Pro sebe jsem si řekla, že na otázku „proč nejíš..?“ budu odpovídat „protože nechci“. Rozvedu to až na požádání (a zatím jsem žádána nebyla, většina reakcí se dá shrnout jako „aha, okej“. Kamarádka, která je abstinent, je bombardovaná otázkama „proč??“ daleko víc než já…). Nemíním agitovat, nemíním šířit „pravdu, lásku, dobro a nezabíjení.“ Pouze na požádání řeknu svůj názor a svoje důvody. Spoléhám na to, že lidi kolem mně nejsou dementi, a že nepředpokládají, že jatka jsou pro zvířata tříhvězdičkovej hotel. Ale je jejich věc, jak se zařídí, rozhodnou, a co budou nebo nebudou jíst.

Zbytečné debaty? Snad. Jenže co mám dělat, když se jako „blbec“ chová člověk, na kterým mi záleží? U cizích si pomyslím něco o alternativní inteligenci a nenápadně se vytratím. Když to udělat nemůžu, začnu holt taky cenit zuby…

Další věc je, že dokud jsem všežrala, bylo mi tak nějak šumák, jestli někdo jí nebo nejí živočišný výrobky, nanejvýš jsem cítila respekt k vegelidem, za jejich sebezapření a pevnou vůli, s níž se dokáží vzdát všech těch ňamek (než jsem zjistila, že to sebezapření a pevná vůle je doopravdy třeba snad jen v začátcích, pak už se vivík jen promlaskává kraji zatím netušených dobrot z říše rostlinné). Teď se ale musím držet, abych nezačala mocně „šířit dobro“. Agitovat a přesvědčovat. Protože když člověk jednou „otevře oči“, má nutkání je otevírat i těm okolo, třeba násilím… což není dobře. Takže když už do mě někdo rejpne, občas se neudržím a on dostane do ksichtu celou tu nahromaděnou nálož argumentů, který jsem dlouhou dobu střádala a nevyslovila.

A za poslední bod… s vařením je to boj, to jo. Přiznávám, že nemít Garetha, tak skončím špatně, budu žrát pouze přílohy. Protože vyřazení masa a částečně i mléčnejch výrobků a vajec mi sice otevřelo strašně siroký spektrum novejch chutí a možností, ale chce to taky chuť a čas vařit a experimentovat, což já nemám.

Na druhou stranu, pokud někdo tu chuť a čas má, nejspíš neexistuje další důvod, proč to nezkusit, na netu se potuluje takový strašný množství vege receptů, že „co vařit?“ mi připad, bez urážky, jako líná otázka. Ale radši držím pysk, protože jak říkám, bez kuchaře bych se tu kutálela kolem jako podviživená hrouda sádla.

PS: z pohledu kuchařky pro smíšenou smečku je to jiný problém. „Co jim mám uvařit/připravit, když jako masožravec umím jenom saláty a ty jsou všechny na jedno brdo? Jen posekat, smísit, zalít a hotovo?“
Tyhle úvahy mne dovedly ke zjištění, že cizrna + kmín = ROZHODNĚ NE. Takže to má i své světlé stránky, když si odmyslím paniku ve stylu „ale oni mi nebudou jíst ani jogurtové muffiny, fňuk!“