako… obrazně, chápeš.”

„Dobře, jestli myslíš, že projde přes démony, tak stejně nevím, jak jí chceš zastavit. Holka, co sejme Crowleyho, si vezme, co bude chtít. Nějaká osa nebudě výjimkou.”

„Zuzana,” zamumlala Charlie. „Ta nějaká osa se jmenuje Zuzana. A neříkám, že čarodějka sejme Crowleyho, jen se bojím, že se přes něj nějak dostane, Same. Nejlepší bude dostat Zuzanu ven jiným vchodem, jenže k tomu potřebuju buď Doctora, nebo aspoň její rodiče na příjmu. Moment! Hej, asi mám spojení…”

***

Juliusz Zajączek, syn polského emigranta, kterého mladá láska přiměla usadit se v Praze. Otec tří dětí – nejmladší, syn, zemřel loni o podzimní rovnodennosti při podezřelé nehodě.

Lucie Zajączeková, jeho žena. V současnosti těžká alkoholička s narušenou psychikou.

Zuzana Zajączeková, donedávna obyčejná puberťačka, jedna z dvojčat, nyní osa chiméry.

„Marie?“ Julek se v duchu proklínal, když viděl všechny ty zmeškané hovory. Nenapadlo ho, že na chvíli vypnout vyzvánění, aby si s manželkou a nemocnou dcerou dopřáli trochu klidu, bude mít takové následky. „Jsi na cestě? Prosím tě, jestli můžeš, tak to otoč. Něco se tu děje, teď přestaly sirény, ale-„

„Pan Zajączek? Ehm, promiňte, já nejsem vaše dcera, jen jsem si jaksi… půjčila její číslo. Potřebuju s vámi mluvit.”

„Prosím? Cože?” Na rameno se mu pověsila Lucie a rozrušeným hlasem se domáhala vysvětlení. „Počkej, Luci, teď ne… Co jste zač?”

„Jmenuju se Charlie Bradburyová. Nemáme čas na vysvětlování. Máte po ruce kameru? V telefonu, třeba?”

„Hele, nevím, co má tohle být za kravinu,” s mobilem přitisknutým k uchu zamanévroval s Lucií k dceřině lůžku a přiměl ji, aby se posadila. „Jestli jsou to nějací Mariini kamarádi, fajn, nemám nic proti troše srandy, ale-„

„Pane Zajączeku, jestli vám záleží na životech všech, který máte rád, tak laskavě mlčte a poslouchejte.”

„Slečno, ať jste kdokoli, nebudete mi vyhrožovat!” Začínalo toho být moc. Zvenku se ozývalo něco, co rozhodně nemohlo být střelbou, i když to přesně tak znělo. Lucie se soustavně hroutila bez ohledu na okolnosti. Po oddělení pobíhaly sestry s neupřímnými úsměvy a přestože přímo sálaly nervozitou, nabádaly ostatní, aby zůstali v klidu. A teď ještě nějaká Mariina kamarádka…

„Ne, nebudu vám vyhrožovat,” ozvalo se z telefonu hlasem tak chladným, že Julek přístroj málem upustil. „Protože za chvíli se k vám dostane někdo, kdo se s výhružkama zdržovat nebude.”

Ticho. Dokonce i Luciino hysterické stěžování si ustalo.

„Mluvte,” pronesl Julek jediné slovo. Unaveným, rezignovaným hlasem.

„Hodila by se mi ta kamera, pane Zajączeku.”

„Řeknu manželce, má lepší telefon. Luci? Prosím tě, zapni kameru na mobilu. Co má zabírat?”

„Pokoj, vás, okolí, až půjdete ven. Potřebuju hodnotit situaci, abych vám mohla radit.”

„Co jste zač?” zašeptal. „Jste od nějaké tajné-„

„Teď ne. Poslouchejte: je vaše dcera na přístrojích? Můžete ji odtud dostat?”

Ohlédl se na Zuzanu. Stále nehybná, bledá. Lucie na kraji její postele bojovala s nastavením svého mobilu.

„Je na umělé výživě,” pronesl pomalu. „A monitorují její dýchání, srdeční a mozkové funkce.”

„Nic z toho nepotřebuje k holýmu přežití?”

„Eh… vy chcete, abychom ji odtud odvezli?”

„Spíš ji budete muset odnést.”

„To je ale už absurdní,” znovu se ho zmocňoval vztek. „Vůbec nevím, co jste-„

„Slyšeli jste zvenčí střelbu? Ty sirény? Myslíte, že je to nějakej vtípek?”

Ticho.

„Váš otec s vámi mluvil, pane Zajączeku,” dodala ta žena, Charlie, a teď se jí dařilo znít konejšivě i naléhavě zároveň. „Mluvili jste o bratrech Winchestrových, o tom, co dělají a jak by vám mohli pomoct. Shodneme se, že Zuzana není jen chudák holka v komatu, viďte? A já vím i to, co se bojíte si připustit. Pravdu o tom, co se možná doopravdy stalo vašemu synovi.”

„Jak byste mohla…” nenáviděl svůj selhávající, pisklavý hlas.

„Vezměte dceru a běžte. Až se dostanete do přízemí, dám vám vědět, kterým východem bude bezpečné se dostat ven. Teď už proboha běžte!”

A spojení se přerušilo právě ve chvíli, kdy Lucie vítězně zamávala telefonem se spuštěnou kamerou.

***

„Byla jsi na něj docela drsná, Charlie,” prohlásil Sam. Odstrčil bratra, který konečně odpadl a z bezpečí bezvědomí nejspíš hodlal Sama řádně poslintat. „Hele, pustila ta ženská kameru?”

Ve sluchátku to zachrčelo a když se Charlie ozvala, její hlas zněl přerušovaně: „Jo, ale nejsem si jistá, jak dlouho udržím spojení s vámi. Ta bouřka je silnější, než jsem čekala.”

„S tím nic nenaděláme,” pokrčil rameny. „Hele, Dean je mimo, ta švédská holka vypadá, že usnula nebo co, a Cas je na tom furt stejně. Nemyslím, že já sám ti budu výrazně k něčemu platnej.”

„OK. Jestli to vypadne, zachovej klid a uvidíme se v NY.”

Přes celou obrazovku se roztáhl nekvalitní, roztřesený záběr z mobilního telefonu.

***

„Co mám točit?” zeptala se Lucie asi po desáté a Julek potlačil nutkání na ni zařvat. Jen by všechno zhoršil.

Postávali nerozhodně každý na jedné straně Zuzaniny postele a sledovali dceru. Lucie na ni mířila kamerou. Za okny se strhla průtrž mračen, oblohu křižovaly blesky, alespoň si však člověk mohl namlouvat, že to, co znělo jako střelba hodně blízko budovy, je jen rachocení hromů.

„Víš co? Toč to, na co se díváš, kochanie,” prohlásil Julek nakonec. Právě se rozhodl. Nepotřeboval čekat, až mu zase zavolá ta podivná Charlie. Když před okamžikem vyhlédl na chodbu, zjistil, že se žádná hromadná evakuace nekoná, vůbec ho to ale nepřesvědčilo o tom, že by tu měl s rodinou zůstat i on.

„Tak pojď, Zuz,” sehnul se k dceři, odhrnul přikrývka a ze všeho nejdřív opatrně vytáhl drén pro infuzi z její paže. Pak odpojil monitory. Přístroje u hlavy postele začaly vydávat nepříjemný, výstražný tón a manželé Zajączekovi se na sebe zadívali, vyděšeně a trochu provinile. Julek však vzápětí pokrčil rameny a natáhl se, aby vzal dceru v podpaží a zvedl si ji do náruče.

V tu chvíli Zuzana otevřela oči.

Julek se zapotácel, málem upadl a jeho žena vykřikla kolísavým hlasem raněného ptáčete.

Zpod dívčiných víček zářilo zlatavé světlo, tak silné, že se do něj nedalo pohlédnout. Zuzanou Zajączeková se posadila na posteli.

„Já hořím,” zachraptěla. „Tak strašně to pálí! Pomozte mi!”

Další část, tentokrát bezwinchestrovská, zato plná magie, nečekaných setkání a zvratů.

8. Všechny ty čarodějnické záležitosti

Toník šťastně podřimoval, ve vousech pozůstatky rybích prstů s pudingem. Když se z útrob TARDIS přiřítil Doctor, stále či snad znovu třímající ošuntělý smrdupytlík, starý muž nadskočil a až se zakuckal.

„Kurvadrát, to sem se lek!“

Doctor mu nevěnoval špetku pozornosti. Naklonil se k řídicímu panelu a opatrně, jako by umisťoval výbušninu, položil pytlíček na místo, kde ho před několika hodinami nalezli.

„Hele, to něco vyřeší, že to tam nacpem zpátky?“ zajímal se Toník.

„Všechno!“ ohlédl se na něj Doctor. Oči mu zářily čistou, dětskou radostí. „Co se dá nastavit, dá se i přenastavit. Včetně magie! Voila!“ Jemně nakopl desku vedle sebe, stiskl pár tlačítek a zatáhl za páku. Světla v TARDIS zablikala. Ozval se zvuk motoru při startování se zataženou ruční brzdou. Celá loď se otřásla a Toník se chytil opěradel křesla.

„Kam to bude?“ vykřikl Doctor. „Hodlám celou tu věc tady vyřešit, ale nejdřív malá oslava! Řekni si jakékoli místo ve vesmíru!“

„Ummm… můžeš mě vzít ke Lvovi?“

„Rozhodně,“ nad trošku nakřivo umístěným motýlkem se objevil široký úsměv. „Na jedné planetě poblíž Deneboly znám výtečný malý bar, bude se ti tam líbit!“

„Denebola? Myslel jsem hospodu U Lva, ty šílenče, ne souhvězdí Lva,“ zvolal Toník, ale k rachocení a hučení ožívající TARDIS se vzápětí přidal jeho smích. „Do toho, Doctore, ty blázne, a připijeme si mlhovinou!“

„Rozhodně tam drink takového jména mají!“

„Lví vocas!“

„Taky!“

„Letíme?! Funguje to?“

„Musíme doufat!“ Doctor poslal kamsi ke stropu TARDIS vzdušný polibek. „To je moje holka! Znovu svobodná!“

„A funguje to správně? Neumrznou nám prdele někde mezi hvězdama?“ křikl Toník do stupňujícího se rámusu.

„Nevím! Je dost divoká,“ zavolal Doctor v odpověď. „Po všem tom spánku se potřebuje protáhnout! Takže vzhůru ke Lvu!“ A nalehl na dvojitou páku, aby ji stiskl až nadoraz. Toník mírně zbledl, nicméně na tváři si statečně držel úsměv: „Excelsior!“

„Geronimooo!“

Na rohu Karlova náměstí se mezi stromy zdvihl oblak prachu a suchého listí. Do všech stran se rozlétly drobné svazečky kůstek a bylin. Ve chvějícím se vzduchu zasvítila modř policejní budky, na prchavý okamžik. A pak tu zbyl jen čistě vymetený plácek s dohněda seschlými trsy trávy.

***

Přiloudal se o půl hodiny později, než slíbil. A Marie ho málem nepoznala, bez obvyklého kabátu z Nosferatu a vysokých bot. Nic nepostihovalo Peťanův úpadek dokonaleji, než na kolenou děravé džíny, oprané triko neurčité barvy a tenisky – připomínal Kurta Cobeina z muzea voskových figurín.

„Nemáš cigáro?“ zahučel místo pozdravu.

Zavrtěla hlavou.

„Než někam pudu, musim si dát kafe a cigáro,“ prohlásil. „Jako, vytáhla jsi mě z postele.“

„Je pět odpoledne,“ povzdechla si. „Sednem si někam. Musíš se sebrat, stačí, že jsem mimo já.“

„Není to další pokus, jak ze mě vytáhnout, co se stalo v Templový?“

„Ne, slibuju. I když…“

Zavrtěl hlavou, až mu prameny špinavě hnědých vlasů padly do obličeje. Upřel na Marii zarudlé oči. „Fakt sorry, nemůžu.“

„Ty vole, loajální až za hrob,“ odfrkla si. „Já tě nechápu.“

„To není, že bych nechtěl. Nemůžu! Jako doslova nemůžu. Tvoje ségra si to uměla pojistit.“

„Ježiš, nech těch keců. Jdem ti sehnat kafe.“

Alespoň v tomhle ohledu nelhal. Silný turek, převalující se ve skleněném hrnku jako asfalt, cigareta, a Petr značně ožil. Ne že by přestal připomínat zombie verzi sebe sama, nicméně převzal iniciativu.

„Takže? Říkala jsi něco o Karláku?“

Kývla.

„Faustův dům, ha?“ Zamáčkl vajgla v popelníku a vstal. „A Tardis v parku. Fajn… Ale myslel jsem, že z vás dvou je ten opravdovej magor Zuzka.“

„Debile.“

„Hej, sorry, to byl fór,“ zase ten štěněcí výraz. Nedokázala se na něj zlobit.

Po cestě k parku se mu pokoušela vysvětlit, jak na ni Faustův dům působil. A že on, Petr, zůstal jediným člověkem, kterého mohla zavolat. Nezdálo se, že by cokoli z jejích slov bral výrazněji na vědomí. Sice ve správných chvílích přikyvoval a vydával souhlasné hmkání, jenže taky se šinul dva kroky za Marií a dokonce si potichu broukal nějakou melodii.

Když se blížili ke konci parku, dívka zvolnila a nakonec zastavila.

„Támhle,“ ukázala. Trochu se zapotácela, před očima se jí dělaly mžitky. „Támhle jsem viděla tu budku… Pojď odtud, prosím!“

Nejraději by se otočila na podpatku a rozběhla se pryč. Protože na místě, kde prve Marie zahlédla prosvítat tardisově modrou, teď s poměrně hlasitým nadáváním přecházela dívka v černém a vypadala, jako by něco hledala.

„Nechci, aby si nás všimla, pojď!“ Marie oddechovala mělce a rychle, a tolik se jí třásly ruce, že zůstala jako ochromená, místo aby se po kamarádovi natáhla a zadržela ho.

„Co blbneš, Riri,“ oslovil ji důvěrnou přezdívkou, ale ani se na ni neohlédl. Jemně ji odstrčil stranou a rázně vykročil k černovlásce. „Dani! Čau kočeno, už jsem tě neviděl roky! Co tu děláš?“

Ta v černém se otočila a Marie bezděky o krok ucouvla, přestože Petr pokračoval dívce vstříc. Jak mohl? Neviděl její bílý obličej, posetý krvavými rankami? Prsty, zkřivené jako spáry dravce? Rty s drolící se tmavou rtěnkou, které ve vzteklém šklebu odhalily zuby? Ať tahle holka byla dřív kýmkoli, teď se zdála naprosto šílená.

„Kde to kurva je?!“ zavřískala na Petra. Ani to ho nepřimělo zastavit, jen zpomalil a zvedl před sebe dlaně v univerzálním gestu „hej, přicházím v míru“.

Marie se tou dobou dávno tiskla k hrubé kůře nejbližšího stromu. Hrdlo se jí svíralo, jak strachem, tak znechucením nad sebou samou – neměla Péťu opouštět, nechat ho napospas té podivínce.

Postará se o sebe, snažila se uklidnit, je o dvě hlavy větší než ta šáhlá děvka, rozhodně silnější a navíc ji asi zná…

„Hele, v pohodě, jo,“ slyšela, jak Petr černovlásku konejšivě oslovil. „Nevím, co jsi tu ztratila, ale můžu ti pomoct se po tom mrknout, je tu i Riri…“

Sklapni, buď zticha! proběhlo Marii hlavou a její stud se ještě prohloubil.

„Ona mě zabije!“ vykřikla v tutéž chvíli černovláska. „Já jsem neudělala nic špatně, ale madam crazy bitch mě zabije! Ta zasraná budka je v tahu!“

„Budka? Ty jsi taky… počkej, Dani,“ z Petrova tónu bylo zřejmé, že naprosto nechápe, v jaké situaci se nachází. Zněl dotčeně a otráveně. „Hej, vy holky jste se nějak domluvily? Proto se Mařena schovává?  Jako, to je dost trapnej fór.“

„Drž hubu!“ zařvala Dani. „Drž kurva hubu!“

„Prej Tardis,“ odfrkl si mladík. Marie v úkrytu za stromem zavřela oči. Copak je úplně hluchý? Nevnímá vražedný vztek v dívčině hlase? „Retardis, fakt.“

I se zavřenýma očima Marie vnímala krátký záblesk světla.

„Darbs ol paid!“ Hluboký, pevný hlas jako by černovlasé šílenkyni ani nemohl patřit. „Ol bolape zomdu Elo!“

Marie se takřka proti vlastní vůli vyklonila zpoza stromu, musela vidět…

A viděla.

Petr před černovláskou klečel a ona držela jeho hlavu v dlaních. Připomínalo by to romantickou scénu, nebýt děsivého výrazu ve tváři dívky a jejích planoucích očí. Ano, a toho, že se mladík třásl jako v záchvatu.

A Marie odtud, dnes již podruhé, utekla. Tentokrát v běhu vytáčela tátovo číslo. Přece jen zbýval ještě někdo další, na koho se mohla obrátit.

***

Než se vykašlala na školu, stačila absolvovat několik hodin v chemické laboratoři. To, co nyní cítila uvnitř sebe sama, jí připomínalo pokusy, prováděné jejími tehdejšími stupidními spolužáky, když byl profesor zrovna pryč.

Zlost a strach, nenávist a láska, touha po klidu a současně nutkání řvát a rozbíjet všechno kolem, rozsekat svět na drobné kousíčky. Všechno v ní vřelo a kypělo a Daniela jen doufala, že nevybuchne, dokud se jí nepodaří vybruslit z tohohle nebetyčného průseru.

Ani si nevšimla, že se snad poprvé za poslední roky mimoděk nenípe v obličeji, a neuvědomovala si, že se jí nejen zahladily krvavé jamky po vytržených piercinzích, ale také se vytratily boláky i drobné pupínky akné.

Krásnou, byť bledou tvář jí křivil vzteklý úšklebek, když otevřela vrata Faustova domu.

„Padej, ty kriple,“ postrčila před sebou Petra. Bývalý přítel a ještě bývalejší milenec ji pouhou svou existencí vytáčel k slzám. Ukáže ho madam Roweně, předloží ho jako důkaz své vyspělosti a bude doufat, že jí bude dovoleno s ním posléze naložit po libosti.

Nebo alespoň, že ji ta zrzavá fůrie nezabije kvůli zmizení Tardis.

„Něco jsi o tom věděl,“ syčela na Petra, zatímco před ní poslušně klusal po schodech do patra. „A ta holka, co byla s tebou! To musela bejt nějaká zasraná dvojnice! Se vsadim, že v tom máte prsty, ve všem. Svině!“

Zastavili přede dveřmi pokoje, o němž si Daniela zvykla uvažovat jako o trůnním sále.

„Stůj a drž hubu,“ zavelela tiše Petrovi. Mladík sklonil hlavu a skoro ani nedýchal. Černovláska se naklonila blíž ke dveřím.

Uvnitř se ozýval zvýšený hlas s nezaměnitelným zpěvavým přízvukem. Rowena.

„…nebudu otevírat! Zatím ne! Pozoruji vás, dámy, a nejste zdaleka připraveny. Ty nejlepší z vás zvládnou sotva zastírací kouzla a zbytečnosti jako klíčení rostlin a léčení nějaké zatracené havěti. S tím chcete bojovat proti všem pekelným démonům, zlatíčka? Musíte se mnohem víc snažit, zlatíčka, jestli vás mám kdy použít k ovládnutí Pekla!“

Daniela udělala otrávený obličej a obrátila oči vzhůru. Pořád řeší totéž. Jako by zrovna teď záleželo na Pekle.

„Říkám vám, drahouškové, ještě spousta z vás to nezvládne. Na rovinu, jste možná tři, čtyři, které mají potenciál vypracovat se, nějaký ten přirozený talent. A víte, že nemám žádné zábrany, když jde o to, odstřihnout zbytečný výhonek, abych posílila celek.“

Daniela se zachvěla. Šlehla pohledem po Petrovi. „Pudeš přede mnou, jasný?“ sykla. „Uděláš tři čtyry kroky a pudeš k zemi, na kolena. Rozumíš?“

„Ano,“ pronesl nevýrazně. Daniela si s nevolí povšimla, že mu z levého ucha vytéká tenký krvavý pramínek. Natáhla se a rukávem krev utřela. Alespoň ještě pár minut by mohl její výtvor působit reprezentativně.

„Jdeme,“ nadechla se a zaklepala, třikrát rychle za sebou a pak ještě čtyřikrát pomaleji. Trapnej signál. Jenže když to neudělám, tak otevřu dveře a dostanu plnou dávku nějaký Roweniny strašlivý odpornosti.

Vešla dovnitř, a Petr, byť se pohyboval trochu trhaně, provedl přesně to, co mu nařídila. Zůstal klečet před Roweniným trůnem a ztěžka oddechoval.

„Danielo,“ pronesla čarodějka zaskočeně. „Zlatíčko. Už jsi zpátky?“

Mám kurevsky dobrou zprávu, připomněla si černovláska, tohle a ještě se mi podařila značka podrobení, bude to v pohodě, jasně…

„Jo, madam,“ vyhrkla nahlas. „Já sem… Dokázala sem to!“

„Vidím,“ kývla Rowena. Zvedla se z křesla a přistoupila ke klečícímu mladíkovi. Zvolna jej obešla, naklonila se k němu a ukazovákem mu zvedla bradu. Ostatní čarodějky se shlukly kolem. S hranou ledabylostí, jako kočky, které předstírají, že jsou v místnosti samy a na ostatních jim naprosto nezáleží. Rowena zamyšleně pokývla a maličko ustoupila, aby na Petra bylo dobře vidět.

Na mladíkově krku pod levou čelistí rudě tepalo stejné znamení, jaké na svém krunýři nesl zlatý dalek.

„Tedy, na první pokus se to zdá vcelku ucházející,“ řekla Rowena zvolna. „A přiznávám, že jsem ve tvém případě nečekala tak rychlý pokrok. Třebaže vím, že přirozené nadání nepostrádáš. Bravo Danielo!“ Zatleskala, těžko říci, zda ironicky nebo opravdově. Černovlasá dívka si rozhodně jistá nebyla. „Netuším, jaké máš s tím chlapcem úmysly, ale měla by sis s nimi pospíšit. Brzy mu selžou všechny vnitřní orgány. Šla jsi na to moc neurvale, holčičko, ale to se začátečníkům stává.“

„Madam,“ špitla Daniela a před Roweniným ostrým pohledem sklonila hlavu. „Já sem se nechtěla ňák chlubit, ono to prostě ze mě spíš tak jako vylítlo. Protože… takhle, mám totálně suprovou zprávu!“

„Předpokládám, že jsi byla úspěšná v hledání,“ zrzka se k dívce přiblížila, vzala její obličej do dlaní a přiměla ji vzhlédnout. „Nebuď tak zatraceně vyplašená, Danielo, vůbec se to k tobě nehodí. Takže, našla jsi axis?“

„Jo,“ zamumlala černovláska. „I sem udělala všechny ty blbosti vokolo, abych si byla jistá, a je to stopro vona.“

„Výborně!“ vykřikla Rowena a v řadách ostatních čarodějek to vzrušeně zašumělo. „Proč se tedy tváříš jako hromádka neštěstí, drahoušku?“

„Ta budka,“ pípla Daniela. „Vona… byla sem se mrknout, a vona je pryč.“

„Ah, ten mimozemšťan,“ zrzka se zamyslela. Pak poplácala dívku po tváři a zářivě se na ni usmála. „Z toho si nic nedělej, zlatíčko, vyřešíme to později. Teď je potřeba zařídit, abychom dostali osu sem, do bezpečí. Zvládneš mít na povel pár našich plechových přátel?“

„Si pište, madam!“ Když zmizel strach z Rowenina hněvu, Daniela se samou úlevou dostala do stavu jakési povznesené euforie. „Můžu klidně vyrazit hned.“

„To bys měla.“ Rudovlasá čarodějka zaváhala, pak se znovu usmála: „Ale nejdřív si dopřej patnáct minut s touhle svojí… řekněme, absolventskou prací. O moc déle nevydrží, takže cokoli jsi měla v úmyslu, doporučila bych ti pospíšit si.“

„Díky! Díky moc, madam,“ vyhrkla Daniela. Měla skoro chuť tančit. Ale ještě větší chuť na podstatně drastičtější zábavu. „Zvedej se,“ zavelela a Petr malátně uposlechl. Pohlédla mu do obličeje a uviděla v jeho hnědých očích slzy. Napadlo ji, že ho prokleté znamení zbavilo vůle, ne však vědomí.

Tím líp. Když ji tenkrát podrazil a odkopnul, taky jí neposkytl žádnou anestezii.

„Jdeme!“

***

„Tati! Konečně! Prosím tě, můžeš přijet? Jsem na náplavce… no, u Karláku.“ Jednou rukou si ucpávala volné ucho, druhou tiskla mobil, jako by to byl poslední kousíček reality v moři šílenství. „No s Petrem. Jo. Asi máme průšvih. Já nevim. Něco se tu děje, já nevim, co to je. Prosím tě, přijeď. Já nevím! Jo, mám kurva strach! Neuklidnim se… prosimtě, já… tak dobře. Přijdu za váma, no.“

Otcův hlas ještě neutichl, ale Marie hovor přerušila. Zpražila pohledem trojici kluků, postávajících opodál – zdálo se jí, že jejich smích patří odposlechnutému hovoru, a až pozdě zaregistrovala, že si v kolečku předávají jointa.

Nenápadně si otřela oči. Měla chuť se k těm třem přidat. Pár prásků a možná by se přestala klepat a pobrekávat. Místo toho však zamířila ke vchodu do metra. Do nemocnice jí to potrvá minimálně čtyřicet minut. Byla si sice téměř jistá, že se jí tátu nepodaří přesvědčit, aby se vykašlal na mámu a Zuzku a vydal se na pochybnou záchrannou výpravu pro cizího kluka, ale musela to alespoň zkusit. Nechala Petra v průšvihu, ani se mu nepokusila pomoct. Věděla, že jestli se mu něco stane, nikdy si to neodpustí.

Co by se mu asi tak mohlo stát, ty blbko, vysmívalo se jí její racionální já. Dá mu na budku holka, která je o půl metru menší a o dvacet kilo lehčí? Jo, klečel před ní, ale nevíš, co jsi vlastně viděla, třeba spolu hrajou nějakou úchylnou hru.

Výborně, zase jí do očí vhrkly slzy. Umět rozbrečet sama sebe, to je zcela nový level lamerství…

Anebo je to prosté vědomí, že o žádnou úchylnou hru nešlo, alespoň ne z Petrovy strany?

Snad nikdy od oné osudové noci jí tolik nechyběla Zuzka, jako právě v tuhle chvíli. Sestra by celou situaci zlehčila, použila by svůj černočerný humor, obě by se nakonec zasmály a dodaly by si sílu bojovat.

Marie se dokázala nanejvýš schovat za objektiv foťáku, nebo se choulit na konci vagonu a skrývat uplakaný obličej před lhostejnými cestujícími.

Pěkně ubohý způsob boje.

Jenže dokud se Zuzana neprobudí, bude to muset stačit.

***

Jeho naprostá poslušnost Danielu deprimovala. Během pěti minut z Petra vytáhla do posledního střípku všechny informace o axis chimaeram, které za něco stály. Sice šlo o úlovek kapitálních rozměrů a Daniela byla rozhodnuta nechat si jej pro sebe, aby jej mohla využít v pravou chvíli, jenže co se prostého uspokojení z pomsty týče, to se nedostavilo. Petr se před ní plazil, skučel a žadonil, protože mu přikázala, aby vyjadřoval, co skutečně cítí. Věděla, že by si bez váhání zkusil vyrvat srdce z těla, stačil jediný její povel. Jestli však po něčem toužila, bylo to zlomit ho. Jako on kdysi zlomil ji.

Něco tak měkkého a poddajného se ale lámat nedalo.

Zatímco se mladík u jejích nohou svíjel v agonii, již si sám přivodil plněním Danieliných příkazů, černovláska pohlédla na mobil. Strávila se svou hračkou pouhých deset minut. Kdyby požádala jednu z těch rozpustilých wiccanek o čtvrthodinu oboustranně příjemných hrátek, dosáhla by většího uspokojení.

Nakopla Petra do žeber: „Podívej se na mě.“ Okamžitě poslechl. Z jeho opuchlé tváře a vlasů slepených potem a krví se Daniele zachvěl žaludek.

„Seš odpornej,“ konstatovala. „Už můžeš chcípnout.“

Z rozpraskaných rtů se vydralo cosi jako poděkování. Mladík se znehybněl, až na mírný třas v končetinách.

„Nevěděla jsem, že to v sobě doopravdy máš,“ ozvalo se za Danielinými zády a dívka se polekaně otočila. Vůbec nepostřehla Rowenu přicházet a netušila, jak dlouho tu její mentorka stojí. Jen doufala, že neslyšela nic z těch malých informačních pokladů, které s ní Daniela hodlala postupně směnit za všemožné výhody.

Starší čarodějka přišla spolu se svými dvěma poskoky. A v šeré chodbě za dveřmi se leskl dalecký pancíř.

„Hoši to uklidí,“ prohlásila sladce zrzka a luskla prsty. Oba muži napochodovali k ještě se cukajícímu Petrovu tělu, zvedli ho a odnášeli pryč.„Ty se teď budeš věnovat svému úkolu, drahoušku. Ve dvoře stojí sanitní vůz i s řidičem, tím pojedete. Pokud to nebude nezbytně nutné, stále ještě nechceme, aby se tihleti dalekové ukazovali na veřejnosti. Věřím, že budeš schopna osu vyzvednout i bez jejich přímé asistence, ale kdyby se něco zvrtlo… Předem tě upozorňuji, že nečekaná zvrtnutí nemám v oblibě.“

„Rozumim, madam.“

„To doufám,“ Rowena ji vzala za paži, nepříjemně pevným stiskem, a vedla ji na chodbu ke dvěma čekajícím dalekům. „Pravda je, zlatíčko,“ naklonila se k Danielinu uchu, „že ti závidím. Nejraději bych si pro naši sladkou axis došla sama. Jsem na ni tak zvědavá! Ale mám podezření, že náš úkryt není kvůli lajdáctví jisté osoby,“ sevření na paži zesílilo, až si černovláska pomyslela něco o modřinách, „nadále tak docela úkrytem. Pokud o něm vědí lidé na internetech, je jen otázkou času, kdy se to doslechne i Fergus. A přestože je můj syn beznadějný bulík, armádu démonů jsem mu zatím sebrat nedokázala. Takže musím zůstat tady a bránit hrad.“

Nechala Danielu stát mezi dvěma daleky, položila jí ruce na ramena a změřila si ji od hlavy k patě, jako by vypravovala dítě na jeho první den ve škole. Sladce se usmála, oči však zůstávaly zlostně přimhouřené.

„Jdi a nepokaz to,“ přikázala. „Jinak zjistíš, jak moc roztomilé a nevinné byly tvoje hrátky s tím sladkým chlapečkem proti tomu, co udělám já s tebou.“

„Rozhodně to nepokazím, madam,“ kývla Daniela. Tvářila se pokorně, ale když ji o chvíli později ty dvě pitomé kovové obludnosti doprovázely chodbou a Rowena se vrátila na svůj trůn, černovlásce se na tváři objevil úsměv.

„Páč teď tu zkurvenou hru můžu hrát taky,“ dodala šeptem.

***

„Tak bych řek, Doctore, že jestli Komerčka nedostala ty svoje pitomý bankomaty až do souhvězdí Lva, tak jsme se asi moc daleko nepřesunuli.“ Toník se překonával ve svém umění vyslovovat zjevné. Tardis stála mezi stromy kus od rohu domu se zmíněným bankomatem. A oni dva nerozhodně přešlapovali před ní.

„Bylo by až moc hezké, kdyby najednou fungovala bez chybičky,“ pokrčil Doctor rameny. „Nicméně! Bez důvodu ještě nikdy nikde nepřistála.“

Starý muž se rozhlédl kolem sebe, začichal.

„Motol,“ oznámil.

„Lokomotiva,“ kontroval Doctor nepřítomně.

„Co?“

„Ha? Hrajeme tu hru se slovy, nebo ne?“

Toník pohlédl k šedému nebi a cosi bezhlesně poznamenal. Pak se obrátil na svého společníka a jeho šedé oči se dívaly nečekaně ostře. „Motol. Kurva, chlape, nemocnice. Smrdí to tu nemocnicí,“ rozhodil rukama. „A když se rozhlídneš, vidíš všude ty baráky a posraný cedule.“

„Oh,“ udělal Doctor. „V tom případě,“ poplácal se na hrudi, jako by si kontroloval peněženku v kapse, upravil si motýlka a kývl, „jdeme.“

„Kam? Jako se projít po areálu? To si děláš prdel? Tady ti nikde nenalejou a vzhledem k tomu, jakej máme rok, si tu nejspíš nedam ani pitomýho čouda.“

Tentokrát se netrpělivě zatvářil Doctor: „Něco se tu stane. Rozhodně. A já budu u toho. Klíčový okamžik, Tony!“

„Sem Toník. Kurva, a víš jak je to tady velký?“

„Počítám, že akorát, aby se tu dalo tak trochu potulovat. Flákat se kolem. Okounět. Courat se!“

„No jo, no jo,“ zachraplal Toník. „Spustit slovník posranejch homonym, to je pěkná podpásovka. Tak holt jdem.“

***

Do labyrintu podzemních chodeb a kobek Pekla vlétl jako první. Skupinu svých druhů nechal za sebou. Nádherná nenávist a touha ničit vše, co nebylo dalek, v něm žhnula tak silně, že si toho ani nevšiml.

Vznášel se v temnotě, plný hněvu a síly. Kolem se míhaly stíny. Démoni. Střílet je bylo tak snadné a krásné. Po výboji, plném energie extrahované z andělů, se ta méněcenná stvoření jednoduše vypařila.

Zatím se žádný z nich nepokusil daleka ovládnout. Což by mu mohlo připadat podezřelé, obvykle to bylo to první, co při střetu daleků s démony nastalo – oblaka černého kouře a zešílevší dalekové, pálící po svých vlastních druzích, dokud nebyli zlikvidováni. Ano, absence odporu ze strany obyvatel Pekla by daleka dokázala zneklidnit, kdyby byl ovšem schopen samostatně vyhodnotit situaci. Šlo však o jednoho z pěšáků, řídícího se striktně povely shora.

A ty zněly: jdi a zabíjej.

Sám sebe poháněl k vyšší aktivitě, chodby rezonovaly jeho vzteklým bzučením. Řev démonů, exploze. O jeho pancíř se odrážely úlomky zdiva.

Chodba před ním ostře zatáčela. Dalek nezpomalil, jen spustil cosi jako preventivní palbu a vehnal se za roh.

Záblesk, tma.

Do labyrintu podzemních chodeb a kobek Pekla vlétl jako první…

Crowley mlčky sledoval celou scénu ze svého trůnu. S bradou opřenou o hřbet ruky připomínal sochu nějakého významného myslitele. Kovové monstrum před ním stálo uprostřed kruhu složitých symbolů a krví psaných linií, a obraz toho, co se odehrávalo v dalekově mysli v nekonečné smyčce, se chvějivě vznášel kus nad ním.

„Jsou tak dokonale nenávistní,“ pronesl tiše jeden z démonů, kteří postávali okolo a sledovali celou scénu.

„Škoda, že jsme je neobjevili dřív než ta čarodějnice,“ dodal jiný.

Král pekla si oba změřil podmračeným pohledem.

