Vivík píše o psaní: „Zlouni“

Na úvod se přiznám – nejspíš neumím psát zlouny, nebo obecně záporné charaktery.  Někdo by řekl, že na to se dávno nehraje, rozdělení na klaďase a záporáky, dobro a zlo… teď frčí spíš různé odstíny šedi (a nemyslím to fanfiction rádobyporno). Temně laděné příběhy, kde jsou hlavní hrdinové jen o něco menší svině, než jejich protivníci. Případně ještě větší, jen si svoje konání umí lépe zdůvodnit, asi.

V každém případě ale, i v tom „zlo vs jiné zlo“, potřebuje ale hlavní hrdina nějaký svůj protějšek, arcilotra, který mu sežral poslední brambůrek ze sáčku (haha, kdopak ví, na koho jsem si vzpomněla?) a vyvraždil rozvětvené příbuzenstvo. Obrazně řečeno. (Hlavně to s vražděním příbuzných je tak omletý klišé, že pomalu začíná být znova originální.)

Dobře. V nějakém psychologickém dramatu nejspíš podobný typ postavy není třeba. Ačkoli by možná nejednomu rozervanému hrdinovi, zmítajícímu se v hluboké existenciální krizi pomohl utřídit si priority. Jenže já píšu fantasy. A i když občas malinko ukročím, nikdy ne dál, než do nějakého z příbuzných žánrů. Pokud jde o mamuta, měla by to být víceméně klasická high fantasy (a jestli chcete někdo začít mrmlat, že tam nejsou elfové a trpaslíci, tak na to zapomeňte, jinak vás vezmu drakem po hlavě. Je tu ticho? No tak!). A tam už by se nejspíš aspoň menší arcilotřík objevit měl.

Probohy, netoužím po temnotemném temnolordovi, dřepícím na své temné zadnici na temném trůně v temné věži  uprostřed Temnozemě, kujícím temné plány. Jenže nevím, jestli si vystačím s obyčejnými hajzlíky, z nichž i ten nejhorší mi připomíná jen takovou kompilaci mých nadřízených ze všech zaměstnání, kterými jsem prošla. A i když někteří z nich nebyli zrovna kámoši do nepohody, ani jeden nebyl pekelně chytrý sadistický sociopat, nebo tak něco.

Ve škole pro zlomágy mě šikanovali, takže za to nemůžu!

Chtěla jsem mít tu partičku postav co nejreálnější. Vlastně i myšlenka, která mě k sepsání celého mamuta vedla, byla v těch mých mladých, naivních a sluníčkových letech zhruba: „Hej, co kdybych napsala o takovejch jakože teroristech, který ale vlastně nejsou zlí, jenom nemaj jinou možnost? Ha?! Jo, to bude bomba.“

Hmmm… teď jsem skončila s tím, že i krvavě vraždící psychopatky je člověku nakonec skoro líto. Protože přece měla smutný dětství, fňuk. A hlavní hrdina dokáže být pěkný parchant a k tomu nejspíš trochu pokrytec. Trochu víc. Ach jo.

Kdybych ten příběh jednoduše napsala z pohledu Targie (země, která i v  mém neutrálním pojetí přece jen hraje roli „toho zlejšího“), nemusela bych vlastně nic moc měnit. Vážně jen úhel pohledu. A teď momentálně nevím, jestli je to dobře, nebo jsem si spíš naběhla. Nejspíš dám na pocity a tuhle věc moc upravovat nebudu, možná jen některé charaktery udělám jednoznačnější. Protože i když při pročítání poznámek od betareaderů (tady hlavně K. E., někdy mám chuť tě proklít, chlape, i když jsem ti samozřejmě moc vděčná…) mi tahle věc stále vrtá hlavou, pořád si nedokážu představit, jak píšu čistě zlou postavu. Vždycky si vzpomenu třeba na Rudolfa Hoesse a další nacistické hlavouny, případně na různé sériové vrahy, fungující v domácím prostředí jako milovaní a snad i milující otcové a manželé, a za rohem se projevující jako sadistické bestie. Jistě, stačilo by popsat jen tu krutost, chvíle, kdy dotyčný páchá zlo. Ale i když tak postava získává lidské rozměry a vzdaluje se od temnopánovského konceptu, nedokážu nevymyslet a nenapsat i tu druhou tvář. Pro mě osobně je daný charakter mnohem uvěřitelnější a vlastně i strašidelnější. Protože reálnější…

 

Tak jsem se hezky zacyklila. Jestli na vás tohle čtení působí zmateně, tak to není jen váš dojem. Pořád v tom sama nemám jasno.

