Opravdová temnota – 3. část

Už jsem to nemohla vydržet, takže tenhle týden bude tak trochu bonusový (nebo otravnější než jiné, záleží na úhlu pohledu). Píšu nějak rychleji, než jsem původně čekala, takže dneska bude třetí kus a v neděli hned čtvrtý.

Stále platí ilustrátorská výzva a samozřejmě, pokud přijdete na něco, co nesedí, neváhejte se ozvat. Tohle je přece jen moje fanfikční poprvé. :) )

 

3. Vodítka

 

Složka VODITKA.

Souborů > 582, data stále přibývají.

Následují jednotlivé soubory v pořadí zpracování a roztřídění :

  1. Videozáznam, bezpečnostní kamery z Národní knihovny ve Stockholmu. Zvukový komentář Charlie. „Nic moc záznam, moc tu toho k vidění není, ale dávejte pozor na tu blondýnu. Jasně, Švédsko, samej blonďák, ale teď to zastavím – tahle. Moc neslintej, Deane, ta holka je nejspíš padouch, i když já bych taky… Teď jde dovnitř, v té sportovní tašce má několik starejch encyklopedií rostlin, pak je tam nechá. Teď kouká ke kameře. Á, překvapení, žádný svítící oči. Moment, střih. Tady už jde zpátky, pořád se usmívá, potvora. V té tašce má teď knihu, který se říká Ďáblova bible. Codex Gigas. Zastavím to, abyste si mohli pořádně prohlídnout tu pěknou zlodějskou tvářičku. Takže, předpokládá se, že bezprostředně po krádeži opustila Švédsko, je po ní vyhlášeno mezinárodní pátrání, ale i když jde o dost vzácnou středověkou knihu, tak si myslím, že to nebude mít nejvyšší prioritu. Pro nás by ale mohlo. Protože, a to se podržte, v té knize jsou mimo jiné i, a to cituji, obranná zaklínadla pro vyhánění démonů. Teď si asi říkáte, že Švédsko je docela z ruky, ale nebojte se, bude hůř.“
  2. Článek z portálu iZpravy. Poznámka Ch.: „Překlad by me, levou zadní, další výhoda elektronický nesmrtelnosti. Čumíte?! Hahá!“.

Satanistické orgie? Jen hloupá dětská zábava, říkají příbuzní. Do sklepení bývalého kostela v Templové ulici se v noci z 30. dubna 2015 vloupala skupina teenagerů. Je pravděpodobné, že šlo o vzájemné vyhecování se, navíc pod vlivem návykových látek – v objektu bylo nalezeno značné množství prázdných lahví od vína a u nejstaršího z výtržníků několik gramů marihuany. Opilecký incident nicméně skončil tragicky. Okolo druhé hodiny ranní byla záchranná služba povolána k dívce v bezvědomí. Po převozu do Fakultní nemocnice je její stav stabilizovaný, přesto však šestnáctiletá Zuzana Z. zůstává v kómatu. Žádný z účastníků nebyl schopen vysvětlit, jak k nehodě došlo. Zastánci teorie o satanském rituálu upozorňují na údajné okultní znaky nasprejované na stěnách domu a značné množství lidské a zvířecí krev, na místě zajištěné. Policejní mluvčí tyto údaje nepotvrdila. Vzhledem k nízkému věku zúčastněných bude případ pravděpodobně odložen.

  1. Pátrání po pohřešovaných osobách. Opět Praha! - poznámka Charlie.

Policie ČR pátrá po Antonínovi K. (17) a Jarmile Z. (16). Podle svědkyně naposledy spatřeni na hřbitově v Toušni v noci z 12. na 13. srpna. Antonín K. se účastnil i těch „satanistických orgií“ – poznámka Ch..