„Až skončíte s tím obdivováním,“ pronesl, zvolna zvyšoval hlas, „a kdyby vás to moc neobtěžovalo, možná byste se místo toho mohli pokusit přijít s konstruktivními návrhy, jak tyhle zatracené plechovky zničit!“

„Vaše Veličenstvo, pane!“ vyhrkl jeden z mladších démonů horlivě. „Používají z části andělskou energii a past, do níž se tenhle jedinec chytil, je založena mimo jiné na výsledcích zkoumání andělských slabin.“ Posunul si na nose těžké brýle, zamrkal. „Moje skupina pracuje na vývoji střel za použití stejných materiálů, z nichž jsou vyrobeny andělské čepele. Je velice obtížné jej sehnat a nemožné vyrobit z vlastních zásob, nicméně-“

„Přijď, až budeš mít výsledky,“ zabručel Crowley. „Někdo další? Připomínám, že zatím se osvědčilo jedině nalákat je do jedné z těchto smyček, odříznout od jakéhokoli spojení s hmotným světem a čekat, až se totálně vyčerpají. A potom ještě zabít to, co je uvnitř.“

Démoni sborem kývali hlavami, souhlasně bručeli, brýlatý výzkumník dokonce prohlásil „slyšte, slyšte“.

„Jak dlouho trvalo vytvořit obrazec a nalákat do něj daleka?“ přerušil je Crowley.

Rozpačité ticho.

„Nerad bych si myslel, že nejlepší pekelní stratégové se nezmůžou na nic lepšího, než na koncept, který je svou použitelností zhruba na úrovni mistrovských plánů bratří Winchesterů.“

„Vaše Veličenstvo?“ ozval se tázavě bělovousý démon, který momentálně zastával nezáviděníhodnou pozici Crowleyho důvěrníka.

„Je to k ničemu!“ Pekelný král vstal a uhodil pěstí do stolu. „Jestli nepřijdeme na to, jak je odříznout od zdroje hromadně a bez toho, abychom kolem nich dvě hodiny kreslili všechny tyhle hovadiny krví nenarozených a štětcem z vlasů právě zprzněné panny, ztratíme Peklo dřív, než nám dojdou panny k prznění!“

„Jdu zjistit, jak pokračuje výzkum, Vaše Veličenosto!“ vykřikl brýlatý démon a s poklonou se odporoučel tak spěšně, že se to dalo s klidným srdcem kvalifikovat jako útěk.

„To věřím, že jdeš,“ sykl Crowley. „Další nápady? Kdokoli? Kromě Isaacka! Z té pitomosti s hromadným sebevražedným útokem dostávám osypky ještě teď.“

„Isaack už není mezi námi,“ zamumlal bělovous. „Jak si jistě račte…“

„Jistě, jistě, ráčím si pamatovat. Dostal, po čem toužil.“ Crowley obešel uvězněného daleka, který právě načínal další z nekonečné řady snových letů. „A druhý bod jednání. Kdo teď vede výzvědnou sekci? Ten… Nairy-chlap, kde je?“

„Nairyoshangha,“ ozvalo se zašeptání těsně vedle jeho ucha a král pekla sebou trhl. „K službám Vašeho Veličenstva,“ dodal hubený, tmavovlasý a tmavooký démon, který se zjevil z prázdna u Crowleyho boku.

„Dobře, konečně špion, co má styl,“ kývl pekelný král. „Novinky?“

„Zúžili jsme seznam vytipovaných míst na Káhiru, Sidney, Tokio a Prahu. V posledně jmenované destinaci jsme právě zaregistrovali podezřelý pohyb, situaci monitorujeme a posílili jsme nasazení agentů přímo v terénu.“

„Výborně,“ zabručel Crowley, ačkoli výraz v jeho obličeji se zdál trochu nejistý. „Praha,“ luskl prsty, „připomeň mi… Faustův dům? Ha, to je ta zablokovaná brána?“

„Ano, jedna z těch, které se nedají otevřít.“

„Výborně,“ opakoval Crowley. „Někam se upíchnout, opevnit a pak odtud škodit, to by mohlo na matinku sedět. Chci zůstat informován a samozřejmě, pokud by se něco semlelo, okamžitě mě přivoláte!“

„Rozumím, Vaše Veličenstvo.“

„Rozchod,“ mávl rukou a obrátil se zpět k uvězněnému dalekovi. „Jak dlouho ještě bude trvat, než se ta věc vyčerpá?“ zašklebil se znechuceně. „Nemůžeme na tom zatím zkoušet zbraně?“

„Nebylo by to moc bezpečné, Vaše-„

„Áh, jistě,“ přerušil Crowley svého pobočníka. „Bezpečí především. Tohle není Peklo, to je dětský koutek u Mc-zatracenýho-Donalda!“ Obrátil se ke všem zády a zmizel.

Zbylí démoni se podívali jeden na druhého a pokrčili rameny. Po chvíli rozpačitého ticha se znovu zaměřili na sledování dalekovy halucinace.

„Ta čirá nenávist!“ obdivně zvolal bělovous. Pak mnohem tišším hlasem, skoro šeptem dodal: „Jen jestli Jeho Veličenstvo zase nešlo za tím svým kamarádem Lovcem, jeho matka říkala…“

„Sklapni, nevíš, jestli neposlouchá,“ zlatovlasý démon, připomínající prince Krasoně v obleku od Gucciho se nervózně rozhlédl okolo. Pak se obrátil k dalekovi a obličej se mu rozjasnil: „Mrkej, jak si to ten zatracenej parchant užívá. Prásk! Jo! Hej, ten, co ho teď odpařil, vypadal docela jako ty.“

„Táhni do Očistce s těmi svými provokacemi, Magni!“

„Až po tobě, Morcante,“ zlatovlasý počastoval staršího démona neslušným posunkem. „A nejdřív si vytáhni hlavu z Crowleyho prdele, ty welšskej podlejzáku!“

„No tak, pánové!“ sykl zavalitý démon, který doposavad mlčel. Odmlka. „Ale popravdě, tahle scéna, to je vážně něco… vůbec se s tím nemaže. Kdyby bylo možné tu věc posednout a doopravdy ovládnout! Představte si ty možnosti!“

„Jo, to by se to vražedně běsnilo,“ zasnil se plavovlasý Magni. Jenže vzápětí sebou trhl: „Počkat něco se…“

V tom okamžiku všichni strnuli. Oči jim ztmavly a z obličejů vymizel výraz. Skoro jako by se všichni současně dotkli drátu pod proudem.

„Praha,“ zašeptal po chvíli bělovous a omámeně se zapotácel. „Okamžitě!“

V příští kapitole se můžete těšit na bitvu o Motol.

Pravděpodobně ale až další neděli, protože si žádá dost průzkumů, studia a ověřování reálií.

Středa, další část. Tentokrát trochu výjimečná. Chtěla jsem ji utnout o dost dřív, ale pak jsem si řekla, že nebudu mrcha a navíc by ta další musela bejt zase dlouhá jak tejden.

Místo odpočinku před cestou bude tahle noc plná zážitků.Možná ne tak emocionálně a fyzicky devastující, jako noc s ubrečeným miminem, ale skoro se to tomu vyrovná.
No rest for the wicked!

7. Odpočinek zapovězen

Stáli přede dveřmi a váhali. Zvenčí se v nepravidelných intervalech ozývalo klepání. Čím dál tím naléhavější. Jedna z ran dokonce vypadala, jako by blondýna zvenku do dveří kopla.

„Měnič, vlkodlak, nebo upír to nebude, nemá to v očích,“ shrnul polohlasně Sam. „Ale nemůžem si bejt jistý, co se týče andělů, démonů… a pořád to může bejt čarodějnice. Nebo něco, co vůbec neznáme.“

„Jo, chápu, podezřelej pohyb a nasypem to do ní ze všeho, co máme k dispozici,“ kývl jeho bratr. Namířil na dveře pistolí, v druhé ruce lahev se svěcenou vodou. Castiel po jeho boku se stáhl stranou a tasil andělskou dýku. Sam se natáhl, otevřel dveře a ukročil zpátky, aby na návštěvnici rovněž namířil zbraň.

Žena stála s levicí připravenou k dalšímu zaklepání, obří knihu před sebou jako pavézu. Vytřeštila oči. Trochu nelogicky se nejdřív ze všeho sehnula, aby zvedla přilbu, kterou si odložila k nohám, než začala klepat. Vrazila si ji zpátky do podpaží a usmála se tak nervózně, že to spíš připomínalo nervový tik.

„Ehm, ahoj,“ vypravila ze sebe. „Já nejsem… já… nemusíte na mě mířit, já nejsem nepřítel, vážně! Jsem jen člověk, fakt, klidně si to otestujte. Teda, skoro nemůžu uvěřit, že jsem fakt tady! A že jste tu vy. Prostě… to je totálně úžasný.“

Dean se Samem si vyměnili mírně zmatený pohled.

„Nesu vám tohle,“ pokračovala blondýna překotně, pokusila se podat před sebe Codex gigas – spis svou velikostí připomínal řádně tlustou matraci do dětské postýlky, a i když se návštěvnice zdála urostlá a silná, musela ji uchopit oběma rukama. Tím pádem pustila přilbu. A při snaze chytit tu si málem pustila monstrózní bichli na nohu. Hystericky se zasmála, nechala přilbu přilbou a natáhla k Deanovi ruce s Ďáblovou biblí. Jako by před sebe zvedala skutečný štít. V obličeji celá hořela, oči jí zaplavovaly slzy. Nejspíš zvolna umírala trapností.

„Je to pro vás fakt důležitý, vážně, já vám jenom chci pomoct,“ kuňkla.

Sam svěsil ruku s pistolí a zastrčil zbraň za opasek, Dean tou svojí dívce pokynul, aby šla dovnitř. Castiel se držel stranou a vše sledoval zachmuřeným pohledem, nicméně ostří ukryl pod kabátem.

Blondýnka poskočila a dovnitř spíš vtančila, než vešla. Přilbu přitom odkopla kamsi dozadu. Stydlivost vystřídala nepochopitelná rozjařenost. Spršku svěcené vody, kterou ji Dean skropil víceméně pro forma, přijala jako celebrita blesk fotoaparátu. S širokým úsměvem.

„Já vím, že jsem jak malá,“ hlaholila, zatímco scházela jako první po schodech a Dean na ni nepřestával mířit. „Jenže si nemůžu pomoct. Opravdovej Sam Winchester! Opravdovej Dean a Castiel! To je prostě maso! Vážně se omlouvám. Já se za chvíli uklidním…“

Mluvila s poměrně silným přízvukem, čím vzrušeněji, tím hůř jí bylo rozumět.

„Teda, a Sam je vážně vysokej. Jasně, věděla jsem to, ale člověk si to neuvědomí, dokud to nevidí na vlastní oči. A Deane…“ to už stála v hale, otočila se a pořád s tím nepatřičným nadšením kývla na pistoli, která na ni stále mířila, „…to je Smith and Wesson, žejo? Model 5906!“

„Uhm,“ udělal Dean. Zamrkal, jako by se pokoušel probudit z obzvlášť absurdní noční můry. „Jo. A právě teď ti říká: sedni si a sklapni.“

„Hej! Tyjo, fakt celej ty,“ zase se zahihňala. Poslušně se však posadila. Vzhlédla na trojici mužů neuvěřitelně modrýma, velkýma očima. „Jste ze mne asi trochu zmatený, co?“

„Co jsi zač?“ zeptal se Sam.

Blondýnka se zavrtěla na židli, Codex gigas opřela o zem vedle sebe a násilím vnutila své tváři vážný výraz. Připomínala špatného ochotníka, který vypadl z role a teď se do ní urputně snaží dostat zpět.

„Jmenuju se Hjördís Solbergová,“ pronesla zvolna. „Vím o vás třech úplně všechno. A o Temnotě taky. Nesu vám tuhle knihu, protože v ní najdete odpověď, jak zničit Rowenu a zachránit svět. Uf… co to tu tak strašně smrdí?“

„Připálený barbecue,“ zabručel Dean. Ohlédl se na Castiela, který se k němu naklonil a zašeptal: „Je to obyčejný člověk s duší. Takhle zvenku nedokážu říct nic víc.“

„OK.“ Dean zastrčil pistoli zpátky za opasek, nicméně si přitáhl židli, postavil ji opěradlem dopředu a obkročmo se na ni posadil. Opřel se o založené ruce. „Takže, vážená Hjéněco Vševědoucí. Na tyhle blbosti nikdo z nás nemá náladu. Zeptám se tě jednou, a pokud se mi odpověď nebude líbit, ta tvoje pěkná švédská prdelka odtud poletí tak rychle, že za sebou necháš žhavou dráhu. Rozumíme si?“

Zalétla pohledem k Samovi, který stál kousek vedle s rukama založenýma na hrudi a mračil se na ni, pak ke Castielovi – anděl pro změnu vypadal, jako by byl duchem někde jinde. Sklonila hlavu.

„Ano, Deane,“ zašeptala. „Ještě jednou se omlouvám, byla jsem fakt mimo.“

Omluvu ignoroval. „Proč ses tu objevila právě teď?“ položil první otázku.

„Nejdřív jsem bunkr hledala ve Vacouveru, tam byla natáčecí lokace…“

„Cože?“

„Seriál. V mým světě jste byli seriál,“ opět skoro vzlykala. Buď se její rozpoložení měnilo rychleji, než morální stanoviska průměrného politika, nebo neuvěřitelně přehrávala.

„Jo, to jsme pochopili,“ ozval se Sam. „Jsi ze světa, kde jsme byli stejná fikce jako třeba Doctor Who. Tohle všechno víme. Jenom nám, nezlob se, přijde dost podivný, že se tu někdo jako ty objeví právě v tuhle chvíli, mává informacemi, který se fakt nepovalujou na každým rohu – myslím to o Temnotě – a navíc v podstatě tvrdí, že nás jde zachránit.“

„Moc dokonalý,“ dodal Dean.

„A ještě v takovým balení,“ ozvalo se z reproduktoru nad jejich hlavami a blondýnka sebou trhla. „Hej, kočko, nelekej se. Jestli jsi fanoušek, jak předpokládám, tak mě možná znáš taky. Charlie.“

„J-jasně,“ dívka se trochu uvolnila. „Ty jsi duch?“

„To je dlouhej příběh,“ povzdechla si Charlie. „Hele, kluci, prověřila jsem jméno Hjördís Solbergová. Zdá se v pořádku – dvacet pět let, vzorná zaměstnankyně bezpečnostní agentury, single, sportovkyně – v poslední době vedla workout skupinu v Södertälje, wow, dobrej jazykolam. Ve volným čase chodila lovit, trochu magor do zbraní, možná moc, z nějakýho důvodu ji nevzali do armády-„

„-šovinistický prasata!“ sykla dívka, až dosud hrdě přikyvující.

„Prostě do chvíle, kdy se vloupala do knihovny a ukradla Ďáblovu bibli, tak bez poskvrnky. Pak se úplně ztratila z radaru.“

„Musel to být originál,“ pokrčila Hjördís rameny. „Žádná reprodukce nebo přepis.“ Položila dlaně na okraj bichle. „Pomohli byste mi s tím někam na stůl? Ukážu vám, o co jde.“

Na stole v knihovně se obrovitost kodexu nezdála taková. Působil nicméně stále majestátně. A skýtala se otázka, jak jej Hjördís byla schopna dopravit takovou dálku.

„45 kilo,“ poplácala hrdě knihu, jako by svým společníkům četla myšlenky. „Měla 75, ale vyměnila jsem vazbu a vyházela listy, který byly zbytečný.“

„Dobrý,“ zabručel Sam, zatímco jeho bratr tiše pohyboval rty, nejspíš ve snaze převést kila na libry. „Hele, i kdybys sem tu věc dolevitovala, nemáme zrovna času nazbyt, takže co se přestat plácat po zádech, kouknout na to, co nám teda nemůžeš vysvětlit a pak to tu rozpustit?“

„Jak chceš,“ našpulila trochu uraženě rty. „A ten anděl to vidět nechtěl, nebo co?“

„Ten anděl má svý vlastní starosti,“ ozval se Dean, „do kterejch tobě vůbec nic není.“

Když se k nim Castiel u knihy nepřipojil a s poznámkou o „troše klidu na přemýšlení“ zmizel v chodbě ke skladu, jediný, koho to skutečně znepokojilo, byla právě Hjördís. A to na oplátku znepokojovalo bratry Winchestrovy.

„Fajn,“ usekla blondýnka teď. „Nemusíte bejt hned takoví.“ A otevřela, zřejmě namátkou, Ďáblovu bibli. Na zažloutlé stránce bez obrázků, jen s ornamenty a ozdobným písmem.

„Třeba tady,“ přejela po řádkách. „Spousta blbostí o pouštění žilou versus přikládání pijavic a podobné kraviny. Nic víc z toho nevyčtete. Nic z toho nerozšifrujete.“ Ohlédla se na oba bratry, ve tváři dychtivý a vyčkávavý výraz.

„Dámo,“ ucedil Dean, „na tyhle sračky vážně nemám náladu. Ukaž… eh, cokoli nám chceš ukázat, nebo se seber a vypadni.“ Naprosto ignoroval bratrovy posunky, jimž mu Sam naznačoval, že by měl ubrat. „Urážet se nemusíš. V tuhle chvíli bys musela bejt soukromá masérka, abych s tebou nevyběhl.“

„Chci vám jenom pomoct,“ zopakovala Hjördís svou mantru, tváře jí opět plály rudě. „Ale jak chceš.“ Bleskurychlým pohybem vytáhla z kapsy kombinézy vystřelovák značky Uzi a vzápětí se zablýskla čepel.

„Hej!“ Dean sahal po pistoli a Sam byl zhruba sekundu od toho, aby dívce zkroutil ruku za zády.

„Klid,“ zarazila je. Už velmi pomalu natáhla ruce nad knihu a čepel zabořila do své levé dlaně. Ani sebou necukla. Když se z rány vyřinula krev, blondýnka schovala nůž a levou dlaní přejela po stránce před sebou.

Pergamen se nezachoval, jak by se od něj dalo očekávat. Přes sedm století staré písmo krev nerozmazala, nepřekryla. Jednoduše zmizelo. A všechna rudá tekutina se vsákla do povrchu stránky.

Strana ztratila svou barvu kuřákových zubů, zbělala. Na téměř zářícím podkladu teď vystoupilo písmo červené, tenké, zakroucené linky.

Sam se naklonil blíž. „To je-„

„Enochiánština, jo,“ nenechala ho Hjördís dokončit větu. „Dokážu ji číst.“

„Dojdu pro Case.“

„Nechte to na zítra,“ odtušil Dean. „Ten let jsme ještě nezrušili a vy dva šílenci se na to můžete mrknout cestou, aspoň se zabavíte. Počítám, že pár hodin nám to zabere a já si rozhodně žádný zábavový číslo nechystám.“

„Stejně bych rád věděl, aspoň rámcově, co-„

„Já to dokážu přečíst!“ zavřískala blondýnka. Zarazila se a omluvně pokrčila rameny. „Připadá mi, že mě vůbec nevnímáte. Já to s tou blbou knížkou umím!“

„Jo, k tomu… no, hele,“ Dean jí položil ruku na rameno a nasadil svůj oblbovací výraz. „Moc jsi nám pomohla, fakt, Hjé… holka. Ceníme si toho. Ale teď už si to převezmeme. Nevíme, do čeho jdeme, a nehodláme tě do toho ještě víc zatahovat.“

„Tohle na mě nezkoušej!“ Přimhouřila oči a po pokoře náhle nebylo ani památky. „I kdybych se teď chtěla zdejchnout… Prostě po roli doručovatele knížek jsem fakt netoužila, a stejně vám beze mě bude Codex k ničemu.“

Sam zblízka zkoumal stránku s rudým písmem. Pomalu opět žloutla a přes črty enochiánštiny se dral původní, černý zápis.

„Musí to být tvoje krev, že jo?“ zamumlal.

„Ten chytřejší z bratří Winchestrů promluvil,“ kývla Hjördís. Pobaveně sledovala, jak Dean po Samovi loupl okem. „Tvoje krev,“ zopakoval. „Z jakýho důvodu?“

Pokrčila rameny a ohrnula dolní ret. „Asi jsem nějak vyvolená nebo co. Prostě to nikomu jinýmu nefunguje.“

„Super,“ zabručel Dean. „Když dovolíš,“ natáhl se a otočil stránku. Svým vlastním nožem vyrobil svůj vlastní řez na své vlastní dlani a rázně ji otiskl doprostřed strany. Všichni tři pak tiše sledovali nemizící, krvavý otisk, překrývající karolínské litery.

„Výborně, zničil jsi kus kulturní památky nevyčíslitelné hodnoty,“ ušklíbla se Hjördís. „Už mi věříš?“

„Do hajzlu s tím,“ zavrčel a odstoupil od stolu. Spojil ruce za hlavou, pohlédl ke stropu. „Charlie!“ křikl.

V reproduktorech to zachrastilo. „S tímhle vám neporadím, Deane. Nejspíš má ta šílená motorkářka pravdu.“

„Oh, tak to vážně děkuju!“ Obrátil se na bratra. „Jestli chceš, udělej si tu s ní studijní kroužek, cokoli, já ale pro dnešek končím. Někam ji potom ulož a zamkni. Jak knihu, tak holku. Jasný?“

„Já nejsem žádná blbá věc! Ani holka! Vyžaduju aspoň základní respekt!“ vyletěla blondýnka. Sam ji jemně vtlačil zpátky do židle. Zadíval se za Deanem, který už odcházel, mumlaje cosi o zkurvených generových aktivistkách.

„Máme za sebou dlouhej den,“ prohlásil konejšivě. „A další dlouhej den před sebou. Do toho přijdeš ty, s touhle věcí,“ poplácal mamutí spis na stole, „vůbec tě neznáme a navíc se chováš dost… no, řekl bych, nevypočitatelně. Mohla jsi čekat ještě horší reakci.“

„Já vám chci jenom-„

„Pomoct. Fajn. Už jsem slyšel.“ Unaveně si promnul spánky. „Podívej se, Hjördís…“

„Můžeš mi říkat Díso.“

„Dobře, Díso. Vypadá to, že tě budeme muset vzít s sebou. Ráno odlétáme do Evropy. Budeš s tím mít problém?“

„Ani v nejmenším. Hele, nevzali mě do armády, ale mám za sebou pár kurzů, umím se o sebe postarat a přišla jsem vážně proto, abych vám pomohla. Slibuju, že nebudu přítěž.“

„Tak jako tak nemáme na výběr, jak jsi sama zdůraznila. Počkej… Charlie, jsi ještě na příjmu?“

„Jsem jedno ucho, Same, i když bokem řeším další věci.“

„Dalo by se takhle narychlo sehnat alias i pro Hjördís?“

Krátké ticho. „Myslím, že se najde něco, co jí padne,“ ozvala se pak Charlie zamyšleně. „A asi by prošlo, kdybyste s sebou měli neohlášenou asistentku. Horší to bude s papíry, nejspíš budou ještě teplý, až si je vyzvednete a důkladnější prověrku nevydrží, ale nikdo by se dvakrát ptát nemusel.“

„Výborně, díky,“ kývl Sam. Obrátil se zpět k blondýnce. „Takže jsi slyšela. Teď ti najdeme nějaký místo na spaní.“

„Klidně si lehnu na zem!“ Zase ta nepřirozená horlivost. „Fakt, nedělej si se mnou starosti.“

„O zem nejde. Ale vážně tě někde zamknu. Chápej to, přišla jsi ani ne před hodinou…“

„A vážně mi nemůžete věřit,“ smutně se na Sama usmála. „Jo, já tomu rozumím. Tak jdeme. Nechci zdržovat. Myslím, že se vážně potřebuješ umýt.“

Samovo obočí vyletělo až někam do půli čela, nevěřícně se pousmál, ale neřekl nic. Hjördís trochu zklamaně kývla a vstala. Náhle se pohybovala s jemnou grácií barové striptérky po třetím panáku brandy.

„Ehm… tudy,“ nasměroval ji Sam a vyhnul se jejímu boku, který se o něj chystal nenápadně otřít. „A, no… hlavně v klidu.“

Kdesi nad jeho hlavou se vypnula kamera a v reproduktoru se ozval trochu otrávený povzdech, než nadobro umlkl.

„Já jsem klidná, když už jsem tu s vámi. S tebou,“ zavrněla Dísa. „Nechceš se přece jen ještě mrknout na tu knihu, až se osprchuješ?“

„Myslím, že to necháme do letadla,“ Sam si povzdechl. „Nemůžu uvěřit, že se mi tohle děje,“ zamumlal si ještě sám pro sebe.

***

Ať dělala cokoli, skutečný život to ani v nejmenším nahradit nemohlo. Charlie se angažovala na tisících chatů a diskuzních fór, koneckonců, údaje, které ji nasměrovaly na Faustův dům v Praze, také poskládala kombinováním komentářů na blozích a zpravodajských serverech s fakty z katastru a zápisy z úředních jednání, jež snad mimo ni nikdy nikdo doopravdy nečetl. Žila milion životů, a ani jeden z nich se nevyrovnal tomu starému…

V poslední době stále častěji zůstávala svým hlavním vědomím v Deanově milované bat cave, v bunkru. Společnost bratrů Winchesterových a Castielova jí přece jen dávala víc, než pochybná anonymita chatů.

Pravda, kamery, které jí Sam pomohl rozmístit po celém bunkru, sledovala většinu času okrajově. Některým ze svých nesčetných já, které se víc podobalo strojovému programu, než Charlie Bradburyové, té esenci člověčenství, za niž ji označil Doctor. A když řekla, že se dívat nebude, nedívala se. Ostatně, šmírování určitých činností, zvlášť u mužů, ji nebralo ani zaživa…

Jenže… bylo tak jednoduché dívat se okem, zdánlivě zavřeným – kamerou, která se zdála vypnutá. Takže si slibovala, že stačí zahlédnout náznak nějaké soukromé záležitosti a vypadne, vymaže ten obraz z paměti. A namlouvala si, že bloumá svým hlavním vědomím bunkrem jen proto, aby ohlídala tu podezřelou švédskou kočičku.

Jenže nakonec sledovala Deana, jak telefonuje se svým polským kamarádem a pak zírá do stropu, v uších sluchátka, a propíjí se zbytkem Hennessy. Pak Sama, jak si drbe mokré vlasy ručníkem a přitom nespouští pohled z tabletu na stole před sebou. Charlie doufala, že jeho čtenářský zápal nezvítězí nad pudem sebezáchovy a že se Sam nebude pokoušet číst vcelku pasáže z Voynichova rukopisu, u nichž mu udělala poznámku, že si je má rozdělit.

Se zvědavostí, za niž se téměř styděla, nakonec přepnula na kumbál s mřížovanou přední stěnou, kam se na mírně omšelou pohovku nakonec uložila Hjördís. Jakmile se tedy Samovi podařilo ji od sebe odlepit. Charlie už myslela, že na tu holku bude muset pustit dávku z požárního rozstřikovače na stropě.

A jakou dojemnou scénu dokázala udělat z toho, že ji Sam skutečně uvnitř zamkl.

Charlie si ještě jednou přehrála záběr na blondýnčin obličej v oné chvíli. Se vším smířený výraz trpitelky. A současně nevyslovené, avšak zatraceně zřetelné: „kdyby sis to rozmyslel, přijď!“. Vzácně upřímný blažený úsměv, když jí Sam půjčil na spaní jednu ze svých košil. Následně mírně trapná scéna, když se Hjördís jala svůdně vyloupávat z motorkářské kombinézy, avšak objekt jejího flirtu jí pouze přes rameno popřál dobrou noc a urychleně se vytratil.

Teď Švédka ležela zachumlaná do deky a do Samovy košile, stulená na boku do klubíčka a zdálo se, že spí. Charlie se ulevilo. Na Hjördís se jí stále nedařilo vyšťárat nic, čím by své znepokojení mohla podepřít. Blondýnka však v sobě měla něco, co z ní dělalo křížence mezi psychotickou fangirl a Brutální Nikitou.

Možná šlo opravdu jen o ujetou fanynku. Vysvětlovalo by se tím jak rozporuplné chování k bratrům Winchestrovým, tak urputná snaha být užitečná a zapojit se.

Než na pětadvacet let to sice sedělo spíš na třináct, ale co. Třeba je slečna jednodušší…

Chystala se kameru vypnout, když se Hjördís náhle vymrštila, jako by ji něco kouslo. Posadila se na gauči, oči široce rozevřené. Připomínala laň, naslouchající zvukům lesa, zda mezi nimi nerozezná kradmé kroky šelmy.

Vymotala se z deky a stanula u zdobného mřížování své provizorní cely. Prozkoumala zámek. Ještě jednou se rozhlédla, ale na chodbě byl klid.

Kdybys věnovala okolí stejnou pozornost, jako Samově zadku, pomyslela si Charlie, už by ti došlo, že je tu nejen kamerovej systém, ale že ten kamerovej systém je tak trochu živej, čubko…

Zauvažovala, jestli nemá spustit alarm. Nebo upozornit některého z bratrů. Jenže Hjördís technicky vzato zatím neprovedla nic špatného. I když se jí podaří dostat ven, možná bude výhodnější sledovat, po čem jde, než ji rovnou zadržet.

V zámku to zachrastilo, cvaklo a dveře se otevřely. Blondýnka vrátila do kapsy u své kombinézy cosi, co připomínalo pírko do vlasů, a jen tak, bosky a v košili, vyšla na chodbu.

OK, to by stačilo, mihlo se Charliinou myslí a v tentýž okamžik začala vytáčet zároveň Deanovo i Samovo číslo. Jeden z nich, a nechtěla by nahlas říkat který, by podle jejího názoru touhle dobou už nemusel být schopen hovor přijmout.

***

Přistihl se, že nejméně po desáté čte tutéž větu. Zavřel oči, promnul si kořen nosu. Zatřepal hlavou a zívl. Pohled na hodiny. Půl druhé ráno.

Zvedl oči k papíru, na který si vytiskl tučným písmem Charliino varování:

Same, v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nečti následující odstavce v celku. Nebo NAHLAS! A nejpozději po DVACETI MINUTÁCH dělej PŘESTÁVKY! Jestli tedy nechceš mít z mozku puding.

Pousmál se. Pak znovu zvážněl a sklonil se nad tabletem. Do otevřeného bloku po své levačce zakreslil další propojení. Výsledek už sice spíš připomínal čtyřrozměrnou mapu pekingského metra, zakreslovanou zuřivým následovníkem H. P. Lovecrafta, ale zdálo se, že Sam ví, co dělá.

„Axis chimaeram,“ zamumlal. Trochu provinile se rozhlédl. Samotný výraz však ani po svém vyslovení nic drastického nezpůsobil. „Pokud ji nikdo neschovává, bude nejspíš někde v nemocnici,“ pokračoval polohlasně. Zaklepal si propiskou o spodní ret. „Nemuselo by být těžký ji najít. Jasně, podle těch rituálů. Časově to bude navazovat. Aspoň zhruba… aspoň něco.“

Natáhl se pro mobil a najel v seznamu na Charlie, když mu přístroj začal zvonit v ruce. Trochu překvapeně se usmál.

„Jo? Zrovna jsem ti chtěl volat,“ začal.

„Ah, no, vidíš. Hele, přestaň chvíli s tím studiem a zajdi se mrknout ke skladišti. Tvoje ctitelka nejspíš nekecala, že se o sebe umí postarat. Aspoň v tom ohledu, že ji nějakej zámek nezadrží. Co má za lubem, když se tu tak potuluje, netuším. A Dean je ucpanej sluchátky, brandy a vlastní ignorancí, tomu se nedovolám.“

„Klasika,“ odfrkl si Sam. Mírně vyplašený výraz, který získal, když se dozvěděl o Hjördísině útěku, vystřídala tichá rezignace. „Jdu se na to podívat. Zatím ji sleduj přes kamery.“

„Zrovna dovnitř do skladiště jsme žádné nedali, pamatuješ?“ teď Charlie zněla znepokojeně. „Že to bude trucovna.“

„Fajn, jsem tam hned.“

Zaváhal nad pistolí, nakonec si ji zastrčil za opasek. S povzdechem si natáhl košili a vyrazil z pokoje. Stačil udělat přesně čtyři kroky, když se od skladiště ozval křik. Nepatřil Hjördís. Ten hlas, řev šíleného strachu a bolesti, byl mužský. A i když šlo o takřka nelidské tóny, čistou esenci utrpení, Sam jej poznal.

Patřil Castielovi.

***

„Deane!“

V běhu rozrazil dveře bratrova pokoje. Hodil po ležícím jeho vlastní botu, povalující se u dveří, a aniž by čekal na výsledek, pokračoval dál.

Dean se vymrštil, vytrhl si sluchátka z uší. Zmateně zamrkal na botu ve svém klíně. Pak mu zvuk andělského nářku konečně dorazil do správné části mozku.

„Kurva!“

Ještě napůl zamotaný do deky nahmátl zbraň a trochu potácivě se rozběhl za bratrem.

Sam stál v otevřených dveřích skladiště a mířil na cosi uvnitř. Nervy drásající nářek se mezitím stačil zlomit ve vzlykání a zcela utichnout.

„Casi!“ Dean skočil k bratrovi, odstrčil ho z cesty. „Hej, co se to tady…“

Místnost osvětlovaly, dost mizerně, plamínky svící. Veškeré žárovky uvnitř něco proměnilo v drobné hromádky střepů na podlaze. Zhruba uprostřed byl něčím lesklým a tmavým – snad krví – nakreslen kruh s poměrně složitým, a kupodivu neznámým, znakem uvnitř. Vedle kruhu ležel Castiel. A u něj klečela Hjördís, zády ke dveřím, prázdné ruce zdvižené v gestu bezbrannosti a odevzdání.

„Ty mrcho,“ štěkl Dean a vykročil k ní. Sam se držel za ním. „Co jsi mu provedla?“

„Nezabíjejte mě, prosím,“ zakničela tak vyděšeně, že to i oba bratry přimělo zvolnit. „Já už ho takhle našla, já jsem mu to neudělala, musíte mi věřit!“

***

Tohle nebylo Nebe, už ne.

Místo, jež zažilo válku mezi anděly, vraždy, intriky a mocenské boje, a přesto si dokázalo uchovat doslova zázračnou základní čistotu, krásu. Domov, který nemohlo trvale pošpinit nic, co se v něm odehrálo. Zřídlo naděje a víry, samo sebe obnovující.

To všechno přestalo existovat.

Klidné přístavy pro lidské duše ještě stály. Místa, vyhrazená andělům, se však změnila v něco horšího, než Peklo.

Anděla, který měl za sebou mimo jiné i pobyt v Očistci, by jen tak něco nevyděsilo. Nyní by se však Castiel tisíckrát raději vrátil do té šeré beznaděje, nechal se lovit všemi tamními stvůrami, než zažívat daleckou verzi Nebe.

Nenacházel se tu doopravdy. Dalecké plechové obludnosti jej nemohly zachytit a on zase nemohl nijak ovlivnit je. Nicméně… pokud by se tu ocitl cele, ne jen v podobě bloudícího andělského vědomí, dokázali by ho přimět trpět jen za sebe.

Nyní cítil vše.

Bolest samotného Nebe, abstraktní existence spoutané cizími, tvrdými zákonitostmi a přinucené stát se strašlivým protikladem sebe sama.

A potom tu byly desítky kójí. Studený kov, uvnitř stovky tenkých kabelů, na jednom konci ostrý konektor, druhým koncem se sbíhající s ostatními, aby v těžkých svazcích vedly kamsi pod podlahu. Andělé. Nehybná nahá těla, zavěšená jako kusy masa v udírně. Uličkou mezi kójemi projížděli v pravidelných intervalech dalekové, aby některé z konektorů vytáhli z otevřených ran v andělských tělech – drobné záblesky, tak slabé! – a další připojili.

Aniž by o to stál, ocitl se Castiel v jediném okamžiku uvnitř trýzněných myslí všech svých bratrů.

Protože jim byl odepřen klid lidských duší. Při všem, co se s nimi dělo, zůstávali při vědomí, paralyzováni, uvězněni.

Všechny ty drobné ranky se daly snést.

I mnohem horší bolest, jíž se dalekové pokoušeli ze svých živých baterií vymáčknout víc šťávy.

K nepřečkání trýznivá byla absence naděje. Jistota, že současný stav je neměnný. A k tomu neustávající nářek, neslyšný a o to naléhavější, všeobjímající žal ostatních.