 

A ty, jsi zlá, nebo dobrá?

 

Ještě mě zpětně napadá, že dobře mi tak. Píšu v podstatě dobrodružný žánr, oddechovou literaturu. To nemyslím nijak urážlivě, beru v potaz, že i fantasy může nést poselství, mít hlubší smysl a tak dále, jenom ji považuji za prvotně zábavnou literaturu. Ještě jednou – bez nějakého shazování. A řekněme, že u takového čtení si chci jako čtenář odpočinout od reálného světa. Ten markantnější rozdíl mezi dobrem a zlem k tomu nejspíš patří. Nejednoznačných konfliktů a mravních dilemat má člověk okolo sebe dost.

Potom by to ale bylo téma na mnohem obsáhlejší pojednání. Něco o tom, nakolik by se i fantastická literatura a vůbec beletrie měla držet reality – mě třeba mnohem víc chutná i ve fantasy, když se autor nebojí bořit zaběhlé stereotypy, pokud to tedy dělá dobře – a nakolik by mělo jít jen o pohádku pro dospělé.

A přitom jsem chtěla jen přijít na to, jak psát padouchy.

 

Žalky dumky, a co já?

 

V tomhle článku jsem zkrátka daleka toho, pokoušet se dávat rady. Spíš bych uvítala nějaké vaše názory a zkušenosti. Kdyby se tu rozjela třeba i nějaká menší debata, to by bylo pěkné.

14 reakcí v článku “Vivík píše o psaní: „Zlouni“”

  • Ekyelka napsal:

    Zlej padouch, aby byl jen zlej? Nereálné, proč po tom toužíš? Proč ti nestačí zloun, který má i svou lidskou stránku – a právě proto, že si uvědomuje, že páchá něco vyloženě zlého a PŘESTO to páchá dál: není to mnohem horší a děsivější?
    Akleyké by prohlásila, že se v tom moc babráš a plýtváš písmenky na psaní těchle článků, místo skutečné práce.
    Channa by ti rovnou nabídla pánev. Tu malou, tříkilovou, bojovou. Tedy jestli s ní nechceš vzít po hlavě. Dvakrát, na jistotu.
    Já si tímhle prošla před lety, když jsem rozpitvala první verzi Téčka (jo, to je zase můj mamut). Moc světlé postavy, moc naivní postavy – a samozřejmě mocmoc velký zloun. Jenže… tak nějak se z něj vyvinul jen lokální zloun, kterého navíc (sice v epickém, ale jen osobním) v souboji zlikviduje jedna z ústředních, ne však hlavních postav. Hotovo, šlus. I on měl svůj pohled na svět, své touhy, plány a sny, jenže se střetl se silnější a vychytralejší (čti: v dané chvíli zoufalejší a vzteklejší) ženskou. Momentálně je umenšený a uvězněný a já prozatím nevím, co s ním spáchám dál, protože se mi celkový příběh vyvíjí trochu jinak než tehdy.
    Momentálně se totiž objevila velmi lákavá cesta: udělat z těch dobrých ty zlé. Není největším nepřítelem člověka on sám? Takhle nějak se to vyvíjí.

