Hunger Games – Vivík vs knihy vs film(y)

Varování: nečekejte recenzi! Mám pouze potřebu se podělit o nějaký postřehy a dojmy.

***

Nejkratší a nejvýstižnější vyjádření, který si dovoluju vypůjčit:

„Četla jsem to, film podělali.“ Izzy Räggen

A to je také v kostce obsah článku pro ty, kdo jsou líní číst.

***

Docela dlouho jsem se s fenoménem Hladových her míjela. To vivík občas potká na toulkách internetem zajímavý gif, obrázek, vtípek, kterému úplně nerozumí… ale celkem jsem si myslela, že jde jen o trošku příčetnějšího příbuzného Stmívání. Dál od pravdy jsem být mohla, to se dá vždycky. Ale každopádně jsem se sekla docela dost.

Může za to jakýsi automatický odpor ke všemu s nálepkou young adult – jakože je to pro mladý dospělce. Teda, ne že bych se sama necítila young, to se spíš necítím dost adult, pouze se mi z nějakýho důvodu okamžitě vybaví schéma „ufňukaná mařena + tajemnotemný hezounek + kotel vroucích hormonů“.

Ale protože jsem v práci z hecu poslechla i Padesát odstínů šedi a přežila jsem to (byť kolegové museli pojmout podezření, jestli mi definitivně nehráblo, jak jsem se občas chlámala nebo nesouvisle a rozčileně vykřikovala), beze strachu jsem si sehnala Hladové hry v audiu. Takže jsem je, přísně technicky vzato, nečetla, ale pro zjednodušení budu napříště používat výraz „(pře)četla jsem“. Protože mořit se s „poslechla jsem audioknihu“ vivík nechce.

Jednou větou: trilogii hodlám pořídit papírově do rodinné knihovny, protože tohle si chci ještě prožít jednou a vlastními hlasy. :)

Mnoha větami: vlastně už začátek mě přesvědčil, že si tentokrát nebudu prskat do klávesnice, ani zuřivou gestikulací ohrožovat okolní grafiky. Sice chvíli trvalo, než jsem si zvykla na ich-formu a na hlas Terezy Bebarové, který mi evokoval někoho staršího, než sedmnáctiletou holku, ale jakmile to moje uši a mozek přijali, nemohla jsem si poslech vynachválit. Vyprávění plyne krásně přirozeně, vzpomínky a současnost se doplňují, jedno neruší druhé, jak se to občas stává.

První díl plyne jako řeka. Shora a zdálky jde o krásnej pohled, vlnky, peřeje, voda se třpytí, občas je to příjemný vzrůšo, kamenitej úsek nebo rovnou vodopád, ale když se člověk soustředí a jde blíž, cítí vodní masu, temnou sílu pod povrchem, takovou sílu, která nemilosrdně spláchne všechno, co se jí postaví do cesty.

Druhej díl je vlastně, jako zkusit si tu řeku sjet na loďce.

A ve třetím vás do ní bez varování hodí.

Rozhodně nechci říkat, že na (nejspíš) postapo USA, kde funguje splátka za dávnou rebelii placená rok co rok v životech mlaďochů z jednotlivých krajů, je něco radostnýho a pohodovýho. Ale první díl, v němž se jedná hlavně o úvod do situace a pak samotný konkrétní ročník Hladových her, je ještě celkem krotká verze Battle Royale (mimochodem, to je pravděpodobně jeden z inspiračních zdrojů autorky, a pokud neznáte, poznejte :) ). Jasně, psaný tak, že se mi kolikrát nechtělo z práce domů, protože jsem toužila poslouchat dál, ale nic extra novátorského. A co se týče úseků, kde Katniss řeší lásku/nelásku… sice jsem na nich neviděla nic nelogickýho nebo směšnýho, podobně by nejspíš opravdu mohla takhle stará holčina přemejšlet i v extrémní situaci, ale osobně mě nebavily…  jediná daň (zřejmě) cílové skupině čtenářek. Nic drastického.

Druhý díl… no, někde jsem četla, že způsob, jakým Collinsová dostala hlavní hrdinku znovu do Arény, je kostrbatý, papírový, kdesi cosi. Nezdálo se mi. Naopak mi to připadalo vcelku logické (oproti filmové verzi, kde to vážně působí jako vaření z vody… ale k tomu se ještě dostanu). Mnohem víc se tu taky řeší politikaření a celkový fungování světa, takže i když na Katnissinu citovou rozervanost se taky dostane, už mi to vůbec neva, je to věrohodný, není to samoúčelný a není toho moc.