Andělé ve svých kójích, tak podobných rakvím, byli přesvědčeni, že stejný osud potkal je všechny. Že nezbyl nikdo, komu by na nich záleželo a kdo by se jim mohl pokusit pomoci.

A právě tohle zjištění Castiela konečně porazilo. Vědomí vlastní bezmoci ho rvalo na kusy. Rozkřičel se, ta bolest už se nedala snést. Křičel a plakal, spolu se svými bratry, a přitom jediný a osamělý.

Nedokáže se vrátit.

Zůstat v téhle podobě znamená vyčerpat se žalem a nadobro zmizet. Jeho zamlžené, zmučené mysli, vyhlídka na konec existence nepřipadala zlá.

Tak odchází anděl válečník, anděl se svobodnou vůlí, anděl, který se skoro stal člověkem… šílený žalem a s křikem?

Kdoví proč mu tato myšlenka zazněla hlasem podobným hlasu Deana Winchestra.

A maličko mu rozjasnila mysl, dokázal se vzchopit, pokusil se vzepřít… síle, která ho držela v hrůzných ruinách bývalého domova, se však ubránit nedokázal. Možná, kdyby tam dole někdo přerušil spojení… jenže Castiel si byl sám sebou příliš jistý, nechtěl prosit o hlídače.

Nebo prostě o kámoše, co ti bude krejt záda? Zatracenej andělskej magore!

Zase ten hlas. Tentokrát nezaměnitelný.

Jenže co na tom záleželo? Bylo pozdě.

Všichni ti andělé nepřestávali křičet…

Trhnutí.

Náhle letěl, nebo spíš padal, pořád tak plný bolesti a smutku. A křik, co se předtím ozýval jen v jeho mysli, náhle vycházel z ochraptělého hrdla, dral se ze rtů.

„Nekřič,“ slyšel dívčí hlas, „prosím, nekřič tak strašně, už je to dobrý, jseš v pohodě, jen už nekřič, hrozně to bolí!“

Poslechl by ji, moc rád, ale nedokázal to.

„Jdi od něj! Okamžitě, nebo přísahám, že ti ustřelím palici!“ tentokrát se ozval Samův hlas. „Co jsi mu to provedla?! Casi!“

Teprve tehdy ten hrozný řev, který jako by měl vlastní osobnost nezávislou na Castielově vůli, ustal. Anděl zůstal ležet bez hnutí. Neměl sílu ani na to, aby otevřel oči.

„Casi!“ teď ho volal i Dean. „Hej, co se to tady…“

Dívka, klečící po Castielově boku, zalapala po dechu. Anděl se jí nedivil. Když sám naposledy zažil Deana v podobném rozpoložení, málem z něj vymlátil duši.

Okolnosti, pomyslel si omámeně. Tehdy to byly jiné okolnosti…

„Nezabíjejte mě, prosím!“ vykřikla dívka a Castielovi se podařilo pootevřít oči právě včas, aby viděl, jak ji Dean zvedl a praštil s ní o stěnu skladiště. Jednou rukou ji držel pod krkem, a i když se ho snažila odstrčit, mohla stejně dobře zkoušet ohnout nosnou traverzu. Pravicí jí tiskl ke spánku ústí pistole.

„Co jsi mu udělala?!“

„Nic, přísahám…“ přiškrcený hlas, plný strachu a ukřivděnosti.

Ke Castielovi mezitím přiklekl Sam. Naklonil se k jeho tváři, přitiskl dva prsty ze strany ke krku.

„Vypadá, jako by mu nic nebylo?!“ křičel kdesi vzadu Dean. „Co jsi kurva zač?! Co jsi mu udělala?“

„Casi, no tak, mluv se mnou,“ řekl tiše Sam a naklonil se ještě blíž. „Dejcháš. Máš otevřený oči. Nemůžeš se hejbat?“

Castiel napřel všechny síly. „Ona… nic… já sám jsem… musel… nebe…“ vypravil ze sebe. Nebyl to jeho nejlepší řečnický výkon, ale rozhodně jeden z nejúčinnějších. Sam chápal rychle.

„Deane!“ otočil se k bratrovi. „Nech ji! Vážně za to nemůže.“

Anděl znovu zavřel oči.

„Á, do hajzlu s tím!“ slyšel ještě Deana, pak ránu, jak buď kopl, nebo uhodil do stěny.

„Do hajzlu s tebou, Deane Winchestere!“ vřískla dívka. Zázračně rychle se jí vrátila kuráž. „Já jsem říkala, že už jsem ho tak našla.“

„Uklidněte se oba dva.“ Samův hlas. „Tohle se vysvětlí. Casi, co jsi tu dělal… Casi? Casi!“

Jenže to už se propadal do příjemné, sametově hebké tmy. Takovou pamatoval ze své lidské existence, když ještě mohl usnout únavou…

V téhle kapitole vyjdou najevo nové informace o chiméře a Temnotě. Winchestrovský tým je dokopán k cestě do Evropy dřív, než se očekávalo, nicméně se ještě v bunkru stačí objevit návštěva. Naruší to Charliiny plány? Mezitím se Doctorovi přihodí nanejvýš nemilá věc, zahrnující TARDIS, Toníka a magii. Tohle asi rybí prsty s pudingem nespraví. A aspirantka na čarodějnici, Daniela, má tak trochu potíže se svou mentorkou…

6. Chiméra

„Prostě bych ho dovezl do nejbližšího hospice nebo tak něco a nechal ho tam,” prohlásil Sam. Tvářil se nešťastně, snad kvůli předchozímu bratrovu návrhu, aby to nechali na přírodě a jednoduše odtud vypadli. „Tu věc s chimérou můžeme začít řešit hned potom, Deane. Zeptáme se Charlie. Jestli se to vztahuje k naší situaci, mohla by si tu sekvenci s něčím spojit…”

„Fajn. Jdem. Ale jeho už s sebou neberu,” zamračil se Dean na Metatrona. „Jestli si chceš hrát na samaritána, brácho, zavolej si taxíka.”

V tu chvíli Castiel, dosud zamyšlený a tichý, zvedl hlavu. Aniž by se podíval na jediného z bratrů, přikročil zpátky ke starci opřenému o sloup. „Odejdi v klidu,” řekl a lehce se dotkl dvěma prsty jeho čela. Metatronovy oči se obrátily vzhůru, z hrdla mu uniklo zasípění. Setrvalý proud mumlání utichl. Stařec se složil k zemi u paty sloupu a zůstal nehybně ležet.

„Teď můžeme jet,” prohlásil anděl.

„Casi…” hlesl Sam.

„Nemohl jsem jinak. Snad si to nezasloužil, ale musel jsem mu poskytnout milosrdenství.”

„Určitě si to nezasloužil,” zabručel Dean. „Každopádně tohle bylo nejlepší řešení. Jestli uvnitř zůstal kousek toho starýho šmejda, nemohli bychom si bejt jistí, že jednou nevyleze. Můžeme se teď aspoň soustředit na tu pitomou chiméru.”

„Co tělo?”

Dean krátce zaváhal. Pak pohlédl k lesu. „Vidím to na menší táborák, kluci.”

Zpátky jeli v dusivém tichu. Sam si každou chvíli prohrábl vlasy, načichlé nepříjemným odérem kouře, spáleného masa a škvířícího se tuku. Jistě, stejně páchli všichni. Stačilo, když se u pohřební hranice na chvíli otočil vítr, jako by šlo o poslední Metatronův poťouchlý vtípek. Dean však vypadal, že to vůbec nevnímá a u Castiela se dalo těžko říct. Možná jeho nepřítomný pohled znamenal, že přemýšlí o nejlepším pracím programu.

„Ale úplný fiasko to nebylo,” ozval se Sam zhruba v půli cesty k bunkru. Nenápadně si přičichl k pramenu svých vlasů a znechuceně se zašklebil. „Možná jsme zvorali koncovku, jasně, jenom říkám, že úplně marný to nebylo.”

„A kdo říká, že jo?” zahučel Dean.

„Prosím tě, vždyť se tváříš, jako by ti někdo sežral poslední kus jablečnýho koláče. Přiznej si to, chtěl sis s tím hajzlem vyřídit účty.”

„A?”

„Jenom, že bys to mohl hodit za hlavu, pro jednou,” povzdechl si Sam. „Kainovo znamení je fuč, oba jsme naživu, duše máme na svým místě a ve svým výhradním vlastnictví, nikdo se nemění v nějakou vražednou monstrozitu a jo, sice se dějou divný a špatný věci, ale to se děly vždycky. Sám jsi řekl, že nebudeme fňukat a soustředíme se na řešení. Takže co máš za problém?”

„Tohle je prostě případ Brooks. Klasickej.”

„To nedává smysl,” ozvalo se ze zadního sedadla, až sebou oba bratři trhli. Skoro by na anděla zapomněli. „Nechápu souvislost. Leda… Terry Brooks?”

„Jmenoval se Andy,” řekl Dean.

„A byl to fakt kus hajzlíka, Deane, tak už to pusť z hlavy,” Sam si povzdechl. „Je to stará historka, Casi. I když uznávám, že je na ní něco…”

„Klidně mu to řekni. Je to přesně to samý.”

„OK. Zkrátka, kdysi jsme krátce zkejsli v Litchfieldu, v Illinois, na pár tejdnů, ale zahrnovalo to i školu. A jeden kluk se mě pokoušel šikanovat.”

„Pokoušel?” houkl Dean. „Na nějaký pokusy ten moncl vypadal dost opravdově.”

„Hele, Andy byl křivák, ale na Metatrona vážně neměl, navíc… Nakonec by to vyšumělo.”

„Jo, až bychom odjeli a tou dobou bys už chodil modrej celej. On se totiž Samík nepral, protože se bál, že to z něj bude dělat něco nenormálního.”

„Nebránit se vyžaduje často víc odvahy, než opak. Same, měl bys být na sebe hrdý,” pronesl Castiel tónem, který nasvědčoval, že si je sice jistý tím, co říká, ale už vůbec ne tím, jak to bude přijato.

„Uhm, no, asi díky,” zamumlal Sam. „Každopádně, nakonec se Dean domákl, co se děje a kdo za tím stojí a jednou po škole si Andyho podal.”

„Chtěl jsem mu jenom domluvit, ale zjistil jsem, že je o dva roky starší a o dvě hlavy větší než brácha, navíc byl strašně drzej a mně trochu bouchly saze,” pokračoval zachmuřeně Dean. Rukama svíral volant tak pevně, až mu klouby prstů zbělely. „Ale ovládnul jsem se. Jenom jsem ho opřel o stěnu, celkem jemně. A ten malej parchant začal kňučet jako štěně.” Odmlčel se. „To jsem fakt nečekal. Měl jsem vítr, že jsem mu vážně ublížil, chytnul jsem ho za ruku, jak se plazil po tý zdi, tak se mu vyhrnulo triko a vážně, lidi, ten kluk byl jak encyklopedie modřin. Plus takový srandy, jako spáleniny od cigár a jizvy od přezky pásku.”

„Co se stalo dál?” zeptal se tiše Castiel, když další odmlka trvala moc dlouho.

„Hodil po mě nasranej pohled, jako kdybych za to moh já,” pokračoval Dean. „Pak se sebral a zdrhnul. Myslím, že musel mít naštíplý žebro, nebo co, takže stačilo se ho dotknout a vyl jako pes.”

„Dean si promluvil s naším tátou,” dodal Sam. „A náš táta si, myslím, promluvil s otcem toho kluka. Jak to dopadlo, nevíme, museli jsme vyrazit na cestu, klasika.”

„No jo. Pointa tkví v tom, přátelé, že když jsem si podal malýho Brookse, měl jsem z toho stejně zkurvenej pocit, jako když jsme si teď podali toho andělskýho bastarda. Ten kluk žil beztak v pekle, nemohl jsem mu udělat nic horšího, než co už zažil stokrát.”

„A Metatron byl zničený a neškodný,” přikývl Castiel. „Ale jeho utrpení bylo přímým důsledkem volby, kterou učinil. Ten chlapec Brooks…”

„…si svýho fotra nevybral. Vybral si akorát to, že se bude hojit na slabších.” Dean si odfrnknul. „Jsou to všechno příšerný sračky. Myslím, že to bude chtít malou pomoc od mýho soukromýho psychoanalytika.”

Jeho spolujezdci se změnili ve dva živoucí otazníky.

„Klidně vás seznámím. Pořád bere nový pacienty. A ordinaci má jen míli odsud, v Beloitu. Určitě jste o něm slyšeli. Doktor Hennessy.”

„Vole!”

„Blbe,” kontroval Dean. „A útrata jde na pana Angela Cassidyho, protože právě ušetřil značný prachy za pečovatelskej dům.”

Zdálo se, že pouhé pomyšlení na pití zahání jeho splín. Natáhl se k přehrávači, podle melodie, kterou si tichounce pískal, měl přijít Alabama Song, ale v půlci pohybu se zarazil. V přehrávači to zachrastilo, samo od sebe se zapnulo rádio. Ukazatel ladění stanic divoce létal ze strany na stranu.

Dean se na rádio zamračil: „Co to má kur-„

„Zdar chlapi, slyšíte mě?”

„Sakra, Charlie, nemůžeš normálně zavolat?”

„Chvátám,” pokračoval přerývaně hlas z rádia, „ještě se ozvu později. Jenom stručně, ehm: potřebuju vás v Evropě, potřebuju vás v Praze, nejrychleji, jak to půjde. Deane, zajistím vám vojenský letadlo, naloží i Impalu, jestli chceš, třeba rovnou Lockheed C-5 Galaxy, zakamufluju to jako výstavu vojenský techniky nebo tak. Ale buďte připravený k odletu už zejtra ráno. Prosím!”

Rádio zachraptělo, zmlklo a zhaslo. Bratři Winchestrové se na sebe podívali.

„Zdá se, že doktor Hennessy bude muset vaši schůzku odložit,” ozval se zezadu Castiel.

„Spíš prodloužit,” zavrčel Dean. „A zatraceně zintenzivnit.”

***

Došlo na obligátní údiv („Doctore, jak je to možný? Kurva, chlape, dyť je to zevnitř větší než zvenku!”), jenže i na ne tak obvyklou stížnost („Ale zima je tu jak v morně, čím topíš… nebo spíš netopíš, teda.”). A tak Doctor nechal Toníka, ať se rozkoukává, a pustil se do další série pokusů TARDIS probudit a ozdravit.

Tak se do práce zabral, že dočista zapomněl na svou návštěvu. Teprve po nějaké době zvedl hlavu, zastrčil šroubovák zpátky do saka a otřel si čelo. Pak se do něj pleskl dlaní. „Jako hostitel nejsem úplně nejskvělejší,” zamumlal. „Ne špatný. Dost dobrý, určitě! Ale ne nejskvělejší. Nevadí. Toníku? Kam ses poděl?”

Nikde okolo nebylo po starém muži vidu ani slechu.

„Ne, schovávaná v TARDIS není dobrý nápad,” pronesl Doctor do ticha. Zavětřil, zachytil nezaměnitelný pach cigaretového kouře, starého potu a zvětralého piva, který k Toníkovi neodmyslitelně patřil. „Vůbec to není dobrý nápad,” dodal. A vydal se za odérem.

Skoro jako by sledoval nějakou pestrou stužku, vinoucí se útrobami lodi.

„Zvláštní. Nepamatuju, že by tady byla odbočka,” mumlal. „A tyhle dveře? Holka, hraješ si se mnou? Vždyť spíš, jak můžeš…”

Za dalším rohem oněměl. Stanul před otevřenou kajutou, již si nevybavoval, že by někdy dřív viděl. Dovnitř vedlo několik schodů, a místnost samotná ze všeho nejvíc připomínala kotelnu. Ne lodní, obyčejnou kotelnu, nejspíš patřící k nějaké menší továrně. Na obrácené přepravce od piva stál prastarý kazeťák, linula se z něj divoká hudba. Další bednu stále ještě plnily zaprášené pivní lahve. A mezi dvěma omšelými trubkami visela houpací síť, z níž se ozývalo chrápání.

„Oh,” vyklouzlo z Doctorových úst. Otočil se do chodby, jíž přišel. Tardis, jak ji znal, jen pochmurně setmělá a chladná. A zpátky. Doslova undergroundové doupě. „Tohle myslíš vážně?” Zavrtěl hlavou, jako rodič nad nejnovější výstředností milovaného dítěte. Světla zablikala. Ve stěně cosi zarachotilo a nad Doctorovou hlavou se ozvalo zaklapání.

„Cože? Slušně požádal? A co dělám já?”

Celá TARDIS se mírně otřásla a znovu ztichla.

„Jak myslíš.” Doctor se otočil a odkráčel zpátky do řidící místnosti, krokem, který dle jeho mínění dával dostatečně najevo, že je situací konsternován.

Na můstku se zastavil, jako by vrazil do neviditelné bariéry.

„Ohó, jistě, pořádám párty a zapomněl jsem na to!” zvolal a plácl se do čela.

„Doctore,” hlesla zaraženě Charlie, jejíž mihotavý obraz se vlnil u telefonního přístoje. „Omlouvám se, měla jsem se předem ohlásit, jen… je to tak trochu krizová situace.”

„Kdepak,” Doctor se přehoupl přes zábradlí a dosedl ladně do křesla hned vedle dívčina hologramu. „Moje chyba. Jsem nezdvořilý. Mám tu už jednoho hosta, TARDIS ho poslouchá, nádhera, prostě nádhera!”

Charlie naklonila hlavu mírně na stranu, nervózně si před sebou proplétala prsty na rukou. „Nechápu, ale to je asi fuk. Potřebuju… spojila jsem si různé informace a myslím, že začínám přicházet na kloub tomu, co se děje.”

„Ha! Briefing. Výborně. Máme tu anděly, kteří vraždí… tím nechutně vraždicím způsobem, žádná tichá elegance, a potom-„

„Doctore…”

„Klidně mluv, Charlie, poslouchám tě. Dokážu obojí, víš. Poslouchat i mluvit.”

„Sakra! A to jsem myslela, že ten kluk s ADHD, co jsem ho doučovala, měl problém.”

„Andělé. Duchové!” Doctor vyskočil. Zřejmě potřeboval svůj výklad doprovodit vzrušenou gestikulací. „Něco se změnilo. Co mohlo změnit anděly? Nedokážou získávat potravu obvyklým způsobem. Proč? Samozřejmě, jak mohou vracet osobu do minulosti, pokud ta minulost neexistuje? Všechno je tak spletené a slepené dohromady, že celek přestává dávat smysl! Je to jako rozřezat a sešít dohromady bytosti z různých světů a čekat, že budou fungovat, je to jako…”

„Chiméra,” znovu ho přerušila Charlie. „To je to slovo, který hledáš, Doctore.”

„Vážně? Hm.”

„Můžeme dát hlavy dohromady a klidně se trumfovat v duchaplnostech celou noc, ale nejdřív něco potřebuju. Soustřeď se, prosím!”

Doctor se na Charlie mlčky zadíval. V rukou si sice začal přehazovat sonický šroubovák, jinak však vypadal maximálně zaujatě.

„Díky,” vydechla dívka. „Takže, musíme přemluvit TARDIS, aby se přesunula. Ne daleko, jen v rámci Prahy. Musíme ji ukrýt.”

„Důvod?”

„Očividnej. Jako doslova očividnej. Když vyjdeš ven, co vidíš naproti přes ulici?”

„Charlie Bradburyová,” pronesl Doctor tlumeným hlasem. „Kam tím směřuješ. Ne! Ticho. Malý moment.”

Několika dlouhými kroky přešel ke dveřím, otevřel a vyhlédl do podvečerního šera. Charlie čekala, až se vrátí, netrpělivě poklepávala nohou.

„Je to ten-„ začala, jakmile byl zpět.

„Počkat,” Doctor zvedl ukazovák. „Dům. Ten dům je špatně. Jako by nechtěl být viděn. Ale to přece neznamená, že odtud mám utíkat! Přímo naopak!”

„Prosím, Doctore, poslechni mě,” Charliin hlas zněl mírně zoufale. „Jasně, máme tu skládačku, přímo hlavolam, kterej musíme vyluštit, ale to neznamená, že máš zůstávat tady! Zatím nevíme, kdo nebo co v tom domě zakempilo.”

„Za… cože?”

„Ale ať je to cokoli, ví to o tobě, jasný?”

„Ha! A to jsi zjistila jak?”

„Kamery. Kamerovej systém. Jedna z osob, který mám v hledáčku, dneska po ránu vyšla z Faustova domu a něco… jako by něco pokládala okolo TARDIS.”

„Proč by, pro všechno na světě,” začal Doctor, ale v půli věty se zarazil. Ukázal směrem do chodby, vedoucí k Toníkovu doupěti a tázavě zvedl obočí. Nečekal na reakci, plácl se do čela. A začal divoce pobíhat po místnosti, zkoušel všelijaké páky a tlačítka. Charlie ho pozorovala napůl shovívavě a napůl netrpělivě, neodvažovala se jej však přerušit. Kromě urputných pokusů získat kontrolu nad svou lodí si totiž sám pro sebe skládal fakta dohromady.

„Čarodějnice, skutečná čarodějnice, tudíž ano,” drmolil pološeptem, „magie existuje. Fyzikální zákony… jistě, doporučení, to je fuk, zkrátka jedeme podle nové vyhlášky. Chaotické! Andělé krvavě vraždí, čarodějnice čarují. Přemýšlej! Čarodějnice někoho očarují, nebo něco, ano! Faustův dům, historie, a bum! MAGIE! Ten dům znamená magii, magie znamená čarodějnici. Osoba…” Obrátil se k Charlie. Vlasy se mu při té mechanicko-přednáškové aktivitě rozcuchaly a s planoucíma očima vypadal jako šílenec. „Ta osoba, jak vypadala? Byla, byl, bylo… o koho šlo?!”

„Holka v gothic hadříkách, puberťačka, černý vlasy.”

„Mohla mít magické schopnosti?”

„Možné to je. Totiž, Doctore, mám podezření, že by se v tom domě mohla ukrývat-„

„Rowena!”

Zadívali se jeden na druhého, rozcuchaný mladý muž, neklidně si upravující motýlka a lehce mihotavý hologram dívky, který vážně přikývl.

„Zpátky,” vyhrkl Doctor. „Rowena, Faustův dům, mladá… osoba, TARDIS, Toník. Ha. Moment!” Zavřel oči a zdvihl ukazovák. Charlie přešlápla na místě, kousla se do dolního rtu. Už už otevírala ústa, aby Doctora popohnala. V tu chvíli se vedle křesla, na němž prve seděl, s klapnutím otevřela skrytá dvířka a ven vyjela kovová police. S talířem plným pokrmu, který se dal na první pohled těžko identifikovat.

„To jsou… rybí prsty?” svraštila nechápavě čelo.

„S pudingem!” kývl Doctor. „To bychom měli! Něco dělá TARDIS až příliš ochotnou plnit přání. Něco mi mění loď v džina z lahve! Ale proč v tom případě nereaguje na moje obvyklá přání? Proč jsme tu uvízlí?”

„Je zmatená,” pronesla Charlie pochmurně. „Jako by se jí někdo hrabal v tom, co má místo kořenovýho adresáře. Není to útok přímo na její srdce, spíš nenápadný přenastavování. A ona to ví, dělá, co může, aby změny vracela, bránila se, jenže v tuhle chvíli je nejbezpečnější omezit obvyklé funkce. Jinak by se mohly poškodit nevratně. A jo, nejspíš nedokáže úplně zabránit, aby plnila ty cizí příkazy.”

„Hm!” odfrkl si nespokojeně a zatahal se za klopy saka. „Půjdu se podívat, co nám přinesla gothická osoba venku. Tady jsem momentálně zbytečný.” Pohled mu sklouzl na nečekanou svačinku. „K tomuhle se ještě vrátím.”

A odklusal ke dveřím.

Opřel se do nich jednou. Podruhé. Zaskočený výraz v jeho tváři se změnil v čirou paniku. Napřel se do dveří ramenem, ale jen zavrávoral zpátky.

„Ne, ne, ne,” zadrmolil, „tohle ne, tohle mi nedělej!” Bezmocně se o dveře opřel oběma dlaněmi a sklonil hlavu. „Prosím, tohle ne!”

„Doctore,” ozvala se tiše Charlie. „Ona se snaží, vážně. Ale právě jsme asi zjistily, co byly ty věci, který ta malá mrcha venku rozkládala. Teda, ne přesně, jen že Tardis drží na místě a uzavřenou. Prý… poslala mi obrázek.”

„Obrázek?” Doctor se ohlédl přes rameno. „Jaký obrázek?”

Dívka beze slova ustoupila stranou a mávla rukou, jako by stahovala plátno na promítání. Skutečně, na bílé ploše se objevila jednoduchá ilustrace. Tardisově modrý králíček v krutém sevření tvora, který připomínal černo-rudého hroznýše.

„Ach ne,” uklouzlo Doctorovi. „Je to tak zlé?”

Charlie přikývla. „Seženu pomoc, Doctore. Jak nejrychleji to půjde. Vydrž,” prohlásila. Povzbudivě se usmála, mávla na pozdrav a vytratila se.

Doctor si však osamění dlouho neužíval. Z chodby nejdřív vyplul obláček dýmu a po něm i Toník. Dokonalé načasování. Skoro to vypadalo, že čeká za rohem, až Charlie zmizí.

„Hej, sorry, doktorskej,” zahuhlal. „Já se zdejchnu. Jako vim, že návštěva a ryba a tak, nechci tu zasmrádnout. Fakt dík a sorry, jestli sem ti způsobil trable. Hned vypadnu.” Nejistě se zastavil a tázavě zvedl obočí. Doctor zůstával zády opřený o dveře TARDIS a hleděl na svého hosta poněkud nepřítomně. „Hej, kámo!” Toník zaluskal prsty. „V pohodě?”

„Ani přinejmenším,” odtušil Doctor. „Klidně se posaď a nabídni si,” ukázal na křeslo a talíř s nezvyklou potravinovou kombinací, „protože jsme tu uvízli.”

„Jak jako uvízli?”

„Uvízle uvízli.”

„OK,” odtušil Toník a svalil se do křesla. Podezřívavě rýpl vidličkou do pokrmu vedle sebe a zavrtěl hlavou. Pohodlně se opřel a v ten moment se zase napřímil. „Co je támhleto?”

„Které támhleto? Je tu spousta támhlet.”

„No jo, prostě, s tim, jak tu máš vygruntováno…  máš kočku?”

„Nevím o tom,” zamračil se Doctor a odlepil se ode dveří.

„Tak ti tu něco chcíplo samo, počkej, ňáká krysa?” zalovil pod ovládacím pultem a dvěma prsty cosi vytáhl ven. Vážně to vypadalo jako mršina, hnědé, nevábné, zapáchající. Když však Doctor předmět převzal, zjistil, že jde o pytlíček z hrubé látky.

„Divná krysa,” prohlásil Toník.

„I na krysí standard,” kývl Doctor a zamířil na předmět sonickem: „Co jsi zač?”

„Smrdí to jak bolavá noha,” brblal starý muž z křesla. „Normálně bych to vyhodil, hele, co s tim.”

Ale pan domácí si ho nevšímal. Obracel tu věc, svítil si na ni šroubovákem a v obličeji se mu střídal zájem s frustrací.

„Hmmm,” zafuněl po chvíli. „Podíváme se na tebe pořádně.” A s pytlíčkem jako se vzácnou kořistí oddusal do útrob TARDIS.

Toník v křesle zavrtěl hlavou. Natáhl se do talíře po své pravici, zaváhal, ale pak se do jednoho z rybích prstů zakousl.

***

Dřív Marie soboty milovala. Žádný budík, mohla se zvolna probírat, zase usínat a povalovat ve změti polštářků a dek, která tvořila její lůžko, poslouchat přes tenkou zeď z vedlejšího pokoje, jak si Zuzka pouští muziku a „tajně“ vytváří taneční kreace… dělaly si z toho legraci: dvojčata, z nichž jedno je typická sova a druhé skřivan jako vyšitý.

„Sovy nejsou, čím se zdají být,“ rýpe do ní Zuzka. „Nerde,“ brblá Marie, ale pak se obě rozesmějí, protože ten seriál milují, jako jeden z mála se trefuje do vkusu oběma. „Vypadáš jak nějakej z těch tvejch zombíků,“ pokračuje Zuzana válku odkazů, a to už na ni letí polštář, sestra se naoko uraženě otáčí zády: „Ty jseš zas jak ten hyperaktivní Brit z telefonní budky.“ „Policejní!“ „Beznadějnej nerde…“

Ano, milovala sobotní rána. A možná právě proto se pro ni teď stala tím nejsmutnějším časem. Vstávat nemusela, jenže válení se v posteli ztratilo své kouzlo. Za zdí ticho, žádné dusání, žádní Daft Punk a Chemical Brothers. Mohla si pustit svoje oblíbené písničky, aniž by to sestru přilákalo, přimělo stát ve dveřích a dělat kyselé obličeje.

Možná by však přišla máma, nebo to, co se z ní stalo – strašidlo s přeleželými, rozcuchanými vlasy a zbytky líčidel rozmazanými po obličeji, celá popelavá a se zarudlýma očima by žádala ticho, tolik ji bolí hlava, hloupá migréna.

To není migréna, to je kocovina, mami, máš blbou kocovinu, chtělo se Marii zařvat naposledy, když se tohle stalo, jenže to nedokázala. Od konfrontací a hádek tu vždycky byla Zuzka.

Takže se zkrátka vyhrabala z postele, hodila na sebe oblečení od včerejška a odvlekla se do kuchyně. Půl desáté, čas snídat.

„Dobrý ráno,“ přivítal ji táta. Seděl u kuchyňského stolu s notebookem před sebou, po ruce kafe. Vypadal překvapivě dobře, na to, jak zničený byl předešlý večer.

„Uhm… brý,“ zamumlala Marie. „Jak je mámě?“

„Spí,“ otec se zachmuřil, ale vzápětí odněkud vydoloval úsměv. První přirozeně působící po kdovíjak dlouhé době. „Pozdravuje tě děda. Dneska v noci jsem s ním mluvil. Prý se přijede podívat.“

„Děda… jako americkej děda?“

„U-hm.“

Marie se zastavila s krabicí džusu v ruce před otevřenou lednicí.

„Bude mi zase nutit špek a uzený a mít blbý kecy?“

Táta se uchechtl. „Pravděpodobně. A bude ti říkat dziewczynka.”

„Tati!” zabouchla lednici, nalila si džus a natáhla se pro krabici ovesných vloček. „Hele, ne, bude fajn, když na chvíli přijede. Možná se to zlepší.” Zabloudila pohledem k zavřeným dveřím ložnice. „Děda je takovej… drsnej, ale když tu je, všechno se srovná. Nějak. Že jo.”

„Možná,” začal otec, „že… no, nechci tady vzbuzovat planý naděje, ale říkal, že možná má někoho, kdo dokáže pomoct Zuzce.”

„Wow,” uklouzlo Marii, „teda.” Sedla si se svou snídaní naproti tátovi, ale jídlo ji teď zajímalo ze všeho nejméně. „Ty jo. Sehnal nějakýho doktora ze Států? Nějakýho specialistu?”

„Dá se to tak říct.”

„Hej, nebuď tajemnej, tati. To je skvělá zpráva, ne? Ví to máma? Třeba by jí… třeba by se jí udělalo líp.”

Při zmínce o matce táta zesmutněl. Zavrtěl hlavou. „Kdyby to nevyšlo, nechci aby byla zklamaná.” Zaváhal a přiškrceným šeptem dodal: „Další naděje, z který by nic nebylo… víš, že naposled skončila na psychiatrii.”

„Je na tom fakt špatně, viď,” zašeptala Marie. Hrdlo se jí sevřelo. Znovu nalezený optimismus rychle vyprchával.

„To bude dobrý,” prohlásil táta neurčitě. „Chvíli potrvá, než se sem děda dostane. Nechtěl mi říct proč, ale z nějakejch důvodů jedou lodí a pak asi autem, nebo co-”

„To potrvá měsíc,” vyhrkla. „Nemůžou normálně letět?”

„Taky jsem se ptal. Prej to nejde.”

„Hmmm,” zabručela Marie. Obrátila do sebe sklenici džusu, otřela si rty a zvedla se od stolu. „Bude vadit, když se půjdu projít? S foťákem? Máma beztak bude zase spát až do odpoledne.”

„Klidně jdi. Ale kdyžtak mi aspoň hoď zprávičku, kde jsi. Ty zuřivá fotografko.”

„Tati…” zavrtěla hlavou, jakože tuhle dětinskost nechápe, ale ve skutečnosti byla ráda. Připomínalo jí to Zuzku. „Budu v centru, historický budovy a tak. Včera jsem si užila vzrůša až až.”

„Já vím, ten požár. Občas ti mrknu na blog.”

„Tati!” tentokrát jí zrudly tváře. Vždyť ještě ani nezměnila tu příšernou úvodní stránku!

„Běž, prosím tě,” mávl na ni. „Nech tu svýho trapnýho starýho tátu dopít si v klidu kafe.”

„Nejseš trapnej,” zamumlala. Ale poslechla.

O hodinu později ji křeče v prázdném žaludku donutily stavit se v Loving Hut na pozdní snídani. Příjemně sytá a zahřátá špaldovou kávou – tu si objednala kvůli vzpomínce na dědu a kvůli představě, jak by se na něco takového tvářil – se pak doloudala až na Karlovo náměstí.

Chvíli se toulala po pěšinách a mezi stromy. Sotva začalo září, po extrémně suchém a horkém létě však stromy začínaly získávat typické podzimní barvy už teď. A všude žlutá, od slunce spálená tráva.

Marie nacvakala několik fotek, které jí připadaly depresivní. Možná, že by mohla hodit na blog článek o globálním oteplování a veganství jako jediné zodpovědné volbě… jenže nějak postrádala to verbovací nadšení, které se jí drželo ještě před půl rokem. Tehdy vedle ní stála Zuzka a svým skeptickým přístupem a rýpavými poznámkami ji hecovala.

„Hej, nechceš radši psát o záhadnejch místech? Ty hřbitovy jsou morbidní, hele. A fotky furt stejný. Náhrobky, křížky, svíčky, ty vole, ségra, to nikoho nebere. A když do toho nahustíš ještě nějakou trávožroutskou agitku, tak už je úplně jedno, jestli máš titulní stránku jak třináctiletá gothička… Stejně každej zdrhne a už se nevrátí.”

Záhadný místa, pomyslela si Marie a objektivem zakroužila okolo sebe. Jak chceš, ségra. Udělám ti sérii záhadnejch míst, že se z toho poděláš… nebo, doufám, probudíš. Jo, udělám to a opovaž se neprobudit.

S nově probuzeným odhodláním se rozhlédla. Karlák. Počkat, nestojí na Karláku Faustův dům? Ten by mohl být záhadný dost, i když, pokud Marie věděla, šlo o nudnou barokní budovu s růžovo-šedou fasádou a sídlila v něm lékárna a jakýsi nemocniční klub nebo co, což se moc nepodobalo portálu do pekel.

Ale co. Jde okolo, udělá pár fotek. A pak se přesune ke skutečně záhadným místům.

Stačilo pár kroků, aby se ocitla na kraji parku a na parkovišťátku přímo proti Faustovu domu. Začala hledat správný úhel, to ji u fotografování nehybných objektů bavilo nejvíc, hledat, odkud zaměřit, jaký pohled vnukne fotce atmosféru, dodá jí sílu a význam…

Jenže po pár krocích zastavila a zmateně potřásla hlavou. Něco nebylo v pořádku. Když se na dům nedívala přímo, dokázala o něm přemýšlet, v duchu se na něj zaměřit. Ale jakmile to udělala doopravdy, cosi její soustředění odvedlo jinam. Faustův dům se jednoduše nedal pozorovat.

„Fakt záhada,” zamumlala a zkusila se podívat skrz objektiv. To šlo lépe, přesto se jí zmocňovala otupělost. Spíš ze setrvačnosti udělala několik snímků. A chystala se, že to vzdá a půjde, když najednou strnula.