    Mno a obecnější cesta, jak psát padouchy? Asi neexistuje, hodně záleží na pozadí příběhu. Někdo vraždí z příkazu vyšší moci. Někdo je jen trhlej jak piják z páté třídy. Někdo je asociál a k tomu sociopat a hraje si, protože může – dokud ho tedy nechytí. Vezmi si třeba Amplitury. Jsou zlí? Ne, aspoň ne prvoplánově a ze svého pohledu. Čtenář je tak může vnímat, jenže čtenář si jejich chování vykládá podle svého katalogu ctností a neřestí. Stačí, když dáš postavě jiný katalog a to, co čtenář vnímá jako ohavnost, pro ni bude zcela normální, přirozené, omluvitelné nebo dokonce vítané.
    Ale jak píšu, nejlepší jsou bídáci, kteří jsou inteligentní a zlí inteligentním způsobem. Moriarty mě napadá hned, ostatní bych si musela dohledat (mozek po vší té vypité kávě a našitých stezích už jaksi nefunguje).

    • Viviana napsal:

      Já ani tak netoužím po jenom zlém padouchovi (i když občas takhle večer… ). Stačil by mi dobře napsanej padouch. Uvěřitelnej. A trochu děsivej. Asi tak dvacet deka, díky…

      Mám s tím problém vlastně v obou směrech. Moje postavy jsou takové trochu nanicovaté, ani ryba, ani rak. Trochu ňoumové, možná. A ňouma přece nemůže být géniem zla.

      S úhlem pohledu souhlas. Jenže si občas tak moc hraju na ďáblova advokáta, až sama nevím, jak jsem to původně měla v plánu.

      Na druhou stranu, zase tak zásadní problém to není, jenom si o tom tak podumávám (místo abych dělala něco pořádnýho, hanba mi!). A když si přečtu názory, které jsou v rozporu s těmi, které mám sama, nechám se hrozně snadno zviklat a rozkolísat. Přitom cítím, jak to má být správně, i když se mi to nedaří dokonale. To jen nějaké ty pochyby…

  • Tyto Alba napsal:

    Nikdy jsem asi žádnou vyloženě zlou postavu nenapsala. V nejhorším případě to byly jenom postavy hloupé takovým tím nešťastným škodlivým způsobem (a ačkoli pár lidí by ti asi řeklo, že hloupost je sama o sobě záporná vlastnost, já si to nemyslím). I v reálu se snažím zlým entitám vyhýbat, nebo je aspoň nějak omluvit, okecat, pochopit jejich chování atd. Vím jen asi o jednom případu, kdy to nešlo, a ten teda byl na kulku mezi oči (stříbrnou, pro jistotu).

    Hm, teď zním asi trochu sluníčkově, co? Podstatné je, že nemůžu psát uvěřitelně o něčem, s čím nemám až tolik zkušeností. Tolik k mým neexistujícícm záporákům. Kdysi jsem psala něco s jednou kamarádkou, a ta tam zlouna měla – hodně kvalitního – ale já z něj udělala spíš takovou ukníkanou parodii… samozřejmě, že to pak už vůbec nefungovalo :-) )

    Když čtu, tak dávám přednost barvitějším postavám, samozřejmě. Aspoň potřebuju znát jejich motivy. Že je někdo zlej jenom tak, to podle mě patří tak do pohádek pro hodně malé děti, kde je mezi dobrým a zlým jasná tlustá čára (ježibaba chtěla sníst děti protože byla zlá, a zlá byla proto, že chtěla sníst ty děti). Není to špatný start, ale starší čtenář se přirozeně začne ptát na její motivy – (čímž si to celé hrozně zkomplikuje, ale má, co chtěl :-) ). Co v ježibábě vzbudilo chuť na děti? Vlastní špatné dětství? Týral ji snad ježidědek? Pocházela z klanu, kde je pojídání dětí součástí náboženství? A tak dál a dál, bla bla… :-)

    • Viviana napsal:

      Souhlas, souhlas, souhlas.
      Včera jsem o tom ještě debatovala s kamarádem, připomněl mi kingovské zlouny… ti jsou většinou perfektní. A víc se mi líbí takoví ti všední hajzlové, než třeba takový ty esa jako Crimson King, To, Flagg… Asi stejně jako jsem nikdy neměla bobky, když jsem četla Lovecrafta, tak z různých těch nadpozemských děsů a vesmírných prastarých oblud, ale třeba mě vyděsil „muž s rohem“. :) Sakra, zase v tom mám binec, pletu jabka s hruškama, ale chci říct, že taková ta extrémní zla na mě působí až opačně, než je zamýšleno.
      Takže když mám v povídce prýže zajímavýho záporáka, kterej ale jenom přišel, zaškodil a zmizel, tak je to možná z nějakýho pohledu škoda, plýtvání lotrovským materiálem a já nevím co, jenže za mě to stačí. A radši se budu soustředit na nějakýho rozporuplnýho týpka, co ani sama nevím, jestli je spíš hajzl, nebo hodňous. :)

