„…mají si s čím hrát?“

Krátká spíš hříčka, než povídka. Lehce inspirováno „skutečnou událostí“ na FB. Vyděsila mě myšlenka, že by podobně lidé fungovali i v reálu.

Ale víte co? Oni tak vážně někdy fungují…

„…mají si s čím hrát?“

 

Znala ho od vidění, bydlel naproti přes ulici, ve starém činžovním domě, který obsadila komunita převážně mladých lidí. Rebelové bez příčiny i s příčinou,  ztracené existence a rozervané umělecké duše. Tenhle kluk s čírem a vodově šedýma očima k nim rozhodně patřil.

Nemohla si však vzpomenout na nic, čím by si mohla vysloužit jeho nenávistný pohled. Věnoval jí ho, když se spolu setkali uprostřed chodníku, kousek cesty od vchodu do domu, kde B. bydlela.

Lehce ohrnutý ret, téměř odhalující zuby, jako když vrčí pes. Oči přimhouřené, zvláštně lesklé.

Nejdřív předstírala, že si ho nevšimla, sklonila hlavu, chtěla se vyhnout. Ale zastoupil jí cestu.

„S dovolením,“ pokusila se B. usmát, třeba je to jen nedorozumění.

Mladík neustoupil. Stál před ní rozkročený, zachmuřená bariéra.

Zrovna když se B. chystala zapomenout na svou hrdost a obejít ho strouhou na kraji vozovky, blesklo jí hlavou, že možná zná příčinu jeho nevole. Zdálo se jí to absurdní, stejně dobře by mohla sfouknutím svíčky zapříčinit tornádo, ale pan Číro jí tu myšlenku záhy potvrdil.

„Ty seš ta píča s tím křápem, že jo,“ zasyčel na ni a nahnul se k ní.

Cítila z jeho dechu směs cigaretového kouře a máty. Odtáhla se, tohle setkání začínalo být opravdu nepříjemné. Navíc se kolem začínali shlukovat další obyvatelé protějšího domu. Zdálo se, že celou scénku sledují jen s vlažným zájmem, ale B. se vůbec nelíbilo, že tu jsou.

„Totiž,“ začala pomalu a uvědomila si, že couvá až ke zdi domu, „víš, ono… jak se to vezme… To byl můj muž, co s tebou mluvil, a pokud vím, tak tě slušně požádal, aby sis tu motorku přeparkoval. Nevím, proč tě to tak naštvalo…“

V tu chvíli se nenáviděla za omluvný tón svého hlasu, za tu nepatřičnou pokoru… na druhou stranu, pokud to pomůže situaci smírně vyřešit, pak-

„Hej, tahle kráva mi chtěla nechat vodtáhnout mašinu,“ zařval náhle mladík. „Normálně na mě zavolala fízly! Si asi myslí, že jí to tu všechno patří!“

„Ne, počkej, tak to nebylo, já-“ její hlas zanikl v reptání smečky dětí a puberťáků. Opravdu jich tu teď byla celá smečka, a stahovala se stále těsněji kolem B., tisknoucí se k chladné stěně domu.

„Cože? Hej, ty vole, tak to je píča!“

„Ňáká mimo, ne, do nás bude hrotit…“

„Strč si svý auto do prdele, krávo!“

To snad není pravda, pomyslela si B., očima zoufale pátrala po nějaké únikové cestě, to musí bejt nějakej blbej vtip…

„Takhle si to nezapamatuje,“ vykřikl znovu kluk s čírem, „to chce ručně stručně. Ať tomu ta čubka rozumí! Kurva, jedem v tom všichni, že jo!“

První rána nepřišla od něj, ne, ta ruka sevřená v pěst patřila drobné plavovlásce s duhovým tričkem a velikým přívěskem – mírovým symbolem – na krku. A byla téměř něžná, přes extatickou nenávist, planoucí v dívčině tváři.

Další už byly tvrdé a nemilosrdné.

Na okamžik, než pod přívalem facek, ran a šťouchanců upadla na zem, zachytila B. pohled chlapce s čírem. Díval se pobaveně.

Děsnej vopruz, tohle léto, říkaly jeho oči. Nudil bych se k smrti, nemít tyhle lidský hračky!

Další, co B. viděla, byly boty: tanec podrážek a podpatků, plátěné tenisky, těžké pracovní tlápy, sandále… a ještě chodník, kamínky, které se jí zaryly do tváře.