Zpoza rohu se vynořila černovlasá dívka s uhry a piercingy ve tváři. Ona gothic kráva, s níž měla Marie včera konflikt u požáru. Krátce se rozhlédla kolem, pootevřela jedno křídlo dveří a protáhla se dovnitř.

Marie zacouvala mezi stromy. Srdce jí divoce tlouklo, na čele se perlil pot. Po paměti nacpala foťák do tašky, očima stále fixovala dveře Faustova domu. Nedokázala by říct, proč ji ta uhrovitá gothička děsí, ale bylo to tak.

Když se otočila, aby odtud vypadla, na krátký okamžik jí před očima probleskla modrá barva mezi stromy. Obrysy telefonní… ne, policejní budky? Prudce vydechla. Začíná bláznit. Tak to je. Nejspíš skončí v Bohnicích ještě dřív, než se tam dochlastá a dotrápí máma.

Do očí jí vhrkly slzy, vztekle si je otřela.

A pak utekla.

***

„Můžeš mi, drahoušku, prosím zopakovat, co že jsi včera udělala?” rusovlasá čarodějka hovořila obvyklým zpěvným způsobem. Jenže nějak dokázala, že její slova řezala jako žiletky. „A tak, abych to pochopila, Danielo. Protože zatím mi nad tebou zkrátka zůstává rozum stát.” Teatrálně si povzdechla a podepřela si bradu hřbetem ruky a zabodla pohled do dívky před sebou: „Čekám.”

„Sem myslela, že to je dobrej nápad,” zamumlala černovláska. Oloupávala si zbytky černého laku z nehtů na rukou a ke své velitelce se neodvažovala vzhlédnout. „Prostě sem voběhala ty vyšetřovatele a tak, to všecko klaplo, jak ste chtěla, no, a pak tam byla ta holka a vypadala, že to celý fakt hrozně žere… sem nemohla vědět, že je to taková píča.”

Rowena se naklonila dopředu, hmátla po papíru na stolku vedle a vrazila jej dívce před bledý obličej.

„Zdá se, že ses spletla, zlatíčko,” zasyčela. „Myslela jsem, že mám evšechno podchycené, nikde žádná mezera, kterou by mohly unikat informace! A můžeš mi teď prosím říct, co má znamenat tohle?”

„Blogovej článek.” Daniela nervózně škubla rameny. „Jo, je tam vo mě, ale za to fakt nemůžu. Ta holka je prostě dementní kráva.”

„Řečeno tím nejpovolanějším. Čti. Jestli to umíš. Nechala jsem si to přeložit.”

„Ale to je jenom blbá diskuze pod článkem, madam.”

„Čti!”

„Eh, no, nějaká Char113 píše, že jako co na tom má bejt podezřelýho, asi tak, žejo,” Daniela zaváhala. Odtrhnout oči od loupání laku ji nejspíš vyvedlo z míry. „A nějaký dementi tam hážou seznam firem z toho baráku.”

„Dál.”

Černovláska zbledla ještě víc. Uhry na jejím obličeji svítily jako svíčky na vánočním stromku. „Char113 se ptá na toho zasranýho reportéra a ví, že šel z magistrátu. A pak se tam strhne hroznej shitstorm.”

„Cože?”

„Jako… pardon, totiž, sem myslela, kraviny. Lidi tam píšou kraviny.”

„Tak to by stačilo.” Rowena práskla papírem o stůl a vstala. Dívka o několik kroků couvla. „Už jsem poslala někoho schopného, aby ten blog zničil. Protože ta tvoje Char113 se nakonec zmínila o Faustově domě.”

„To neni žádná moje kámoška nebo něco,” bránila se chabě černovláska. „A už vůbec nevim, jak na to přišla. Jak by to asi mohlo bejt z toho, že sem se navezla do nějaký blbky z foťákem? Dyť to nedává smysl!”

„Myslíš, drahá? Možná prostě nerozumím těm věcem kolem internetu. Stará hloupá Rowena, že?”

Daniela předvedla cosi mezi kývnutím a zavrtěním hlavou. Oči se jí rozšířily děsem.

„Víš, jedné věci rozumím,” broukla zrzka. „Když něco poděláš, následuje trest. Cnámh-loisgh!” Švihla proti dívce otevřenou dlaní. Daniela ještě o krok couvla, nohy se jí zapletly a kecla si na zadek. Zvedla ruce k obličeji, ústa otevřená v němém výkřiku. Drobné stříbrné piercingy žhnuly a pálily maso okolo. Černovláska se je snažila strhat, drásala si obličej, z hrdla se jí dralo přiškrcené sípění.

Vzduch prosytil pach připáleného masa.

„Dámy!” Rowena zatleskala a ostatní přítomné sebou sborově trhly. Dívka, svíjející se na studených dlaždicích, je okamžitě přestala zajímat. „Zpátky do práce. Právě teď je vrcholně důležité nalézt axis chimaeram a dostat ji do bezpečí. A posílíme sílu odpuzení okolo domu.”

Šťouchla špičkou střevíce do Daniely, stulené v klubíčku a bezhlesně vzlykající u hromádky šperků, pokrytých připečenou krví. „A ty vstávej, srdíčko. Nehraj si na ublíženou. Nemám ráda ufňukané spratky.”

„To kurevsky bolelo,” zašeptala dívka. Zvedla k Roweně tvář, zkřivenou čistou nenávistí. A kromě akné teď posetou i krvácejícími jamkami. „Proč ste mi to-„

„Mlč. Dám ti teď úkol. Splň ho a pomůžu ti k obličeji, na který se budeš moct podívat do zrcadla, aniž by se ti chtělo plakat.”

„Dyž ste mi ho takhle zkurvila…”

„Ještě slovo a bude se ti po téhle legráce stýskat. Koneckonců, o moc sis nepohoršila.” Rowena si povzdechla. „Takže, slečinko, tohle město není zase tak velké. A už víme, že se naše drahá axis nejspíš nalézá v nemocnici nebo v hospicu. Znáš rituál, který máš provést, aby ses ujistila.”

„Já… jo, jasně, ale když vlezu do nemocnice s tímhle ksichtem, tak si mě tam nechaj!” Bylo znát, že se Daniela ze všech sil snaží nefňukat, ale hlas se jí třásl a zněla jako unavené malé děcko.

„Někdo tu mluví?”

Černovláska horlivě zavrtěla hlavou. Z úst se jí vydralo ublížené vzlyknutí. Přehodila si přes rameno batoh a vyrazila z místnosti.

***

„Myslíš, že je fakt schopná sehnat C-5 Galaxy?” pokračoval Sam v načaté konverzaci, zatímco scházeli po schodech do hlavní místnosti bunkru. „Každopádně vojenský letadlo se bude hodit, i když pominu ten šílenej nápad brát s sebou Impalu, tak by nemusel nastat problém se zbraněmi a vůbec… se zavazadly.”

„Proč šílenej nápad?” ohradil se Dean. Složil na stůl nákup – tentokrát kromě instantních infarktů maskujících se za jídlo obsahoval i dvě lahve Hennessy. A jednu Wild Turkey. „Budeš jezdit po Evropě busem? Nebo… já nevím, fiatem?”

„Vážně chceš teď řešit tohle?”

„Ne, máš pravdu,” starší z bratrů pokýval hlavou a popadl jednu z lahví. „Měli bychom pořádně pokecat s Charlie. Nebo s tím, co se za ni vydává. Jdem k počítači.”

„Hele, ona nenese moc dobře, když se o ní pochybuje.”

„Co?”

„Sam ji minule nepřímo označil za halucinaci,” ozval se Castiel. „To nebylo chytré a ani moc milé. A pokud mohu říct, ona není halucinace ani žádný zlý… Matrix nebo Skynet.”

„Páni. Na tohle si nikdy nezvyknu,” prohlásil Dean a vykročil k počítačové místnosti. Anděl tázavě pohlédl na mladšího z bratrů.

„Na ty kulturní odkazy, Casi,” Sam mávl rukou. „To neřeš.”

„Nebudu,” přikývl Castiel.

Charlie už na ně čekala. Od posledního zjevení v podobě značně rozpixelovaného avataru dokázala svoji vizáž značně vylepšit. Svou zásluhu na tom měla i plochá LCD obrazovka, kterou Sam dle jejích instrukcí k zastaralému počítači Strážců slova připojil.

Hlavní loď starobylého kamenného chrámu, Charlie stála za stupínkem v čele, v podobě rudovlasé elfí válečnice.

„Královna v zářivé zbroji, co?” pronesl Dean místo pozdravu.

„To je z Quild Wars?” zajímal se jeho bratr.

„Děvče si potřebuje užít trošku zábavy,” pokrčila Charlie rameny. „Celá tahle záležitost je jako strašně náročná tahová strategie, víte? Když mám pocit, že mi z toho hrabe, nechám běžet automatický procesy a trochu upustím páru.”

„Mohli bychom, prosím, mluvit k věci,” ozval se Castiel. Když se na něj upřely tři mírně překvapené pohledy, odkašlal si a sklonil hlavu. „Metatron byl moje naděje, že se dozvím víc o tom, co se děje v Nebi. Ta nejistota mě… zneklidňuje. Myslím, že začínám být skutečně agresivní. Omlouvám se.”

„Neomlouvej se, vždyť máš pravdu,” Charlie se zatvářila vážně. „Čekala jsem, až se vrátíte, ale teď už vážně není čas se rozptylovat. Možná byste se měli posadit, asi to bude nadlouho.”

„Moment,” zvedl Dean ruku. „S touhle kráskou,” poplácal lahev Hennessy, „si nebudu začínat nalačno. Chcete někdo něco vzít?”

„Pivo,” přihlásil se Sam. Castiel zlehka zavrtěl hlavou.

„Tak co Metatron?” ozvala se Charlie, jakmile Dean zmizel. „Nevšimla jsem si, že byste ho sem přivezli. A nevidím důvod, proč byste se měli vyhejbat kamerám. Neděláte to, že ne, kluci?”

„Nezačínáš být trošičku…”

„Paranoidní?” dokončila za Sama. „Docela sranda, že jo, paranoidní všesledující počítačovej duch. To jsem já, matinko!” Její avatar rozhodil ruce a křečovitě se usmál. „No nic. Jak to s ním teda bylo?”

„Zabil jsem ho,” pronesl Castiel záhrobně znějícím hlasem. Pak trochu veseleji pokračoval: „Ale získali jsme od něj sekvenci, která se týká temnoty a… chiméry. Nic ohledně Nebe.”

„Oh,” vydechla Charlie. „Tedy, s tím prvním bych počkala na Deana, jenom… Nebe, Casi, chudáčku, tebe musí strašně trápit, že nevíš, co se tam děje. Jsem pitomec, měla jsem si to uvědomit.”

Anděl zvedl hlavu, dvěma kroky se přesunul tak těsně k obrazovce, jako by se do ní hodlal vsáknout. Oči mu plály, ne andělským světlem, prachobyčejnou dychtivostí.

„Máš nějaké informace?!” houkl. Avatar ucouvl, jako by se celá scéna odehrávala v hmotném světě.

„Slyším tě, i když mluvíš normálně, Castieli,” ozvalo se z reproduktorů. „Klid. A radši se vážně posaď, protože nemám dobrý zprávy.”

„Hej, chvíli tu nejsem, a vy takhle zvlčíte?” přerušil je Dean ode dveří. „Casi, běž od ní, s holkama se neperem.” Ušklíbl se. „Většinou.”

„Můžete si všichni sednout?!” křikla Charlie. „Prosím. Vy tři jste skoro horší než ten hyperaktivní týpek z policejní budky.”

„Beru to jako kompliment.” Dean se svalil na židli vedle bratra, podal mu otevřenou lahev piva. Castiela, který po něm šlehl vyčítavým pohledem, si nevšímal. Anděl si nakonec váhavě přisunul vlastní židli a posadil se až za oba bratry.

„Show může začít.” Dean pozvedl skleničku, plnou jantarové tekutiny. Sam si automaticky přiťukl lahví a Castiel obrátil oči vzhůru ve stejnou chvíli, jako to udělala Charlie-elfka na obrazovce.

„Dobře, nejdřív zpráva pro Case: Nebe ovládají dalekové. Ano, jsou uvnitř. Tak nějak jsem náhodou odposlouchávala dva démony, jak se o tom baví,” zrzka se ušklíbla. „Ti pitomci si telefonovali a použili klíčová slova, takže to byla brnkačka.”

„Co se děje v Nebi?” téměř zaúpěl anděl.

„Dobrá zpráva je, že prý většinu andělů nechali naživu. Ti démoni mluvili o tom, že prý dalekové anděly nějak využívají. Asi jako zdroj energie.”

„Musím se vrátit,” zašeptal Castiel, zavřel oči. „Musím je osvobodit, tohle-„

„Hej, klid, neblázni,” obrátil se k němu Dean. „Kámo, je mi jasný, jak se teď asi cejtíš, ale naběhnout tam a nechat se chytit nebo zabít není řešení.”

„Musím alespoň vědět, co přesně se tam děje!”

„Jediný, kdo má zkušenosti s válkou s daleky, je momentálně Doctor,” začala Charlie konejšivým tónem. „A on je jeden z důvodů, proč vás potřebuju v Praze. Všechno je propojené, Castieli. A nitky se sbíhaj tam. Nedokazuje to žádný empirický průzkum, ale já cítím, že je to tak.”

Anděl přikývl. Zůstal sedět jako hromádka neštěstí, ramena svěšená, oči upřené do podlahy. Charliin avatar na obrazovce si povzdechl.

„Je mi to líto. S Nebem nemůžeme nic dělat. Musíme se soustředit na celkovej obraz,” znovu se zatvářila nervózně a promnula si ruce. S plátovými rukavicemi to působilo komicky. „Takže, získali jste od Metatrona sekvenci o temnotě a chiméře?”

„Přesně,” broukl Dean a Sam tiše přisvědčil.

„Dobře. Mně se podařilo rozkódovat Voynichův rukopis. Než se zeptáš, Deane, tak to je… totiž, byla jedna z nejzáhadnějších knih na světě. Nebo aspoň z těch, který si můžete normálně sehnat v knihkupectví.”

„Stejně se nechytám.”

„To nevadí, podstatný je… jde o něco mezi napřirozeným a mimozemským bestiářem, atlasem míst, jako je Nebe, Peklo i Očistec, ale současně to zabíhá do kosmický kartografie, který pořád moc nerozumím. Objevila jsem tam i Gallifrey, takže to musí nějak souviset s Doctorovou realitou. Je to fakt sakra divný, kluci. Jo, a podstatnou část tvoří něco, čemu říkám předbible.”

Castiel zvedl hlavu a zamžoural na obrazovku: „Předbible?”

„Jo. A bylo to zakódovaný ještě složitěji, než zbytek. Prakticky je to včleněné do ostatních oddílů a přiznávám, že jsem to objevila čirou náhodou. A musela jsem to nejdřív přeložit do enochiáštiny, aby to dávalo trochu smysl,. Jo, a poslední fórek – bylo to psaný…”

„…pozpátku,” doplnil anděl.

„Tak jo, asi víme, co vypálilo našemu drahýmu příteli mozek,” zabručel Dean.

„Známe tedy celý text?” Sam se naklonil dopředu. „Co v něm je?”

„Stručně: někdo musel provést rituál, při němž vznikla chiméra. Spojení několika nesourodých celků, v tomhle případě světů, i když používanej výraz může taky znamenat struny nebo vlny. Je to docela průser, abych pravdu řekla, protože dotyčnej podle mě ani nevěděl, co způsobí.”

„Nemohlo to… nemohli jsme nějak… my… však víš, při tamtom… omylem spustit?” zamumlal Sam.

„Klid, za tenhle megaprůser výjimečně nejste zodpovědní,” avatar povzbudivě mrkl. „Vyžaduje to dost specifickej a hodně hodně odpornej rituál, lidský oběti a tak. Ne, Same, mnohem víc, než jednoho kluka, kterej stejně už pár staletí přesluhoval. Spoustu vražd. Právě je zkouším vysledovat, musely se odehrát v přesných časových intervalech. Plus dotyčnej, kterej rituál prováděl, taky zaplatil… text o tom mluví trochu nejasně. Když to zkusím převést co nejpřesněji, tak uvádí život/domov. Životní domov? Nevím. Teď mě stejně víc znervózňujou následky, který to má v tak nějak vesmírným měřítku.”

„Vesmírným? Ne světovým?” ujišťoval se Dean.

„Jo. Mimo jiný jsem se nabourala do NASA… Takhle, jediný místo, kam jsem se nenabourala, je server Anonymních Alkoholiků. A nechávám na pokoji všechny stránky s fanfikcí. Věřte mi, radši chcete sledovat, jak svět pohlcuje Temnota, než si číst některý párování.”

„Máme o tom tak trochu představu,” řekl Sam. „Z jednoho, uhm, conu.”

„Metafikce,” usmála se Charlie. Pak zatřepala hlavou. „Nic, na tohle teď zapomeňte. Náš problém je tady.” Dramaticky se rozmáchla a obraz chrámu i jí samé se zavlnil a zmizel. Nahradil jej pohled na vesmír. Sametová čerň, posedá miriardami hvězd, šmouhatá vzdálenými mlhovinami. Uprostřed záběru se však šklebilo cosi, co naprosto kazilo jeho dechberoucí krásu. Jakási prasklina, křivý úsměv, z nějž se drala temnota. Invertované paprsky světla, nicota, deformující a pohlcující jsoucno.

„Většina světových hlavounů má právě teď před sebou stejnej záběr,” ozval se z reproduktorů Charliin hlas, nezvykle vážný. „Z vědeckého hlediska jde o velice atypickou a zatím jen potenciální, nicméně stále černou díru. V kritické blízkosti téhle planety. Pokud se ta prasklina otevře… no, řekněme, že v tom případě veškerý naše ostatní problémy zmizí. I s náma. A podle předbible i s veškerou ostatní existencí. Protože zrození chiméry má automaticky za následek zrození Temnoty, která tu nepřirozenost pohltí.”

Aniž by spustil oči z obrazovky, obrátil do sebe Dean skleničku. Sam se kousl do spodního rtu. „Kolik máme času?” zeptal se přiškrceným hlasem.

„Těžko říct,” obrazovka přeblikla. Když se znovu objevila Charlie, tentokrát ve své lidské podobě, v místnosti působící jako pokoj na koleji, všichni se maličko uvolnili. „V knize se taky píše, že než Temnota pozře veškerou špatnost, budou se na Zemi objevovat menší… temné skvrny. Něco jako temnotí mláďata. Zatím jsem narazila jen na jednu, shodou okolností taky v Praze. Andělé – ne ti tvoji, Casi – do ní hážou svoje oběti. Jak vidíte, Praha je vážně přitažlivá turistická destinace.”

„Jak můžeš bejt tak klidná,” zabručel Sam. „Každou chvílí můžem všichni zařvat a ty o tom mluvíš, jako by sis to… skoro jako by sis to užívala.”

„Ámen,” prohlásil jeho bratr a dolil si sklenku.

„Hele, chlapi,” zatvářila se Charlie dotčeně. „Takhle: za poslední dva dny jsem minimálně desetkrát odvrátila jadernou apokalypsu, někteří lidi jsou s těma svejma raketama fakt jak exhibouši v parku. Zjistila jsem, že britská královská rodina jsou skutečně vlkodlaci, jo, mimochodem, v Anglii se navíc přemnožili upíři, takže to tam za chvíli začne připomínat drsnější verzi Underworldu. Viděla jsem na kamerách, jak se českýho prezidenta pokusil posednout nějakej démonek, ale vydržel uvnitř zhruba deset vteřin a vsadím se, že ještě teď někde polehává s kocovinou. Jo, a Obama? Věděli jste, že má zlý dvojče? A věděli jste, že to zlý dvojče už před časem chudáka Barracka poslalo pod kytky? Přesně! Proč to ten blb dělal zrovna před volbama? Ale nebojte, je pod kontrolou, mám na tom svoje lidi.”

„Charlie…” pokusil se ji přerušit Sam.

„Víte co? Dívám se miliardou očí, možná nevidím všechno, ale blížím se tomu. A věci, co vidím… Jako, nedělám si iluze, že náš svět sám o sobě byl dokonalej. Ale tohle? Tenhle příšernej slepenec? Skoro si říkám, jestli náhodou Temnota není…”

„Charlie!” ozval se tentokrát Dean.

„…nejlepší řešení.”

Zavládlo ticho. Dívka na obrazovce, oblečená do vytahaného trika s hlavou Darth Vader a nápisem Come to the Dark Side – We Have Cookies, si přitiskla k břichu polštář a schoulila se vsedě na posteli.

„V té knize,” ozval se po chvíli Castiel, „v té předbibli, našla jsi tam i řešení? Nějaké, které by nezahrnovalo naprostou zkázu veškerého bytí.”

„Omlouvám se,” kníkla Charlie. „Nemyslela jsem tamto vážně. Nějak mi to ujelo.  A jasně, Casi, je tam i něco jako řešení, i když autor toho trháku si dal záležet, aby to bylo nesrozumitelný: spojením sil nebeských, pekelných a pozemských je třeba vyvolat žár nebo plamen, který sežehne osu. Tím je asi myšlena osoba, co chiméru stvořila. Tu to pak vymaže z existence, ale světy se oddělí a všechno se vrátí přesně do bodu, v němž se to nalézalo, než se celá tahle sračka přihodila.”

„A osa se podle tebe nachází – budu hádat – v Praze?” zeptal se Sam.

Charlie mlčky přikývla.

„V tom případě není co řešit. Kdy a odkud odlétáme?”

„McConellova letecká základna, sedm hodin ráno. Všechno, co potřebujete pro svou falešnou identitu, si vyzvednete cestou v Newtonu, přesnou adresu jsem vám nahrála do telefonů, případně vás ještě nanaviguju. Přistanete poblíž Sevilly, letiště San Pablo. A protože tě mám ráda, Deane, a taky protože zařizovat to jinak by zabralo ještě víc času, ze Španělska můžete jet po silnici. A zařídila jsem převoz Impaly, i když to vzbudilo dost otázek. Ale řekla bych, že pro tebe nebude těžký hrát plukovníka Blooma, kterej je posedlej svým autem.”

„Poletíme tou C-5kou?”

„Ne, Same, promiň. Takhle narychlo jsem vás dokázala jen protlačit na palubu už domluvenýho letu, je to Embraer KC-390.“

„V pořádku, jen jsem se ptal, sice mi tohle nic neříká, ale…“

„Letadlo, Sammy,“ zabručel Dean. „Je fuk, jak se to jmenuje, prostě letadlo. Podělaná rakev s křídlama.“

„V tom balíčku, co dostanete v Newtonu, bude i taková cool futuristická handsfree sada,“ pokračovala Charlie, aniž by si jeho brblání všímala. „Co nejdřív po přistání ji použijte. Nechte ji zapnutou. Budu vám simultánně tlumočit. A dodávat nový informace.“

„Fajn,“ Dean se zvedl, láhev Hennessy v ruce. „Jestli je to všechno, jdu se sbalit, brnknout Broňkovi, že je změna plánu a… uhm, psychicky se připravit.“

„V pořádku, už vám dám pokoj,“ usmála se zrzka. „Jen zejtra buďte na letišti včas. Přece jen všechno zařizuju elektronicky a nechci, aby vzniklo nějaký podezření, lidskej faktor fakt neovládnu.“

„Rozumíme, nejsi Bůh,“ zabručel Dean a šlehl významným pohledem po bratrovi. Ten se jen protáhl, prohrábl si vlasy: „Já osobně jdu ze sebe spláchnout pečenýho Metatrona. Charlie, dík za všechno, a jestli můžeš, hoď mi ten Voynichův rukopis na mail, rád bych se později podíval.“

„Odesláno,“ znovu ten úsměv, tak živý a opravdový. „Castieli? Jsi pořád skleslej… já, fakt mě mrzí, že jsem ti nemohla pomoct.“

„To je v pořádku. Poradím si. Děkuji, Charlie.“

„Za nic. Spěte sladce, čub-„ trhla sebou, rozhlédla se, jako by ji vyrušil nečekaný zvuk. „Aha,“ prohlásila. „Myslím, že máte návštěvu. A ráda bych zůstala, protože to bude zajímavý. Mrkejte.“

Na polovině obrazovky se objevil záběr venkovní kamery. Přede dveřmi bunkru neklidně přešlapovala mladá žena se světlými vlasy spletenými do copu. Na sobě měla černou kombinézu a pod levou paží přilbu, v šeru opodál se daly rozeznat obrysy tmavé hondy. Pravicí si návštěvnice tiskla k hrudi ohromnou, tlustou bichli.

Když se vzápětí podívala přímo do kamery, nebylo pochyb. Šlo o zlodějku ze švédské národní knihovny.

Trochu poodhalíme, kdo to s kým táhne, Cas si potrénuje hledání významu (na nesmyslných místech) ale nakonec stejně vyvstane víc otázek, než odpovědí. Doctor by mohl vyprávět…

5. Spojenci

Prostorný pokoj, vybavený starožitným nábytkem. Z vysoce trůnoidního křesla u okna na vše shlížela Rowena, se sklenkou vína v ruce a blahosklonným výrazem ve tváři. Na polštářku u jejích nohou seděla uhrovitá černovláska, kolem sebe vyskládané předměty, které vypadaly jako best of biologického odpadu v nemocnici. Mračila se na ty kůstky, vlasy, chlupy a nehty, kousky skalpů a krvavé kousky masa, zatímco je pečlivě skládala do malých plátěných uzlíčků. A když zvedla hlavu, stejně podmračený pohled věnovala i ostatním přítomným.

Ženy a dívky vesměs výstředně oblečené. Na sofa kus ode dveří světlovláska v inkoustově černých šatech splétala vlasy jiné dívce, zatímco dotyčná polohlasně deklamovala úryvky z nějaké knihy. S jinými knihami a pergameny tu osamoceně posedávalo a polehávalo pět dalších žen. Podsaditá brunetka v zelené róbě u malého baru v rohu míchala tekutiny z prapodivně tvarovaných karaf. U dveří stáli dva mladí muži, vystavující na odiv svalnaté holé hrudi a ramena. Prázdné výrazy v jejich obličejích působily až strašidelně. Další, o něco starší chlapík, tentokrát kompletně oblečený v černorudé livreji, postával u stolku poblíž Rowenina trůnu, připraven dolévat víno. A uprostřed místnosti, u kulatého stolku, posedávaly tři dívenky snad ještě školou povinné, střapaté, oblečené do volných sukní a halenek přírodních barev a ověšené korálky, peříčky a talismany. Usilovně studovaly jakýsi spisek, ale jejich pohledy co chvíli ujížděly k Roweně.

„V ňákym vobchoďáku měli výprodej wiccanek, nebo co?“ zabručela černovláska u Roweniných nohou. Mluvila příšernou angličtinou, jako by se ji učila sledováním epizod Wife Swap. „Nechápu, proč ste je sem přitáhla. Dyť sou vod pohledu k ničemu, ehm, madam.“

„Danielo, drahoušku, šššt,“ třepla ji čarodějka jemně po hlavě. „Dostanou příležitost dokázat mi svoji oddanost stejně, jako jsi ji dostala ty. Nebuď žárlivá.“

Černovláska popotáhla nosem a do posledního sáčku nacpala kůstky s takovou vervou, až to zapraštělo. „Už je nás snad dost, né?“

„Danielo,“ pronesla Rowena tiše a varovně, až se dotyčná přikrčila.

„No jo, už sem zticha,“ vzdychla. „Akorát, prosim vás, můžu se na něco zeptat?“

„Každou chvíli budu mít schůzku, takže pokud to do té doby stihneš, ptej se.“

„Kdy si budu moct taky pořídit nějakýho toho… poskoka?“ A kývla ke dvěma bezduše působícím modelům u dveří.

Rowena se zasmála. „Drahoušku, až budeš mít dost síly, aby sis někoho podrobila pomocí tak delikátní magie, jako je vytváření prokletých znamení, věř mi, že to poznáme.“ Natáhla ruku se sklenkou a sluha přiskočil, aby jí dolil. „A první známka tvého růstu bude, že se přestaneš chovat jako pubertální spratek. Což by, ve tvém vlastním zájmu, mělo nastat nejpozději hned. Snažím se tady vytvořit mocný a silný coven. Ne dívčí internátní školu.“

„Já sem tu pro vás byla první! To já sem-“

„Ssst!“ utnula ji Rowena a dívka doslova sklapla. „Věnuj se své práci. Možná máš potenciál, ale věř mi, zlato, nejsi nenahraditelná.“

Černovláska se pokusila cosi namítnout, jenže zjistila, že nedokáže otevřít ústa. Nasadila tedy výraz typu tyhle kraviny mě taaak unavují a rozhodila ruce nad úhledně srovnanou hromádkou kouzelných pytlíků.

„Hodná,“ poplácala ji Rowena po hlavě. „Teď to běž roznést. Seznam máš.“

Znechuceně koulet očima si Daniela ještě dovolila. Jinak však poslušně sbalila své výtvory do otrhaného batohu s obrázkem Avril a dokonce se za sebou ani nepokusila bouchnout dveřmi.

Ostatní by jí to nevyšlo, protože ji v nich míjel Rowenin očekávaný návštěvník. A tím bylo cosi vysokého, kovového, vzdáleně připomínajícího obří pepřenku. Daniela kolem toho proklouzla s opovržlivým odfrknutím, ale také s hrůzou v očích, již nedokázala dost dobře skrýt.

Dalek se rozjel dovnitř pokoje. Ony tři wiccanky z výprodeje pobledly a vyplašeně těkaly pohledy z návštěvníka k Roweně. Ostatní přítomné se chovaly, jako by se nedělo vůbec nic zvláštního.

Na světle se zaleskla zlatá barva dalekova kovového krytu. A na horní kopuli šarlatově zaplál znak, připomínající tři přímky překřížené do tvaru hvězdy. Zdálo se, že se jeho tahy propalují skrz kov až dovnitř daleckého obrnění.

„Nejvyšší teď přijme hlášení?“ rozlehl se prostorem zkreslený hlas.

„Bude mi potěšením,“ usmála se Rowena. „Doufám, že jsou to dobré zprávy.“

„Musíme se dočasně stáhnout z místa zvaného Peklo. Dalekové jsou jednoznačně nadřazeni démonům.“

„To nedává smysl,“ vyhrkla čarodějka. „Ano, samozřejmě, že jste nadřazení, jste dokonalá armáda, sloužící své velitelce. Proč byste se měli stahovat?“

„Nepřítel našel možnost obrany. Způsobí u některých daleků šílenství. Ničíme se navzájem. Zjistíme, jak tomu zabránit. Potom předáme Peklo Nejvyšší a soustředíme se na totální ovládnutí Země.“

Sklenka v Rowenině ruce se rozletěla na kousky. Rudovláska nechala střepy dopadnout na zem a poodstoupila. Zatímco olivrejovaný sluha přiklekl, aby sklo posbíral, čarodějka si zamyšleně poklepávala na dolní ret. Až se nakonec usmála.

„Jistě. Vždyť jste, koneckonců, někde uvnitř toho všeho živé bytosti,“ pronesla zamyšleně. „Andělé vás posednout nemohli, ne bez souhlasu, ale démoni? U všech pekel, tohle bych do Ferguse neřekla. Chytrý tah.“

„Zaznamenáno, jedná se o posednutí. Ti, kteří posednou daleky, jsou anihilováni spolu s nimi,“ podotkl zlatý dalek.

„Dobře, tak ne tolik chytrý tah, spíš jim nic jiného nezbylo,“ mávla čarodějka rukou. „V žádném případě s nimi nebudeme hrát o to, komu dřív dojdou pěšáci. Spokojíme se na chvíli s Nebem. Jak to vůbec vypadá s Nebem, zlatíčko?“

„Vše běží podle plánu. Dalekové jsou nadřazeni andělům. Všechny anděly na zemi přesouváme zpátky. Získáváme jejich energii. Jeden anděl byl skoro zadržen u brány.“

„Skoro? Víš, že slovo skoro neuznávám.“

„Dalekové také neuznávají slovo skoro.“

„Takže?“

„Anděl uprchl. Strážci museli být chybní, odstranili jsme je. Dalekové nemohou selhat.“

Rowena přikývla: „To už zní lépe. A tohle není žádná tragédie. Přijdeme na to, jak dobýt Peklo a potom už nic nebude stát v cestě mému plánu.“

„A plánu daleků.“

„Dobře, našemu plánu,“ odtušila čarodějka roztržitě. „Dobrá, stáhněme se od pekelné brány, ať má ten bambula Fergus o čem přemýšlet. Pořád ještě platí, abyste se nikde neukazovali. Soustřeďte se na maximální vytěžování nebeských zdrojů a pochytejte všechny ty andělské potvory, které ještě chodí po zemi.“

„A naše dohoda?“

„Zlatíčko, možná sis toho zatím nevšiml, ale já tě kompletně ovládám,“ poklepala na dalekův krunýř, a přiložila si ukazovák k ústům v karikatuře nezbedné holčičky. „Ale že jsi to ty, ta dohoda platí. Jakmile budu vládnout Nebi i Peklu, dostaneš ode mne toho svého Doctora na stříbrném podnose.“

Poodešla k oknu, odhrnula mírně záclonu. Naskytl se jí výhled na roh parku přes ulici, nic zvláštního, stromy a cestičky, jen v jednom místě se možná nezvyklým způsobem vlnil vzduch. A sem tam probleskla modrá.

„Protože, a to mi věř,“ zašeptala ještě, „přede mnou se žádný mizerný mimozemšťan neschová.“

***

Zacouval ke sloupu uprostřed prostranství. Od ráčkujícího ducha neočekával, že mu bude krýt záda. A zdálo se, že se v tom ohledu nepletl. Kníratý se posadil na jednu z malých laviček v kruhu kolem sloupu, věnoval Doctorovi omluvný úsměv a pokrčení rameny. Ze zřejmě nekonečné cigarety potahoval tak zběsile, až ho oblak duchového dýmu celého zahalil.

Doctor se rozhlédl okolo. Měl štěstí na světlou noc, čisté nebe plné hvězd a měsíční záře. Tady dole, mezi stromy, se sice černaly stíny, ale pořád lepší než naprostá temnota. Zaměřil se na mihotající záři svíček na nejbližším hrobě.

„Nehrajte si na stydlíny,“ zašeptal. „Ukažte se.“

Ze tmy se ozval smích. Tiché pochichtávání. Svíčky jedna po druhé zhasly.

Mezi tůjemi se cosi zabělalo, Doctor se musel otočit, aby zkontroloval praskání větviček na druhé straně kruhu, a při pohledu zpátky bylo téměř pozdě. Ne že by zapomněl, jak jsou rychlí, jen ho to pokaždé znovu překvapilo.

Byli jen čtyři, přesto nedokázal sledovat všechny najednou. Jeden původní, v řasené róbě, s křídly a tváří, která i v klidu působila děsivě. Dva další se pravděpodobně zrodili ze secesních soch na zdejším hřbitově a poslední, chichotající se nepříjemným dětským hláskem, byl buclatý cherubínek.

Dávali si moc dobrý pozor, aby se nepodívali jeden na druhého. A ačkoli nejspíš ještě nebyli dokonale synchronizovaní, dařilo se jim to výtečně. Spolu s Doctorem, který se je pokoušel dostat do vzájemné palby pohledů, tak vytvářeli svižný hřbitovní tanec. Duch se k němu ke své smůle nepřidal. V jednu chvíli Doctor zahlédl, jak mramorově bílé cherubínovy ručky rozehnaly kouř a objaly kníratému muži kolena.

Přízrak upustil cigaretu. Rozpustila se v nočním vzduchu jako obláček mlhy. Potom se začal rozpouštět duch sám. Zdálo se, že ho do sebe cherubín vsakuje, vysává jeho nehmotnou podstatu.

Doctor neměl čas sledovat celý proces. Podařilo se mu dostat dva anděly – ty nové – tam, kde je chtěl mít. Stačilo se sehnout. Vyklouzl zpod jejich napřažených rukou.