  1. Screenshoty z facebookové skupiny „Vyšehradské tlapky“. Diskuzní vlákno o skupině Romů, kteří kradou psy. Ve změti nenávistných výkřiků, výzev k postřílení zlodějských zmrdů a naopak výzvám ke klidu a upozorňování na možný hoax, je zvýrazněn příspěvek uživatelky Jituš Tapinky Mamča: “jste všichni vedle taky nemusím cikány ale tohle je práce někoho jiného . párkrát sem tam putkala takovou zrzavou ženskou bez psa a byla na Tapinu pěkně hnusná, když na ní začala štěkat, psy to vycítí, tomu věřte! A koukala se po psech divně. Jestli se fakt strácí psy tak bych se vsadila, že to byla ona!!!“
  2. Doplnění předchozího záznamu, záznam z černé kroniky: Muž v důchodovém věku byl nalezen v Karlachových sadech na Vyšehradě mrtev následkem extrémně rozsáhlé mozkové mrtvice. Tatéž zpráva na Extra.cz, zvýrazněno: „Temné síly na Vyšehradě! Jeho mozek se doslova rozpustil! Příbuzní tvrdí, že František D. byl zdravý a v dobré kondici. Má lékařská zpráva zakrýt řádění temných sil?“ V komentářích JitaTapina píše: „ten pán chodil s černým špicem a ten ZMIZEL!!!! O tom se už nepíše co??!“
  3. Množící se případy vandalismu na hřbitovech. Příloha: seznam incidentů za poslední týden. Zpráva z tisku: „Byli to plačící andělé! Obviněný mladík se hájí odkazem na populární sci-fi seriál.“
  4. Poznámka Charlie: zatím dost Prahy. Tady je statistika případů záhadného zmizení osob na celé Zemi. V posledních dnech vylétají všude křivky do závratných výšin. Hledám propojení.

Seznam pokračuje. Odkazy v odkazech, zprávy typu „ženu zabila její rychlovarná konvice!“, smetí z internetových diskuzí a weby zastánců konspiračních teorií. Konečně u záznamu s číslem 1846 se rozsvěcí varovný nápis přes celou obrazovku: VÝZKUM POZASTAVEN, DOČASNÉ PŘEHLCENÍ DATY.

„To je úžasný,“ prohlásil Sam, vzhlédl od monitoru a promnul si unavené oči. „I když se v tom zatím nevyznám, je to úžasný. Ty jsi úžasná, Charlie.“

„Díky, ale v mojí situaci je to celkem sranda,“ zazvonil z reproduktorů elektronický smích. „Nechám vám tu teď chvíli soukromí, kluci, nechci si hrát na Velkou Sestru. A potřebuju se tím vším trochu prohrabat, i když mám kvanta dat, pořád nevím, co přesně se vlastně stalo. Kdyžtak brnkněte.“ Ozval se zvuk podobný navazování dial-up připojení, zapraskání a několik zelených kontrolek po Samově pravici zhaslo. Rozhostilo se ticho. A do něj sykla otevíraná pivní lahev. Sam ji od Deana bez přemýšlení převzal, napil se a několik okamžiků spolu jen tak seděli a mlčeli.

„Takže co,“ začal nakonec starší z bratrů. „Jak moc uvěřitelná ti celá ta nahrála-jsem-svoji-osobnost-na-internet-a-teď-jsem-všude věc připadá?“

„Dost,“ připustil Sam. „A i kdyby byla duch…“

„…tak je zatím užitečná,“ kývl Dean. Ošil se, jako by ho něco svědělo a rozhlédl se po místnosti. „Sakra, nejspíš se vážně odpojila nebo co, ale stejně mi to nahání husí kůži. Zní to jako Charlie, jasně, jenom, můžeme si bejt vážně jistý, že je to ona?“

„Prověřovali jsme to všemi otázkami, co nás napadly, Deane. A prošla v pohodě. Budeme prostě opatrní.“

„Je to moc hezký, než abych tomu dokázal věřit,“ zabručel Dean. „Ale OK, dejme tomu. Takže k těm jejím vodítkům. Skoro to vypadá, že chce, abychom jeli za případem až někam do Čečenska.“