Tma.

S pohasínajícím vědomím odcházela i bolest. B. se dusila vlastní krví a nejspíš i pozvyráženými zuby, ale vnímala to jen vzdáleně, jako vyprávění někoho cizího.

Zmizel strach, zmizel zmatek, otázka, proč jí to vlastně, proboha, dělají.

Nakonec zmizel celý svět.

***

„No, ale jako řikala si vo to.“

„Jo, co se má do nás co navážet, kráva, jí nepatří celý město, že jo…“

Hlouček, postávající kolem bezvládné zakrvácené postavy uprostřed chodníku, se začal pomalu rozcházet.

„Hele, ale nebyl to její chlap, co se sral do Majka?“

„Teď už je to fuk. Nepudem na koupák? Je vedro, že by člověk chcípnul.“

Mladík s čírem se krátce zasmál.

„Jo,“ řekl. „Tohle léto je totálně zabitý…“

8 reakcí v článku “„…mají si s čím hrát?“”

  • Adri napsal:

    Tak že tohle je skutečnost? To se opravdu děje? No že nedivím… lidi jsou v poslední době opravdu strašní. Nejraději bych jim něco řekla, ale určitě mne nebudou poslouchat…

    Styl psaní máš zajímavý, ale mně osobně moc nesedí, působí na mě trochu přiškrceně

    • Viviana napsal:

      Ahoj, díky za návštěvu a za komentář.
      Co se stylu týče, uznávám, že v téhle věci je dost sevřenej, normálně jsem mnohem ukecanější. Ale chtěla jsem si napsat vážně jen kraťounkou věc, čím stručnější, tím lepší.

      A ne, konkrétně tohle není popis skutečný události. Když už, tak hodně metaforickej. Spíš je to taková šířeji rozpsaná věta: „Davový jednání je pěkně hnusná záležitost.“ :)

  • Ekyelka napsal:

    Možná by se sem tam dalo do textu ještě hrábnout, pozměnit tam slovo, tady větu. Kosmetické drobky a detaily, které by mohly a nemusely nutně vést ke zlepšení – zkrátka by šlo o další experiment. Mně se to celkem líbí v současném stavu, jen bych asi fakt hrabala do některých míst.
    Pokud by daná situace skutečně nastala – lidé jsou ovce. Vidím to v různých obměnách každý týden. Radši sklopí uši a snaží se neprovokovat příliš hlučného opilce, který jen hledá, koho by praštil. Nechají si nadávat, protože je hulvát hlasitější. S nevolí, ale mlčky dýchají cizí smrad z cigaret, přestože stojí na zastávce MHD (kde sice jsou koše, ale také platný zákaz kouření)… Záleží zkrátka jen na jednotlivém člověku, zda má dostatek odvahy a pohotové vytáčení cajtů na mobilu, nebo zda jeho vštípená slušnost a bláhová víra v lidství převažuje nad pudem sebezáchovy.

    • Viviana napsal:

      Taky děkuju za koment…
      Jinak sama vidím pár míst, do kterejch možná časem hrábnu, jedno se mi voleženě nelíbí. Byla to fakticky rychlovka, bez odstupu, aktuální reakce na aktuální událost. S odstupem několika dnů můžu začít přemejšlet kriticky… (A dělám to, haha!)

      A jo, lidé jsou ovce. Chce to v každým stádě jednu dvě kozy, který přemejšlí, a v kritickejch situacích dokážou jednat. Horší je, když je potom ta koza „zlá“, a vede ovečky k trkání a dupání… :)

  • Lúmenn napsal:

    Dost brutalitka, ale řekla bych, že skutečnost snad nebude tolik zlá:)

    • Viviana napsal:

      No, jak se to vezme. Jsme schopní dělat příšerný věci. I když většina z nás k tomu tedy potřebuje trochu silnější podnět, ano…

  • Storycollector napsal:

    Je to síla. Obsahově i stylisticky. Stručnost je plusem, působí to tak surověji, krutěji a realističtěji. Nějaké ukecané moralizování by bylo nepatřičné, zbytečně by rozmělňovalo tu hrůzu, co text vyvolává. Moralní poučení je v tomto případě lepší nechat na čtenáři, ať si to každý přebere sám za sebe. Méně je někdy více, to’s teď dokázala.

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Stimulant kofein pro fyzický i psychický výkon