„Hups,“ utrousil, „těsně. Nechám vám dvěma soukromí…“

Výsledek si neprohlížel. Po ránu nejspíš správce hřbitova najde u památníku prvorepublikové herečky dvě sochy z jiných pomníků, strnulé v pokřivených, výhružných pózách a hledící jedna na druhou, jestli se o to Doctor nepostará, ale to muselo počkat.

Očima fixoval na místě cherubína a starého anděla. Cherubín se slepýma, kamennýma očima díval, anděl však měl dlaně na obličeji a stál o pár kroků zpátky za svým maličkým druhem.

„Pat,“ zamumlal Doctor.

Kdyby se pokusil otočit cherubínka, musel by na okamžik spustit z očí velkého anděla. A tomu by okamžik bohatě stačil k tomu, aby po Doctorovi hmátl.

Utíkat se mu nechtělo. Obcházel dvojici soch, odměřoval a uvažoval. Pozice těch dvou se postupně měnila a stávala výhružnější, takže si držel odstup. Čas od času přece jen mrknout musel.

Ustoupit. Nechat je tu. I když se mu podaří utéct, zanechá tu nadvládu andělského teroru. Protože oni se nespokojí s duchy, a i kdyby se omezili na návštěvníky hřbitova, nepouštěli se na lov do města, nemohl to připustit.

Jak zabít anděla… Energii časového paradoxu po kapsách dokonce ani on nenosil. Uzírat je k smrti nemohl. Přinutit je, aby se na sebe vzájemně podívali, bylo skoro nemožné. I kdyby s nimi mohl bezpečně manipulovat, dorozumívali se telepaticky a museli by být naprosto stupidní, kdyby oba zároveň otevřeli oči.

Uhodil se pěstí do čela. „Mysli!“

Na pěšině za jeho zády se ozval zvuk motoru, hlasitý a plný, asi jako by obří kočka předla do megafonu. A kola, skřípějící na písku.

Neohlédl se, v poslední chvíli se ovládl. Jen ustoupil ještě pár kroků od ztuhlé andělské dvojice.

„Hej, doktorskej,“ ozval se povědomý chraplavý hlas. „Nejdeme pozdě?“

„Právě včas!“ vydechl Doctor. „Dívej se na ně. Nespouštěj z nich ani na chvilku oči!“

„Jako, jsou to fakt divný sochy, ale zase tak zajímavý nejsou…“

„Prostě,“ začal Doctor zvýšeným hlasem, ale pak jen unaveně dokončil: „Prostě se dívej. Věř mi.“

Sám Toníkovi věřil natolik, že se otočil. Jeho nový přítel tu nestál sám. Po boku měl usměvavou a tak trochu průhlednou ženu v motoristické čapce s brýlemi posazenými nad čelem. Za nimi stály snad dvě desítky dalších duchů. A na pěšině parkovala duchová bugatti T35.

Toník nespouštěl oči z andělů. Drbal se přitom na hlavě a nezbytná cigareta mu visela na dolním rtu jako nějaký výrustek.

„Tohle jsou teda voni?“ zamumlal. „Ty vražedný parchanti?“

„Správně,“kývl Doctor. „Na vysvětlování bude čas později. Nejdůležitější je, že jsou neškodní, pokud je někdo sleduje.“

„Sleduje? Musí je sledovat živá bytost?“ ozvala se motoristka.

„Nemyslím, že záleží na formě bytí. A já se nikdy nepletu… možná až na pár případů… Vyzkoušíme to.“

„Já to zkusím.“

„Eliško, vy přece-„ obrátil se k ní Toník, ale žena mu přitiskla ukazovák na rty. „Ne, Toníčku, poslouchejte. Uděláme cokoli, abychom se těch stvoření zbavili. Ona… nás mrtvé zkrátka smažou. A možná to tak má být. Tenhle svět patří živým. Jenže ty věci zabíjejí i živé!“

Doctor naklonil hlavu na stranu a pochybovačně zafuněl. „Hmmm! Zabíjejí? Myslíte fyzické násilí a krev a těla a všechny ty věci?“

„Ano, vážený pane. To zní jako dobrá definice vraždy.“

„Hmmm! Podivné. Takže to není tak, že po doteku anděla dotyčný zmizí?“

„Rozhodně ne. Totiž, těla někam odnášejí, to ano, ale jinak…“

„Dobře. Tedy, špatně. Zkrátka, nesedí to,“ mumlal Doctor. „Musíme teď doufat, že jinak jsou to obyčejní andělé, i když to pořád znamená, že jde o jedny z nejodpornějších stvůr ve vesmíru. Musíme se o ně postarat.“

„Pokud stačí, aby je někdo sledoval, budeme držet hlídky,“ navrhla Eliška.

„To nevydrží věčně,“ namítl Doctor. Změřil si eskadru duchů a opravil se. „Tedy, v tomhle případě by mohlo. Ale raději bych je měl uklizené někde, kde nikoho nenapadne do nich rýpat a přenášet je a kdoví co.“

„Mohu nabídnout svoji rodinnou hrobku,“ ozval se jeden z duchů. „Místa je v ní dost pro všechny tyhle… věci. A jsem si poměrně jist, že v nejbližší době do ní nikoho dalšího pohřbívat nebudou, ani nám nevypoví nájem.“

„To zní dobře,“ kývl Doctor. „Udržíme je uvnitř bez potravy dost dlouho, aby vyhladověli k smrti.“ Změřil si vztekem pokřivené obličeje andělů skoro stejně zlostným pohledem. „Pod zem s vámi!“

„No, chlape,“ zahučel Toník a trochu se pousmál. „Řek bych, že vim, kde nechává hrobník kolečko. A jestli ti nevadí menší vloupání se, seženem i vozejk na rakve.“

„Můžete hýbat věcmi?“ rozhlédl se Doctor po zástupu duchů.

„Pane, na to si vsaďte!“

A četa obyvatel vinohradského hřbitova se dala do práce.

***

Doma měla být už před hodinou a půl. Pokusy zhypnotizovat čas na mobilu a vrátit ho zpátky neměly význam. Ani snaha nevnímat zmeškaná volání.

Marie chápala, že se o ni máma bojí. Musela by absolutně postrádat empatii, kdyby nechápala. Jejich rodina si poslední dobou procházela peklem, a dokud se Zuzana neprobere z kómatu, ta procházka neskončí.

Jenže stejně by měla stačit zvednout telefon jednou, jednou říci: „Mami, zdržím se, chci udělat nějaké fotky, jsem v pořádku a mezi lidmi, nic se mi nestane.“ Ne muset totéž opakovat každých pět minut.

Nejspíš to měla po prvním hovoru vzdát a naklusat na metro. Jenže tahle scéna ji až příliš lákala.

Zapadající slunce a do toho požár vysoké kancelářské budovy. Nedostala se sice nijak zvlášť blízko, ulice byla uzavřená a Marii by se stejně nechtělo proplétat mezi hasičskými a policejními auty. Z místa, na kterém stála, se však dalo udělat fotek dost a dost. Zvlášť s objektivem, který si sama nadělila k narozeninám krátce před Zuzčinou nehodou.

Mohutné proudy vody, zamířené do oken hořící budovy. Záře plamenů spolu s posledními slunečními paprsky je barvila do ruda, až se zdálo, jako by hasiči do budovy pumpovali krev. Černý kouř a černé obrysy budov proti bledému nebi. Vyčerpané tváře požárníků. Zdálo se, že oheň se odmítá vzdát.

Marie dělala jeden snímek za druhým. V davu čumilů nebyla jediná, jen měla zdaleka nejprofesionálnější vybavení, nepočítaje posádky vozů tří televizních stanic a několik reportérů, kteří se činili v prostoru za výstražnou páskou.

Cvak. Střecha budovy se propadla a nebe zakryl oblak hustého černého dýmu.

Cvak. Proud vody zatlačil zpátky plameny v jednom z vysklených oken.

Cvak. Jeden z požárníků podával druhému lahev s pitím.

Cvak. Kouř se šířil naproti soumraku, nebe potemnělo.

V duchu už se připravovala, jak po příchodu domů fotky protřídí a upraví. Tahle událost bude v každém zpravodajství, a pokud bude mít Marie exkluzivní a kvalitní fotografie, nejen že jí přitáhnout na blog čtenáře, ale třeba by mohla nějaké i prodat…

Vtom do ní kdosi ze strany strčil, až jí málem vyrazil fotoaparát z ruky.

„Hej, co to-„ začala Marie.

„Seš úchyl přes požáry?“ skočila jí do řeči bledá, černovlasá holka s obličejem plným špatně zamaskovaných uhrů a na odiv vystavených piercingů. „He?“

„Prosím? Co si to dovoluješ?!“ Sice se jí při hádce s kýmkoli až zvedal žaludek, ale tohle byla Praha. Sežer, nebo budeš sežrán. Za šestnáct let svého života se Marie naučila alespoň předstírat, že má větší ramena než protějšek. „Odpal a starej se o sebe.“

„Ňáká vostrá, pyromaniačko,“ odfrkla si černovláska.

Pyromanko, správně je to pyromanko. A já tady akorát fotím, sakra, odsekla Marie v duchu. Ve skutečnosti se rozhodla tu blbou gothic krávu ignorovat a doufat, že se nepokusí o další fyzickou konfrontaci.

„Víš, co se tu stalo?“ otázala se blbá gothic kráva vzápětí, jako by spolu právě navázaly nejlepší přátelství. „Sem slyšela, že závada v tomhletom…. Elektroinstalatici.“

Marie opatrně odšroubovala objektiv a uložila jej do pouzdra. Chuť fotit ji přešla. Čas vydat se domů.

„Jenom abys věděla,“ dodala černovláska. „Normální požár vod zkurvený elektriky. Nic divnýho.“

„Ježiš, mě je to jedno,“ vyhrkla Marie, než se stačila ovládnout. S foťákem přitisknutým k hrudi se prodírala pryč. Když se po několika krocích ohlédla, tu divnou holku už nikde neviděla.

Doma se všechno vyvinulo ještě dramatičtěji a ošklivěji, než Marie čekala. A že očekávala hodně.

Máma do sebe stihla nalít snad celou lahev červeného, zajíkavě vyprávěla něco o tom, jak málem volala policii. A plakala – Marie tušila, že ty slzy ani tolik nepatří jejímu pozdnímu příchodu, jako celkové situaci. Což nic neměnilo na tom, že se rodičovské pokárání zvrhlo v hysterickou scénu.

„Nejdřív Martínek, potom Zuzanka… nemůžeš pochopit, že se bojím, aby se ti taky něco nestalo?! Proč mi tohle musíš dělat? To je takovej problém prostě přijít, nebo teda aspoň brát telefon? Jsi fakt příšerná, máš vůbec nějaký city, co?“

Ne, já jsem totiž úchyl přes požáry, blesklo Marii hlavou a zachvěla se.

Z matky táhlo víno a sebelítost. A dívce připadalo, že na ni všechny ty výčitky dopadají jako tlustá, dusivá deka.

„Vždyť se mi nic nestalo, akorát jsem udělala pár fotek.“

„Pár fotek… Ty jsi tím úplně posedlá, nic jinýho nevnímáš! Víš, jak jsem se, doprdele, bála? Chápeš to? Ne, tebe zajímají jenom ty blbý fotky!“ Zaječela máma a zcela nepokrytě si přihnula přímo z lahve. Dřív by nic takového neudělala ani s pistolí u hlavy. „Zkurvený fotky, ten foťák ti normálně vyhodím z okna!“

A v tu chvíli konečně zasáhl táta. Vylezl ze své pracovny, rozcuchaný, neholený, oči zarudlé nevyspáním. „Luci,“ oslovil tiše svou ženu. „Pojď, słoneczko. Půjdeme spát. Všichni jsme unavení.“

„Je jenom blbejch devět hodin, Julku. Děláš si srandu?“

„Pšššt, je toho moc, pojď…“

Podívala se na něj uslzenýma očima, rozteklá maskara jí kolem nich vykreslila temné kruhy. „Proč se nám tohle všechno musí dít? Proč pořád nám?“ zakvílela, ale už se nebránila, nechala se od muže obejmout a pak prakticky odnést do ložnice.

Než za nimi zapadly dveře, věnoval táta Marii úsměv. Nejspíš ji chtěl povzbudit, jenže dívce se z toho všeho sevřelo hrdlo a na okamžik se nedokázala nadechnout. Musela se posadit ke kuchyňskému stolu. Než se nad tím stačila zamyslet, obrátila do sebe zbytek matčina vína. Chutnalo kysele a odporně.

A to bylo dobře, protože stejně se v tu chvíli cítila.

Teprve nad ránem ji splín přešel natolik, aby nahrála do počítače fotky, probrala je a publikovala na blogu. Spolu s historkou o té podivínské káče. A protože cítila nesmírnou touhu se někomu pomstít za všechnu hořkost ve svém životě, nazvala celý příspěvek „Podezřelý požár kancelářské budovy!“.

„Tady máš tu svoji elektroinstalatici, ty krávo!“ zašeptala a klikla na tlačítko Publikovat.

***

Z přehrávače duněly bicí, kvílely kytary a Dean si pobrukoval spolu s Diem.

„Race for the morning / You can hide in the sun ’till you see the light / Oh we will pray it’s all right!“

Castiel na zadním sedadle se tvářil neutrálně. Zato Sam se kousal do rtu a zahlížel na bratra značně nevraživě.

„Jump on the tiger / You can feel his heart but you know he’s mean / Some light can never be seen…“

„Není to tak, že řidič vybírá muziku a spolujezdec drží klapačku?!“ vybuchl konečně Sam.

„Přesně tak, brácho,“ Dean se zářivě usmál.

„Takže?“

„Co se týče mýho baby, jedinej řidič jsem já. Je fuk, kdo zrovna sedí za volantem.“

Mladší bratr otevřel ústa, aby něco namítl, ale do věci se nečekaně vložil Castiel. Naklonil se mírně dopředu. „Mám za to, Same, že tato písnička je až nečekaně vhodná s ohledem na cíl naší cesty,“ prohlásil. „Ten tygr by mohl být Metatron. Samozřejmě obecně se text vykládá jako metafora závislosti na heroinu, nicméně… řekl jsem něco špatně?“

Dean na něj civěl s otevřenými ústy, jeden z těch vzácných momentů, kdy neměl po ruce pohotovou hlášku. Sam zaměstnávalo řízení, ale také se tvářil zmateně.

„Kdo jsi,“ začal pomalu starší z bratrů, „a co jsi, sakra, udělal s Casem?“

„To je ironie,“ kývl Castiel. „Doopravdy nepochybuješ o mojí identitě, Deane.“

„Ne, Casi, vážně,“ vložil se do toho Sam, „poslední dobou se oháníš popkulturními odkazy jako nějakej zapálenej nerd. A tuším, že jsi mi to chtěl vysvětlit.“

„O nic moc nejde,“ anděl se opřel zpátky do sedačky. „A vlastně za to také vděčím Metatronovi. Při jednom z našich setkání mi všechny tyto znalosti vložil do paměti.“

„Jen tak,“ ozvalo se od volantu. „Jako když nahraješ data z flashky?“

„Wow,“ broukl Dean. „Je to sice prvotřídní zmrd, ale tohle nebylo špatný. Aspoň tu někdo konečně ocení dobrej rokec.“

Než stačil Sam vykřiknout na protest, vnitřkem Impaly se rozlehl jeden z nejznámějších kytarových riffů v historii.

„Smoooke on the waaater!“

Mladší z bratrů Winchestrových jen zavrtěl hlavou a krátce obrátil oči vzhůru. Na zadním sedadle se anděl zdvořile usmíval a bylo na něm vidět, že je plně zaujat analýzou textu písně.

„Takže nejste příbuzní?“ sestra na recepci, podsaditá brunetka s náznakem knírku na horním rtu, se na trojici příchozích dívala značně pochybovačně.

„Ten zmrd si žádný příbuzný nezaslouží,“ zabručel Dean sám pro sebe.

„Ne, ne, jsme, uhm, blízcí přátelé,“ prohlásil Sam. „Mattovi moc příbuzných nezbylo.“

„Je to můj bratr,“ ozval se Castiel.

Nastala chvíle trapného ticha. Nepomohl ani Deanův široký úsměv, který sestře věnoval. Měřila si je zpoza složky záznamů pohledem, který by dokázal vykastrovat býka.

„Podívejte,“ povzdechla si nakonec. „Z pohledu nemocnice je to zhruba takhle: máme ID! Chlápek má pojištění! Jackpot! Neumisťujeme štěně k novýmu majiteli. Kdybyste se nepřihlásili, ten chlapík by byl za chvíli zpátky na ulici. Bezprostředně neohrožuje sebe ani okolí, a holt bychom ho měli za pár dní znova na příjmu, a tak pořád dokola, až by se jednoho dne neprobral. Takže jestli ho znáte a můžete mu poskytnout aspoň o trochu lepší péči než chodník u AJ´s Sports Grill, nemám s tím problém.“

„Ehm, péči?“ začal Sam, a tentokrát to byl jeho starší bratr, kdo zachránil situaci. „Promiňte, madam,“ vedral se dopředu. „Abych pravdu řek, Matthew je starej kámoš a my se o něj moc rádi postaráme. Jestli teda nepotřebuje nějaký hadičky a přístroje…“

„Ne,“ sjela Deana opět tím pohledem, který ho přiměl mimoděk si dlaněmi chránit rozkrok. „Jenom ho musíte ke všemu trochu postrčit. Ale odborná péče nutná není. Však uvidíte sami. Zavolám někoho, aby vás pro něj vzal.“

„Paráda…“

Další sestřička představovala jednoduše balzám pro oči. A jestli její kolegyně na recepci dokázala pouhým pohledem devastovat mužnost, tady se jednalo o pravý opak. Ňadra, boky, zadeček, nohy až na zem a…

„Země volá Deana,“ sykl mu do ucha Sam.

„Odpal,“ zavrčel Dean. „Až uvidím toho hajzla, přistanu dost tvrdě. Teď si vychutnám, co se nabízí.“

„Ehm, říkal jste něco?“ otočila se sestřička. Její kulatý zadeček se přestal pohybovat, zmizel ze zorného pole a Dean dokázal zvednout oči k její jmenovce. „Nic důležitýho, hmmm, Sandy. Jen že se těším, až uvidím toho starýho bracha, chápete.“

„To je krásné,“ rozněžnila se. „Mysleli jsme, že chudáček nemá vůbec nikoho. Je od vás krásné, že se o něj chcete postarat, i když nejste přímo příbuzní.“

„Bez obav, my se o něj rozhodně postaráme,“ kývl Dean.

„Tak, tady,“ otevřela dveře do šestilůžkového pokoje. „Hned, jak nám pan Cassidy volal, připravili jsme ho, abychom vás tu nezdržovali. Děláme, co můžeme, ale ne každý se tu cítí zrovna příjemně.“

Její poslední věta by mohla získat slušné umístění v soutěži eufemismů. Uvnitř místnosti jako bludní Holanďané v pyžamech proplouvali kolem postelí starci v různých stadiích demence. Metatron mezi nimi vynikal jen proto, že už ho někdo stačil učesat, obléci a usadit na kraj postele. Boží písař před sebe nicméně hleděl nezaostřeným pohledem, cosi mumlal a na bradě se mu leskla slina. Zdál se o celé dekády starší, než ten poťouchlý chlápek, který dokázal zatopit bratrům Winchestrovým i Castielovi.

„Uh,“ udělal Dean a instinktivně se odtáhl. Konečně dostihnout jednoho ze svých úhlavních nepřátel, to byla jedna věc. Zjistit, že se díváte na naprostou trosku…

„Meta… ehm, Matte!“ vyhrkl Castiel, který hbitě odhadl situaci. Předběhl oba bratry, což by v tu chvíli zvládla i chromá žížala, sklonil se k slinícímu starci a položil mu ruce na ramena. Příšerně přehrával, ale v tu chvíli to nijak zvlášť nevadilo, podle dojatého výrazu na tváři sestry Sandy. „Příteli, co se ti to stalo? Neboj se, už je to v pořádku, bratříčku. Vezmeme tě domů.“

„Jo, domů,“ vzpamatoval se Dean a Sandy ho odměnila milým úsměvem. „Pojď, kámo. Same, pomoz mi s ním.“

Vzali Metatrona v podpaží, každý z jedné strany. Castiel se držel hned za nimi spolu se Sandy a usmíval se tak široce, že to vypadalo, jako by chytil křeč do lícních svalů.

„Co to děláme?“ sykl Sam na Deana, když zpola nesli nelibě zavánějícího Metatrona z pokoje. „Vážně ho bereme s sebou?“

„Chceš ho vyslýchat tady?“

„Pořád může bejt nebezpečnej!“

„Evidentně má z mozku bramborovou kaši, Sammy.“

„Co když to hraje?“

„Tak by měl dostat zatracenýho Oscara!“

„Všechno v pořádku?“ do tváře usměvavé sestry se začínaly vkrádat stíny pochybností, přestože šeptanému dialogu nemohla rozumět.

„Ano, samozřejmě,“ přispěchal Castiel. „Chlapci jsou jen rádi, že jsme konečně Matta našli. Měli jsme o něj starost. Velice se nám ulevilo.“

„To chápu, jenom-„

„A trochu nás zaskočilo, v jakém je stavu.“

Kývla. „Promiňte, zdálo se mi, že jste ohledně něj krapet… nejistí. Já vím, že to není jednoduché. Ani pro příbuzné, není to jednoduché rozhodování, zda si vzít na starost člověka v takovém stavu.“

Castielův úsměv v tu chvíli málem zastínil světlo zářivek na stropě. „Chápu to okolo nerozhodnosti,“ prohlásil tónem duchovního vůdce, „ale nezajímá mě, jestli zůstanu pozadu. Lidé žijí soutěžením. Všechno co chci, je mít pokoj v duši.“

Sandy zmateně zamrkala, ale pak přitakala.

„Vážně právě citoval-„ zašeptal Sam.

„Jo,“ odtušil Dean. „Děsivý. Pohni, ať jsme odsud.“

„Musíš mu ty kraviny přestat pouštět…“

„Sklapni a táhni.“

Do propouštěcích papírů ho zapsali jako Matthewa Skysona. Zodpovědnost za něj převzal Angelo Cassidy, nevlastní bratr. Za Deanova tichého, avšak vytrvalého nadávání ho pak usadili na zadní sedadlo Impaly. Bylo to jako manipulovat s velkou, měkkou a mírně páchnoucí loutkou.

„Ten nemocniční smrad budu ze sedačky dostávat tejden!“

„Deane…“

„OK, potřebujem tu jeho prdel přesunout někam do ústraní, ale mohl by snad běžet za autem nebo tak něco.“ Vrazil klíčky do zapalování s nezvyklou hrubostí, zarazil se a skoro to vypadalo, že se Impale omluví. Nakonec jen poplácal volant a než nastartoval, ohlédl se dozadu. Castiel Metatrona přidržoval, aby se případně nesvalil ze sedadla, a tvářil se zahloubaně. Nejspíš naslouchal nevysychajícímu proudu mumlání, který vycházel z Metatronových úst. Společně s pramínky slin. „Sakra,“ zahučel Dean. „Jakmile se dostanem někam, kde na to bude dost klid, vystupuje. Neexistuje, že bychom si tahali tuhle věc domů.“

„Není nijak nebezpečný, Deane,“ řekl Castiel. „Tolik prozatím můžu říci.“

„Ne,“ zaznělo od řidiče, motor zabublal a Impala se vpletla do městského provozu. „Prostě ne. Docela mě přešla chuť se mstít, to můžu jít rovnou kopat do nejbližšího šutru, ale stejně ho nechci mít poblíž. Je nechutnej a a zrovna tady v tom případě fakt necejtím žádnou povinnost se o něj postarat, protože je teď chudáček rozumově na úrovni růžičkový kapusty. Jasný?“

„Rozumím,“ anděl si povzdechl. „A souhlasím, že jakákoli pomsta na tomto tvoru by postrádala význam. Stejně bych si však rád promluvil o tom, co…“

Jeho další slova zanikla v náhle zesíleném zvuku z reproduktorů.

„I can’t get no satisfaction!“

Castiel vážně přikývl. Zato Sam sebou trhl, jako by se chystal katapultovat střechou. „Na tenhle způsob komunikace si nezvykejte!“ zavrčel, ale ani anděl, ani starší bratr mu nevěnovali pozornost.

Zastavili kus cesty před Mt. Hope. Mezi poli, nedaleko malého jezera a co by kamenem dohodil k zalesněnému břehu řeky Arkansas. Dokonalé místo, pokud by se chtěl člověk zbavit staré pračky, psa, nebo možná porouchaného božího zapisovatele.

Dean beze slova vystoupil, došel k zadním dveřím a vytáhl bez ustání mumlajícího Metatrona ven. Dotyčný nekladl sebemenší odpor a možná i to, ta nepřirozená poddajnost, přispělo ke znechucenému výrazu v Deanově tváři. Opřel slinícího muže zády o sloup elektrického vedení. Oprášil si ruce, jako by sahal na něco odporného a poodstoupil. Sam s Castielem stanuli vedle něj.

Metatron se díval kamsi skrz ně. Brada se mu leskla a jeho bledé rty se nepřestávaly pohybovat.

„Casi?“

„Omlouvám se, Deane,“ broukl anděl a přistoupil k svému nevlastnímu bratru. Nepokusil se dotknout jeho duše, pouze mu položil dlaně na spánky a na chvíli zavřel oči. Když se pak obrátil zpátky, vypadal, jako by se měl rozplakat.

„Vím, že je… byl zkažený. Zrovna já bych to měl vědět nejlépe,“ začal. Mluvil tiše, měkce a ani jednoho z bratrů nenapadlo ho přerušovat. „Přesto je však strašlivé, co se mu stalo. Už chápu, co tím myslíte, když říkáte – to bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli.“ Vylovil z kabátu kapesník a nejspíš napůl nevědomky otřel Metatronovi ústa i bradu. „Jak se to stalo, můžu jen odhadovat. Myslím, že se nějakým způsobem pokusil absorbovat ohromné vědomí, skutečně se stát Bohem. Teď v něm sotva zbývá jiskra andělské milosti, jen tolik, aby ho to drželo naživu v lidském těle. Nemůže zemřít, ne přirozeně, nemůže se osvobodit a vrátit do Nebe. Má vlastně štěstí, že z něj zůstalo tak málo, že je většina spálená. Odhaduji, že si neuvědomuje sám sebe. Mám však pocit, a ten mě naplňuje skutečnou hrůzou, že někde hluboko uvnitř zůstala část jeho osobnosti a ta bez přestání naříká v nekonečném strachu a frustraci.“

„Drsný,“ konstatoval Dean. Zachmuřeně si Metatrona změřil. „Sice se nedokážu dokopat, aby mi toho ubohýho parchanta bylo líto, ale… Existuje nějaká možnost, že bychom ho dokázali přivést k vědomí? Pořád bych mu rád položil pár otázek.“

„Ne. O žádné nevím a myslím, že bychom se o to ani neměli pokoušet.“

„Co se stane, když zemře? Myslím, jeho lidská schránka,“ ozval se Sam.

„Předpokládám, že celá jeho existence pomine. Beze zbytku.“

„To nezní tak blbě,“ utrousil Dean. „Tak jo, lidi. Asi jsme se sem hnali zbytečně. Nebo možná ne tak úplně, osobně budu spát mnohem klidněji s vědomím, že je ten parchant totálně mimo hru, ale…“

„Počkej, Deane,“ zarazil ho jemně Castiel. „Řekl jsem, že ho nedokážu přivést k sobě.“

„A?“

„V poslední době jsem se naučil hledat sdělení i na zdánlivě nesmyslných místech, jako například v písňových textech.“ Zatímco Dean němě vyslovil jak jako nesmyslných?, anděl ukázal bradou k Metatronovi: „A nakonec jsem dokázal rozluštit i to jeho mumlání.“

„No jasně,“ řekl Sam. „Na to jsme se měli zaměřit hned.“

Dean se naklonil blíž k uslintané trosce. „Ne, kamaráde,“ mávl na Castiela. „V žádným případě. Tohle jsou nějaký náhodný shluky hlásek. To už maj ke skutečný řeči blíž ty užvatlaný žlutý potvory, co se momentálně proháněj v kinech.“

„Právě jsi zhruba popsal enochiánštinu, brácho,“ zamumlal Sam a obrátil se na anděla. „Je to enochiánsky, Casi?“

„Jde zřejmě o jedinou sekvenci, která se mu zasekla v mysli ve chvíli kolapsu,“ začal anděl zeširoka. „A ano, je enochiánsky, jen ji odříkává pozpátku. Proto bylo velmi těžké poznat, o co se jedná.“

„Jak jsi na to vůbec přišel?“ „A co teda ten zatracenej hňup vykládá?“ Ozvali se oba bratři zároveň.

„Jak jsem řekl, jde o jedinou a poměrně krátkou sekvenci. Může to být a nejspíš je úryvek z rozsáhlejšího textu. Nevím, nakolik přesně jej dokážu interpretovat.“

„Ukaž, co v tobě je. Věříme ti, Casi,“ poplácal ho Dean po rameni. Anděl potřásl hlavou a přistoupil blíž k neustále mumlajícímu Metatronovi.

„Navazuje to na něco, co neznáme. Odhaduji, že šlo o popis nějaké události. Protože říká… následkem tohoto (konání) zrodí se chiméra a temnota ji bude… buď následovat, nebo stíhat ve smyslu lovit, chybí tu jasný kontext… pro nebo do zahubení všech částí rouhavého, možná spíš nepřirozeného celku.“

Bratři Winchestrové se podívali jeden na druhého. Sam pokrčil rameny, Dean se zašklebil a šťouchl bratra sevřenou pěstí do paže: „Zlatej Dio, co…“

***

V bledém světle svítání duchové zvolna bledli. Stáli v půlkruhu před rodinnou hrobkou, zhruba dvacítka nehmotných, mihotavých postav. Od dámy v krinolíně až po muže v takřka moderním ošacení. Opodál pod tůjí probleskovala bleďounce žlutá bugatka, spíš už podobná toužebnému přání, než skutečnému předmětu.

Doctor a Tonik se opírali každý o jedno křídlo těžkých, kovem obitých dveří. Ze tmy uvnitř se nořily bělostné obrysy plačících andělů. Nehybné, naštěstí.

„Beru si první hlídku,“ zahlaholil jeden z duchů. „Asi bychom měli jaksi všechno uvést do původního stavu, než otevřou hřbitov.“

„Koneckonců, je to vaše hrobka! Směle do toho,“ kývl Doctor. „A děkuji vám. Vám všem. Jste skvělí, ti nejskvělejší duchové, jaké jsem potkal. Dávejte pozor na ně,“ ukázal bradou na anděly uvnitř hrobky, „a dávejte pozor na sebe.“ Naklonil se k Toníkovu uchu a sykl: „Snad to bude fungovat.“

„Neboj, kámo, voni fakt viděj i ve tmě, do pohody,“ broukl muž. „Tak na tři.“

„Raz.“

Duch, který se hlásil o první hlídku, vkročil do hrobky a postavil se k zadní stěně, až za anděly. Jeho postava, mihotající se jako plamínek na plynovém hořáku, celý prostor mírně osvětlovala.

„Dva.“

Doctor s Toníkem se opřeli do dveří.

„Tři!“

Obě křídla s bouchnutím zapadla. Doctor uskočil dozadu a Toník ho trochu nemotorně následoval. Napjatě se zaposlouchali. Ticho. Ani zachichotání.

„Ano!“ neodpustil si Doctor vítězné gesto. Obrátil se za sebe, ale zástup duchů zmizel. Jen pod tůjí ještě probleskla usměvavá tvář ženy s motoristickými brýlemi a tiše odtud zapředl motor bugatky. Pak na moment vše ztichlo, než se kdesi váhavě ozval první ptačí zpěv.

„Tak to bysme měli,“ Toník našmátral poslední cigaretu v krabičce a zapálil si. „Co teď, Doctore?“

„Teď? Teď půjdu zjistit, jestli TARDIS nepřišla alespoň malinko k rozumu. A pak přijdu na to, proč se ti andělé chovají divně.“

„Tar-co? A tohle že bylo divný? Jak se chovaj normálně, doktorskej?“

„TARDIS. Ano. Příšerně. Naprosto postrádají dobré způsoby. Ale aby pohlcovali duchy? A vraždili? Myslím tím způsobem, po kterém zůstane tělo.“

„Copak to jde jinak?“ zachraptěl Toník a odplivl si do trávy poblíž zdi.

„Vesmír je plný jinakosti.“

„Ach jo, chlape, na tohle jsem moc střízlivej. Neřikal jsi předtím něco o flašce?“

Doctor se nervózně ušklíbl a zatahal se za motýlka. „No jo, si dělám prdel,“ zasmál se Toník chraplavě a poplácal svého společníka po zádech. „Dyť je beztak ráno, žejo. Bych radši zalehnul. Tahleta Tardis je tvoje přítulka? Bydlíš s ní, nebo u ní? Myslíš, že by nás nechala si u ní voddáchnout? Jako voba?“

„Tolik otázek,“ řekl Doctor. Zarazil se a podrbal se na spánku. „Možná mám moc otázek,“ zabručel sám k sobě. „Jako každá geniální mysl, samozřejmě. Jen… co když je jich tolik, že nezbývá místo pro odpovědi?“

„Na to je nejlepší zahulit a vyspat se z toho,“ poskytl nevyžádanou radu Toník. Doctor ho poplácal po rameni, jen tak mimoděk.

A volným krokem se vydali k bráně hřbitova, již právě správce odemykal.

Neděle je tady, čtvrtá, zatím nejdelší část ff taky. Castiel potká podivné sběratele andělů, Doctor je na stopě svých starých nepřátel, Dean se učí polsky. A víte, že v Pekle mají opravdu zatraceně dobrou kapelu? )

4. Nepřátelé

Za měsíčního světla nepůsobila opuštěnost dětského hřiště nijak nezvykle. Muž v trenčkotovém plášti se však mezi prolézačkami a houpačkami procházel s čím dál tím zklamanějším výrazem ve tváři. Nakonec zastavil před pískovištěm, jehož obsah se zdál pečlivě uhrabaný a uhlazený. Čistá plocha, lákající k vyrývání čar.

Castiel váhal. Pozoroval pískoviště, jako by bylo naplněné spícími chřestýši, ne miliardami drobounkých pozůstatků měkkýších ulit. Ono i s chřestýši by se cítil jistěji, než s tím, co ho mohlo čekat, kdyby otevřel bránu.

V kapse kabátu mu zatrylkoval mobil. Letmo pohlédl na display, ale pak hovor odmítl. Nepotřeboval, aby jeho záměr začal zpochybňovat ještě někdo, kromě něj samotného. Nepotřeboval si začít myslet, že má na výběr. Andělské rádio mlčelo a všechna místa, kde se pokoušel najít některého ze svých bratrů a sester, zklamala. Tohle byla poslední možnost.

S povzdechem se sehnul pro pomačkanou plechovku od coca-coly hned vedle pískoviště. Oči mu padly i na poházené cigaretové nedopalky pod houpačkou, obal od brambůrek, odrážející měsíční paprsky a nakonec lahev, ještě zpola plnou laciného vína, pohozenou na hranici lesa.

Sevřel plechovku v ruce, až to zapraskalo. Zamračeně vykročil k odpadkovému koši. Mezi stromy za houpačkami se ozvalo zašramocení a Castiel strnul. Po špičkách udělal zbývající dva kroky ke koši, jemně do něj vložil plechovku, a přestože ho to skoro fyzicky táhlo, aby posbíral hromádku vajglů, tasil místo toho andělskou dýku. Couvl, aby si kryl záda u klouzačky, mírně nahrbený, připravený bojovat.

V lese to znovu zašramotilo, praskla větvička. Současně zavrzaly kamínky na pěšině, vedoucí z hřiště. Zašustila tráva někde za klouzačkou. A další šramot ve stínu mezi prolézačkami.

Castiel těkal očima ze strany na stranu. Jestli ho obklíčili andělé, má zhruba stejnou šanci, jako hrudka másla na rozpálené pánvi.