Sam na bratra tázavě pohlédl, a když nenašel ani náznak, že by Dean žertoval, povzdechl si. „Česká republika,“ pronesl důrazně. „Praha je hlavní město České republiky.“

„To je fuk. Prostě východní Evropa. Rusko. Mars. Ani náhodou.“

„A co to Švédsko?“

„Jo, protože zlodějka knih je kurva velkej případ.“ Dean vstal, šlehl zamračeným pohledem k monitoru, na němž zůstával svítit rudý nápis. „Nebe, Peklo, Očistec – to je opruz, ale fajn, když je to potřeba, jdu do toho. Mimo tyhle záležitosti, můžeme se, prosím, držet starejch dobrejch Spojenejch států?“

„Můžeme jet lodí, i když to bude pomalejší… ale Deane, v poslední době jsi bojoval s prastarou smrtící kletbou, s božím písařem, Kainem a nakonec jsi zabil Smrtě. Nechceš zkusit překonat i ten iracionální strach z létání?“

„Prostě zkus v tom bordelu od Charlie najít něco, co můžeme řešit tady. OK?“

„Podívám se,“ pronesl Sam rezignovaně. „Možná by ses měl jít vyspat, než se vrátí Cas.“

Hned poté, co Charlie stručně vysvětlila svou situaci a potvrdila, že o záležitostech Nebe žádné informace nemá, vydal se anděl provést vlastní průzkum. Bratři o něj měli trochu obavy, zvlášť při pohledu na to, jak cestou po schodech bezděky leští kovové zábradlí rukávem svého kabátu, alespoň se však převlékl a zdál se dost příčetný na to, aby venku přežil a nezaložil několik úklidových agentur.

Následovaly dva dny a dvě noci, kdy se oba Winchestrové opravdu poctivě pokoušeli odpočívat – jak jim to doporučil Cas, než se vydal ven a jak jim to radila i Charlie, mezi tím, co předhazovala Samovi neroztříděná data jako kočka, nosící majitelům drobné mrtvolky rozličných tvorů. Kolem událostí před podivným zjevením a zmizením temnoty chodili širokým obloukem. Tahle krátká doba připomínala mnohem nevinnější časy, kdy se vše omezovalo na „najít případ – vyřešit případ – nezemřít při tom“.

Dean se teď na bratra zářivě usmál. „Víš, asi půjdu taky na průzkum,“ prohlásil. „Srovnat kvality ruský a švédský vodky, připravit se na nejhorší, znáš to. Zavolej.“

Sam se nadechl, ale další slova by už adresoval jen prázdné místnosti. Zavrtěl hlavou a obrátil se zpátky k monitoru.

 

***

 

Cestou od magistrátu k metru mluvil do telefonu, pocit bezpečné anonymity v davu ho uklidňoval. Přesto se každou chvíli rozhlížel, jestli o něj někdo z kolemjdoucích nejeví nepřiměřený zájem. Všechny ty uzavřené obličeje, oči vyhýbající se přímému kontaktu… poprvé v životě ho to nenaplňovalo frustrací, ale v duchu děkoval obyvatelům metropole za jejich odtažitost.

„Ne, zatím nevím, jestli je toho víc,“ odpovídal do mobilu. „Každopádně, už to, co mám po kupě, vypadá na dost třaskavej materiál, jestli mi rozumíš.“

„Hele, zase brzdi, Pavle.“ Mírně chraplavý hlas jeho šéfa. „Ty víš, kdo nás platí. Jestli je v tom zapletenej on, tak na to celý můžeš rovnou zapomenout.“

„Stoprocentní to není, ale myslím, že to není on. V těch papírech, který jsem neměl vidět, je jméno nějaký asi Angličanky.“

„Dobře.“

„A vůbec to není jeho styl. Všechno proběhlo v absolutní tichosti, převod vlastnictví, dokonce se jim podařilo vystěhovat všechny, co v tom domě sídlili, lékárnu, kavárnu, všechno. Podle mě v tom lítaj hrozný prachy, pokud si ani toho nikdo nevšiml.“

„OK. Nechceš mi to hodit do mailu, nějaký ty materiály, že bych mrknul hned.“

„Radši osobně, chápeš… Jdu do metra, radši skončím. Do půl hodinky jsem v redakci. Tak zatím.“ Volající se podíval na hodinky, krátce přikývl. Schoval mobil do kapsy obleku a pustil se po schodech do podzemí.