Vlastně trochu rozvláčnej se mi začal zdát až začátek třetího dílu. Kdybych si to četla sama, nejspíš bych se neudržela a pár pasáží přeskočila, ale nakonec jsem ráda, že jsem to udělat nemohla. V podstatě až v té zdánlivě nudné části mi hlavní hrdinka konečně přirostla k srdci. Takže si mě autorka pěkně připravila, pohladila, podrbala, a závěrem mi dala takovou tečku mezi oči, že jsem si regulérně brečela do klávesnice.

Co říct na závěr… to čtení byl zážitek. Nemůžu říct skvělej, protože se mi dlouho nestalo, aby mi zdánlivě jednoduchej příběh tak hlodal v podvědomí. Abych v něm nacházela metaforu pro skutečný stav věcí, abych kvůli němu usínala dlouho a s roztěkanejma myšlenkama. I když ano, Collinsová nám předhodila jednoho slizkýho klasickýho záporáka, tak stejně mě trilogie nutila uvažovat, kdo vlastně je kladnej a kdo ne, a nakonec dojít k závěru, že nic není černobílý. Starej a vydojenej motiv „hodní rebelové proti zlému systému“ tu rozmlátila na kusy a znovu složila do něčeho, co mi připadá tak realistický, až je to strašně hořký. A přitom dobrý. Jenom to nemůžu nazvat skvělým zážitkem, protože mě to děsně emocionálně rozsekalo.

***

Počkat. To není vše! Hladové hry versus Vivík skončily jednoznačným a drtivým vítězstvím pro oba. Tak to má být… ovšem, ještě je tu filmové zpracování.

Viděla jsem první dva díly. Na třetí, rozseknutý na dvě části, ani nevím, jestli se chci dívat.

Rozumím tomu, že filmaři si nemohou dovolit točit doslovně podle předlohy. Ale tady toho buď bylo vynecháno až moc, nebo ty nesprávné části. V podstatě si dokážu Hladové hry představit spíš jako seriál… jo, to by se mi líbilo. Ale zpátky k filmové verzi. Nestěžuju si ani na ztvárnění jednotlivých postav, ano, měla jsem trochu problém s tím, že děti, které byly popisovány jako vyzáblé, špatně živené, hladové, vypadaly jako vcelku průměrná mláďata, ale taky chápu, že by se asi těžko natáčelo s malými anorektiky. :) A herecké výkony podávají účinkující spíš nadprůměrné.

Problém je, že v knižní předloze jsou hodně důležité vztahy, jak mezi jednotlivými lidmi, tak vztahy mezi jednotlivými Kraji a Kapitolem, mezi Kraji navzájem, později pak mezi povstalci a nepovstalci, prostě vztahy. A ty mi ve filmech naprosto chyběly. Řeknu na rovinu, že vidět nejdřív je, už bych neměla dvakrát zájem číst si předlohu. Katniss a Peeta… co to jako je? Znají se? Jak se znají? Proč se k sobě chovají tak, jak se chovají? Jennifer Lawrence je dobrá herečka ( i když mě osobně přijde na Katniss příliš zaoblená, nebo jak to popsat), díky ní bych nejspíš i pobrala věci jako je vztah hlavní hrdinky k matce a tak, ale ani herci nedokáží dělat zázraky s chatrným scénářem.

Na třetí díl se nejspíš mrknu, když se k tomu dostanu. Ale jinak za mě filmové zpracování projelo na plné čáře.

Udělejte z toho někdo seriál, prosím… :D

***

PS: jo, mám vlastně i jedno vlastní hudrování… celou dobu mi vrtalo hlavou, jestli by to ti lidé ve skutečnosti dokázali snášet nějakejch pětasedmdesát let. Každej rok takový traumata a vůbec. Ale to je spíš než na vážnou kritiku námět na debatu u piva, o lidský přirozenosti a o politickejch systémech, takže to fakt nechávám jen jako poznámku pod čarou.

Komentovat

Prodejní galerie Viviany Stellaty
Prodejní galerie Viviany Stellaty
counter
Stimulant synefrin pro spalování tuků