Zahlédl záblesk světla a přimhouřil oči. Nepřipomínalo to andělskou záři, svítilo to tlumeně, modravě. Mobilní telefon? Třeba se jen vrací flákači, kteří na hřišti nechali takový hnojník.

Pomyšlení na nepořádek ho rozptýlilo, mimoděk se zadíval k zemi. Když zvedl hlavu, čtyři stíny se pohybovaly znepokojivě blízko. Byli rychlé. A rozhodně nešlo o znuděné teenagery.

Castiel pozvedl dýku. Čím víc z příchozích viděl, tím byl zmatenější. Nejdřív rozeznával jen stíny, kovové odlesky v měsíčním světle, a samozřejmě modré světýlku u každé z postav. Teď ho obklíčily, odřízly mu ústupové cesty – kromě možnosti krkolomného salta nazad přes klouzačku – a on je spatřil jasně a zřetelně.

„To přece není možné,“ zamumlal. Příchozí dokázal identifikovat jen podle databáze kulturních odkazů, již mu do mysli vložil Metatron. A ačkoli byl Castiel anděl, který věřil ve vlastní svobodnou vůli nebo v to, že Bůh z celého projektu Země dávno vycouval, až takhle otevřenou mysl neměl.

V šachu ho držela skupinka přerostlých plechových pepřenek. Na kupolovitém vrcholku každé z nich trčel mechanický výrůstek, kovové tykadlo, s modře svítící kontrolkou na konci. Další dvě končetiny nebo zbraně trčely každé z těch věcí zhruba ve středu kuželovitého těla, posázeného kulovitými výstupky.

„Narušitel perimetru,“ zavrčela bytost naproti Castielovi. Trhaný, silně zkreslený hlas. „Neprodleně odlož zbraň!“

„Nejste… nemůžete být…“ vypravil ze sebe anděl. Horečně uvažoval, co za druh přízraku nebo strašidla by se mohlo projevovat takovým způsobem. Cítil z těch tvorů prakticky čiré zlo, nenávist, zlobu, touhu po destrukci. O lidské bytosti nešlo v žádném případě, ale také nepřipomínali cokoli, s čím se kdy setkal. Démony, dokonce ani leviathany. Instinktivně pozvedl proti kovovému monstru dlaň.

Schválně, co řekne na explozi čiré andělské energie.

„Ty jsi anděl,“ konstatovala plechovka. „Budeš navrácen do Nebe.“ A z jejího předního ramene, namířeného na Castiela, vyšlehl modrý záblesk.

Připomínalo to úder beranidla. Pod proudem. Obyčejného člověka by ta rána rozmázla jako švába.

Andělovi poklesla brada. Rozsvěcející se záře v jeho očích vyhasla. Zapotácel se, zády se opřel o bok klouzačky. Křečovitě sevřel rukojeť své zbraně.

„Obrana nemá smysl. My jsme nadřazeni andělům! Teď budeš navrácen do Nebe,“ pokračoval kovový tvor. Castiel zavrtěl hlavou. Švihl dýkou po horním, svítícím výstupku. Zbraň narazila na neviditelnou překážku, až to zazvonilo, málem mu vylétla z ruky. Anděl na nic nečekal. Vrhl se přes klouzačku dozadu, skulil se do trávy, vlhké od večerní rosy. Za ním vyšlehly čtyři další modré blesky a kus od jeho obličeje explodovala hlína. Klouzačka se rozletěla na kousky roztaveného plastu.

„Vyhladit!“ ozvalo se sborově.

Castiel se vyhrabal na nohy. Ve smršti modrých blesků se dal na zoufalý útěk. Kličkoval jako zajíc a podařilo se mu doběhnout až k pěšině, když dostal z boku zásah. Nesrovnatelně silnější, než poprvé. Rána ho odhodila několik metrů daleko, ještě v letu ho zastavil kmen stromu. Při nárazu cosi ošklivě zapraskalo. A dřevo mohutné sosny to pravděpodobně nebylo.

Znovu se ztěžka postavil, potácivě se rozběhl směrem, kde tušil silnici. Věděl, že další ránu neustojí, ale už neměl sílu snažit se uhýbat. Půda kolem něj vybuchovala, za zády slyšel vzteklý bojový pokřik pronásledovatelů.

Skoro tak přeslechl řev motoru a kvílení pneumatik. Oslepila ho záře reflektorů, jen na okamžik, než před ním smykem zastavil temně rudý Buick Roadmaster. Bez rozmýšlení se vrhl ke dveřím spolujezdce a spíše upadl, než naskočil, dovnitř. S autem vzápětí nebezpečně smýkl zásah z boku. Zadní dvířka se víceméně vypařila, na obou stranách auta.

Sam Winchester za volantem zaťal zuby. V tu chvíli vypadal, že se snaží vůz rozjet silou vůle. Ačkoli šlo o veterána, buick však měl vlastní síly dost. Zavyl, zadními koly vyoral několik drnů a rozlétl se k silnici.

Teprve teď se Castiel rozkašlal. V ústech cítil pachuť krve, košili měl víc rudou než bílou a temné skvrny prosakovaly i látkou kabátu. Ve zpětném zrcátku napjatě sledoval rychle mizející hřiště. A naštěstí stejně rychle mizející modrá světýlka.

„Vzdali to,“ zasípal.

„Vypadalo to tam jak vylodění v Normandii.“ Sam se ohlédl. „Co to, ke všem čertům, mělo znamenat? Našňupnutí andělé?“

„Něco… horšího,“ vypravil ze sebe Castiel.

„Co je horší než nasranej anděl?“

„Dalekové.“

Sam na spolujezdce pohlédl přesně tím způsobem, jehož se Castiel obával. Jenže neměl sílu na nic víc, než se tvářit vážně a zachmuřeně kývnout.

„Dalekové,“ opakoval Sam.

Anděl opět přikývl.

„Takové ty plechové obludy z toho britskýho seriálu?“

„Ano.“

Sam zavrtěl hlavou. Pak se na spolujezdce znovu ohlédl. V očích měl nefalšovanou starost: „Jsi v pořádku, Casi?“

„Budu. Potřebuju jen… chvíli klidu.“ Zavrtěl se, hledal polohu, v níž se mu zlámaná žebra nebudou pokoušet probodnout plíce. Teoreticky se teď, když nemusel všechny své síly napírat k úniku, mohl začít léčit, jenže něco nebylo v pořádku. Cítil se… vybitý. Zavřel oči. „Jak jsi věděl, že budu tady?“

„Nevěděl,“ odtušil Sam. „I když mě napadlo, že pojedeš sem, naslepo bych to nezkoušel. Ale máš u sebe zapnutej telefon a nebral jsi mi to. Charlie tě našla.“

„Bylo to na poslední chvíli,“ zachraptěl anděl. „Díky, Same.“

„Dost mě znervóznilo, když jsi mi to típnul. Radši jsem si pospíšil.“

„Je mi líto… auta.“

„Je z garáže v bunkru,“ Sam pokrčil rameny. „Buicka spravíme. Jinýho anděla, kterej není čistokrevnej zákeřnej zmrd, budeme shánět těžko.“

Castiel se přes bolest pousmál.

„Ale vážně, Casi. Dalekové?“ ozvalo se z místa řidiče po chvíli jízdy tak tiché, jak jen to v autě, jehož zadní částí profukoval vítr, šlo. „Kde jsi přišel na daleky? Tajně sleduješ BBC?“

„Vysvětlím… ti to později.“

Sam potřásl hlavou. „Dobře. Odpočiň si. Zavolám Deanovi, že se sejdeme v bunkru. Ta druhá věc počká.“

„Jaká věc?“

„Charlie našla Metatrona. A vypadá to, že s hraním si na Boha má utrum.“ Když se anděl při vyslovení jména Metatron napřímil, Sam ho opatrně přitlačil zpátky do sedadla. „Klid, Casi, myslím, že ten parchant nám neuteče. Napřed se musíš dát do kupy.“ Nespokojeně si odfrkl. „Dalekové, no to mě poser.“

***

„To není správně,“ mumlal si muž, i na pražské poměry extravagantně oblečený. Pobíhal po nábřeží, od odpadkového koše k parkovacím hodinám, tady zase zastavil u bankomatu, na každý z předmětů si svítil podivnou baterkou. „Tohle nejde, tohle je ne-ak-cep-to-va-tel-né!“

Starý tulák, užívající si podvečerního slunce a krabicového vína, se znepokojeně zavrtěl, když se muž s motýlkem sklonil k mříži větrací šachty hned vedle něj. „Hele, kámo, se uklidni trochu. Co tě žere? Ha?“

Doctor se zarazil a zkoumavě pohlédl muži do obličeje. „Žere? Někoho tu něco žere?“ Namířil na vandráka sonicem.

„Hej, hej, dej to pryč, vole,“ bránil se muž a odstrkoval mu ruku. Podrbal se na kořeni nosu a upřel na Doctora překvapivě inteligentní, i když trochu krhavé oči. „Neblbni, chlape. Skoč mi támhle pro cigára a můžem v klidu chvíli pokecat. Tě sleduju. Jseš úplně říčnej. Se vodděláš, kámo.“

„Cigára?“

„Jo. Značka je mi u prdele. A přiď se pak vydejchat.“

Asi to bylo tím, že tenhle šedovlasý starý chlap s obličejem spáleným od slunce na Doctora promluvil bez chladného odstupu, který si zachovávala většina lidí v tomto městě. Jistě, trochu zaváněl, ale ve srovnání s obyvateli některých světů to bylo přijatelné. Doctor přikývl a svižně se vydal k nejbližší trafice.

„Může být?“ podal o chvíli později muži krabičku a posadil se vedle něj. Opřít si záda o sluncem vyhřátou zeď bylo skutečně příjemné. TARDIS, jak se ukládala ke svému nezdravému spánku, se čím dál tím víc ochlazovala a Doctor měl zvlášťza nocí pocit, že bydlí ve sklepě.

„Jasně, díkes, chlape,“ zabručel tulák. Ozvalo se praskání folie, zvuk trhaného papíru, škrtnutí a blažený povzdech. Doctor seděl se zavřenýma očima a užíval si poslední sluneční paprsky. „Tak, a teď: co tě, kurva, žere, že se tu honíš jak vořech za vlastním vocasem?“

Doctor otevřel oči a rozhlédl se po náplavce. Opovržlivé výrazy kolemjdoucích dokonale ignoroval. „Nemáte pocit, že něco není v pořádku?“ začal pomalu. „V posledních dnech. Nemyslím tu vaši nesmyslnou politiku nebo ekonomiku a nic z těch hloupostí, které řešíte po staletí, myslím něco nového.“

„Mám pocit, že ty nejsi v pořádku, mladej. Na něčem jedeš?“

„Přišel jsem pěšky!“

„Vole!“ muž se chraplavě rozesmál. „Hele, seš dobrej. Jak ti mám řikat?“

„Stačí Doctor.“

„Doctor kdo?“

Nad motýlkem zazářil srdečný úsměv. „Prostě Doctor.“

„Těší mě, Toník,“ natáhl k němu jeho společník ruku, se špínou zažranou hluboko v každé vrásce. Doctor s ní potřásl. „A je to docela prdel, hele, protože já jsem taky bejval doktor. Ale to už je dávno.“

„Zajímavé.“

„Bych řek. No, tak k tý tvojí otázce. Jo, máš recht, něco se děje, ale řeknu ti, jak to vidim já, teprve až mi řekneš, nad čím ses tak rozčiloval.“

„To zní férově,“ přikývl Doctor. Zamyšleně si točil před očima šroubovákem. „Jde o to, že… támhle ta lampa, koš, automat, celé nábřeží, ty sám a všichni ti lidé, celá Praha, celý svět, pokud vím! To všechno má jen několikadenní minulost a přitom je to tu, v určité formě, od začátku vesmíru! To přece nedává smysl!“

„Máš recht,“ zabručel Toník a nabídl Doctorovi cigaretu. Nad odmítavým gestem pokrčil rameny a zapálil si ji sám. „Je to šílený jak zavíračka v nonstopáči.“

„Přesně! Absurdní! Nesmyslné! A já se nehnu z místa, nikde žádné vodítko, nic, čeho se doopravdy chytit, a přitom to tu být musí, někde…“

„Jestli tě to uklidní, tak mě se ztrácej kámoši.“

„Proč by mě to mělo, u všech vesmírných mlhovin, uklidnit?“ pronesl Doctor pomalu, ale oči se mu rozsvítily a celý se napřímil.

„No, že nejseš jedinej, kdo má trable, chlape.“

„Popravdě, netuším, proč by to měla kdy být uklidňující myšlenka. Nicméně, Toníku, možná bych dokázal pomoct. Můžeš mi říct, co přesně se stalo?“

Blížili se k vinohradskému hřbitovu. Doctor svižným krokem, jeho nový přítel se za ním vlekl jako shrbený, bez ustání čadící stín. A nepřestával mrmlat: „Brzdi, chlape. Hej, chlape, doktore, kurva. Brzdi! Na tohle budu potřebovat flašku, rozumíš?“

„Až zjistíme, co se tu děje,“ odtušil Doctor přes rameno.

„Jsi sebevrah? Ti říkám, že akorát voba zařveme.“

To Doctora zastavilo. Otočil se, a starému muži, který ztěžka dýchal nejspíš výhradně skrz cigaretu, položil ruce na ramena: „Říkal jsi, že to byli tvoji přátelé!“

„Jako jó, a musim říct, že nikoho dvakrát nezajímalo, jestli zmizelo pár takovejch,“ zahuhlal Toník. „A chlape, fakt je super, že se staráš ty. Ale jestli ty ne, já mám teda docela bobky tam jít. Kor takhle navečer.“

„Dobře,“ řekl Doctor. Rozhlédl se kolem. Od brány se trousilo několik pozdních návštěvníků a zdálo se, že správce se chystá zamknout. Pohledy, které Doctor se svým společníkem přitahovali, byly všechno, jen ne vstřícné. „Půjdu sám. Potřebuju jen ukázat, kudy jste se dostávali dovnitř.“

„Budeš v pohodě, šéfiku?“ Toník se ustaraně podrbal v rozcuchaných vlasech.

„Absolutně!“ prohlásil Doctor. Upravil si motýlka a srovnal sáčko, malý rituál před akcí. „Pojďme.“

Přelézt zeď na místě, které mu Toník ukázal, vypadalo jednoduše. Jediné, čeho se Doctor bál, byla potenciální možnost podpálení od neustále dýmající cigarety, když mu starý muž pomáhal nahoru. Přehoupl se však přes vrchol nehořící a vzápětí dopadl do trávy mezi náhrobky.

Vmžiku stál na nohou, pečlivě si oprášil šaty, rozhlédl se a vydal se hledat místo, o němž mu Toník vyprávěl. Zvolna padal soumrak, a muž v obleku s motýlkem, hbitě se přesouvající mezi stromy a náhrobky, místo pistole po bondovsku třímající sonický šroubovák, v něm hladce unikal pozornosti správce hřbitova.

Ten ještě jednou prošel všechny pěšiny s baterkou v ruce, než oddusal k bráně, zamkl zvenčí a odebral se domů k televizi a pivu. A Doktor se na kruhovém plácku u jakéhosi pamětního sloupu přestal ukrývat. Rozhlédl se okolo, založil ruce v bok.

„Vím, že tu jste! Musíte to být vy. Tak se ukažte,“ zavolal do houstnoucího šera. Uvědomoval si, že pokud je tu větší skupina těch, jež očekává, právě provedl verbální ekvivalent strkání hlavy do dračí tlamy. Jenže se nedokázal ovládnout. Na čele mu tepala žilka, zatínal zuby, až mu čelisti vystupovaly jako karikatuře pravěkého lovce.

„Vylezte! No tak! Vyrovnáme účty!“

Kruhový plácek byl ideální, pokud se mu je podaří nalákat správně, způsobit, aby se podívali jeden na druhého…

„Parrrdon, ehm,“ ozvalo se za jeho zády zakašlání a Doctor se otočil jako na obrtlíku. Stanul tváří v tvář malému muži s knírkem a s cigaretou v ruce. Muž, knírek i cigareta mírně zrnili. A občas krátce zablikali. „Prrromiňte, předpokládám, ehm, že asi nehledáte mě,“ zaráčkoval přízrak.

Doctor o krok ustoupil. Kníratý nevypadal nebezpečně, možná nanejvýš pro lidi s astmatem. Halil ho závoj nehmotného kouře a on se v něm spokojeně usmíval.

„Po pravdě, nevím jistě, koho hledám,“ prohlásil opatrně. „Takže váš předpoklad nepotvrdím, ani nevyvrátím.“ Zatahal se za motýlka, rozhlédl se okolo. Nic dalšího se neobjevovalo. „Vy jste… hmmm… totiž… jste duch?“ Položil otázku a vzhlédl k setmělému nebi, jako by se od ní chtěl distancovat.

„Dá se to tak říct,“ kývl kníratý.

„Ah. A kromě vašeho… působení se tady děje něco zvláštního?“ Doctor se odmlčel. „Nepožíráte lidi, že ne?!“

„Ehm, ne, to ne, prrrosím vás. Nejste náhodou… neposlal vás, hmmm, Toníček?“

„A vy jste jeden z jeho přátel!“ vyhrkl Doctor a odolal nutkání zatančit vítězný taneček. Alespoň jedna věc se vyjasnila.

„Poslední,“ dodal muž s knírkem a smutně potáhl z cigarety. „A Toníček je, ehm, abych tak řekl, jediný z nás ještě, hmmm, naživu. Scházeli jsme se tu, vzpomínali a občas si přehrávali některé mé hry. Ale myslím, že je, ehm, zkrrrátka čas oprrravdu odejít.“ Vyfoukl kouř. „Naposledy mi vzali Olgu. Znovu. A víte, ehm, nechci tu zůstávat sám. Dneska se nebudu schovávat. Ale vy byste asi měl, pane…?“

„Doctor, jen Doctor.“

„Těší mě, Doctorrre,“ duch natáhl mihotavou ruku. Chystal se představit, ale Doctor ho na poslední chvíli zadržel: „Ne, počkat. Znám vás. Pořád věříte, že pravda a láska…“

„…zvítězí nad lží a nenávistí?“ zasmál se přízrak, napřaženou ruku zdvihl a ukázal véčko z ukazováku a prostředníku. „Ehm, tedy, jistěže. Ale teď, Doctorrre, byste měl utíkat. Jdou si prrro mne.“

„Kdo, pane H.? Kdo si pro vás jde.“

„Hmmm, přece andělé.“

***

Na podiu se v hypnotickém rytmu vlnil mladý muž. Do půl těla nahý, v záři reflektorů se leskl potem, a za věci, které prováděl s mikrofonem, by zasloužil pokutu za obscénnost. Kapela za jeho zády působila jako kulisa, jen stíny osob a nástrojů.

„Ride the snake, ride the snake. To the lake, the ancient lake, baby,“ zpěvákův hlas se magicky rozléhal sálem, připomínajícím hlavní loď katedrály. Pod pódiem fascinovaně naslouchal dav konvenčně oblečených mužů a žen snad všech věkových kategorií.

„C’mon baby, take a chance with us…“

Jediný, kdo se nepohupoval do rytmu, byl muž s černými vousy a vlasy, sedící na trůně v čele sálu. Jednou rukou si podepíral bradu a tvářil se jako někdo, kdo strávil celé hodiny v zubařském křesle.

„Doin‘ a blue rock, C’mon, yeah!“ Pod kamennou klenbou se nerozléhal pouhý zpěv, šlo o křik čisté živočišnosti, drásavé volání. „Kill, kill, kill, kill, kill, kill!“

Král pekla se zvedl a vydal se mezi hudbou omámené démony. Drobné blondýnce hned na kraji zaluskal prsty před obličejem. Žádná reakce. Její oči zůstávaly černé, jako ve chvíli nejvyššího vzrušení.

„It hurts to set you free, but you’ll never follow me, the end of laughter and soft lies, the end of nights we tried to die!“

„Ten parchant to udělal zase,“ zabručel Crowley. „Čert aby tu jeho smlouvu vzal! Hej,“ zařval, až v ohromných reproduktorech zahvízdla zpětná vazba a několik reflektorů popraskalo. „Stačilo!“

Mladík pohodil hřívou vlnitých vlasů a věnoval Crowleymu vzpurný pohled a dokonce neuctivé gesto. V davu několik démonek extaticky zavzdychalo a Crowley zvedl oči ke stropu síně.

„Řekl jsem DOST!“ zaburácel. Mávl rukou. Kapela se rozplynula v proužky dýmu, reproduktory explodovaly. Na pódium se snesla sprška střepů z reflektorů.

„…this is the eeeeeeeeeeend!“ zavyl mladík. Za Crowleyho zády jednu z démonek skolil buď epileptický záchvat, nebo orgastická křeč. Král pekla se znechuceně zašklebil.

„Pan Morrison pro tento rok opět skončil,“ obrátil se k zástupu démonů, kteří se zvolna probírali z omámení hudbou a rozpačitě přešlapovali, odkašlávali a tvářili se vesměs provinile. „Bude někdo té dobroty a hodí toho zatracenýho floutka zpátky do cely?“

„Whoa, klídek šéfe,“ bránil se mladík, když ho dva démoni táhli z pódia, „ve smlouvě nemám nic o přerušování před koncem koncertu!“

„Dodatek zní, že si i v pekle jednou ročně zahraješ,“ odsekl Crowley. „Ne, že budeš měnit mé poddané na nějaké… gruppies.“

Jim se ušklíbl a poslal přes rameno poslední uhrančivý pohled démonkám, než ho eskorta vytáhla ze dveří.

Crowley si promnul dlaně. „Bastard,“ sykl. „Už nikdy dodatky, pro nikoho. Tohle vážně nemám zapotřebí.“

„Pane?“ ozval se za ním bezvýrazný hlas jeho současného velitele výzvědného týmu. Král pekla se otočil. Okolo se démoni rozcházeli, ve tvářích výrazy, které trochu nepřesvědčivě tvrdily „jen jsem šel náhodou kolem“. Špion, nenápadný brunet středního věku, jako jeden z mála nevyhlížel zmateně a provinile. „Mám nové informace, když dovolíte.“

„Ty jsi… Dawson?“

Zvěd kývl.

„Dobře, vypadá to, že tohle jméno nebude úplně zbytečné si zapamatovat, na rozdíl od těch před tebou,“ ušklíbl se Crowley, vzápětí se ale zatvářil vážně. Zatáhl špiona k jednomu z podpěrných sloupů, rozhlédl se kolem a zasyčel koutkem úst: „Řekni mi, že jste našli tu pekelnou bábu!“

„Máte na mysli svou matku?“

„Ne, zatraceně, královnu Alžbětu! Jistěže moji matku.“

„Tedy, ehm,“ odkašlal si démon a poprvé se zatvářil nervózně. „Po paní Roweně ani stopy, lituji. Prosím, Vaše veličenstvo, než potrestáte posla špatných zpráv, možná si budete chtít poslechnout ty dobré!“

„Tak rychle,“ zavrčel Crowley.

„Nebe má nové vládce a nejsou to andělé! Podle všeho jde o nějaké… roboty z vesmíru.“

„Ah… to je ale,“ začal pekelný král a přitáhl si tvář špeha za límec blíž k sobě. „TOTÁLNÍ HOVADINA!“

Okolo si v tu chvíli všichni vzpomněli na nějakou neodkladnou záležitost a po špičkách se za ní vydali. Na Dawsonovi bylo vidět, že by se rád přidal. Z uší mu vytékala tmavá krev.

„Vaše veličenstvo,“ vyhrkl. „Je to pravda! Vím, jak to zní, ale je to pravda, nějací podivní roboti obsadili Nebe a podle toho mála, co prosáklo ven, nastrkali anděly pod zámek a využívají je jako zdroj energie! Možná se snaží přijít i na to, jak využít duše, ale to není potvrzené, moje spojka se odmlčela a obávám se, že jsem ji nadobro ztratil.“

Crowley se na zvěda chvíli díval pohledem fotbalového fanouška, jehož tým právě prohrál a on se rozmýšlí, jestli má zastřelit televizi.

„Nejdřív ten zatracený pitomec Morrison a teď tohle. Mám trochu starost, co přijde dál,“ pronesl nakonec pomalu. „Abych to chápal správně, to, že tihle… roboti z vesmíru ovládli Nebe, mi předkládáš jako dobrou zprávu?“

„Eh, pane?“

„Seber se, seber i ty ostatní idioty, které máš na povel, a okamžitě mi zjistěte, co jsou ti roboti zač. A zajistěte mi, že si z nich uděláme spojence. Dřív, než to napadne někoho jiného. Tak BĚŽ!“

Dawsona ani nenapadlo brát poslední rozkaz jinak, než doslovně. Provedl cosi mezi poklonou a zasalutováním a rozklusal se ke dveřím. Crowley uhodil pěstí do sloupu a vztekle se vydal zpátky k trůnu. Ještě potřeboval vyřešit návrh jednoho agilního démona na nové oddělení pekla pro špatné rodiče – což si představoval jako prázdnou halu s rozmrzelým batoletem, které nikdy neusne a Crowleymu se ta představa překvapivě zamlouvala – a další a další provozní záležitosti.

Trhl sebou, když se za jeho zády ozvala rána a výkřik. Zaťal pěsti i zuby a pomalu se otočil. „Co to zase…“ začal.

Ve dveřích se sbíral ze země bledý, hubený démonek, který nejspíš ve vysoké rychlosti narazil do taktéž běžícího vyzvědače.

„Vaše veličenstvo,“ zasípal, zalapal po dechu a pokračoval: „Vaše veličenstvo, útočí na Peklo!“

„Vážně se dneska všichni zbláznili?!“ houkl Crowley. „Jak-„

„Promiňte, Vaše veličenstvo,“ přerušil ho bledý démon. „Situace je kritická, pane, nevíme, co je nepřítel zač, ani jak s ním bojovat. Stěží držíme bránu!“

„Co je zač?“

„Vypadají jako… nejspíš jsou to roboti, pane. Nějací roboti.“

Výraz na tváři vyzvědače Dawsona, klasický já-to-říkal pohled. Crowley měl pocit, že mu vztekem pukne hlava. A tak zabil dvě mouchy jednou ranou, když zmíněný problémek přehodil na Dawsona. Bledého démonka ohodila sprška vyzvědačových tělesných pozůstatků. Jen však zamrkal, otřel si obličej a vyčkávavě na pekelného krále pohlédl.

„Nestůj tu jako anděl v bordelu,“ houkl Crowley. „Přesouváme se k bráně. Hned!“

***

„Potvrzuji, že Castiel neblouzní,“ ozývalo se z reproduktoru a anděl, čerstvě převlečený do čisté košile, věnoval Samovi významný pohled. „Mohli ho napadnout dalekové. Skuteční dalekové.“

„Já nevím, Charlie,“ Sam si promnul oči. Na monitoru před ním se kostičkovaný obrázek rudovlasé dívky nejistě pousmál. „Říkáš, že komunikuješ s tímhle Doctorem, že došlo k prolnutí světů… ale jsi si jistá? Nemůžou to být jen nějaké… Temnota si s námi zahrává, tyhlety záležitosti, víš jak to myslím.“

„Jsem v podstatě sice supermegarozsáhlý, ale pořád jen počítačový program. Nemyslím, že bych mohla mít halucinace, kámo.“

„Můžeš být halucinace.“

Ticho. Na pohovce odpočívající a léčící se Castiel stiskl rty, nesouhlasně zavrtěl hlavou. Charliin obrázek na monitoru potemněl.

„Jistě,“ ozvalo se posléze. Sam se zachvěl, v místnosti se ochladilo. „Všechno může být jen ve tvojí hlavě. Víš, tohle si začni připouštět a doopravdy se zblázníš. Mám ještě zkusit zavolat Deanovi, než zmizím?“

„Nebere to.“ Sam si povzdechl. „Promiň. Nechtěl jsem tě urazit. Nemusíš mizet.“

„Právě, že musím,“ a Charlie na obrazovce se znovu usmála. Nepříjemný chlad pominul. „Sice zvládám současně docela dost procesů, ale jen ty, kde nejsem zapojená… celou osobností, řekla bych. Víš, momentálně spolupracuji s anglickým Torchwoodem, vyjednávám sdílení informací s našimi Lovci, jsem napojená na obdobný organizace po celém světě od Indie po Kanadu, a akutně řeším zároveň problém s Bojovníky Alláha a s Hananim-ui boho ui chujongja, protože tihle magoři jsou schopní rozpoutat jadernou apokalypsu jen proto, že se dějí věci, kterým nerozumí. Jste moji nejlepší přátelé, ty a Dean a Castiel, ale nemůžu s vámi být pořád.“

„Hanani-co?“

„Stoupenci Božského Ochránce, Severní Korea,“ odpověděla okamžitě. Její obraz zablikal a rozechvěl se. „Musím jít. Pokud budeš potřebovat překladatele, vyhledávač nebo GPS, jsem po ruce, ale pro kompletní balíček téhle halucinace brnkni na moje mobilní číslo.“

„Charlie…“

Jenže obrázek dívky se rozletěl na pixely a ztratil. Vystřídal ho záběr kamery před vraty bunkru. Sam jej hned po příjezdu nahodil, čistě pro jistotu.

„Asi nebyl dobrý nápad naznačovat jí, že není skutečná,“ prohodil konverzačním tónem Castiel.

„A ty myslíš, že je?“ otočil se k němu Sam. „Že je to skutečná Charlie, ta, kterou jsme znali?“

„Ne,“ pronesl anděl po krátkém zaváhání. Sam se zatvářil překvapeně a tázavě. „Charlie byla člověk,“ dodal Castiel. „Stále cítím její duši, někde tu je. A v základu je lidská. Jen se rozvinula v něco tak nečitelného a… rozsáhlého. Nic podobného nepamatuju od doby, kdy zmizel on.“

„Myslíš Boha?“

Anděl zavřel oči a přikývl.

Nad ránem se před vraty bunkru ozval nezaměnitelný bublavý zvuk motoru Impaly. Pak bouchnutí dveří, kroky na kovových schodech. Otevírání dveří lednice, povzdech, zasyčení bublinek a vrznutí židle. Castiel strnul na místě a věnoval nevěřícný pohled mopu, který třímal v pravé ruce. Opatrně jej opřel o zeď a vydal se za zvuky.

„Deane, dobré ráno,“ pozdravil.

Starší z bratrů Winchestrových, spíš zhroucený, než posazený na židli, zvedl ruku. Anděl si nebyl jist, jestli to bylo gesto na pozdrav, nebo „stůj!“. Podle toho, jak se Dean tvářil, spíš to druhé. V obličeji mrtvolnou bledost, oči zavřené, držel se otevřené lahve coca-coly jako poslední záchrany.

„Pssst,“ zasyčel. „Přemejšlíš moc nahlas.“

V tu chvíli měl Castiel asi nejblíže škodolibému úsměvu za celou svoji existenci. Tiše se posadil naproti Deanovi a čekal. Konečně jeho společník se zasténáním otevřel oči. V andělových očích ho halil odporný oblak kocoviny, přesto se Deanovi podařilo nasadit výraz, který musel zdědit po Clintu Eastwoodovi.

„Metatron,“ pronesl a napřímil se. „Co dělá ve Wichitě?“

„Pravděpodobně starosti personálu tamní nemocnice.“

„To byla ironie? Nestačím zírat, Casi. Jseš pryč tři dny a už sis pořídil smysl pro humor. Co to bude příště? Založíš rockovou kapelu?“

Castiel otevřel ústa a zase je zavřel. Z bezradnosti při hledání smysluplné odpovědi ho vysvobodil Sam. Připloužil se nejspíš rovnou z koupelny, u levého ucha mu ještě zasychal zbytek holicí pěny. Ani on nevypadal ve formě, pobledlý a s kruhy pod očima, ale proti svému bratrovi působil jako dokonalé ranní ptáče.

„Ty jsi řídil v tomhle stavu?“ bafl na Deana.

„Ne, použil jsem zasranej teleport. Taky přeju dobrý ráno, bráško.“

„Do Wichity budu řídit já,“ prohlásil Sam. „Casi, jak se cítíš?“

„Už jsem v pořádku, Same, díky za optání. I když to šlo pomaleji, než by mělo.“

„Ale jsi ok?“

Anděl s úsměvem zvedl palec.

„Můžete mi říct, co se tu dělo?“ zamručel Dean. „A jo, všiml jsem si toho zmrzačenýho buicku. Takže?“

„Case napadli Dalekové,“ předběhl Sam anděla, který chtěl začít vysvětlovat. Vychutnával si zmatený výraz v bratrově tváři. „Jo, přesně tak, Deane. Zatímco jsi bohapustě chlas-testoval kvalitu vodky, Cas málem zařval. Ne, Casi, já nic nezveličuju, vím, jak to vypadalo, když jsem přijel.“ Rozčileně rozhodil rukama. „Zjistili jsme, že tu máme Daleky dost skutečný, aby nám ustřelili prdel – co se týče buicku, tak doslova. Plus si vůbec nic nedělaj z andělský síly. Jo, a mimochodem, Charlie je teď něco jako všudypřítomná božská entita.“

„Hmmm,“ udělal Dean. „OK.“ Přihnul si z lahve před sebou, pochybovačně na ni pohlédl, vstal a vrátil se k lednici, aby vyměnil colu za pivo. „Aby bylo jasno,“ začal, když se znovu posadil, „tak tohle chci slyšet později podrobně, Sammy. Bude stačit cestou do Wichity.“ Sam pokrčil rameny. „Chlas-testování, cha,“ Dean pobaveně zavrtěl hlavou. „Náhodou jsem se stavil ve Smith Center. Polskej bar Szelma. Pamatuješ toho starýho týpka, co to vlastní? Bronislaw Zajączek?“

„Sice si nedokážu představit žádnou rozumnou souvislost s čímkoli, co teď řešíme, ale jo, Deane,“ povzdechl si Sam. „Jo, něco mi to říká. Třetí generace přistěhovalců, striga… a ten dědek mi celou dobu říkal Geralte.“

„No, kromě příšernýho smyslu pro humor má taky příšernou domácí pálenku,“ Dean se otřásl. „A je kapku neodbytnej. Ale hlavně jsem se s ním dohod. Jeho brácha dělá do lodní dopravy a Broněk potřebuje menší službičku právě v Praze, takže tadá, pánové, pozítří vyplouváme.“

„Službičku?“ zeptal se Sam ve stejnou chvíli, kdy Castiel vyhrkl: „Ale co Metatron?“

„V klidu,“ Dean se pohodlně opřel v židli. „Musíme mrknout na nějaký pražský vnoučata, prej se s nima děje něco divnýho a Broněk má starosti. A bez starosti, Casi, toho zmrda, co si chce hrát na Boha, si podáme ještě dneska. Otázky?“

„Broněk? Kde jsi vzal ten polskej přízvuk?“ zašklebil se Sam.

„Gorzałka, brácho, gorzałka, ta tě naučí.”

Stále platí ilustrátorská výzva a samozřejmě, pokud přijdete na něco, co nesedí, neváhejte se ozvat. Tohle je přece jen moje fanfikční poprvé. )

3. Vodítka

Složka VODITKA.

Souborů > 582, data stále přibývají.

Následují jednotlivé soubory v pořadí zpracování a roztřídění :

1. Videozáznam, bezpečnostní kamery z Národní knihovny ve Stockholmu. Zvukový komentář Charlie. „Nic moc záznam, moc tu toho k vidění není, ale dávejte pozor na tu blondýnu. Jasně, Švédsko, samej blonďák, ale teď to zastavím – tahle. Moc neslintej, Deane, ta holka je nejspíš padouch, i když já bych taky… Teď jde dovnitř, v té sportovní tašce má několik starejch encyklopedií rostlin, pak je tam nechá. Teď kouká ke kameře. Á, překvapení, žádný svítící oči. Moment, střih. Tady už jde zpátky, pořád se usmívá, potvora. V té tašce má teď knihu, který se říká Ďáblova bible. Codex Gigas. Zastavím to, abyste si mohli pořádně prohlídnout tu pěknou zlodějskou tvářičku. Takže, předpokládá se, že bezprostředně po krádeži opustila Švédsko, je po ní vyhlášeno mezinárodní pátrání, ale i když jde o dost vzácnou středověkou knihu, tak si myslím, že to nebude mít nejvyšší prioritu. Pro nás by ale mohlo. Protože, a to se podržte, v té knize jsou mimo jiné i, a to cituji, obranná zaklínadla pro vyhánění démonů. Teď si asi říkáte, že Švédsko je docela z ruky, ale nebojte se, bude hůř.“
2. Článek z portálu iZpravy. Poznámka Ch.: „Překlad by me, levou zadní, další výhoda elektronický nesmrtelnosti. Čumíte?! Hahá!“.