Když spolu s ním do vozu metra nastoupila uhrovitá černovlasá dívka ve výstředním oblečení, kombinujícím steampunk s gothic stylem, jen ji přejel pohledem a hlavou mu proběhla myšlenka o článku na téma subkultur, ale okamžitě ji zavrhl jako nepůvodní a zbytečnou. Dívka neopětovala jeho pohled a se sluchátky v uších vypadala, že ho ani nevnímá, takže ji pustil z hlavy i ze zorného pole.

A vůbec si neuvědomil, že ji potkal už u magistrátu.

 

Redakce týdenníku Puls sídlila v jedné z kancelářských budov na Praze 8. Zabírala celé jedno poschodí a zdálo se, že pokud bude Puls pokračovat v nastoleném trendu, kdy hravě vytlačoval z trhu opravdový bulvár i seriózní plátky, bude se možná ještě rozšiřovat. Pavel Modrava, hlavní investigativec, o Pulsu rád přemýšlel jako o spojnici mezi intelektuály a prosťáčky, o nástroji pro skutečnou stráž nad demokracií. Jistě, od chvíle, kdy vydavatele koupil jistý ekonomický magnát, měli všichni tak trochu svázané ruce, ale prozatím se s tím dalo žít. Šťavnaté sousto, do něhož se momentálně zahryzl, toho bylo důkazem.

Zastavil se ohlásit v recepci, celý netrpělivý a roztěkaný. Nemohl se dočkat, až ze svých materiálů začne skládat první článek. V duchu sestavoval první větu.

„Nabíráte novou módní redaktorku, jo?“ oslovil ho nečekaně mladý muž, který na recepci sloužil, co se sem Puls nastěhoval. Pavel se s ním letmo přátelil. „Hele, ta kočka byla sice starší, ale fakt bych si dal říct.“ Zasmál se a mrkl.

„Co? Ne. Nevím o ničem,“ potřásl Pavel hlavou a obrátil se, aby přivolal výtah.

„Před minutkou jsem ji pouštěl nahoru. Těš se, kamaráde, vypadá jako fakt třída. Akorát teda sypala jenom anglicky s takovým dost fancy přízvukem, no.“

„Jo, fajn, uklidni se,“ zabručel reportér. Recepčního měl celkem rád, kluk byl fanda do starých italských hororů, o takovém Argentovi se s ním dalo mluvit hodiny, ale někdy se choval až nevhodně, aspoň vůči Pavlovi.

Uvolnil se, teprve když se s ním výtah rozjel do třetího patra. Začal si broukat melodii, která mu utkvěla v hlavě, a pokoušel se vybavit si, ke které písničce patří. Nedařilo se mu to.

Dveře výtahu se otevřely do chodby ve třetím patře a Pavlův hlas odumřel v tichém zachraptění. Reportér si matně uvědomoval, že slyší hrát tutéž písničku, kterou si broukal, jaká je to zvláštní synchronicita a že, vida, jde o Light my Fire od The Doors… Jenže ta myšlenka představovala jen chabý štít před vší hrůzou, kterou viděl před sebou a která mu nakonec bezezbytku naplnila mysl.

Krev. Zátěžový koberec, původně světlounce šedý, teď připomínal rudý běhoun, rozbalený pro filmové hvězdy.

Těla. Polámaná, zkroucená v nepřirozených pozicích. Některá v chodbě, jiná v židlích u hučících počítačů, jako by smrt přítomné zastihla naprosto náhle a nečekaně.

Papíry. Stále ještě chroustající skartovačka chrlila hrsti konfet, na krvavé výmalbě dotvářely neskutečný dojem z celé scény.