      • Tyto Alba napsal:

        Tyjo, jednoho epesního záporáka v Kingovi právě mám, je to prodavač ojetin, městský radní a totální svině v jedný osobě.. :D (trochu mi připomíná toho jediného psychopata, se kterým jsem měla osobní čest a kterej si zaslouží stříbrnou kulku). Jestlis četla Pod kupolí, tak víš :D Zbývá mi sto stran a já se nemůžu dočkat až bude po něm (a představuju si, jak strašlivou smrtí tahle postava doufám zhyne :D ). Ale zároveň s ním mám právě ten problém, že je prostě zlej až moc a tak nějak bezdůvodně. Nemá vpodstatě žádnej motiv, kterej by nějak vysvětloval jeho patologickou touhu po moci, takže je pro mně trochu dvojrozměrnej, asi jako ta ježibába z perníkové chaloupky. A vůbec mám z téhle knihy trochu rozpačitý pocit.

        • Viviana napsal:

          Jo, ten pastilka proti pálení žáhy. Tak ona posedlost mocí už žádnej další důvod nepotřebuje. Ale přiznám se, že v téhle knize mi onen záporák spíš tak nějak vadil, překážel a sral mě, než že by mě bavil. Asi působil až moc reálně.

  • Elias von Nanoha napsal:

    Hahahá, to neznáte děvčata mojí šéfovou, to je zloun reálný!!! Zapůjčím do jakéhokoli románu, levně a ochotně!

    • Viviana napsal:

      Ty jo, to už by byla asi dost silná káva, kam se hrabe celej King se svými vraždícími psychopaty… :D

    • Tyto Alba napsal:

      To je zajímavý, ten můj adept na stříbrnou kulku byl taky můj nadřízenej :D Naštěstí jen velmi, velmi krátkou dobu.

  • Siwa napsal:

    Taky se přidám s delším komentářem, prakticky se stejným vyzněním.

    Když jsem začala psát SVÉHO mamuta (páni, to je stádo tady), kdysi před čtyřmi lety, měla jsem tam skupinku těch hodných a největšího záporáka, který je chtěl samozřejmě zabít. Měl milion příležitostí, ale nikdy je nezabil. Nepřišlo mi to divné. Nebyla jsem zvyklá se ptát „proč?“. Pak to ale začalo. – A proč ho nezabije rovnou tady? Já být jím, tak bych mu vrazila dýku do srdce, a byl by klid. Proč to neudělá? – A ze zlouna se posutupně stával zloun s důvody, pak nepochopený vládce s několika životními chybami, které ho dostaly až na post „zlouna“. A tím se dostal i do role oběti, protože ten pravý zloun se objevil jinde.
    Přesně podle jeho povahy. Ani já o něm nevěděla, dokud se neukázal v pravém světle. Ale i ten má nakonec důvod, až je člověku líto, jakou si zvolil cestu. Neřekla bych, že je to zloun, který vraždí pro zábavu, ale pro násilí má opodstatnění a je to spíš povahou obyčejný vypočítavý hajzl. I když ho opravdu nemám ráda, na druhou stranu pro něj mám menší slabost. Má dost mých vlastností, ale hlavně se celý jeho život mohl vyvíjet úplně šťastně. Sice by byl asi nějaký úředník manipulující s lidmi kolem sebe, ale bylo by to lepší, než porážka po takovém náročném a dlouhém výstupu na stupínek (dočasných) vítězů.