Satanistické orgie? Jen hloupá dětská zábava, říkají příbuzní. Do sklepení bývalého kostela v Templové ulici se v noci z 30. dubna 2015 vloupala skupina teenagerů. Je pravděpodobné, že šlo o vzájemné vyhecování se, navíc pod vlivem návykových látek – v objektu bylo nalezeno značné množství prázdných lahví od vína a u nejstaršího z výtržníků několik gramů marihuany. Opilecký incident nicméně skončil tragicky. Okolo druhé hodiny ranní byla záchranná služba povolána k dívce v bezvědomí. Po převozu do Fakultní nemocnice je její stav stabilizovaný, přesto však šestnáctiletá Zuzana Z. zůstává v kómatu. Žádný z účastníků nebyl schopen vysvětlit, jak k nehodě došlo. Zastánci teorie o satanském rituálu upozorňují na údajné okultní znaky nasprejované na stěnách domu a značné množství lidské a zvířecí krev, na místě zajištěné. Policejní mluvčí tyto údaje nepotvrdila. Vzhledem k nízkému věku zúčastněných bude případ pravděpodobně odložen.

1. Pátrání po pohřešovaných osobách. Opět Praha! - poznámka Charlie.

Policie ČR pátrá po Antonínovi K. (17) a Jarmile Z. (16). Podle svědkyně naposledy spatřeni na hřbitově v Toušni v noci z 12. na 13. srpna. Antonín K. se účastnil i těch „satanistických orgií“ – poznámka Ch..

1. Screenshoty z facebookové skupiny „Vyšehradské tlapky“. Diskuzní vlákno o skupině Romů, kteří kradou psy. Ve změti nenávistných výkřiků, výzev k postřílení zlodějských zmrdů a naopak výzvám ke klidu a upozorňování na možný hoax, je zvýrazněn příspěvek uživatelky Jituš Tapinky Mamča: “jste všichni vedle taky nemusím cikány ale tohle je práce někoho jiného . párkrát sem tam putkala takovou zrzavou ženskou bez psa a byla na Tapinu pěkně hnusná, když na ní začala štěkat, psy to vycítí, tomu věřte! A koukala se po psech divně. Jestli se fakt strácí psy tak bych se vsadila, že to byla ona!!!“
2. Doplnění předchozího záznamu, záznam z černé kroniky: Muž v důchodovém věku byl nalezen v Karlachových sadech na Vyšehradě mrtev následkem extrémně rozsáhlé mozkové mrtvice. Tatéž zpráva na Extra.cz, zvýrazněno: „Temné síly na Vyšehradě! Jeho mozek se doslova rozpustil! Příbuzní tvrdí, že František D. byl zdravý a v dobré kondici. Má lékařská zpráva zakrýt řádění temných sil?“ V komentářích JitaTapina píše: „ten pán chodil s černým špicem a ten ZMIZEL!!!! O tom se už nepíše co??!“
3. Množící se případy vandalismu na hřbitovech. Příloha: seznam incidentů za poslední týden. Zpráva z tisku: „Byli to plačící andělé! Obviněný mladík se hájí odkazem na populární sci-fi seriál.“
4. Poznámka Charlie: zatím dost Prahy. Tady je statistika případů záhadného zmizení osob na celé Zemi. V posledních dnech vylétají všude křivky do závratných výšin. Hledám propojení.

Seznam pokračuje. Odkazy v odkazech, zprávy typu „ženu zabila její rychlovarná konvice!“, smetí z internetových diskuzí a weby zastánců konspiračních teorií. Konečně u záznamu s číslem 1846 se rozsvěcí varovný nápis přes celou obrazovku: VÝZKUM POZASTAVEN, DOČASNÉ PŘEHLCENÍ DATY.

„To je úžasný,“ prohlásil Sam, vzhlédl od monitoru a promnul si unavené oči. „I když se v tom zatím nevyznám, je to úžasný. Ty jsi úžasná, Charlie.“

„Díky, ale v mojí situaci je to celkem sranda,“ zazvonil z reproduktorů elektronický smích. „Nechám vám tu teď chvíli soukromí, kluci, nechci si hrát na Velkou Sestru. A potřebuju se tím vším trochu prohrabat, i když mám kvanta dat, pořád nevím, co přesně se vlastně stalo. Kdyžtak brnkněte.“ Ozval se zvuk podobný navazování dial-up připojení, zapraskání a několik zelených kontrolek po Samově pravici zhaslo. Rozhostilo se ticho. A do něj sykla otevíraná pivní lahev. Sam ji od Deana bez přemýšlení převzal, napil se a několik okamžiků spolu jen tak seděli a mlčeli.

„Takže co,“ začal nakonec starší z bratrů. „Jak moc uvěřitelná ti celá ta nahrála-jsem-svoji-osobnost-na-internet-a-teď-jsem-všude věc připadá?“

„Dost,“ připustil Sam. „A i kdyby byla duch…“

„…tak je zatím užitečná,“ kývl Dean. Ošil se, jako by ho něco svědělo a rozhlédl se po místnosti. „Sakra, nejspíš se vážně odpojila nebo co, ale stejně mi to nahání husí kůži. Zní to jako Charlie, jasně, jenom, můžeme si bejt vážně jistý, že je to ona?“

„Prověřovali jsme to všemi otázkami, co nás napadly, Deane. A prošla v pohodě. Budeme prostě opatrní.“

„Je to moc hezký, než abych tomu dokázal věřit,“ zabručel Dean. „Ale OK, dejme tomu. Takže k těm jejím vodítkům. Skoro to vypadá, že chce, abychom jeli za případem až někam do Čečenska.“

Sam na bratra tázavě pohlédl, a když nenašel ani náznak, že by Dean žertoval, povzdechl si. „Česká republika,“ pronesl důrazně. „Praha je hlavní město České republiky.“

„To je fuk. Prostě východní Evropa. Rusko. Mars. Ani náhodou.“

„A co to Švédsko?“

„Jo, protože zlodějka knih je kurva velkej případ.“ Dean vstal, šlehl zamračeným pohledem k monitoru, na němž zůstával svítit rudý nápis. „Nebe, Peklo, Očistec – to je opruz, ale fajn, když je to potřeba, jdu do toho. Mimo tyhle záležitosti, můžeme se, prosím, držet starejch dobrejch Spojenejch států?“

„Můžeme jet lodí, i když to bude pomalejší… ale Deane, v poslední době jsi bojoval s prastarou smrtící kletbou, s božím písařem, Kainem a nakonec jsi zabil Smrtě. Nechceš zkusit překonat i ten iracionální strach z létání?“

„Prostě zkus v tom bordelu od Charlie najít něco, co můžeme řešit tady. OK?“

„Podívám se,“ pronesl Sam rezignovaně. „Možná by ses měl jít vyspat, než se vrátí Cas.“

Hned poté, co Charlie stručně vysvětlila svou situaci a potvrdila, že o záležitostech Nebe žádné informace nemá, vydal se anděl provést vlastní průzkum. Bratři o něj měli trochu obavy, zvlášť při pohledu na to, jak cestou po schodech bezděky leští kovové zábradlí rukávem svého kabátu, alespoň se však převlékl a zdál se dost příčetný na to, aby venku přežil a nezaložil několik úklidových agentur.

Následovaly dva dny a dvě noci, kdy se oba Winchestrové opravdu poctivě pokoušeli odpočívat – jak jim to doporučil Cas, než se vydal ven a jak jim to radila i Charlie, mezi tím, co předhazovala Samovi neroztříděná data jako kočka, nosící majitelům drobné mrtvolky rozličných tvorů. Kolem událostí před podivným zjevením a zmizením temnoty chodili širokým obloukem. Tahle krátká doba připomínala mnohem nevinnější časy, kdy se vše omezovalo na „najít případ – vyřešit případ – nezemřít při tom“.

Dean se teď na bratra zářivě usmál. „Víš, asi půjdu taky na průzkum,“ prohlásil. „Srovnat kvality ruský a švédský vodky, připravit se na nejhorší, znáš to. Zavolej.“

Sam se nadechl, ale další slova by už adresoval jen prázdné místnosti. Zavrtěl hlavou a obrátil se zpátky k monitoru.

***

Cestou od magistrátu k metru mluvil do telefonu, pocit bezpečné anonymity v davu ho uklidňoval. Přesto se každou chvíli rozhlížel, jestli o něj někdo z kolemjdoucích nejeví nepřiměřený zájem. Všechny ty uzavřené obličeje, oči vyhýbající se přímému kontaktu… poprvé v životě ho to nenaplňovalo frustrací, ale v duchu děkoval obyvatelům metropole za jejich odtažitost.

„Ne, zatím nevím, jestli je toho víc,“ odpovídal do mobilu. „Každopádně, už to, co mám po kupě, vypadá na dost třaskavej materiál, jestli mi rozumíš.“

„Hele, zase brzdi, Pavle.“ Mírně chraplavý hlas jeho šéfa. „Ty víš, kdo nás platí. Jestli je v tom zapletenej on, tak na to celý můžeš rovnou zapomenout.“

„Stoprocentní to není, ale myslím, že to není on. V těch papírech, který jsem neměl vidět, je jméno nějaký asi Angličanky.“

„Dobře.“

„A vůbec to není jeho styl. Všechno proběhlo v absolutní tichosti, převod vlastnictví, dokonce se jim podařilo vystěhovat všechny, co v tom domě sídlili, lékárnu, kavárnu, všechno. Podle mě v tom lítaj hrozný prachy, pokud si ani toho nikdo nevšiml.“

„OK. Nechceš mi to hodit do mailu, nějaký ty materiály, že bych mrknul hned.“

„Radši osobně, chápeš… Jdu do metra, radši skončím. Do půl hodinky jsem v redakci. Tak zatím.“ Volající se podíval na hodinky, krátce přikývl. Schoval mobil do kapsy obleku a pustil se po schodech do podzemí.

Když spolu s ním do vozu metra nastoupila uhrovitá černovlasá dívka ve výstředním oblečení, kombinujícím steampunk s gothic stylem, jen ji přejel pohledem a hlavou mu proběhla myšlenka o článku na téma subkultur, ale okamžitě ji zavrhl jako nepůvodní a zbytečnou. Dívka neopětovala jeho pohled a se sluchátky v uších vypadala, že ho ani nevnímá, takže ji pustil z hlavy i ze zorného pole.

A vůbec si neuvědomil, že ji potkal už u magistrátu.

Redakce týdenníku Puls sídlila v jedné z kancelářských budov na Praze 8. Zabírala celé jedno poschodí a zdálo se, že pokud bude Puls pokračovat v nastoleném trendu, kdy hravě vytlačoval z trhu opravdový bulvár i seriózní plátky, bude se možná ještě rozšiřovat. Pavel Modrava, hlavní investigativec, o Pulsu rád přemýšlel jako o spojnici mezi intelektuály a prosťáčky, o nástroji pro skutečnou stráž nad demokracií. Jistě, od chvíle, kdy vydavatele koupil jistý ekonomický magnát, měli všichni tak trochu svázané ruce, ale prozatím se s tím dalo žít. Šťavnaté sousto, do něhož se momentálně zahryzl, toho bylo důkazem.

Zastavil se ohlásit v recepci, celý netrpělivý a roztěkaný. Nemohl se dočkat, až ze svých materiálů začne skládat první článek. V duchu sestavoval první větu.

„Nabíráte novou módní redaktorku, jo?“ oslovil ho nečekaně mladý muž, který na recepci sloužil, co se sem Puls nastěhoval. Pavel se s ním letmo přátelil. „Hele, ta kočka byla sice starší, ale fakt bych si dal říct.“ Zasmál se a mrkl.

„Co? Ne. Nevím o ničem,“ potřásl Pavel hlavou a obrátil se, aby přivolal výtah.

„Před minutkou jsem ji pouštěl nahoru. Těš se, kamaráde, vypadá jako fakt třída. Akorát teda sypala jenom anglicky s takovým dost fancy přízvukem, no.“

„Jo, fajn, uklidni se,“ zabručel reportér. Recepčního měl celkem rád, kluk byl fanda do starých italských hororů, o takovém Argentovi se s ním dalo mluvit hodiny, ale někdy se choval až nevhodně, aspoň vůči Pavlovi.

Uvolnil se, teprve když se s ním výtah rozjel do třetího patra. Začal si broukat melodii, která mu utkvěla v hlavě, a pokoušel se vybavit si, ke které písničce patří. Nedařilo se mu to.

Dveře výtahu se otevřely do chodby ve třetím patře a Pavlův hlas odumřel v tichém zachraptění. Reportér si matně uvědomoval, že slyší hrát tutéž písničku, kterou si broukal, jaká je to zvláštní synchronicita a že, vida, jde o Light my Fire od The Doors… Jenže ta myšlenka představovala jen chabý štít před vší hrůzou, kterou viděl před sebou a která mu nakonec bezezbytku naplnila mysl.

Krev. Zátěžový koberec, původně světlounce šedý, teď připomínal rudý běhoun, rozbalený pro filmové hvězdy.

Těla. Polámaná, zkroucená v nepřirozených pozicích. Některá v chodbě, jiná v židlích u hučících počítačů, jako by smrt přítomné zastihla naprosto náhle a nečekaně.

Papíry. Stále ještě chroustající skartovačka chrlila hrsti konfet, na krvavé výmalbě dotvářely neskutečný dojem z celé scény.

Žena. V takřka koketní pozici stála vedle skartovačky a pomáhala závějím papírků rozletět se do okolí. Zdála se zasněná a šťastná, jako dítě, tančící při karnevalové veselici.

Zápach. Aceton, někdo tu musel rozlít litry odlakovače, krev a tělesné výměšky, masakr možná proběhl rychle, rozhodně však ne čistě.

Pavlovi do hrdla stouply kyselé žaludeční šťávy. Připadal si totálně ochromený. Přesto se mu podařilo zašátrat po telefonu. Místo něj nahmátl nějakou látku, v první chvíli ho napadl zmuchlaný kapesník, ale v látce se skrývaly i tvrdé… větvičky? A nedokázal tu věc z kapsy vytáhnout, nedokázal se už vůbec pohnout, sotva dýchal a zamlženýma očima pozoroval ženu, jak míří od skartovačky rovnou k němu.

Rudé vlasy, temně rudé šaty a pružný a ladný krok i na vysokých podpatcích.

„Ale ale,“ pronesla anglicky, „kdopak to přišel domů. Náš malý zapálený reportér.“

Pavel otevřel ústa, chtěl ji poprosit o pomoc nebo o slitování, sám si nebyl jistý. Z hrdla mu vyšlo jen zasípání.

„Je třeba poslat zprávu,“ usmála se na něj žena zářivě. Prošla okolo něj ke stále otevřeným dveřím výtahu, letmo Pavla pohladila po tváři. „Možná bude poněkud mnohoznačná, ale ti, kdo ji mají pochopit, ji pochopí. Dalšího čmuchálka už si k tělu nepustí. Možná jsi některému z kolegů zachránil život. Jsi hrdina!“

Mávla směrem k němu rukou, připomínalo to útočícího hada. Pronesla větu v jazyce, který Pavel neznal, a couvla do výtahu.

Poslední, co viděl, byl její úsměv. Pak mu snad z celého povrchu těla vyšlehly plameny a uvrhly ho do tmy a bolesti. Jak od jeho hořícího těla, potácejícího se chodbou v instinktivní snaze uniknout, vzplály i acetonové výpary a nakonec všechno okolo, už nevnímal.

Recepční vzhlédl, když výtah s cinknutím zastavil a vyklapala z něj zrzka na vysokých podpatcích. Usmál se na ni mnohem zářivěji, než měl v popisu práce a mrštně ve vzduchu zachytil návštěvnickou kartu, kterou mu obloukem hodila.

„Tak jak to šlo,“ zavolal svojí nejlepší angličtinou. „Klaplo vám ta práce? Budu mít to potěšení vás vídat pravidelně?“

Na okamžik se zastavila, naklonila hlavu a pohlédla na něj s mírně povytaženým obočím. Recepčního zamrazilo, náhle si nebyl jistý, jestli byl pokus o flirt s touhle ženou dobrý nápad.

„Málem bych na tebe zapomněla,“ pronesla zamyšleně a luskla prsty. Mladík zbledl, jeho oči zeskelnatěly a on se tiše sesunul pod recepční pult.

Když se o minutu později spustil požární alarm, rudovlasá žena byla dávno ta tam.

***

Hologram se pravděpodobně nemohl unavit, přesto teď nehmotná Charlie seděla na zábradlí okolo řídicího panelu TARDIS a kývala nohama, jako by odpočívala.

„Aha,“ pronesl Doctor. Neklidně přecházel okolo a během dívčina vyprávění zkoušel uvést TARDIS do provozuschopného stavu. Loď však reagovala stále méně, nejspíš se postupně uváděla do spánkového režimu. „Aha!“ opakoval. „Takže s tebou komunikuje.“

„Omezeně,“ usmála se Charlie skoro omluvně. „V podstatě jsem pořád na povrchu, nepustí mě k ničemu důležitému, ale mám pocit, že to není dobré. Vypíná se.“

„Je zmatená,“ kývl Doctor. „Zmatená!“

„Omezuje svoje funkce, dokud nebude jisté, že bude pracovat správně.“

„To je tak… frustrující!“

„Chápu,“ zrzčin obraz se zatřásl, zamihotal. „Je mi to líto, ale momentálně s tím nedokážu nic udělat. Myslím, že jediná možnost, jak ji dát znovu do pořádku, je dát do pořádku… no, ehm, realitu.“

„Prolnutí světů,“ mumlal Doctor. „Jak k tomu mohlo dojít? Jak se to mohlo uskutečnit, aniž by se vesmír zhroutil do sebe. V tomhle světě… v téhle sešívané dece ze světů, existuju jako sci-fi seriál, to se mi snažíš říct?“

Hologram přikývl.

„A ty a tvoji přátelé také.“

Další kývnutí.

„To je tak strašně nesmyslné!“

„Najdeme způsob, jak to vrátit,“ zašeptala Charlie.

„Nepochybně,“ odfrkl si Doctor a zatahal se za motýlka. „Tohle dokážu dát do pořádku jedna dvě.“ Zaváhal. „Možná tři.“

„Nerada to připomínám, ale tak nějak jsi uvízl v Praze.“

„Pcha!“

„Pokud vím, obyčejně tě TARDIS doveze tam, kde bys měl být, chvíli se motáš kolem a narazíš na něco divného a to tě dovede k tomu, co je v nepořádku. Je to tak?“

Zatvářil se jako trucovité dítě. „V podstatě,“ utrousil nakonec. „Tentokrát to prostě zabere o něco víc času, to přece nic neznamená. Čas je můj obor, koneckonců. Žádný problém! Čas zvládnu.“ Vážně přikývl a dodal: „I tentokrát musela mít TARDIS důvod, proč jsme skončili zrovna tady. A já, Charlie Bradburyová, já ho najdu!“

„Dobře,“ broukla dívka. „Ráda bych tě spojila se svými přáteli, mohli by pomoci. Jsou vážně dobří v těch věcech kolem nadpřirozena a tak.“

„Nepotřebuju od nikoho pomáhat!“

Zrzka se zadívala ke stropu lodi a mlčela.

„Opravdu, nepotřebuju od nikoho pomáhat! Ani od tebe. Při vší úctě a s respektem, bylo hezké, že jsi přišla. Ale teď se můžeš zase vrátit k Jackovi. Sama jsi říkala, že má plné ruce práce, opravdoví upíři a vlkodlaci a strašidla po celé slavné Británii…“

„Tohle tady je můj problém!“ Náhle mluvila tiše a vážně a uvnitř TARDIS jako by se o několik stupňů ochladilo. „Znám Rowenu. Vím, co příšerná ježibaba dokáže. To já jsem dešifrovala tu zatracenou knihu. Ona si tě dá k snídani, Doctore.“

„Bez obav, takové sousto by se jí vážně vzpříčilo v krku.“ Zamračil se a pak se na dívku zadíval, jako by měl před sebou skutečnou osobu z masa a kostí. „Jsi milá, Charlie, moc milá dívka. Nejsi jen ozvěna, poletující prostorem, nějaký záchvěv, řada nul a jedniček, a neměla by sis to o sobě myslet. Jsi člověk, esence člověčenství, a právě proto… Připomínáš mi někoho, na kom mi strašně moc záleželo. A to mě rozptyluje. Slibuju, že jakmile na něco přijdu, zavolám tě.“

Zrzka ze sebe vydala něco, co se podobalo vzlyknutí, přikývla, i v průhledné podobě se jí zaleskly oči. „Rozumím. Taky se ozvu, až budu vědět víc, Doctore,“ řekla. „Zatím se opatruj.“

Její obraz zablikal a zmizel. Skoro se zdálo, že spolu s ním se z TARDIS vytratila i většina světla. Doctor si upravil ve vnitřní kapse kabátu šroubovák, nasadil odhodlaný výraz a vydal se na další hlídku v pražských ulicích.

***

Vlna temnoty se převalila přes Impalu, pohltila svět. Čelní sklo pokryla pavučina prasklinek, vzápětí se s ošklivým zvukem provalilo dovnitř. Bratry zasypala sprška střepů. Což byl v tu chvíli jejich nejmenší problém. Temnota se vedrala dovnitř, jako hučící masa černé, ledové vody. Poslední, co Sam viděl, byl zoufalstvím pokřivený bratrův obličej, když mu temný vír naplnil ústa.

„Deane!“ vykřikl Sam. Na patře ucítil štiplavou chuť kouře.

„Same!“

S trhnutím se napřímil, zapotácel se na židli. V poslední chvíli nabral rovnováhu. Vytřeštěnýma očima se rozhlédl kolem, celý napružený, připravený bránit se nebo utíkat.

„Same,“ opakoval Charliin hlas z reproduktoru. „Promiň, nechtěla jsem tě budit. Ale tohle by mohlo být důležité.“

„Ne, ne, to je v pořádku,“ zahuhlal, v ústech pořád cítil pachuť ze snu. „Vlastně… díky za budíček.“ Promnul si čelo, jako by tak mohl setřít odporný pocit z noční můry. „Co se děje?“

„Pořád procházím ty údaje, víš jak, nemusím spát a to všechno…“ Přestože hlas z reproduktorů zůstával drobet zkreslený, Sam se musel pousmát, v tu chvíli si Charlie živě představil. Její stále mírně nejistá gesta, výraz v obličeji, jímž doplňovala význam svých slov. A pak se ten obraz změnil, náhle tu byl motel, rozbitý nábytek a krev a zmasakrované dívčí tělo v mrňavé koupelně. Úsměv se ze Samovy tváře vytratil, dokonale a beze stopy. „Málem jsem to přehlédla,“ pokračovala mezitím Charlie.  „Mimořádných událostí je tolik, že přestávají být mimořádné, v podstatě. Vytvořila jsem algoritmy, které mi pomáhají nacházet možné spojitosti, ale stejně je to hrozný zmatek, vědět všechno, a to myslím doslova všechno, co se kde objeví v éteru.“

„Je mi to líto,“ řekl Sam potichu.

„To je v pořádku. Ať už myslíš mě a tenhle chaos, nebo… to druhé.“ Charlie se krátce odmlčela. A když znovu promluvila, bylo to zcela jiným tónem. „Každopádně, myslím, že tohle by vás dva mohlo zajímat. Kde je vůbec Dean?“

„Provádí nějaký vlastní průzkum.“

„Aha, no, možná ho to potěší, je to nedaleko odtud. Přesněji 197 mil po I-135 N a US-24 W. Předpokládané tři hodiny cesty za běžného provozu, s Deanem za volantem hodina a půl. Mrkni na monitor.“

Před Samem se na obrazovce rozsvítila stránka lokálního zpravodajského webu. Krátký článek oznamoval, že na pohotovost ve Wesley Medical Center byl ve vážném stavu přijat muž bez dokladů totožnosti a zřejmě těžce psychicky nemocný. Pravděpodobně několik dní postával v zapadlé uličce za místním bistrem, dnem i nocí, bez pití, jídla, beze spánku, než zkolaboval. Závěr článku obsahoval apel na případné známé a příbuzné, aby se k oné ztracené duši přihlásili. A samozřejmě fotografii v poměrně slušném rozlišení. I kdyby však šlo o pouhou miniaturu, Sam si byl jist, že by dotyčného poznal.

„Skvělá práce, Charlie,“ vyhrkl. „Jsi nejlepší!“ Současně vytáčel Deanovo číslo. Moc ho nepřekvapilo, že hovor spadl do hlasové schránky.

„Až budeš schopnej řídit, vezmi to rovnou do Wichity. Já jdu sehnat Case. Sejdeme se u Wesley Medical Center.“ Krátce se odmlčel, aby si vychutnal poslední větu. „Charlie našla Metatrona.“

(A taky opět: kdyby měl někdo zájem mi sem tam udělat ilustraci, zařídím mu v tomhle příběhu osobní setkání s jeho oblíbenou postavou, i když nezaručuju, že to přežije. )

2. Za vším hledej zrzku

Skutečně ho znepokojovala. Jistě, Doctor mohl doufat, že TARDIS by do svých útrob nepustila nikoho a nic skutečně zlého, ale na jeho rudovlasé návštěvnici mu zkrátka něco nesedělo.

Rozhovor s ní nemohl být vzdálenější přátelskému poklábosení. Doctor se rozhodl brát jej jako šachovou partii. Namísto zahajovacího tahu zrzce nabídl šálek čaje.

Přijala s královskou blahosklonností a Doctor jí návdavkem věnoval úsměv ještě falešnější, než byl ten její. Nadechl se k první otázce, ale Rowena ho předběhla: „Tak tedy, můj šlechetný zachránce, jaká úžasná magie stojí za tímhle vším?“

„Magie?“ ušklíbl se a krátce zvedl oči v sloup. „Aha, vy jste jedna z těch lidí. Ne, má milá, vážně nemůžete všechno, čemu nerozumíte, svést na čáry a kouzla.“

Zarazila se, šálek na půl cesty k ústům. Nevěřícně vykulila oči. A pak se rozesmála. „Jedna z těch lidí,“ opakovala s afektovaným smíchem, „že prý jedna z těch lidí! To bylo dobré, opravdu, moc dobré, ty lišáku, na chvíli bych ti to skoro věřila!“ Pohrozila mu ukazováčkem, vstala a začala rázovat sem a tam, tu svou odpornou knihu si nepřestávala tisknout v náručí.

„Tak ven s tím! Jaká je to magie? Nic takového jsem jaktěživa neviděla, a věř mi, chlapče, že na něco takového jsem nenarazila už hodně, hodně dlouho!“ Hovořila vzrušeně a naléhavě, stejně však její hlas zněl, jako by zpívala. Doctora to tak fascinovalo, že ji nepřerušoval. Prozatím. „Ale no tak, nenech se prosit! Ne, že bych to ostatně měla v úmyslu, jenom myslím, že bychom si mohli promluvit jako jeden nesmírně nadaný mág s druhým. Byla by přece strašlivá škoda, aby mezi námi vzniklo napětí a zlá krev. Skoro se neznáme a nemáme společnou temnou minulost a i to je docela vzácné. Povídej, od koho ses učil? Vím, že střílím od boku, ale byl to Myrddin? Hermes? A myslím samozřejmě toho náfuku Trismegista. Tohle všechno je tak cizí, že to prostě musí být prastaré a původní a silné a…“

„Pssst!“ Doctor jí zastoupil cestu a přitiskl jí ukázováček ke rtům. „Už dost. Tohle. Není. Magie. Nic. Jako. Magie. Neexistuje.“

Stáli proti sobě, oba nehybní a tišší. V Rowenině tváři se vystřídala škála emocí od vzteklé nedůvěry, přes nedůvěru zmatenou až po čistě nevěřícnou. Doctorovi bylo zrzky skoro líto, jenže nemohl jinak. Šachová partie je pěkná věc, dokud protihráč nepopadne všechny pěšáky a nehodí vám je do obličeje.

„Ty nelžeš,“ zašeptala zrzka a o krok ustoupila.

„Právě teď ne.“

„A co to tedy… o co tu… ty přece nejsi obyčejný člověk!“

„Nejsem.“

„A tohle není telefonní budka, vždyť je, do pekel, větší uvnitř!“

Pozdě, ale přece, pomyslel si Doctor a bezděky se pousmál. „Ano, dobrý postřeh. Tohle,“ rozpřáhl ruce, „je T.A.R.D.I.S., neboli TT Capsule, nebo, protože nevidím jiskru pochopení, loď, kolem a kolem a s přimhouřenýma očima, loď pro cestování časoprostorem.“

„To určitě. A ty jsi mimozemšťan,“ zatvářila se vztekle. Doctor skoro čekal, že zaprská a naježí hřbet. „Já jsem se nenarodila včera, můj milý, někde ve vesmíru možná pobíhají tihleti malí zelení mužíčci,“ tato tři slova doprovodila ohnutým ukazovákem a prostředníkem, „ale tady se tomu říká sci-fi a jsou to pohádky pro pitomce, kteří se nedokáží vyrovnat s realitou. A ještě něco ti řeknu – magie je realita a právě přišel čas ti trochu té reality ukázat!“

Čas her, úsměvů a společenských tanečků skočil. Doctor si to dobře uvědomoval a mimo to si uvědomil další věc: totiž, že TARDIS přistála. A něco rozhodně nebylo v pořádku, loď se celá třásla a vydávala varovné zvuky.

Rowena varovný zvuk nevydala, pokud se nepočítá samotný útok.

„Do chridhe a‘ spreadhadh ‚nad chom!“ sykla a mávla proti Doctorovi pravicí.

Instinktivně sebou švihl stranou a k zemi. Kovový plát podlahy kus od něj se rozletěl na drobounké žhavé úlomky.

„Takhle to fungovat nemá!“ zavřískla Rowena. Doctor horečnatě lovil zpod saka šroubovák, nespouštěl přitom ze zrzky oči. Zvolna ustupovala ke dveřím, a on jen odpočítával sekundy do spuštění bezpečnostního protokolu. Nemohla na něj přece zaútočit uvnitř TARDIS bez následků.

„Co jsi zač,“ zavolal, ještě než se mu konečně podařilo namířit šroubovákem. Od Roweny ani od rychlého průzkumu sonicem však nezískal odpověď. „Nemůžeš být čarodějnice!“ pokračoval, už zoufale. „Jsi člověk!“

„Oh, drahoušku, brzy zjistíš, že se ty dvě věci nevylučují,“ zvolala, hlas jako med z květů oleandru. Rozrazila dveře a Doctor tiše zaúpěl – kde je ten bezpečnostní protokol, když ho jeden potřebuje?

„Rozhodně se nevidíme naposled,“ zašvitořila ještě. „Prozatím díky za svezení, mimozemšťane!“ A vyběhla do oslepivého světla venku.

Doctor se vyhrabal na nohy. Vzhlédl. „Co to mělo znamenat? Odkdy děláme nějakým šileným ženským taxíka?“ Podrbal se na hlavě a po krátkém zamyšlení dodal: „Dobře, oprava, odkdy děláme taxíka šíleným ženským, které se mě pokouší zabít? Myslíš, že jsem tomu nerozuměl? Na malinké horké kousíčky se mi mělo rozskočit srdce, ne kus tvé podlahy. To, že mám dvě, ještě neznamená, že si jedno nechám jen tak mírnix týrnix ogrilovat!“ Odmlčel se, pak už klidněji dodal: „Kde to vůbec jsme?“

Volným krokem došel ke dveřím, neměl nejmenší chuť Rowenu pronásledovat, než o ní zjistí víc. Opatrně vyhlédl ven. Stáli mezi stromy v malém parčíku prostřed městské zástavby, kus od silnice a přímo proti růžovošedé klasicistní stavbě. Doctor nabral do nosu vzduch a našpulil rty. „Střední Evropa, ha? Jestli mi tohle mělo něco naznačit, pak je mi líto.“ Zabouchl dveře. U ovládacích panelů se zarazil a místo nastartování se svalil do křesla. „Ale jak myslíš, chvíli tu pobudeme. Proč ne. Praha… Stejně jsem chtěl utéct až na konec vesmíru a tohle je skoro totéž.“

***

V operačním středisku poslední Samovy záchranné akce nenašli nic a nikoho živého. Mladší z bratrů se rozběhl kamsi dozadu, volal Castielovo jméno. Dean nakopl prázdné okovy a od rozbitého okna přejel pohledem k mrtvému mladíkovi u stolu. Mezitím už se Sam vracel zpátky, bezmocně rozhazoval rukama. Tvářil se jako zlatý retrívr, který právě nešťastnou náhodou načural páníčkovi do bot.

Dean pozvedl obočí a současně jeden z okovů: „Takže? Vysvětlíš mi, co se tu stalo?“

„Nevím, já nevím, netuším, jak se mohla osvobodit,“ zamumlal Sam.

„Kdo, Sammy?“

„Uhm. Rowena.“

„Vážně?“ Dean nechal okovy dopadnout zpátky na zem a upřel na bratra pohled tak plný skepse, že by mu záviděl i Descartes.

„Byl s ní Castiel, nemyslím, že by ji nechal… totiž, slíbil jsem jí, že ji nechám jít, když provede to kouzlo,“ pokračoval Sam rychle. „Já vím, já vím, ale byl to jediný způsob. Jenže teď je pryč i Cas a taky… kniha.“

„Kniha Prokletých?“

Sam přikývl.

„Hm,“ udělal Dean. Bez dalšího se otočil a vydal se zpátky ven.

O něco později, po nezbytném úklidu místa činu, nasedli znovu do Impaly, aby se vydali k bunkru. Vše se odehrávalo v tak strašidelném tichu, že se Sam musel odhodlávat skoro pět minut, než se ozval.

„To je všechno, co na to řekneš? ´Hm´?“

„Tak nějak.“

„Deane, já vím, že se zlobíš…“

„Ne,“ přerušil ho Dean, zatímco zachmuřeně sledoval silnici. Začínalo se stmívat, nijak dramaticky, slunce se naprosto obyčejně sklánělo k obzoru, v okolí panoval obvyklý provoz a nic nenasvědčovalo tomu, že by bratři Winchestrovi zase jednou porouchali veškeré jsoucno. „Podívej, brácho, oba jsme v poslední době dělali věci, na který nejsme hrdý. Možná kvůli tomu pro jednou přestaneme fňukat a radši se soustředíme na nějaký řešení.“

„Pokud má Rowena tu knihu, tak je nebezpečnější a silnější než všechny čarodějnice světa dohromady, sakra, a můžu za to…“

„Jo, můžeš za to ty, bla bla bla. Poslouchej mě: dostaneme tu zatracenou mrchu, přijdeme na to, jak zničit knihu a pokud se něco posralo v souvislosti s Temnotou, tak to napravíme. Potom můžeš řešit, kdo za co může. Jasný?“

Sam váhavě kývl. „Zní to rozumně,“ řekl a poprvé od scény v opuštěném baru se malinko pousmál. „A ne moc jako Dean, kterýho znám.“

„Sklapni!“

Dveře bunkru musel otevřít Sam. Jeho bratr měl plnou náruč cukru, bílé mouky a chemických náhražek pod souhrnným označením „něco na zub“. Po cestě si totiž uvědomil, jak strašný má hlad. A i kdyby se blížil další ze strašlivých konců světa, Dean Winchester jej nehodlal odvracet s prázdným žaludkem.