Žena. V takřka koketní pozici stála vedle skartovačky a pomáhala závějím papírků rozletět se do okolí. Zdála se zasněná a šťastná, jako dítě, tančící při karnevalové veselici.

Zápach. Aceton, někdo tu musel rozlít litry odlakovače, krev a tělesné výměšky, masakr možná proběhl rychle, rozhodně však ne čistě.

Pavlovi do hrdla stouply kyselé žaludeční šťávy. Připadal si totálně ochromený. Přesto se mu podařilo zašátrat po telefonu. Místo něj nahmátl nějakou látku, v první chvíli ho napadl zmuchlaný kapesník, ale v látce se skrývaly i tvrdé… větvičky? A nedokázal tu věc z kapsy vytáhnout, nedokázal se už vůbec pohnout, sotva dýchal a zamlženýma očima pozoroval ženu, jak míří od skartovačky rovnou k němu.

Rudé vlasy, temně rudé šaty a pružný a ladný krok i na vysokých podpatcích.

„Ale ale,“ pronesla anglicky, „kdopak to přišel domů. Náš malý zapálený reportér.“

Pavel otevřel ústa, chtěl ji poprosit o pomoc nebo o slitování, sám si nebyl jistý. Z hrdla mu vyšlo jen zasípání.

„Je třeba poslat zprávu,“ usmála se na něj žena zářivě. Prošla okolo něj ke stále otevřeným dveřím výtahu, letmo Pavla pohladila po tváři. „Možná bude poněkud mnohoznačná, ale ti, kdo ji mají pochopit, ji pochopí. Dalšího čmuchálka už si k tělu nepustí. Možná jsi některému z kolegů zachránil život. Jsi hrdina!“

Mávla směrem k němu rukou, připomínalo to útočícího hada. Pronesla větu v jazyce, který Pavel neznal, a couvla do výtahu.

Poslední, co viděl, byl její úsměv. Pak mu snad z celého povrchu těla vyšlehly plameny a uvrhly ho do tmy a bolesti. Jak od jeho hořícího těla, potácejícího se chodbou v instinktivní snaze uniknout, vzplály i acetonové výpary a nakonec všechno okolo, už nevnímal.

 

Recepční vzhlédl, když výtah s cinknutím zastavil a vyklapala z něj zrzka na vysokých podpatcích. Usmál se na ni mnohem zářivěji, než měl v popisu práce a mrštně ve vzduchu zachytil návštěvnickou kartu, kterou mu obloukem hodila.

„Tak jak to šlo,“ zavolal svojí nejlepší angličtinou. „Klaplo vám ta práce? Budu mít to potěšení vás vídat pravidelně?“

Na okamžik se zastavila, naklonila hlavu a pohlédla na něj s mírně povytaženým obočím. Recepčního zamrazilo, náhle si nebyl jistý, jestli byl pokus o flirt s touhle ženou dobrý nápad.

„Málem bych na tebe zapomněla,“ pronesla zamyšleně a luskla prsty. Mladík zbledl, jeho oči zeskelnatěly a on se tiše sesunul pod recepční pult.

Když se o minutu později spustil požární alarm, rudovlasá žena byla dávno ta tam.

 

***

 

Hologram se pravděpodobně nemohl unavit, přesto teď nehmotná Charlie seděla na zábradlí okolo řídicího panelu TARDIS a kývala nohama, jako by odpočívala.

„Aha,“ pronesl Doctor. Neklidně přecházel okolo a během dívčina vyprávění zkoušel uvést TARDIS do provozuschopného stavu. Loď však reagovala stále méně, nejspíš se postupně uváděla do spánkového režimu. „Aha!“ opakoval. „Takže s tebou komunikuje.“

„Omezeně,“ usmála se Charlie skoro omluvně. „V podstatě jsem pořád na povrchu, nepustí mě k ničemu důležitému, ale mám pocit, že to není dobré. Vypíná se.“