    Sama nemám moc ráda příběhy typu: tenhle je zlej a tenhle dobrej a ten dobrej musí toho zlýho porazit, jinak ten zlej všechno zničí. Mám ráda rozporuplnosti, nejasné motivy apod. A hlavně vysvětlení, proč to něco dělá a proč to jiné zase nedělá. Stejně jako se vciťuju do těch „dobrých“ (jejichž praktiky a myšlení občas sklouzne i do té bažiny patřící „zlounovi“), tak se vciťuju do toho „špatného“, abych věděla, jak to bere on, jaká nespravedlnost se vůči němu projevuje a tak. A to samé mám ráda na ostatních příbězích. Myslím, že je čas, aby ta fantasy literatura přestala být pro mnoho nezasvěcených lidí synonymem pro pohádku o černobílém boji dobra a zla. Taková psychologická fantasy je mňamka!

    • Viviana napsal:

      Jo, takové momenty, kdy se postavy chovaly naprosto nelogicky, nevyužívaly zjevných příležitostí, protože se mi to nehodilo do krámu, tak takové momenty jsem v původní verzi taky vychytala. Takový to – padouch hodí hrdinu do temné kobky, zřejmě jen proto, aby ho tam mohl nějakej čas nechávat uležet, případně se chodit kochat a šíleně zle se pochechtávat, přičemž kdyby měl jen špetku zdravýho rozumu, tak ho rovnou odpraví. Doufám, že se mi všechny podobné děsy podařilo odbourat.

      A ono vlastně pro tvorbu záporáků platí totéž, co pro tvorbu klaďasů (nebo i neutrálů, žejo)… Dotyčnej by měl mít nějakej důvod pro to, co dělá. A jak to dělá. Ono to tak v reálu často nefunguje, případně si lidé svoji vlastní motivaci neuvědomují. „Prosím tě, proč rozšlapáváš ty šneky?“ „Já nevím, se mi chce, haha.“ (Ze života). Jenže v literatuře takový „protože se mi chce“ neobstojí. :)

  • redfox napsal:

    Já si na záporáky potrpím. Přijdou mi povahově mnohem zajímavější než ti dobří. Zatím nejlepším byl asi Malus Temná čepel ze světa Warhammer od Dan Abnetta. Napsat opravdu „dobrou zlou“ postavu, tak aby nevyzněla jako parodie je myslím mnohem těžší, než psát o těch hodných. A i ti hodní by měli mít nějaké vady, když už ne tělesné, tak alespoň povahové. Dokonalost je sama o sobě nereálná a nudná. Jeden příklad za všechny: Mirek Dušín.

    • Viviana napsal:

      No, že bych měla oblíbeného vyloženě záporného záporáka se asi říct nedá, spíš sympatizuju s nejednoznačnými postavami, úplná bomba jsou pro mě takové ty na první pohled svině, u kterých se nakonec zjistí, že vlastně jednali v zájmu dobrý věci, podle svýho nejlepšího přesvědčení, nemohli jinak, etc., a i když pak kvůli tomu nemůžu spát a přemejšlím, jak bych se třeba na jejich místě zachovala, a jestli to nešlo jinak, i když mě to trápí a mučí, tak to prostě žeru. :) Dokonalý klaďasy taky moc nemusím.

  • ioannina napsal:

    Můj domácí záporák se stal záporákem proto, že měl ambice vyšší než schopnosti a když došlo na zásadní zkoušku schopností, pokusil se to vošulit a nepovedlo se mu. A od tý doby hledá cestičky kolem, jak se dostat k tomu, co chce, a v podstatě do toho jede čím dál tím hloubš. Mně ho líto není, páč já podrazáky a sraby fakt nemusím, ale už má fanklub. Malej, asi tak dvoučlennej, co vím. :-) )
    Jeho blbá vlastnost je, že mi nedokáže sám utáhnout děj. Je to prostě sráč a podrazák a v zásadě se dá čekat, co udělá (zkusí nějak problém občůrat a když to nevyjde, tak dostane destruktivního vzteka), takže je jenom otázka, jak moc bude při tom občůrávání kreativní. No a mě nebaví psát příběh o občůrávání problému, takže proto mi Thornvald ještě neutáhl sám na sebe ani jednu povídku.
    Ale mám ho ráda, protože co já bych bez chudáka Thornyho dělala?

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Energetické a proteinové tyčinky pro růst svalů