„Za prvý, zjistíme, kde je Cas,“ diktoval, scházeje po schodech. „Za druhý…“

„To první si můžeš škrtnout,“ zarazil ho Sam. Ukázal dolů. V hale by měl správně vládnout něco jako prvotní chaos. Po trestném a rabovacím nájezdu Stynů a jejich následné likvidaci Deanem neměl nikdo čas to tu dávat do pořádku. A že by taková práce dokázala zaměstnat celou úklidovou četu.

Nyní se ve vzduchu stále vznášel pach benzínu a krve, mrtvá těla však zmizela a hromada knih a věcí uprostřed místnosti se zvolna měnila na několik jiných, uspořádaných hromádek. A mezi tím vším se freneticky míhal Castiel. Jeho oblíbený plášť odpočíval přehozený přes židli a anděl měl přes šaty navlečený jakýsi původně bílý overal, teď již značně flekatý.

Bratři si vyměnili znepokojený pohled.

„Casi,“ zavolal Sam.

Anděl vzhlédl.

„Same. A Deane! Jsem rád, že jste tady. Oba,“ mluvil trochu omámeně, jako by se probíral z těžkého spánku. „Myslel jsem, že se tu objevíte, kdyby všechno vyšlo.“

„Fajn,“ utrousil Dean. Stačil sejít dolů a složit svůj náklad instantního infarktu na stůl. „Předpokládám, že máš nějakej důvod, proč si tu hraješ na mistra Cleana.“

Castiel si změřil svůj outfit, jako by jej viděl poprvé. Trochu zmateně přejel pohledem z jednoho bratra na druhého, až se mu ve tváři rozsvítila jiskra poznání. „Á, uklízení, jistě,“ prohlásil s úlevou. Znovu se chopil vlhkého hadříku a jal se opatrně čistit vazbu jedné z těžkých bichlí od benzínu. Rozhodl se během té činnosti hovořit, takže Dean se pohodlně opřel v křesle a zakousl se do cheeseburgeru. Sam se pustil do přeskládávání hromady z druhé strany než Castiel a tak zavládla skoro domácká pohoda.

„Myslím, že to má něco společného s procesem očištění od kletby,“ začal anděl, a když Dean s tázavým výrazem ukázal na sebe, zavrtěl hlavou: „Shodou nešťastných náhod se stalo, že mě jistá čarodějnice-„

„Já o Roweně vím, Casi,“ zahuhlal Dean s plnými ústy.

„Ah, dobrá. Tak tedy, Rowena na mne použila kletbu bestiality a to, společně s něčím, co řekl Crowley-„

„O Crowleym nevím,“ ozval se opět Dean.

„Bez něj bychom to nezvládli…“

„Jak jinak. Tak pokračuj.“

„Zkrátka, abych se zbavil té špíny, již na mne uvrhla, musel se spustit určitý andělský sebeočistný proces,“ pronesl Castiel a zamyšleně se zadíval na vlhký hadřík ve své pravici. „Obávám se, že ho nedokážu úplně ovládnout ani zastavit. Měl jsem v úmyslu počkat, jestli se ozvete nebo ukážete, ne tady… uklízet!“

„Skvělý. Takže tu máme anděla s OCD,“ zamumlal Dean.

„Tobě to připadá směšné?“

„Jsem smrtelně vážnej.“

„Tak proč mluvíš do sáčku s kuřecími nuggety?“

V tu chvíli se do věci vložil Sam: „Casi, máš ponětí, kam se poděla Rowena?“

„Ne,“ anděl sklonil hlavu. „Pronásledoval jsem ji, ale najednou zmizela. Prohledal jsem celý ten areál…„

„…a všude poutíral prach a zametl…“ zašeptal Dean své svačině.

„…ale nenašel jsem po ní ani stopu. Když jsem se vrátil, Crowley byl také pryč.“

„Sakra,“ zaklel Sam. „Poslyš, Casi, to kouzlo se muselo podařit, Kainovo znamení je pryč… jenže až na to, že Rowena utekla s tou knihou, všechno vypadá hrozně v pohodě. Tak, že tomu prostě nevěřím.“

„S kouzlem nebyl problém,“ kývl Castiel. „Tedy, s odhlédnutím od lidské oběti, spolupráce s Crowleym a tak podobně, samozřejmě. Jenže ta čarodějnice nejspíš zvládla vyčíst víc, než jsme čekali.“

„Dobře, lidi,“ Dean zmuchlal sáček od nuggetů do kuličky a zahodil ho přes rameno, což anděl sledoval zmučeným pohledem. „Pojďme tu mrchu najít a sundat. Sammy, mrkni na síť, jestli se někde něco neobjeví, a my dva zkusíme svoje kontakty. Úklid počká. Casi, vážně, úklid počká!“

Anděl se zadíval na kuličku mastného papíru ve své ruce a pokrčil rameny.

„A bejt tebou, tak se převlíknu, než vyrazíme.“

Šikanování ubohého Castiela přerušil výkřik. Sam zahodil svůj laptop, z nějž sršely jiskry – naštěstí dost daleko od nejbližší kaluže benzínu – a uskočil stranou. Přítomným se naježil každý chlup na těle, ve chvíli ticha bylo slyšet tichounké praskání statické elektřiny. Vzápětí ticho vystřídalo hluboké hučení a v jedné ze vzdálenějších místností bunkru se probudil počítač Strážců slova. Ve všech reproduktorech, které se tu nalézaly, to zachrastilo. A pak se ozval hlas, sice malinko zkreslený, ale dívčí a známý.

„Nazdar čubky, už jste doma?“

„Charlie?“ vyhrkli Sam s Deanem takřka naráz a za jejich zády se ozvala rána, jak Castiel upustil mop.

***

Kdo by v tu chvíli do jednoho z pokojů na oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče, byl by minimálně lehce zaskočen pohledem, který by se mu naskytl. Dvě stejně staré dívky, jedna na lůžku a druhá na židli vedle něj, to ještě nezní tak neobvykle. Tyhle dvě si však byly k nerozeznání podobné. Stejné tmavohnědé vlasy přistřižené nakrátko, jen s tenkým copánkem nad pravým spánkem, kulaté obličeje s nakrčeným nosem, plnými rty a velkýma očima. Jen ležící měla bledší pleť a oči zavřené.

„Jak je, Zuzy?“ pronesla návštěvnice poté, co chvíli vedle lůžka tiše seděla. „Že se ptám, co? Tohle je fakt skoro jak samomluva. Ale máma říká, že prej mě určitě slyšíš.“ Povzdechla si. „Zajdou večer, máma s tátou. Já skoro myslím, že je to zbytečný, ale asi to chápu. Mě to uklidňuje, si s tebou povídat. Je to jako psát si do deníčku nebo tak…“

Pohladila ležící dívku po tváři a přešla k oknu. Ne, že by pohled na šedé nemocniční budovy byl nějak povzbuzující.

„Pozdravuje tě Péťa,“ pokračovala. „Slíbila jsem, že ti to vyřídím a i mu vždycky říkám, že ses jako třeba usmála nebo tak, i když to není pravda. Asi mu příště řeknu, že ses vzbudila a vzkazuješ mu, aby koukal vysypat, co jste to doprdele v tom baráku vlastně dělali.“

Poměrně hezký obličej se jí zkřivil vztekem. „Mně je jasný, že mi k tomu nic neřekneš. Ale fakt jsem na tebe naštvaná, víš. Cejtim se kvůli tomu na hovno, ale jo, naštvala jsi mě. Je to hnusný, jenže když jseš v komatu, tak od tebe nikdo nic nechce, nikdo se tě na nic neptá a nemusíš nic řešit.“ Zavřela oči a znovu si povzdechla. Unaveně. „Ne, že bych si to s tebou chtěla vyměnit, Zuzíku, fakt ne.“

Sklonila se k batohu, který si nechala u postele, vytáhla z něj notebook. Místo na židli se posadila do nohou postele a přístroj spustila.

„A víš co? Poslední dobou se dějou fakt divný věci. Nechci říkat, že to začalo tím… no, cokoli se ti stalo v tom domě, ale skoro mi to tak připadá.“ Na monitoru naskočila úvodní stránka blogu, nazvaného Marry´s Angels. Gotickým písmem, z nějž odkapávala krev. Z temného pozadí pak vystupovala socha anděla, zakrývajícího si dlaněmi obličej. Dívce trochu zrudly tváře, šlehla pohledem po své tiché společnici. „Já vim, já vim,“ zašeptala. „Slibuju, že tu titulku změním. Uznávám, že už mi není třináct. Tak jsem líná, no a co! To máme taky společný, ségra. Jo, já vim, žvanim. Ale ten název nechám, nehodlám tam mít Mariini andělé, pořád je to můj blog, tak mi do toho nekecej!“ Neklidně se zavrtěla. Rozklikla jednu z mnoha galerií a objevila se stránka plná miniatur na první pohled identických fotografií. Všechny černobílé, zachycující noční hřbitov. „Fakt bych ti to chtěla ukázat, Zuz. V noci jsme byli fotit na novým místě, našli jsme starej hřbitov kus od… no, to je jedno. A poprvý v životě jsem se bála, jako vážně bála. Někdy máš blbej pocit, vždyť to znáš, ale většinou tam nejseš sama, tak se tomu všichni zasmějete a pohoda. No, teď jsme tam byli čtyři, já, Marek, Tony a ta jeho nová holka. A všichni jsme viděli sochy… totiž, neviděli jsme je, že by se hejbaly, ale ony se fakt musely nějak přesouvat.“ Klikla na jednu z fotek, s roztomilým cherubínkem na boku rodinné hrobky. Přešla na další fotografii té samé hrobky. Tentokrát cherubínek chyběl, jen za kmenem stromu poblíž se cosi bělalo. „Hele, s Markem jsme odtud radši vypadli. Tony a ta jeho tam zůstali, on si asi myslel, že si vrzne nebo co… magor. Do teďka se mi neozval, ani nebere telefon. Tak doufám, že jenom dospávaj.“

Zamrkala, zatvářila se udiveně. Otřela si slzy, které jí nečekaně vhrkly do očí, a zaklapla notebook: „No nic. Asi hysterčím. Jenomže s tím, co se ti stalo… je toho nějak moc. Asi se na hřbitovy chvíli vykašlu.“ Vyskočila z postele a naklonila se k nehybné sestřině tváři. „Koukej se vzbudit, Zuzy, a hezky rychle. Až zejtra přijdu, chci si s tebou normálně promluvit, jasný?“

Popadla batoh a dřív, než se mohla doopravdy rozplakat, vyběhla z pokoje.

***

Prošel se po parčíku, malém a zapáchajícím po psích výkalech. Nepotkal nic zvláštního, až na obdivuhodně vysoký počet lidí s kyselými obličeji, venčících své čtyřnohé miláčky. Doctor však nemyslel, že by přemnožení mrzutých pejskařů mohlo být známkou mimozemské invaze. Nenápadně si několik z nich ověřil, psů i lidí, ale šlo skutečně o psy a lidi, žádné maskování, žádné mechanické a elektronické náhražky.

Nějakou dobu se pak procházel bezprostředním okolím parčíku. Stále ho však nenapadalo, co by mohlo být v nepořádku. Pokud tedy někdo v okolí nevypustil virus způsobující zapšklý výraz a neskutečnou podrážděnost obzvlášť u motoristů. Jenže co by tím kdo získal? K vyhubení lidské rasy by to představovalo velice pomalý a nejistý prostředek. A pro její zotročení… no, řekněme, že tlupa neustále na všechno nadávajících a nakrknutých otroků není zrovna běžný sen každého utlačovatele.

Když se vrátil a konečně za sebe zavřel dveře TARDIS, nespokojeně se mračil. Jako by se nakazil všeobecnou mrzutostí tam venku. Možná na tom bručounském viru něco je…

„Chybí mi pes,“ prohlásil Doctor roztěkaně. Potřásl hlavou. „Tak dobrá, podíváme se na to. Co víme o tomhle místě…“

O několik desítek minut procházení databáze TARDIS a vydatného špačkování měl sice hlavu tak plnou údajů o matičce stověžaté, že musel odolávat nutkání vypít sud Staropramene a začít fandit Spartě, nicméně v záležitosti podivného chování své lodi nebyl ani o chlup moudřejší.

Jediné, co v něm vzbudilo alespoň chabou naději, byla historie domu, naproti němuž TARDIS přistála. Sice šlo o snůšku mýtů a pověstí, samí alchymisté, peklo a čerti, ale koneckonců, takové věci se obvykle daly dobře dešifrovat a odhalit jejich pravou podobu. Což zkrátka musela být invaze mimozemského původu.

Připouštěl však, že setkání s Rowenou mimo jeho důvěry k pohledným zrzkám se skotským akcentem otřáslo i jeho nevírou v magii. Něco se změnilo a tu nejistotu Doctor cítil jako úporné a neodbytné svědění někde na okraji mysli.

Po několika dalších pokusech a omylech mu došlo, co přesně mu vadí. Jeho vzpomínky a data TARDIS se neshodovaly s realitou, alespoň s tou momentální. A funkce cestování v čase se zasekla. Jako by minulost jednoduše neexistovala. Z představy, že je možná navěky zaseknutý v přítomném okamžiku, se ho zmocňovala úzkost.

Musel vstát a začít přecházet po můstku sem a tam, jinak ho zachvacovala časová klaustrofobie.

„Tohle je přece nemožné,“ mumlal si pro sebe. „Jak bychom se mohli ocitnout v sousedním vesmíru, aniž bych si toho všiml? Vyloučeno! Ab-so-lut-ně vyloučeno!“

Přerušil ho zvuk palubního telefonu. Skočil k němu, jako by ho ten přístroj mohl spasit.

„Doctore?“ ozval se hlas toho posledního člověka, kterého by čekal.

„Jack? Jack Harkness?“

„Osobně,“ zasmál se volající. „Doctore, vsadil bych se, že jste právě teď pořádně zmatený.“

„Kdo, já? Ne, ani v nejmenším!“

„Určitě? Mám tu někoho, kdo se s vámi chce spojit a nejspíš může pár věcí osvětlit.“

„Á. Osvětlovače nepotřebuji, ale čistě ze zvědavosti, kdo to je?“

„Bude se vám líbit. Ona už vám to řekne sama. Jen potřebuju vaše povolení, aby se mohla spojit s TARDIS,“ Jack se znovu zasmál a Doctor svraštil čelo. „Asi se stydí, nebo co, nepochybuju, že by se tam dokázala nabourat i bez povolení.“

„Kdo to je?!“

„Jak říkám, bude se vám líbit.“

„Kdo je to? Jacku! Hej! Haló?“ Doctor se sluchátkem zaklepal, ale už bylo hluché. Zato za jeho zády se ozval nesmělý ženský hlas: „Ehm… Ahoj?“

Otočil se, tak pomalu, aby stihl na tváři vykouzlit neutrální výraz, místo frustrovaného šklebu.

Byl to jen hologram, samozřejmě. Mírně zrnitý obraz mladé ženy s – opět! – rudými vlasy. Omluvně se usmívala a zdála se dost nejistá.

„Vy jste Doctor, že? No páni… totiž, chci říct, jsem vážně fanoušek!“

„Prosím?“ bylo vše, co ze sebe dokázal vypravit.

„Já vím, já vím, už to nebudu dělat,“ zadrmolila. „Jmenuju se Charlie Bradburyová a myslím, že bych vám mohla pomoct.“

Dějovou osnovu mám nahrubo hotovou, obaluju kostru masem, takže snad každou neděli dokážu přinést další díl. Doufám, že vás aspoň trochu pobaví. Za případné komentáře budu moc ráda (jakože i za upozornění na faktografické či jiné chyby).

(Kdyby měl někdo zájem mi sem tam udělat ilustraci, budu úplně nadšená, sama na to nemám morál…)

Něco je špatně špatně

Na ženu ve střevících s vysokým podpatkem běžela překvapivě svižně. V náručí tiskla ohavně vyhlížející knihu, a třebaže se zdálo, že před něčím utíká, na tváři jí hrál spokojený úsměv. Z opuštěného průmyslového areálu za jejími zády se ozýval křik. Zrzavou uprchlici však spíš rozrušilo vzápětí nastalé ticho. Přidala na tempu.

Uvnitř budovy se ozvalo kovové prásknutí, třeskot rozbitého skla. Ohlédla se přes rameno, stačila matně zahlédnout postavu v dlouhém plášti, která si očividně nelámala hlavu hledáním dveří a vykročila na denní světlo oknem. Rowena sykla kletbu v zastarale znějícím skotském nářečí. Úsměv se změnil v úšklebek.

A vzápětí vrazila přímo do mladého muže v obleku s motýlkem. Jako by jí do cesty spadl z čistého nebe… jenže pro ni z nebe nikdy nepřicházelo nic dobrého.

Mladík po srážce okamžitě nabral rovnováhu, dokonce galantně zachytil zrzku, která se přehnaně zapotácela. Těsněji si k sobě přimkla knihu.

„Hups,“ prohlásil Motýlek, „omlouvám se, madam.“

„Oh, to nic,“ zamrkala na něj. Koutkem oka sledovala pronásledovatele v dlouhém kabátu. Už byl dost blízko, aby se dal rozeznat výraz v jeho tváři. Rozhodně nevypadal mile. Nemyslela, že by jí činilo potíže jej znovu odrovnat, ale nechtěla nic riskovat. Zvlášť ne svoji drahocennou knižní kořist.

„Potřebujete pomoci?“ zeptal se muž s motýlkem. „Byl jsem jaksi vržen přímo do středu dění, takže se obávám, že neznám souvislosti, ovšem zdá se, že tu máme jasnou dámu v nesnázích.“

„Jak bystrý postřeh,“ broukla. „Na ty zatracené anděly to nikdy dlouho nepůsobí…“

„Anděly?“ mladý muž se zatvářil zmateně.

„Jen takový slovní obrat, chlapče. Víš co? Ty ho tu zdrž a já se mezitím vypařím.“

„Mám lepší nápad,“ vzal ji za ruku a ona neucukla, což ji samotnou udivilo. „Budeme chvíli utíkat spolu a pak poklábosíme.“

„Prosím?“

„Miluju klábosení!“ usmál se. „Poběžte!“

Mohla ho v tu chvíli ovládnout, použít záložní kouzelný sáček. Jenže neznámý se jí zdál tak zajímavý, až zvědavost převážila její běžné návyky a Rowena se rozhodla počkat, jak se situace vyvine.

Rozběhla se a nechala se pro jednou vést.

 ***

Temnota se proti nim valila jako tsunami ohavnosti. Motor impaly skučel, až to vhánělo do očí slzy – Deanovi tedy rozhodně –  ale zadní kola zůstávala beznadějně uvízlá ve vyhrabaných kolejích plných bláta. A pak se vlna tmy převalila přes ně, a co se bratrů týkalo, pohltila celý svět. Obličeje v bledé záři palubní desky teď připomínaly tváře duchů. Černota plná běsů zmítala s autem, dobývala se dovnitř jako opilý vidlák do domu své exmanželky.

„Nechci bejt za rejpala,“ křikl Dean, aby přehlušil řev bouře, „ale tohle je sakra daleko od v pohodě!“

V běsnícím chaosu za okýnky zasvítily zelené záblesky a na předním skle se objevila síť jemných prasklinek.

„Aspoň jsme v tom spolu!“ zařval v odpověď Sam.

Dean se krátce zamračil, ale pak přikývl. „Až do konce!“

Čelní sklo se prohnulo dovnitř a prasklinami se prodraly pramínky smolně černého kouře.

„Až do konce!“ zvolal Sam.

S šokující náhlostí se rozhostilo ticho. Naprosté. Impala se přestala kymácet. A za zvolna sílícího hučení se temnota venku začala stahovat zpět. Jako by kdosi na louce před opuštěným barem spustil obří vysavač. Černý kouř utvořil obrácený vír, se širším koncem na zemi a užším v nebi. Ještě pár zelených blesků a pak celá slavná temnota zmizela kdesi v čistém blankytu. Cvrčci se znovu rozcvrčeli a ptáci váhavě začínali zpívat.

Sam s Deanem se na sebe podívali. Na palubní desku s tichým cinknutím dopadl střípek čelního skla.

„Tak tohle bylo zatraceně divný,“ zabručel Dean po chvíli trapného ticha.

„Jo. Něco je špatně. Ale špatně špatně. Ne jako obvykle. Víš co tím myslím.“

„Přesně.“

„Bylo by fajn, kdybychom jednou mohli mít štěstí. Jakože když už by všechno vypadalo, že je to v pohodě, tak to fakt v pohodě bylo.“ Sam si promnul čelo. „Co znamení? Je pořád pryč?“

Starší bratr přikývl, dívat se nepotřeboval.

„Aspoň to. Vrátíme se za Casem. Musíme zjistit, co se stalo…“

„Jo, protože zadarmo to nebude, to je jasný.“ Dean takřka něžně pohladil volant a pokusil se rozjet. Cloumání ze strany nadpozemského zla v tomto ohledu Impale pomohlo, posadilo ji stranou z projetých kolejí. Její řidič spokojeně kývl. Vzápětí se znovu zachmuřil. „Myslím, že ani nechci vědět, jakou cenu to bude mít tentokrát.“

„Nějak se s tím vypořádáme. Společně.“

„Jo.“ Dean se krátce zamyslel, nadechl se, zavrtěl hlavou. Sam ho sledoval snad ještě nervózněji, než prve valící se temnotu. „No, hádám, že si nakonec nemáme co vyčítat, Sammy,“ dokončil nakonec starší z bratrů. „Asi je na čase si to přiznat. Oba dva dokážem obětovat sami sebe, ale ne toho druhýho. A sakra, jestli je to špatně, nebo dokonce špatně špatně, je mi to fuk.“ A místo vykřičníku šlápl na plyn.

***

Král pekla se zoufale pokoušel ovládnout své tělo, vymanit se z ochromení. Současně se snažil o čistě verbální léčbu vztekliny u běsnícího psa, v nějž se proměnil Castiel. S obojím byl zhruba stejně úspěšný. Vůbec.

Anděl měl pěnu u huby, krví podlité oči a doslova vrčel. Což by nevadilo, kdyby se stále nepřibližoval. Postupoval sice kymácivě, jako by šel proti vichřici, nejspíš s očarováním taky bojoval, ale na Crowleyho vkus byly i ty dva kroky za minutu moc.

„No tak, Castieli, tohle přece nejsi ty,“ naléhal. „Nejsi mátin čokl. Vzpamatuj se, jsi přece… eh, anděl! Máš vznešený poslání a všechny ty kraviny okolo. Podívej se, nejsi materiál na pekelnýho psa, na to jsi moc velkej moula, tak se koukej sebrat!“

Žádná změna. Možná se v pauzách mezi vrčením anděl na okamžik zatvářil soustředěně – ten výraz, který Crowley soukromně nazýval toaletní – ale nepřestával se přibližovat a navíc pozvedl ruku s andělskou dýkou.

„Pekelný pes, pekelný pes, zatraceně, Crowley, mysli!“ Být to v jeho silách, démon by se uhodil pěstí do čela, tak vysoko však ruce nepozvedl. Vydoloval veškeré zbytky majestátnosti a sebevědomí, které v sobě našel, upřel na Castiela pánovitý pohled a zaburácel: „FUJ JE TO, OŠKLIVEJ CASÍK! LEHNI!“

K jeho nesmírnému údivu se anděl zastavil. Naklonil hlavu na stranu. A soustředěný výraz mu tentokrát na tváři ulpěl, nezakryla ho další křeč běsnivosti. A pak Castiela obalila jemná stříbřitá záře, jako by ji vylučoval každým pórem pokožky.

„Nechutné,“ zabručel Crowley. Zvonilo mu v uších a začínal si myslet, že možná unikl bestiálnímu cassodlakovi jen proto, aby ho v záblesku oslepivého světla sežehl mocný anděl. Jeho obavy se naštěstí nevyplnily. Castiel se oklepal, trochu zmateně se rozhlédl. Protože nemohl vidět nic, co by vybočovalo z obvyklého řádu věcí během spolupráce s bratry Winchesterovými – opuštěná tovární hala, okna posetá okultními symboly, mrtvola s podřezaným hrdlem a opuštěné řetězy a okovy – potřepal hlavou a ukryl andělskou dýku pod kabát. Crowleymu nevěnoval jediný pohled. Jeho rty bezhlesně vytvořily slovo „mrcha“ a rozeběhl se k oknu.

Vzápětí skrz něj pokračoval ven.

Crowley si z rukávu oprášil pomyslné smetí. Natolik se ještě hýbat mohl.

„A teď je z něj poslední akční hrdina, no výborně,“ sykl. „Nemáš zač, mimochodem!“ zařval k rozbitému oknu. „O mě se nestarej, budu v pořádku. Jak jinak.“

Rozhlédl se kolem sebe. Neviděl o nic více nebo méně než před pěti minutami. Povzdechl si, zvolna se pokusil zvednout ruce, pohnout nohama. Zdálo se, že ochromení zvolna povoluje. Velmi, velmi zvolna.

„Taky tak miluješ tyhle akce s Winchestrovými?“ obrátil se na mrtvolu. „K smrti je miluju!“ zaskřehotal, když mrtvý mladík neodpověděl. A tak načal první z nekonečných desítek minut samomluvy a mučivě pomalu odeznívající strnulosti.

***

V jednu chvíli bylo vše v nejlepším pořádku – alespoň natolik, nakolik to šlo tak krátce poté, co navždy ztratil Amy a Roryho. A v další chvíli TARDIS totálně zešílela.

„To chci tolik?!“ vykřikl Doctor. Zoufale se pokoušel přinutit ovládací panely, aby fungovaly, jak mají, totiž aby ovládaly. TARDIS zkrátka zase jednou letěla, kam sama uznala za vhodné, a on na tom nemohl nic změnit. Pozvedl pěst, ale v poslední chvíli se zarazil. Možná se nacházel na hraně, k domácímu násilí však sklouznout nehodlal. „Vážně chci tak moc?“ zaúpěl. „Chvíli klidu, chvílí na vyrovnání se, ale ne, zase tu musí být něco…“ Vjel si oběma rukama do vlasů a vytvořil tak divoký rozcuch, že za normálních okolností by ho nic nezadrželo před okamžitou nápravou. Nyní ho fakt, že se začíná podobat stereotypnímu vyobrazení šíleného vědce, zajímal pramálo.

Konečně s ním náraz hodil dozadu, divoká jízda skončila. Okamžitě skočil ke dveřím a rozrazil je.

„Tohle ne,“ zasténal. „Výslovně jsem říkal, že na Zemi se zatím nechci vracet, to mi snad děláš schválně!“ Stáhl se zpátky dovnitř. Vrhl divoký, výhružný pohled k řídicímu panelu, ale odpovědí mu bylo jen zamrkání osamocené kontrolky a mechanické houknutí, zvláštním způsobem konejšivé. Jako by ho TARDIS poplácala po zádech s povzneseným „ale no tak, no tak, chlapče“.

„Jak chceš,“ odsekl. Pečlivě si uhladil vlasy, zkontroloval svůj vzhled v nejbližším zrcadle, odfrkl si a vykročil ven.

Když už nic jiného, alespoň nebyl v Anglii. Nacházel se kdesi ve Spojených státech a o nijak turisticky atraktivní místo nešlo. Možná, pokud by nějakého blázna bavilo fotografovat opuštěná místa. Industriální pustina, opuštěné tovární bloky, tichý, chátrající památník průmyslového rozvoje.

Zpoza nejbližšího rohu se ozval křik a třeskot rozbíjeného skla. Takže úplně opuštěné tohle místo není. Doctor si raději přichystal sonický šroubovák a opatrně vyhlédl zpoza rohu. Překvapeně zamrkal. Čekal ledacos, ale tohle…

Od jedné z budov se sem kvapem blížila rudovlasá žena, na pohled křehká a zranitelná. Před něčím utíkala. Před čím, to se ukázalo záhy, když velkým oknem budovy za jejími zády proskočil muž v pískově zbarveném trenčkotu. Doctor znovu zamrkal a protřel si oči. Na okamžik se mu zdálo, že vidí za zády neznámého náznak ohromných křídel, nebo snad jejich zbytků, možná to připomínalo stíny…

Okamžité vyhodnocení situace bylo nasnadě. Zjistit víc může později, v klidu. Vykročil vstříc rudovlásce, která se právě ohlédla za sebe, takže do něj narazila. A jak očekával, zdála se vyděšená ze svého pronásledovatele, navíc jí uklouzlo něco o andělech, což na oplátku znepokojilo Doctora.

Dovést ji pár kroků do TARDIS byla hračka. Dveře za nimi zaklaply a Doctor si vydechl. S malinko dětinským očekáváním, jež si ani po všech těch dekádách nedovedl odpustit, pohlédl na svou návštěvnici. Ta se rozhlížela kolem, až se střetla s Doctorovým vyčkávavým pohledem.

„Co je?“ vyhrkla. Přitiskla k sobě dost ohavně vyhlížející knihu, jako by si teprve nyní uvědomila, že by ji raději držela skrytou. „Mám něco na nose, nebo co?“

„Já jen, že je to tu velké…“ zarazil se, mávl rukou, přes tvář mu přeběhl stín zklamání. „Nic, zapomeňme na to. Hlavní je, že jsme v bezpečí před čímkoli, co je tam venku, takže mi můžete říct, o co se jednalo.“

„Drahoušku, tohle je vážně krásné místo,“ zašvitořila. Doctor si neklidně promnul bradu. Kdyby nešlo o zrzku, prchající před… no, před čímsi anděloidním, nejspíš by ho ta žena znepokojila mnohem dřív a mnohem víc. „Moc mě zajímá. Všechno mi vysvětlíš, viď. Opravdu jsme tu v bezpečí?“

Doctor se ladně odlepil od zábradlí, o něž se opíral, a stiskl několik páček. TARDIS se dala do pohybu.

„Pro jistotu nás přesunu jinam, ale odpověď zní ano, jsme tu v absolutním bezpečí!“ Zamračil se na ovládací pult, zdálo se, že se loď ještě pořád hodlá pohybovat dle vlastního uvážení. Teď na tom ale tolik nezáleželo. Nejdřív zjistí, co je jeho návštěvnice zač, co se okolo ní děje a jak by to měl vyřešit. A potom ho snad TARDIS konečně nechá chvíli v klidu truchlit.

Nahodím tu takový scénář, spíš situaci, než sled událostí. Bez určitých označení, jmen a názvů. Kdo první uhádne, co popisuji, má bod (a právo se poplácat po zádech za libovolně hlasitého prozpěvování „chvalme ho, on je pašák“).

Připraveni? Jdeme na to:

***

Máme tu území celek A, spravovaný víceméně centrální vládou. Jednotlivé části celku se spolu porůznu hašteří nebo naopak uzavírají dohody, mají za sebou pohnutou historii plnou válek a masakrů. I když momentálně A zažívá období míru a relativní prosperity, zůstávají tu problémy, které je třeba řešit. Místo od místa se úroveň života obyčejných a chudších lidí liší, ale celkově to nikde není ideální. Mocní se neustále přetahují o moc, politika je špinavá záležitost, slabí a chudí jsou nejvíc biti a justiční systém by byl častokrát k smíchu, kdyby nad ním člověk nemusel plakat.

Území A má samozřejmě hranice, oddělující ho od okolního světa, hranice přirozené (moře), i umělé, vytvořené lidmi.

Za hranicemi leží další země. Ve vztahu k A je v posledních letech problematická zvlášť oblast B. Tamní obyvatelstvo tvoří, alespoň z pohledu A, hloupí a krutí barbaři. Jejich kmeny válčí mezi sebou, občas podnikají nájezdy na A. Momentálně se některé skupiny těchto divochů dokonce sjednocují v dobyvačnou armádu, plánují prolomit hranice a ovládnout nejen A, ale celý svět.

Nicméně, tato armáda záhy ztrácí vůdce a tříští se v jednotlivé frakce. Nejagresivnější jádro zůstává, zemi B však teď už ovládá jen hlad, strach a smrt. Hrozba, která tu povstává, se pravděpodobně časem přelije i do A, ale pro obyvatele B je akutní.

Lidé z B se pochopitelně snaží utéct peklu, které se rozpoutalo. Pryč od války, strachu a utrpení. Některé skupiny projdou hranice a skutečně plení, jiné se nejspíš v tichosti asimilují, vidět jsou pochopitelně ty první. V A se v reakci na situaci zformuje několik názorových skupin. Tu, která se dál stará jen o vlastní žabomyší války, nepočítám, ta nás nezajímá. Ve chvíli, kdy se objeví návrh lidi z B evakuovat, pustit na území A a poskytnout jim místo a prostředky k životu v bezpečí, ti, kteří se zajímají, zaujmou jedno ze dvou rozdílných stanovisek.

První je protiintegrační a jeho vášnivější zastánce zní nějak takto: „Musíme bránit svoje hodnoty, lidé z B jsou primitivní barbaři. Když si je sem pustíme, propukne chaos a oni nás budou chtít ovládnout. Nedokáží se začlenit, chybí jim jakékoli kulturní návyky, umí jen zabíjet, znásilňovat a loupit. Budou chtít, co je naše, protože sami nemají nic, a vezmou si to násilím! Navíc máme dost vlastních starostí, jestli sem chce tyhle lidi někdo pustit, je to blázen a vlastizrádce.“

Druhé, taktéž dotaženo do extrému: „Jsou to lidé, stejně jako my, a mohou nás obohatit svým vnímáním světa a svou kulturou. Pokud se uzavřeme, budeme degenerovat a slábnout. A těžkou nás mohou zkoušet ovládnout, budou v menšině a bez prostředků. Začlenit se možná dokáží, možná ne, stejně jako každý z nás, a co se vraždění, násilnění a loupení týče, zločiny páchají i naši a není důvod, proč by pro příchozí z B neměly platit zákony. Možná jejich starosti nejsou naše starosti teď, ale i když to necháme být, nakonec se to dostane i k nám v mnohem horší formě. Společně budeme silnější!“

Oba tábory vědí, že tak či onak, nečeká je žádná růžová budoucnost. Zatímco se spolu přou a nadávají si navzájem do naivních měkkosrdcařů a nenávistných zabedněnců, v B lidé dál umírají a krize se prohlubuje…

***

Bohůmžel, konec příběhu si mohu jen domýšlet.

Ale je čas na vyhodnocení hry. Jaký děj jsem popisovala? Hádáte-li parafrázi na Píseň ledu a ohně (Hru o trůny), máte pravdu. Nebo jste si tipli non-fiction, reálnou situaci s uprchlíky ze Sýrie a Afriky? Také vyhráváte. A až se doplácáte po zádech a dozpíváte, můžeme ještě chvíli pokračovat. Tentokrát bez metafor a jinotajů.

Ano, vím, že Píseň ledu a ohně/Hra o trůny je fantastika. Nicméně hodně z nás si ve fantastických příbězích nachází paralely k reálnému životu, z fiktivních charakterů si bereme příklad, nacházíme v nich své vzory.

Proč je tedy v očích některých z nás Jon Snow správňák a hrdina, kdežto zastánci přijetí uprchlíků do Evropy jsou za zrádce všech civilizačních a kulturních hodnot? Pravda, Divocí zdrhají před Bílými chodci, naši uprchlíci jen před válkou a bídou. A našim uprchlíkům přece můžeme pomoct tam u nich doma, že. Všichni známe nejméně deset geniálních způsobů, jak ukončit zabíjení, vymazat ISIS ze světa a nastolit tak nějak přijatelné prostředí k žití. Nebo jim alespoň pošleme víčka od PET lahví, jak vtipně zaznělo v kterési debatě…

A padne oblíbená věta „srovnáváš nesrovnatelný“? Pozor na ni, moji milí geekové, nebo si vzpomenu, až se budete rozplývat nad citátem typu „Star Trek mě naučil vše o toleranci a atomové fyzice“.

Jinak jsem otevřena polemice, diskuzi. Nejen proto, že se ráda „hádám“, především si myslím, že je tohle téma dost důležité na to, aby se o něm mluvilo. A třeba si i všichni navzájem rozstřihali občanky, sundali brejle a šli ven a šli sem a zvopakovali to!