„Je zmatená,“ kývl Doctor. „Zmatená!“

„Omezuje svoje funkce, dokud nebude jisté, že bude pracovat správně.“

„To je tak… frustrující!“

„Chápu,“ zrzčin obraz se zatřásl, zamihotal. „Je mi to líto, ale momentálně s tím nedokážu nic udělat. Myslím, že jediná možnost, jak ji dát znovu do pořádku, je dát do pořádku… no, ehm, realitu.“

„Prolnutí světů,“ mumlal Doctor. „Jak k tomu mohlo dojít? Jak se to mohlo uskutečnit, aniž by se vesmír zhroutil do sebe. V tomhle světě… v téhle sešívané dece ze světů, existuju jako sci-fi seriál, to se mi snažíš říct?“

Hologram přikývl.

„A ty a tvoji přátelé také.“

Další kývnutí.

„To je tak strašně nesmyslné!“

„Najdeme způsob, jak to vrátit,“ zašeptala Charlie.

„Nepochybně,“ odfrkl si Doctor a zatahal se za motýlka. „Tohle dokážu dát do pořádku jedna dvě.“ Zaváhal. „Možná tři.“

„Nerada to připomínám, ale tak nějak jsi uvízl v Praze.“

„Pcha!“

„Pokud vím, obyčejně tě TARDIS doveze tam, kde bys měl být, chvíli se motáš kolem a narazíš na něco divného a to tě dovede k tomu, co je v nepořádku. Je to tak?“

Zatvářil se jako trucovité dítě. „V podstatě,“ utrousil nakonec. „Tentokrát to prostě zabere o něco víc času, to přece nic neznamená. Čas je můj obor, koneckonců. Žádný problém! Čas zvládnu.“ Vážně přikývl a dodal: „I tentokrát musela mít TARDIS důvod, proč jsme skončili zrovna tady. A já, Charlie Bradburyová, já ho najdu!“

„Dobře,“ broukla dívka. „Ráda bych tě spojila se svými přáteli, mohli by pomoci. Jsou vážně dobří v těch věcech kolem nadpřirozena a tak.“

„Nepotřebuju od nikoho pomáhat!“

Zrzka se zadívala ke stropu lodi a mlčela.

„Opravdu, nepotřebuju od nikoho pomáhat! Ani od tebe. Při vší úctě a s respektem, bylo hezké, že jsi přišla. Ale teď se můžeš zase vrátit k Jackovi. Sama jsi říkala, že má plné ruce práce, opravdoví upíři a vlkodlaci a strašidla po celé slavné Británii…“

„Tohle tady je můj problém!“ Náhle mluvila tiše a vážně a uvnitř TARDIS jako by se o několik stupňů ochladilo. „Znám Rowenu. Vím, co příšerná ježibaba dokáže. To já jsem dešifrovala tu zatracenou knihu. Ona si tě dá k snídani, Doctore.“

„Bez obav, takové sousto by se jí vážně vzpříčilo v krku.“ Zamračil se a pak se na dívku zadíval, jako by měl před sebou skutečnou osobu z masa a kostí. „Jsi milá, Charlie, moc milá dívka. Nejsi jen ozvěna, poletující prostorem, nějaký záchvěv, řada nul a jedniček, a neměla by sis to o sobě myslet. Jsi člověk, esence člověčenství, a právě proto… Připomínáš mi někoho, na kom mi strašně moc záleželo. A to mě rozptyluje. Slibuju, že jakmile na něco přijdu, zavolám tě.“

Zrzka ze sebe vydala něco, co se podobalo vzlyknutí, přikývla, i v průhledné podobě se jí zaleskly oči. „Rozumím. Taky se ozvu, až budu vědět víc, Doctore,“ řekla. „Zatím se opatruj.“

Její obraz zablikal a zmizel. Skoro se zdálo, že spolu s ním se z TARDIS vytratila i většina světla. Doctor si upravil ve vnitřní kapse kabátu šroubovák, nasadil odhodlaný výraz a vydal se na další hlídku v pražských ulicích.

 

***

Vlna temnoty se převalila přes Impalu, pohltila svět. Čelní sklo pokryla pavučina prasklinek, vzápětí se s ošklivým zvukem provalilo dovnitř. Bratry zasypala sprška střepů. Což byl v tu chvíli jejich nejmenší problém. Temnota se vedrala dovnitř, jako hučící masa černé, ledové vody. Poslední, co Sam viděl, byl zoufalstvím pokřivený bratrův obličej, když mu temný vír naplnil ústa.

„Deane!“ vykřikl Sam. Na patře ucítil štiplavou chuť kouře.

„Same!“

S trhnutím se napřímil, zapotácel se na židli. V poslední chvíli nabral rovnováhu. Vytřeštěnýma očima se rozhlédl kolem, celý napružený, připravený bránit se nebo utíkat.

„Same,“ opakoval Charliin hlas z reproduktoru. „Promiň, nechtěla jsem tě budit. Ale tohle by mohlo být důležité.“

„Ne, ne, to je v pořádku,“ zahuhlal, v ústech pořád cítil pachuť ze snu. „Vlastně… díky za budíček.“ Promnul si čelo, jako by tak mohl setřít odporný pocit z noční můry. „Co se děje?“

„Pořád procházím ty údaje, víš jak, nemusím spát a to všechno…“ Přestože hlas z reproduktorů zůstával drobet zkreslený, Sam se musel pousmát, v tu chvíli si Charlie živě představil. Její stále mírně nejistá gesta, výraz v obličeji, jímž doplňovala význam svých slov. A pak se ten obraz změnil, náhle tu byl motel, rozbitý nábytek a krev a zmasakrované dívčí tělo v mrňavé koupelně. Úsměv se ze Samovy tváře vytratil, dokonale a beze stopy. „Málem jsem to přehlédla,“ pokračovala mezitím Charlie.  „Mimořádných událostí je tolik, že přestávají být mimořádné, v podstatě. Vytvořila jsem algoritmy, které mi pomáhají nacházet možné spojitosti, ale stejně je to hrozný zmatek, vědět všechno, a to myslím doslova všechno, co se kde objeví v éteru.“

„Je mi to líto,“ řekl Sam potichu.

„To je v pořádku. Ať už myslíš mě a tenhle chaos, nebo… to druhé.“ Charlie se krátce odmlčela. A když znovu promluvila, bylo to zcela jiným tónem. „Každopádně, myslím, že tohle by vás dva mohlo zajímat. Kde je vůbec Dean?“

„Provádí nějaký vlastní průzkum.“

„Aha, no, možná ho to potěší, je to nedaleko odtud. Přesněji 197 mil po I-135 N a US-24 W. Předpokládané tři hodiny cesty za běžného provozu, s Deanem za volantem hodina a půl. Mrkni na monitor.“

Před Samem se na obrazovce rozsvítila stránka lokálního zpravodajského webu. Krátký článek oznamoval, že na pohotovost ve Wesley Medical Center byl ve vážném stavu přijat muž bez dokladů totožnosti a zřejmě těžce psychicky nemocný. Pravděpodobně několik dní postával v zapadlé uličce za místním bistrem, dnem i nocí, bez pití, jídla, beze spánku, než zkolaboval. Závěr článku obsahoval apel na případné známé a příbuzné, aby se k oné ztracené duši přihlásili. A samozřejmě fotografii v poměrně slušném rozlišení. I kdyby však šlo o pouhou miniaturu, Sam si byl jist, že by dotyčného poznal.

„Skvělá práce, Charlie,“ vyhrkl. „Jsi nejlepší!“ Současně vytáčel Deanovo číslo. Moc ho nepřekvapilo, že hovor spadl do hlasové schránky.

„Až budeš schopnej řídit, vezmi to rovnou do Wichity. Já jdu sehnat Case. Sejdeme se u Wesley Medical Center.“ Krátce se odmlčel, aby si vychutnal poslední větu. „Charlie našla Metatrona.“

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Spalovač l-karnitin pro spalování tuků